Konečně jsem dopsal poslední článek do předvánočních zpravodajů a mohu se věnovat slavičí stránce.
A cítím, že by se mělo po čase objevit něco, abych udržel přízeň odborníků. Studnice poznatků ryšavých mistrů zdá se mi s přibývajícím časem bezedná. Sáhnu po věci, kterou jste nikde číst nemohli.
Vy ostatní neodcházejte, formu udržím popularizující. Nadpis vnímejte jako jméno přídavné nikoli podstatné a schovává se za ním stav obecných slavíků před odletem.
Ještě v minulém století (ano, tak dlouho „slavíkařím“) to nikdo neřešil, protože až na vzácné výjimky slavíky v létě nikdo nenachytal. Na hnízdištích „nebyli“ a na podzimním tahu to nikoho ani nenapadlo.
Až v novém století se podařilo naučit se je najít na lokalitách a také chytit. A (krom jiného) fotit.
Vzpomínám, když jsem držel v ruce asi pátého v kabátě na dalekou cestu, že mi přišlo podivné zbarvení dospělců. Byli ti ptáci jiní. Jiní od jarních.
Druh patří k těm, kdož pelichají jen 1x v roce – slíbil jsem, že budu srozumitelný, tedy – to znamená, že v modelu od tuzemských návrhářů se z Afriky na jaře i vrátí.
Což zářivý – ten přeci dobře známe! Rezavá poctivě rezavou, hnědé tóny mají perleťový nádech. Našedlý límeček samečků opravdu došel pocitům, že jde o „námrazový“ efekt. Ptáci jsou zářící, elegantní.
Podzimní slavíci po letním úplném přepeření jsou temní, barvy jim nezáří.
A konečně přicházím k nadpisu znovu – jsou po hřbetě zvláštně nafialovělí! Odstín obtížně zachytitelný, ale jednoznačný.
Nafialovělá na temeni není zde ale příliš vidět.
U tohoročního slavíka je efekt jen mírný
Staří slavíci vychystaní na cestu jsou přímo sametoví. O to víc svítí bělavý oční kroužek.
Ti slavíci jsou pro onu jinakost nádherní.
A přidám ještě postřeh, který vyčtete též jenom tady.
Nachytal jsem jich tisíce a mohu srovnávat. A abych se v podezření utvrdil, začal jsem jezdit na hory. Do sníženin hraničních bariér čekat a věřit. Že je tam potkám, rozcestované, spěchající, úspěšné.
A povedlo se.
23.8.2013 Jeseníky – Červenohorské sedlo
Najednou jsme byli ještě spolu. V čase, kdy doma k chytání už nebylo nic (nebyly známy ještě noční odchyty).
U prvního tehdy ještě ne, ale tak u třetího, čtvrtého i toho (zatím) posledního z horského přeletu jsem to najednou měl. Ti slavíci byli netrpěliví! Rozpumpovaní tahovým neklidem, odvěkou motivací k dokázání.
Byli tak jiní od pohodářů z hnízdišť. I z času pelichání, kdy každý jeden se radši v dlani přikrčil, jak uměl z přetemných houští v čase nelétání. Tady obloze blíž ti ptáci nešli skoro vyfotit! A ruka nastavená na určitý úchop tady též málem selhávala. Jak mocná výpověď k vnímavému. Bádáním připravenému.
I kdybych do kopců se za nimi už nevrátil, mám jejich cestovní třes v ruce napořád.
A pak přišla i jiná příležitost, ony noční odchyty po nížinách. Kolem potemnělých říčních zákrutů doutnajícího Starokolínska i v loukách žehuňských hned vedle železnice. Ve Slavičím háji i v důlku mezi Bousovy. Na pláni při Semtinách v doprovodu zářícího Humprechtu. Na krásné plošině hornobousovské s výhledem od vodojemu.
Všude jsem zažíval zas ta uslyšitelná srdce. Bušila nutností letět a uletět další kus cesty. A já je propouštěl do tmy i do svítání a košatý děj toho poznávání mne tolik oblažoval. A přijde zasloužené, že oblažuje dál..
