Vzpomínky na r. 1986

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínky na r. 1986
Třetí rok specializace mohl klidně být také posledním. Stalo se to ještě před tím, než slavíci stačili přiletět.
Od samého začátku, co jsem se zajímal o ptactvo, jsem toužil uvidět modráčka. Přečetl o něm vše, co se dalo sehnat, hlavně zápisky starých ptáčníků. O tom, jak zjara táhnou hladoví podél větších řek na sever a setkat se s nimi jde na konci března v pobřeží pod vrbami.
Hledal jsem je kolem Jizery a nikdy žádného neviděl. Zoufalý nad neúspěchem jsem v šestaosmdesátém vyrazil do toho nejhloupějšího prostředí, o kterém nikdy nikdo nemluvil ani nepsal, do zledovatělého rákosí Červenského rybníka. Bylo 23. března…
Prošel jsem úzkou cestičkou až do míst přítoku Spyšovského potoka, kde bláto tvořilo táhlou kosu. Abych přešel kanál po lávce od lovců ondater, podpíral jsem se bidlem. Ještě před tím jsem ovšem nalíčil sklopku přímo na vstup na lávku, kdyby se chytil strnad rákosní. První už byli doma a samičky bývají po příletu hladové.
Lávka lávkou nebyla, šlo o jakýsi „dvojklacek“ spojený slaky z prkének. Z Fruty kanálem pode mnou právě „tekly“ cibule, kvas bublal a já balancoval na žebříku. Když jsem se doplížil na druhý konec a bidlo zapichoval stranou k zpátečnímu použití, vidím, že sklopka za mnou je sklaplá. Bylo jasné, že kmitáním na lávce nevydržela v pohotovosti a scvakla. Myšlenka na zpáteční cestu byla příšerná, ale pokládat bezcenné pastičky nemělo smysl.
Nad ledovými tabulkami holínkou polámanými jsem cestoval zpět už s jistou rutinou. Metr před vystoupením se síťka „plácačky“ pohnula. Nechtělo se mi věřit. Vyhlížím bílá krajní pera rýdováku, kterými chycený strnad „zabliká“ a mám radost z úspěchu. Jaký byl ovšem šok pro mne, když zády otočený pěvec byl poměrně tmavý, jiný ovšem než červenka. Pak se ukázal ohnivý záblesk kořene rýdováku. Pochopil jsem vmžiku, která bije. A pak už se na mne otočil a já se poprvé během kroužkování rozmluvil nahlas. Nešlo uvěřit, taková nádhera! Kam se hrabal Svolinský se svým obrázkem!
Ta chvíle mne roztřásá dodnes. No a pak devětadvacátého se chytli dokonce dva samečkové. Chtěl jsem v ten moment kroužkovat už jen modráčky. Naštěstí pro slavíky zmizeli a jiní se už neobjevili. Považte, chyceni na rybníku! Dnes už to nikoho nepřekvapí.
V tomto roce se narodil i první příběh z chytání: Za slavíky s příslušníky. Možná jste ho četli.
Začal jsem chytat bahňáky – třeba 59 pisíků a do pastí pokračoval z loňska odchyt čírek obecných.
Tady se podívejte na dělící list zápisníku.
A ještě jednou věcí byl ten rok výrazný. Při chytání slavíků v bažantnici jsem najednou držel v ruce modrou pěvušku s odřeným kroužkem BOLOGNA B 82307. První zahraniční kroužkovanec v ruce! A už jsem se těšil na kartu ze stanice. Baj Steno se jmenoval kroužkovatel jihu, kterému jsem byl čerstvě kolegou. Přichytil jsem tedy ještě samičku té pěvušky do páru a jízdní kolo na dlouhé cestě domů navečer prvně táhlo lehce. Pěvuška s italským kroužkem byla opravdu letitá a to jsem netušil, že ji tam za rok načapu hnízdit znovu.
I ona tedy našla místo ve slavičí knížce, jinak to ani nebylo možné. To jsou momenty při chytání, které do vás vyryjí stopu opravdu hlubokou.
Kroužkování s možností chytat mne přitáhlo ohromnou silou. I když nebyly sítě, měl jsem jedinou, vymýšlel jsem pastě hlavně z pletiva na králíky a chytal do nich na bahnech. Chřástaly, vodouše, pisíky a hlavně čírky. Přitom jsem tam uviděl na vlastní oči mláďata Bukáčka malého ve vrbině, ale protože šlo o tak velkou vzácnost, nikomu jsem to do konce století neřekl.
A ještě jedno hlášení se objevilo. Zvonohlík zahradní, které jsem tou jedinou sítí šikovně chytal po desítkách v pelyňku Horního Bousova během pracovní doby roku předešlého, přišel ohlášený zabitý na kolonádě lázeňského města Most na Soči. Takže i zeměpis mne začal v ornitologii navštěvovat, člověk byl zvědavý, kde místa leží.
Budu to tady během ohlížení asi zmiňovat často – čím dál víc mne těšila místní krajina.
Začínal jsem chápat význam pro ptáky. Bodláčí prošlého léta pro stehlíky, úhory severním pěnkavám, peřeje na Klenici jako napajedla, javory hýlům, žárem oschlou prasečí kejdu kam se stáhli za hmyzem mladí slavíci z okolních hnízd a současně zjištění jak hřeje, když do ní chytač zahučí. Sněhové pláně dravců a sov, s vyrobenými sklopkami a první pohled z očí do očí sově pálené.
Těšil jsem se, až dolů s létem po Klenici půjdou žlutí konipasové. A chytil jednoho s kroužkem z Českého ráje, kde se ve skalní kapse toho roku narodil mezi čtyřmi sourozenci.
Začínal jsem si všímat stromů, květin a jejich vůní, a aniž bych tušil, nahrávalo se to ve mně už tehdy na disk, který se točí stejně i teď nad klávesnicí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *