Ve škole to bývalo k rychlému dopsání úkolů před hodinou, já ale mám na mysli přestávku posezónní.
První aktivitou je vysévání dubů z obřích žaludů, které Pavel zajistil. Jdeme na to v neděli a rád se s Pavlem sejdu.
Slavičí háj už bude ztišený, potkám v něm strnady, potulné sýkory a hlavně úpolníky. Ti do pleveliště v kraji zaletují s velikou oblibou, dokud sníh potravu nezasype. Drží se poblíž keřů kvůli krahujcům, aby to s lovem neměli tak jednoduché.
Máme tři místa, kam budeme sít do mělkých brázd, takže si motyčka ještě letos kopne. Jinak už měla „klid na lůžku“, vojenskou terminologií řečeno.
Dubů nám tam roste dost, všechny za nás vysadily sojky.
Duby mám pro slavíky rád, mluvil jsem vždy o kopřivách, ale i duby jsou potřebné. Při stavbě hnízda je až nápadně upřednostňováno jejich suché listí. To pevné šustivé používá samička na chodníček k hnízdu, aby se predátor nechtěně musel ohlásit. Ptáci, hnízdící na zemi či nevysoko to totiž lehké nemají. I proto se jejich mláďata rozprchávají z hnízda ještě letu neschopná a ukrývají po okolí, aby v případě prozrazení hnízdiště přežilo alespoň některé.
Dále slavík využívá listí skeletového, to už na vlastní stavbu. Sbírá jej po ránu vlhké, aby šlo lépe opracovat. A tak to jde pořád dál. Vlhkou trávu na výstelku, aby šla vykroužit a částečky nejjemnější pro vnitřek košíčku. Samička slavíka sedí velmi pevně do prvního vyplašení, nikdy jsem si ji ale nedovolil z hnízda sedící sebrat a okroužkovat. Chytit v okolí ale jde a hned se pak vrací na snůšku. Roky to ověřily, jen si teď uvědomuji, že už jsem myšlenkami někde od nadpisu docela jinde.
Budeme sázet a doufáme, že nám to zvěř v zemi neobjeví. Že semena vzklíčí a na jaře za lísky děložními objeví se budoucí strom.
Jinak podsazování keři již stopneme, přestože letos některé uschly, vrby vše zbylé zastanou. Těším se na ně, protože podrost už v posledních letech upaluje, roste jak o závod. Brzy vytvoří na zemi hrabanku a já pak o májích budu od lavičky tipovat, kdy první slavík do pruhu zamíří.
A směrem k háji mám jedno přání: Ať ještě přežijí staří bardi a moc bych se chtěl setkat se slavíkem, kterého jsem na samém odletu chytil na Semtinách, tedy od háje daleko dost. V noci.
Ohromné překvapení to bylo, a když jsem se z něho dostal, zjistil jsem, že už k tomu jinochovi zase mluvím nahlas.
Z nedělní akce „pro dva Pavly Kverky“ přinesu poté reportáž.
