Vzpomínky na r. 1987

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínky na r. 1987
Tento rok byl ve znamení pokračování specializace, a to i přesto, že modráčci se na jaře chytali zas. Dokázal jsem ovšem včas odejít z rákosí a pozoroval na sobě, že slavíci mne táhnou pořád dost. To bylo dobré.
Své místo si začínal hledat příletový kalendář, jen si dnes myslím, že bez možnosti monitorovat ptáky přehrávkou zpěvu, byla první data „zbytečně“ vysoká.
Z tohoto roku první zástih je (až) z 26. 4., kdy se již jednalo o ptáka dvouletého (přilétají později). Ale fungovala spolupráce s bývalými členy rybářského kroužku a tento slavík byl ohlášen od kosmonoského Borku právě jedním z nich. Tak jsme si tam pro něho společně dojeli.
Vsuvka:
Dnes se kroužkovatelům nedaří označit ani jediná mláďata slavíků v hnízdě, ale já vidím v zápise z diskutované sezóny 12 označených (úspěšných) hnízd! A mnoho dalších párů, kde se buď hnízdit nepodařilo či hnízdo nenašlo.
Bylo to krásné období, kdy člověk už uměl rozumět chování samiček a hnízdo v krátkém čase prostě tipnul. A počítání „Kdy“ jít kroužkovat bylo též zvláštní. A vycházelo.
Poctivě jsem kroužky barvil do černé, pro větší komfort mláďat (rodiče se je nesnaží odstranit ve vidině potřísnění trusem) a hnízda vycházela. Začal jsem zjišťovat, jak slavíci jsou rodiči poctivými i odvážnými.
Známý je příběh z kopřiv od Býčiny, kde výplach z cisterny byliny spálil. Tam ovšem na podložce ze suché větve byla již okroužkovaná slavičí mláďata! A pokud jsem posledně zmínil první příběh, kdy motivem byla událost staré zahrady, tady se zrodilo první heslo: „O hnízda se začínáte bát tehdy, když víte, kde jsou“.
Přišel jsem pak na kontrolu a zalomil ruce nad spouští. Slavičí rodiče slyšet nikde nebyli, mláďata ve „vypálených“ kopřivách poleptaná, ale živá. Vybral jsem je tedy z hnízda do čepice a běžel k rybníku nadohled. Každé jedno opláchl s důrazem na oči. Nebránila se, šlo o všechno. Než jsem je vložil do hnízda, každé jsem zahřál v dlani a na hnízdo nanosil suché větve jako mohutnou střechu.
Když jsem prošel za hrází hnízda další bezpečnější (nebyla u cesty) a pak se vracel pro kolo, zaslechl jsem přeci jednoho z rodičů. Zavrčel zpod větví a letěl pod svah. Šel jsem k hnízdu a viděl, že mladí jsou urovnaní jinak, než jsem je tam neuměle vložil. Bylo to nadějné.
Po týdnu jsem se vrátil k uschlým polehlým kopřivám, hnízdo bylo rozkleslé v obrubě a to bylo znamení úspěchu. Však jsem také jedno kropenaté brzy v keřích uviděl. Byli zachráněni.
V sezóně 87 došlo i k řadě odchytů jiných, které nebyly dodnes překonány.
Ve vrších na Červenské kose, které jsem výjimečně kvůli jarním bahňákům ve svatebním šatě instaloval a nechal do května chytat, jsem 14. máje cestou rákosím slyšel hlasy nadobro neznámé. Když jsem vystoupil do výhledu, zjistil jsem, že všech deset boxů uzavřelo sklapnutím konipasy luční, kdy osm z nich patřilo severoevropské formě Thunbergi. Zážitek neskutečný! Nebýt chytání, nikdy bych o podobně vzácných průletech nevěděl.
Vrše však uměly chytit i v místě tehdy početné potkany. A od těch dob k těmto zvířatům chovám veliký respekt. Zatímco ondatra po otevření dvířek spokojeně vyběhla a uháněla dohnat skluz, potkani se otáčeli ve snaze si to se mnou vyřídit. Málokterý začal utíkat. Bylo to nebezpečné, ale jistý fortel jsem přeci nabral.
Z nejzajímavějších výsledků kroužkování bych rád zmínil Jespáky obecné (Calidris alpina).
Tito bahňáci přilétali vzácně na kosu až v podzimu jako úplně poslední. Těšil jsem se na ně, z těch nejvíc na mne vydechly severské dálky. Ti ptáci z domova člověka neznali a byli důvěřiví. Chodili kolem mne jak xaverovská kuřata se zvláštními hlásky. Byli na své první cestě, kdy si zkracují tah vnitrozemím, než by letěli podél pobřeží.
Drželi se na výspě dlouho a já chodil pak už jen za nimi.
Bylo to tak zvláštní. Všude už od křídel klid, jenom ti jespáci. Napsal jsem o nich i do novin, protože to, co mi ukázali nakonec, bylo neskutečné.
Občas si ta skupinka důvěřivců přeci jen protáhla křídla a vzlétla. Ale jen, coby obkroužili zátoku a zase posedali. Kroužky už od bahenních solí začínaly nabírat zajímavě okrovou a ptačí přátelé ne a ne odletět.
A přeci přišel den změny.
Bylo slunečno, běželo odpoledne. Sklopkařil jsem po rákosí vedle, když slyším hlasy jiné frekvence, nervózní. Pořád se ptáci svolávali, pobíhali, to už jsem stál v lemu rákosí..
Zvedli se nad zátoku a nesedali zpět. Při třetí obrátce dokonce nabrali výšku a ještě co tečky se nade mnou za rychlého volání otočili.
Proč chtějí odletět teď? Proč, když bahňáci cestují večer a v noci?
Ještě jedno zavolání od splavu, než obzor je z jižního rámoví definitivně vygumoval. Na smutek však času nezbylo. Brzy od západu dosud schována za oblouk rohatských Hor přilétla průtrž mračen, že jsem tak tak skočil pod most přivaděče. Omráčený poznáním. Ptáci to museli vědět už v čase, kdy já se v sluníčku hřál! Jak tupí stojíme před matičkou Přírodou!
Když jsem příběh přiřadil k výsledkům kroužkování, tušíte, že konec to ještě není.
Příští rok přišlo hlášení od švédské královské společnosti, že na ostrovním punktu v Öttenby na jihu země byl v množství jiných dospělých jespáků chycen a odečten i český s kódem patřícím do mého penálu. Bylo to neuvěřitelné. Někde vyhnízdil, někde ještě výš mapou a teď letěl už jako dospělý obloukem k Africe! S kroužkem z vnitrozemské výspy velkého rybníka mezi Bousovy. Úchvatné propojení dálek!
A kroužkování dál rozkrývalo tajemství za tajemstvím…
Dva snímky hlinitopísčité výspy v SV části Červenského rybníka.
Každý v jiném období.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *