Používám síťové pastičky – sklopky od samého začátku. Vlastně byly mým prvním chytacím náčiním, sítě měl tehdy málokdo.
Sklopky jsem si uměl vyrobit ze svářecího drátu, čeřínkových sítěk a pérek z pastiček na myši. Pro červy jsem jezdil do mlýna či je opatřil přes známého v zoo. Z nich jsem si později založil chov a stal se samostatným.
Když člověk nemá nikoho, kdo by ho do oboru zasvětil, je všechno složitější. Sklopku jsem viděl v Obhlídalově Ornitologické příručce na obrázku, to mi muselo stačit. Vidím tu chvíli jako dnes, mám paměť na obrazy. Navázal jsem červa na nitku na uzly a botou rozkopal svah u splavu „Červeňáku“. Věděl jsem, že tam slavíci hnízdí. Kolíček mi pořád prokluzoval a červa to vždycky spuštěním roztrhalo. Pak jsem síťku vzadu vysoukal přeci jen líp a mohl ji listím přimaskovat. Svahem jsem se vyřítil na silnici a zabrzdil na druhé straně zatáčky. Slavík o mně věděl a zpíval daleko u splavu. Nezdálo se mi, že se do místa vrátí. Pak ale koukám, že síťka škubavě nadskakuje a jdu se podívat. Tak se chytil můj první pták k okroužkování! Byla to samička s holým břichem. Kroužkoval jsem ji v obavě, že není značka podle předpisu připevněna.
…
Je poslední únor. V zahradě se celou zimu zdržovala červenka, na podzim dostala kroužek, teď jsem ji viděl ještě tu pobývat. Nejvyšší čas chytit ji pro kontrolu, než odletí na sever. To se však nedařilo, i když jsem přeházel kvůli ní celý kompost. Vůbec se neukázala. Provádím tedy poslední kontrolu pastičky, s tmou ji zabalím. Je teplý večer a já v něm vidím, že pod síťkou skáče černý pták! Mám radost, že jsem nelíčil naprázdno a navíc ten kos má kroužek.
Kosové se na červy vůbec nechytají, toto je teprve můj druhý. Přitom první se chytil v zimě na zemi v kovárně na nasypanou slunečnici. Kroužek je nakonec můj, kosa jsem chytil a označil v listopadu. Je letitý, krásně černý, se svatebně žlutým zobákem. Náš místní. Dívá se na mě, asi se pamatuje. Je docela v klidu. Když ho po odečtu pouštím, sedá na plot nedaleko.
Kolik už jsem pochytal ptáků do sklopek? Nádherné chytačské řemeslo! Na rozdíl od sítí jej člověk opravdu vychutná, užije. Vše napínavější, daleko více zasloužené než někde něco nafiltrovat. Ptáci se chytají po jednom, pokaždé musí člověk zařízení znovu co nejšikovněji nainstalovat. Pracujete s motyčkou, první odchyty neskutečně voní, zem je totiž jarní. Sklopka šetří peníze. Zajíc, když po ní přeběhne, jenom ji sklapne a v momentě chytáte dál. Když ušák vletí do sítě, máte škodu jak hrom! Vodící lanko přetržené, v pletivu pořádný tunel. Oprava málem na dopoledne.
Když líčím sklopku, myslím na staré čihaře, na jejich fortel. A říkám si kolikrát, co dnes by tomu řekli. Vzal bych je s sebou a museli by vyprávět. Vím, že by se u toho chvěli, protahovali obočí, uhlazovali zcuchaný vous. Pak by se divili – jak to, že slavíky zase pouštím! Z čeho že budu živ… Nechápali by kleště s kroužky na bužírce. A což teprve, kdybych jim řekl, že „hliník“ nakupuji. Vhli by se nejspíš po hlavě do Jizery a vytáhnout nechtěli.
Jiné jsou časy, milí bývalí! S velikou pokorou a tuze rád čtu věty o vašem řemesle. O citu pro plácky na chytání, o umění přejemném, promýšleném. Jsem vaším následníkem a dobrý se snažím být, jak byli jste sami. Úspěšný v odhadu, radostný z potkávání. Chci ale vědět víc, než jak každého udržet za dvířky v zpěvu. Předhvízdávat melodie. Chci, aby svobodně až bezinky ztěžknou, mohli odletět za sluncem. Aby se vraceli – a já to ve směru k lidem mohl dokazovat. A dlaň, kterou jsem před vámi před chvílí otevřel, ať je mého vztahu odznakem.
