Rubrika: Články

Používám síťové pastičky – sklopky od samého začátku. Vlastně byly mým prvním chytacím náčiním, sítě měl tehdy málokdo.

Sklopky jsem si uměl vyrobit ze svářecího drátu, čeřínkových sítěk a pérek z pastiček na myši. Pro červy jsem jezdil do mlýna či je opatřil přes známého v zoo. Z nich jsem si později založil chov a stal se samostatným.

Když člověk nemá nikoho, kdo by ho do oboru zasvětil, je všechno složitější. Sklopku jsem viděl v Obhlídalově Ornitologické příručce na obrázku, to mi muselo stačit. Vidím tu chvíli jako dnes, mám paměť na obrazy. Navázal jsem červa na nitku na uzly a botou rozkopal svah u splavu „Červeňáku“. Věděl jsem, že tam slavíci hnízdí. Kolíček mi pořád prokluzoval a červa to vždycky spuštěním roztrhalo. Pak jsem síťku vzadu vysoukal přeci jen líp a mohl ji listím přimaskovat. Svahem jsem se vyřítil na silnici a zabrzdil na druhé straně zatáčky. Slavík o mně věděl a zpíval daleko u splavu. Nezdálo se mi, že se do místa vrátí. Pak ale koukám, že síťka škubavě nadskakuje a jdu se podívat. Tak se chytil můj první pták k okroužkování! Byla to samička s holým břichem. Kroužkoval jsem ji v obavě, že není značka podle předpisu připevněna.

…

Je poslední únor. V zahradě se celou zimu zdržovala červenka, na podzim dostala kroužek, teď jsem ji viděl ještě tu pobývat. Nejvyšší čas chytit ji pro kontrolu, než odletí na sever. To se však nedařilo, i když jsem přeházel kvůli ní celý kompost. Vůbec se neukázala. Provádím tedy poslední kontrolu pastičky, s tmou ji zabalím. Je teplý večer a já v něm vidím, že pod síťkou skáče černý pták! Mám radost, že jsem nelíčil naprázdno a navíc ten kos má kroužek.

Kosové se na červy vůbec nechytají, toto je teprve můj druhý. Přitom první se chytil v zimě na zemi v kovárně na nasypanou slunečnici. Kroužek je nakonec můj, kosa jsem chytil a označil v listopadu. Je letitý, krásně černý, se svatebně žlutým zobákem. Náš místní. Dívá se na mě, asi se pamatuje. Je docela v klidu. Když ho po odečtu pouštím, sedá na plot nedaleko.

Kolik už jsem pochytal ptáků do sklopek? Nádherné chytačské řemeslo! Na rozdíl od sítí jej člověk opravdu vychutná, užije. Vše napínavější, daleko více zasloužené než někde něco nafiltrovat. Ptáci se chytají po jednom, pokaždé musí člověk zařízení znovu co nejšikovněji nainstalovat. Pracujete s motyčkou, první odchyty neskutečně voní, zem je totiž jarní. Sklopka šetří peníze. Zajíc, když po ní přeběhne, jenom ji sklapne a v momentě chytáte dál. Když ušák vletí do sítě, máte škodu jak hrom! Vodící lanko přetržené, v pletivu pořádný tunel. Oprava málem na dopoledne.

Když líčím sklopku, myslím na staré čihaře, na jejich fortel. A říkám si kolikrát, co dnes by tomu řekli. Vzal bych je s sebou a museli by vyprávět. Vím, že by se u toho chvěli, protahovali obočí, uhlazovali zcuchaný vous. Pak by se divili – jak to, že slavíky zase pouštím! Z čeho že budu živ… Nechápali by kleště s kroužky na bužírce. A což teprve, kdybych jim řekl, že „hliník“ nakupuji. Vhli by se nejspíš po hlavě do Jizery a vytáhnout nechtěli.

Jiné jsou časy, milí bývalí! S velikou pokorou a tuze rád čtu věty o vašem řemesle. O citu pro plácky na chytání, o umění přejemném, promýšleném. Jsem vaším následníkem a dobrý se snažím být, jak byli jste sami. Úspěšný v odhadu, radostný z potkávání. Chci ale vědět víc, než jak každého udržet za dvířky v zpěvu. Předhvízdávat melodie. Chci, aby svobodně až bezinky ztěžknou, mohli odletět za sluncem. Aby se vraceli – a já to ve směru k lidem mohl dokazovat. A dlaň, kterou jsem před vámi před chvílí otevřel, ať je mého vztahu odznakem.

Ten druh je prostě fantastický. Pelichání zvládne za jediný měsíc! My mu ale tentokrát spíš nahlédneme do cestovní mapy, protože nás v dohlednu čeká i výsledek z našeho pokusu s přístroji. Zatím k jinému od zahraničních ornitologů ze Švédska, kde druh hnízdí početně.

Výsledky ukazují, že dospělí slavíci tmaví, sotva po hnízdění přepelichají, nastupují tah k jihovýchodu. K mořskému pobřeží jsou schopni dorazit během tří dnů a tam prvně pořádně zabrzdí. Více jak tři týdny se zotavují. Pak jako na povel se zvednou a míří do Afriky. Jeden se zastaví na jihu Egypta, druhý ve východním Súdánu. Když z předchozích odlétali, končil říjen. Oba se „potkali“ pak u Kilimandžára v poslední zastávce a odtud opět – jako na povel – v začátku druhého týdne prosince vyrazili k cíli. Dosáhli jej nedaleko od sebe. Jeden přezimoval v severozápadním Mosambiku, druhý ve východní Zambii. Letěli sem osm a půl tisíce kilometrů – měřeno po přímce, takže v podstatě daleko víc. Odletěli nazpět kolem půlky března, kdy už jejich příbuzní slavíci obecní směřují Evropou hnízdit. Tmaví se dostavují do svých okrsků v konci první dekády máje. U nás průtažné potkat můžeme už kolem pálení čarodějnic – spíš ale v prvních dnech máje. Jsou to samečkové a jen málokterý se pokusí hnízdit. Původ je žene domů.

Je neuvěřitelné, jak vše je v přírodě zařízeno. Jak to, že instinkt dva ptáky vyzve ve stejnou dobu na křídla, letí každý za sebe a pak se v Keni pomalu srazí? V národním parku Tsavo West působí mnoho let britský kroužkovatel Graeme Backhurst s pomocníky. S dnešními znalostmi a s přihlédnutím k jeho výsledkům u ptáků ze západního Palearktu člověku spadne čepice z hlavy před jeho „čichem na místo“. Dokonce dřív jeden ze slavíků tmavých, označený na průtahu republikou, byl jeho vyhlášenými odchyty na světlo v místě kontrolován.

Líčíme na ně, berem je do ruky a tak málo o nich víme! Vždyť každý z nich má za těch květnů za sebou takový výkon! Přiletěl hnízdit a čekají úkoly nové. Vyhnízdit, pokud to půjde. A dál – jak už zmíněno – přeměnit zase peří a vyrazit. Nelze vůbec domyslet – kolik všemožných nebezpečí musí překonat, jakou kondici pro úkol vychystat. Jak nechat se vést starou navigací a domů nepřiletět pozdě ostatním pro úšklebky. A to už mé myšlenky právě odlétají do květnové přírody Polska. Je osmého a všichni si večer říkáme – zítra tu první z nich bude… A ono opravdu! Hned za rozbitým mostem se mezi veselými tóny slavíků obecných ve vrbině ozval zpěv tvrdý, hlučný a dlouhých přestávek – přihlášení k pobytu tajemného slavíka tmavého uherského. Ještě před chvílí se přehoupl přes moravské hraniční hory příhodnou sníženinou, srdce ucítil v stupňující se netrpělivosti nad dál už jen placatou zemí, aby po čase nejkratším, uviděl řeku! Průhledně rezavou v slatinných solích, volnou a k němu laskavou.

Stojím dál na mostě a nejde té nálady dopít. Takový ráj!

Vzal jsem si práci před dílnu, protože tak nádherný čas jsem nechtěl minout.

Je 13° ve stínu, jaro přichází! Najednou kolem mne putuje a „bezvětřím“ stoupá do výšky chumáč rostlinné vaty. Dívám se za ním, než zmizí nad střechami, a vím, co se stalo. Nad jezírkem jsem nechal jako vždy přes zimu několik doutníků. Ještě včera byly kompaktní. Vím to jistě, protože jsem tam byl kvůli veverkám. Strakapoud v zimě rozmlátil budku špačkům a obsadily ji veverky.

Nemám z nich radost vůbec, co nadělám.

Dnes v tom teple se první doutník v jakémsi mikrokráteru rozevřel a chmýří z výdutě startuje do světa.

Za normálních okolností se orobinec nikde neuchytí, obavy nemám. Fascinuje mne ale načasování cyklů, řeklo by se – obyčejný doutník…

Vzpomínám, jak je na rybnících cupovali zjara moudivláčci. Staví z nich stěny hnízd.

Kde je konec těch drobných stavitelů? Nápadně jich ubylo. A přitom dříve pro kroužkovatele platilo – chceš-li kroužkovací odečty, lákej do sítě moudivláčky! Kroužek měl snad každý druhý.

Tehdy na Červenském rybníku, když jsem chytával cvrčilky slavíkové po příletu, ozýval se na kose z vrby jeho tenký hlas pořád dokola. Bylo to jasné. Stačilo si stoupnout pod strom a chvíli pozorovat. Už letěl stavitel s chumáčem chmýří a už i hnízdo prozradil! Zůstanu s ním, než se do sklopek modráček chytí, vítám nádherné divadlo plné vitality a ptačí dovednosti. Slunce svítilo právě jak dnes. Pak ale vidím, že pták má kroužek a jdu si pro dalekohled. Kroužek je o mnoho delší, než máme my na moudivláčky. Je to jasné, bude ho třeba chytit. Na přehrávku to nebývá problém, dílo chviličky. Od hnízda zamířil přímo k síti a už je v kapse! Blátem čvachtám nedočkavě. Kroužek opravdu na nožce má a už se mu věnuji: OZANO ITALY V49733. Psal se rok 90 a z kartičky, když později přišla, zjistil jsem, krom jiného, místo kroužkování – Capo Lena, Albenga (Savona). Kroužkován byl na pobřeží v půlce listopadu jako jednoletý. Libonati Vittorio se jmenoval kolega na konci úsečky dlouhé 880 kilometrů po přímce.

A že si s těmi odečty nevymýšlím, že jich opravdu bývalo dost – ještě pár uvedu:

Z Červenského rybníka kontrolován v Zeiselmauer, Niederösterreich, Austria.

Další, chycený „o modráčkách“ na rybníku Kabát byl označen centrálou GDAŇSK KK01929 v Naklo, Stawy rybne Wystep, Bydgoszcz, Poland.

Jiný u Březiny na rybníku Žabakor a na Červenském kontrolovaný.

A ještě tento – označený na rybníku Novozámeckém u České Lípy a u nás kontrolovaný.

Pojďme se dnes vydat za úchvatem předjaří. Slavičího.

Ne, neslyšet to jejich přibližování, ale děje se. Slavíci už jsou zase na křídlech!

Klenice s Jizerou vyprovodily z krajiny pěkných pár kubíků vody od chvíle, kdy kolem letěli pryč. Ten konec léta mám ještě před sebou a blog by mi v dokazování pomohl. Netřeba, pojďme žít ze současného…

Noci, dny a zase noci, cesta k domovu se díky nim pokracuje. Staří zkušení jsou nedočkavější, „mlátí“ to s nimi daleko víc. Mají to zažité, vědí, proč neotálet. Hormony po zastávkách nutí je do výkřiků, nejsou to ještě strofy elegantní, ale z těla ven musí.

Říkal mi kolega od pěvců jiných – co zpěvu v dubnu kolem italských čerpacích stanic. A jiný slyšel je za okrajem pouště v hloučku vyprahlých keřů. Jak si pobrukují po cestě zpět. Hrne se lavina rezavých kabátů ku Evropě. Domů. A za roky dobře vím, jak to tu chodí. Stojíte v místě sčítaných jar, uši by dávno už chtěly prohnat zážitek hlavou. Třídíte drozdy s pěvuškami, stranou míhání ostatní a čekáte – jestli už ano. Nespěchat třeba, nebo to vytrestá. V místě se musí počkat, i kdyby bylo veletiché. Oni ti první bývají opatrní. Ještě se nepotřebují přetahovat, teď třeba zabydlet se. Poskakují revírem, hodnotí, co se kde obměnilo, kde přibyl predátor jaký. Jestli už funguje jídelna na jihu důvěrně známého soukřoví, jestli navečer bude kam lehnout. A prohlížet hvězdy jiné, domácí. I světelnou zář od plechového města, metanou široce do krajiny. Kravál proudících silnic, šplouchání splavu za přelivu.

Neslyším slavíky v dáli, však vím, že tam jsou. A od dneška počínaje, bude to nádherné. Pěvci jiní z vlaku vlastenců už ladí pódium krajiny, pro sebe, pro nutnost, pro hnízdění. A to mne těší. Ono slyšet po čase drozda, jak vládne emocemi, to rozradostní. Poslouchat tlučení šplhavců, jak taky je to bere, to povyzvedne. Špačci už dělají pořádek kolem dutin, den za dnem přibývá jich.

Ptačí rok povstal a třeba být při tom. Zarezlé kleště rozhýbávám, ze sítí ženu pryč pavouky, sháním se po ořezané tužce. A budu v zápisech podrobnější, slibuji si. Abych se při přepisech v lednu nemusel nad tím vztekat. Že chybí mi údaj o tučnosti, když jsem jej určitě měřil, že jinde vypsaný nemám hrot křídla. Jasně, chci být preciznější. Více se soustředit, při tom však pobrat i nálady kolem. Krajina, slavíci a motyčka s kroužky – to k sobě ladí. A taky napětí, kdy ozve se prvý.

Dnes nepotřebuji k tomu víc, než chuť vyrazit. A ta i po sedmatřicáté do mne teď drká – se mnou počítej!

Dopis, který jsem hledal, ukotvím pro jistotu zde na slavičím blogu. Patří sem a kolegové podobné tady bezpochyby i očekávají. Chtějí přicházet pro své, chtějí mít možnost jít v tématu dál.

Vytrhávám tedy zejména pro ně podstatnou část dopisu Honzy Hory, vztahující se k údaji o zástihu slavíka obecného dosud v nejčasnějším datu pro republiku. Případ je zmiňován v literatuře. Využil jsem našeho přátelství a před čtyřmi roky autora dotázal. Tady je výňatek.

„… protože je to už 40 let a tehdejší zápisník je tudíž někde zarovnán kupami dalších papírů. Výskyt slavíka obecného byl zaznamenán hned první den dvoudenního pobytu na terénní stanici katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK na „Rudě“ u Horusického rybníka. V článku Ornitologická pozorování z Horusického rybníka a okolí (Hora 1974) jsem napsal: „25. 3. 1974 byl zaznamenán mimořádně raný výskyt slavíka, kterého jsem pozoroval na „Rudě“ v křovinách těsně u Horusického rybníka. Protože se pták jen rychle mihl v křovinách, domníval jsem se, že jde spíše o omyl. Ve snaze ověřit toto zajímavé pozorování rozestavili S. Havel a V. Hošek v okolí místa pozorování sítě a po hodině se slavík skutečně chytil“. K biotopu mohu říci, že šlo o hustý břehový lem tvořený převážně vrbami. Snímek slavíka určitě pořízen nebyl, žádný z nás tehdy neměl fotoaparát.“

Tak. Máme to tu černé na bílém, informace to je fantastická a přiznejme si – málo představitelná.

Dnes, kdyby takový případ vzešel, na místo bych zcela jistě vyrazil, to je totiž výzva, kterou se vyplatí akceptovat.

Jižní Čechy nebyly v tu dobu pro druh nijak příznivé, pták byl nejspíš na průtahu. Datum je časné, nabízí se ovšem otázky – kolik jsme schopni uhlídat po terénech.

Co vše se děje mimo naše zraky? Stále jsou naše hledání velikou loterií. Co to bylo za ptáka, kde zimoval? Měl natolik dobrou kondici, že vynechal poslední zastávkové místo jihu Evropy? Kam vůbec letěl severem rybniční oblasti? A náhoda největší – dobře, že ornitologové byli takové úrovně! Vezměte jen jejich technické možnosti v čase. Co za sítě? Přehrávač? Kdeže! Úspěchu pochopitelně šel naproti fakt, že slavík v místě pobytu zpravidla vydrží určitý čas, zejména pokud tam lidé pohybem „občerstvují“ zem. Stejné chování je vlastní modrákům i červenkám. Bylo skvělým rozhodnutím tam nějakou tu (nejspíš) „šestku“ vyvěsit. Potvrzení přišlo, protože jinak – co si budeme povídat – jsou tato zjištění zpochybnitelná. Nebo spíše – byla. Dnes se úspěšně fotí, nahrává. Dokumentuje tedy „neprůstřelně“.

Tak až budete listovat knihami jako je třeba Fauna a na údaj narazíte, vzpomeňte si na chvíle velikého úspěchu aktérů na břehu Horusického rybníka. Psala se tam totiž slavičí historie.

A ještě něco z toho k nám pozvedá prst. Buďme v terénu pozorní už v březnu a nepodceňujme slavíky!

(Příspěvek s pořadovým číslem 1501)

Slavíkář sice zná termín „po sezóně“, ale když chce, práci sobě nalezne vždycky. Abyste si dovedli představit jak to mívám přesně, tady je výpověď.

Jedu pracovně v nádherně příslibném podjarním dopoledni zadem do Sobotky. Z Dolního Bousova zadem – to je potřeba dodat. Přes osadu Matice. A vím, že to bude se zastávkou. Do cesty vstoupí mi nedořešená kauza s pelichajícím slavíkem tmavým. Kolikrát jsem se ji snažil otevřít zralejší o něco víc, a v bádání věřil v rozpoznání. Ne, padám vždy do stejného – nechápu, nerozumím.

To bych ale nebyl já, kdybych se nehodlal vracet, pokoušet to. Přijdu na to nakonec, jako jsem přišel na mnohé. Věřím si v tomto a štěstí přeje vytrvalým. Navíc mne to ohromně baví. Takže nyní před zatáčkou s můstkem nad Kdanickým potokem – mávnutí, a už hledám plac k zastavení.

Tady je tak skvostně vzpomínkově! A jarnější jaro než u nás v Kněžmostě. Ptáci tančí, proto tu ovšem nejsem.

Nyní, když slezl sníh, lze v jediné roční příležitosti uvidět do prostředí. Co tenkrát o kus dál v louce přesvědčilo starou uherskou samičku (druhově i pohlavně potvrzeno analýzou) zarazit na tak absurdní adrese?

Obrázek zde…

Nemohlo to být okolí, které – když sem dokreslíte tradiční deštníky letních devětsilů – najednou nárokům zase tak vzdálené není?

A už mne jdou podpořit zkušenosti. Proč v tom nevidět Orlické Záhoří či slepé říční rámě při soutoku Libuňky s Jizerou? Či hnízdiště „karpodaků“ z Vysočiny, kde letní černý slavík rovněž zakotvil. Samozřejmě že ano. Vždyť tady do toho koukám! Vždyť to je přesně ono! Kdyby tu 2. května zabouřil tmavý zpěvák, vůbec bych se nedivil.

Kolikrát už zpíval v oblasti Červenské kosy, která je po proudu nadohled. Co tyto potoky vlastně znamenají v nadrozměru, který jsem dodnes nepochopil, protože mi tu otázku prostě krajina nedala.

Až přišel tento zašmodrchaný příběh…

Jsem na stopě. Za léta hledání to na sobě poznám. Místo si mne – nejenže stoplo, ale předvolalo! Prohlíží si mne vysvlečené a čeká, zda se mi nerozsvítí. Hlavu mám o stupeň připravenější, povede se.

Dlouho jsem postával u můstku. Vědomí umí oživit ten film a s potěchou čekám na poslední okénko. Až z cívky v zašustění vyletí a já tu starou uhlíkovku zhasnu. Teprve potom můžu jet dál…

Takové je ku mne doučování krajinou a já ji chválím. Kdo vám dnes zadarmo něčeho dá a já smím mít kurzovné odpuštěno. Takže tedy v úkloně děkuji ještě jednou.

Ve správnou chvíli, na správném místě…

Znáte to každý. Platí to bohužel i obráceně, ale takový je film života. My ovšem nejsme bulvár, pojďme spíš za tím milým.

Když bych vyhlédl z okna o chvilku později, už je neuvidím a budu v domnění, že tu ještě nejsou. Špačci.

Zkraje se totiž objeví po probuzení na Brodku v rákosině jen na malou chvilku.

Přes hrneček kávy jsem se ale právě kochal namícháváním nového dne pod Hrádkem a pak je vidím! Sedí jako vždy až na vrcholcích prajasanů, které pamatují odešlou slávu mlynářského řemesla, kdy náhonem přicházela voda na kolo. Ona i ta chvilička slunceprobouzení je vlastně pomíjivá.

Je to jak s tou řekou, kdybyste vstoupit chtěli znovu do stejné.

A mám pro dnešek ještě informaci technickou – Slavičí háj se konečně zmůže na znak.

Plním vše pomalu, ale jistě. Znak bude instalován při okraji parku na kovové (černé) tyči s oblou stříškou.

Zajímavostí – krom toho, že to trvalo tak dlouho – je materiál pro zhotovení. Nerez a cín. Vydržet by měl erb velmi dlouho. Dále myslím překvapí podoba slavíka. Není to ten zpívající mistr, jak známe odevšad. Tady jde o poctu samičkám při péči o potomstvo. To ony odedřou většinu práce. A bez nich – co si budeme povídat – by celý záměr s bousovským hnízděním na klíč byl sotva třetinový. K čemu zpěv, když by se do míst neměl brzy kdo vracet?

Město na Klenici má na webových stránkách čerstvě upoutávku na novinku: Mladoboleslavsko z nebe (Milan Paprčka a kolektiv), kde je tato i k zakoupení.

https://www.infocentrum.dolnibousov.cz/news/nova-kniha-o-regionu/

K mé nemalé radosti autoři Dolní Bousov uvádějí přímo přes slavíky, a to způsobem originálním (str. 123). Příchozího zvou nejprve do Slavičího háje a v samém závěru pohlednice i na obě naučné stezky. Mírně zkomolené jméno mi nevadí, v této formě se tak děje poměrně často. Ostatně – nejde o mne, jde o Dolní Bousov a jeho slavíky.

Odkaz k prolistování:

www.malovanemapy.cz/listovace/mladoboleslavsko/

Knihu si přečte mnoho lidí a ještě další se o tom dozví jako třeba právě vy tady. Pokud pozvánka do města začíná pro slavíky takto velkoryse, nejsme opravdu daleko chvíle, kdy Dolní Bousov bude městem slavíků!

A nezastírám – i pro mne je to od autorů krásný dar a znovu se nabízí hřejivý pohled kamsi do začátku 80. let minulého století. Do chvíle, kdy jsem druh objevil, nechal se zajmout a tušil s ním zůstat. Dolnobousovsko je na samém okraji rozšíření! Daleko snáz by se slavíci velebili v pravém Polabí. V Poohří, na jihu Moravy, kde sóluje jeden přes druhého. Ne, ať se jím stane město na Klenici, v jeho i mojí krajině nečekané!

Tak mi to nedalo a v nádherném předpoledni po půlce února nasedám a jedu. Jsou to dva kilometry a mokřad už mám před sebou.

Vystupuji tak zbrkle, že jsem si málem utrhl rameno, už jsem ale v tom. Panelka je předjarní a žije.

V mokřadu je zatím pevno, ale nešel bych tam.

Chybný krok a člověk zmizí po pás. Na koncerty je brzy, ale já chodím hluboko před začátkem. Potřebuji vidět to tiché odcházení zimy i tlukoucí srdce laguny. Tady jej vidíte i vy. Odtud je celý ekosystém napájen.

Teď už to pojede jako po másle. Legendární trať se chystá mávat na ptačí vandrovníky. Nastupují kilometr odtud u rybníka Zlato a poletí k Břehyni a dál. Výsledky kroužkování kývají, abych to tak k vám napsal.

Jsem rád, že se tu k zlému nic nezměnilo, že močály drží. Po nahřáté zemi běhají pavouci, rojí se hmyz. Přetahovaná o životy už začala.

Jsem divný ornitolog. Hlas jeřábů od vedle mne nechává v klidu, ani dalekohled nezvedám, desítky labutí v řepce právě tak. Husy, které mne obloukem opouštějí, nepotěší, co písnička zlatého strnada v keři. Baví mne prostě pěvci. Svět křídel o mnoho kratších, než má přede mnou v poli lovící bílá volavka. Je strašná v tom obleku, divím se, že něco chytí.

A myslím na modráčky. Kolika se návrat podaří, když loni jich vyhnízdilo dost až hodně. Na ten čas se sem smět odstěhovat! Dovolit si to nemohu. Hlavní sezóna mi začíná v dubnu, ne v čase března. Mohu si o tom však snít a nezahálím. Zas vidím ta jejich vzlétávání nad stříbrnými praporci třtiny. Přetahování o laguny, o nejlepší. Nikdy jich tolik nebylo – co říkám – nebyli tu žádní!

Zpívat moc neumí, ale život v močále je s nimi fajn. Pár roků z časů devadesátých jsem to tak měl. Právě tady. Proto, když vystoupím na panelku, dobře vím, jak mne obě boty pozorují a jazyky prosí – pustíš nás tam?

Bývalo to krásné. Když zpíval dva dny rákosník paludicola. Ta vzácnost z hnízdišť na hranicích Polska s Běloruskem. Pozvali mne tam před lety tmaví slavíci, abych viděl ten ráj. A pěvčí křídla ty dálky umí propojit…

Každý kroužkovatel má svá místa a má to tak být. Zadavatel nás k tomu nabádá, abychom se po republice rozdělili. Já je mám jižně od Kněžmostu. Je mi tu přátelsky a už se známe. Když vystoupím z toho auta, vím kam koukat nejdřív a na co si naopak počkat, protože – přibydete-li v místě nově, mnohé se v momentě poschovává. To sami znáte, byli jste viděni, než našli jste sami.

Místo je doplňovanou schránkou radostí, zářím nad takovou drobností, že po této zimě konečně zas teče i trochu vody po potoce. Věc důležitá nejen pro navazující mokřad. Vnímám, jak hynou jasany, kdo by to před lety řekl.

V lipové hrázi Brodku už modřinky hledají dutinu. Na ledě u oka husice nilská, hybridní káči a tři čírky. Led rachotí, jak praská, slunce je dnes solidně na výletě. Teplo, a jaro na cestě!