Zaměřeno na slavíky

Nastal čas příprav na první etapu letošního kroužkování, přemýšlet budeme nad modráčky.

Jde o slavíky, sice nejkrásnější z našich, ovšem s největším chaosem v znacích i pelichání. Nespolehliví jsou vůči nám s takovou chutí, že dokonce neplatí ani mnohde již napsané.

Kdysi dávno, v čase jarních výprav k řekám kudy modráci táhli, nikdo z kroužkovatelů neřešil příliš, co vlastně chytil. Sameček modrý s hvězdou, samička obyčejná. Dostali kroužky a mohli poskakovat dál k severu.

Po několikaletém teoretizování a snění jsem se s tímto slavíkem konečně setkal i já. Dodnes jde o jeden z nejsilnějších okamžiků mé ornitologie. Pro to setkání ovšem bylo potřeba mnoho udělat a mnohé o nich dosud v knížkách napsané pustit z hlavy. Vlézt v březnu do souvislého rákosí největšího rybníka zdejšího kraje a jít chytat první rákosní strnady do pastiček. Co přišlo pak, je mnohde již opsáno. Rozlámané tabulky ledu od holínek, šok z břidlicového hřbetu „strnada“, vše v naivních osmdesátkách předstoletí. Pak od vějíře zasvítila ohnivá rez černohnědě zalomená a bylo jasné, že až slavíka v síťce dohoním a obrátím proti sobě, bude modrý. Byl. I s bájnou hvězdou barvy, o které by bylo urážkou napsat, že je bílá. Je totiž zářivě bílá. Chcete-li, bílá na druhou.

Dnes ovšem vím, že takovou je pouze za situace, máme-li štěstí na jedince. A dobrodružství už může startovat!

Ještě chytačskou pravdu závěrem: „Jak se ukáže první budníček, modrák jde s ním“. Uvážíme-li ovšem, že budníčci tu a tam již u nás přezimují, ani zmíněné o modráčkovi tedy neplatí.

Už ne nikterak dlouho, ale pár dní ještě jistě. Vyčkat raného jarního tahu ptáků. U nás to bývá pokaždé tak trochu ospalé, weby pozorovatelů už jsou v ráži, zde pohyb vázne. Nejsou tu nejspíš ty správné lokality, nebo jsem se pozorovatelsky nenaučil dívat. Jakmile se to v Slavičím háji pohne, dám vědět.

Zatím dotknu téma vzdálené, i když i takové tady už je. Vykopával jsem leknín z jezírka na zahradě, přestěhuji odnož do parku. Jde o původní divokou formu, může tam být. Bláto té nejvyšší přilnavosti, kterým zahrada disponuje, je černé jako uhel. Není divu, spraš. Veleúrodná. Na lopatě po kytce zůstala hrudka nepořádku a jak vše za všech okolností zkoumám, nabírám mezi prsty. Tady to asi už nepřekvapí – štípaná industrie, mezolit. Nejspíš znovu čepelka do dřevěného oblouku srpu. Práce s vložením kytky do hrnce s vodou skončily po chvilce podle plánu, ale já mám z té události opět naloženo na několik dní. Jak žalostně málo víme o domovských končinách! Jasně, ti po nás budou možná obdiv situovat k PET flaškám. Tehdy to bylo jinak a díky za naše zdejší zahradní „smetiště“. Viděli jste někdy, jak se pazourkové hlízy otloukaly? Jak to ti machři zvládali se vzácným materiálem? V tomto případě se v zahradě jedná o nejstarší stopy osídlení, vše následující už je „mladší“.

Jezdím pobaveně čepelkou po ruce a testuji břit. Zubatě ostrý. Nebyla to asi kdovíjaká rozkoš takovým srpem žnout, ale přeci jen alespoň dovedli použít hlavu. Valouny SGS (silicit glacigenních sedimentů) obchodovali ze severu, už na Liberecku či Jablonecku jej v písku běžně potkáte. Tady se zpracovával. Některý putoval až z dalekého Polska. Dneska se lidi rvou s věrnostní kartou o slevy v obchoďáku, dřív koukali zajistit cenné šutráky. V pocitu stejném, to se nezměnilo.

Kolik toho tady pod trávníkem ještě může být? Detektor našel „kušovku“, muselo tu být občas veselo. I docela horko pod kouřem, jakmile bylo dokradeno. Kněžmostská hlína to všechno ví, pamatuje. To nebylo pokaždé jenom o placení na haťovaných cestách močálem, které se obešlo bez násilí.

Mnu lesklou zeminu v ruce a půjde pod rajčata. A leknín zítra odjíždí..

Zainvestovat energii, průběh pokusu pečlivě sledovat a za pochodu ladit. Doufat.

První byli obecní slavíci při okraji města, když přišli záměrem technického areálu o hnízdiště. Narodil se Slavičí háj. Kolik unikátních momentů před oním finálním – dočkáním se.

Modráčka jsme měli na tabuli zobrazeného jen kvůli kvartetu českých slavíků, aby lidi viděli. Po desíti letech bloumání severním cípem parku mne napadlo, zkusit vyjít naproti i jemu. Teď už šlo o úlet výrazný. Neutekl ani rok… Co se pak odvíjí člověku v hlavě je nepřenosné. Pod Rachvaly kotvilo jaro a od sítin slyšet cvrlikání. Vždyť to je přeci ten modrák!

S jídlem roste chuť, to přeci se ví. Proč se do nějaké šílenosti nepustit znovu a nezkusit, zda je přítomno štěstí. Třetím prosebným vzhlížením k loterii je „Akce modrásek“. Nepůjde o nic snadného.

Modrásek bahenní je motýlkem vzácného rozšíření. Jenomže… Modrásek bahenní sídlil kilometr odtud vzdušnou čarou nad kolejemi, směrem k osadě Matice. Vzácná lokalita byla před dvěma lety zavezena, dnes je tam firemní parkoviště. Motýly jsem už nikde nenašel. Zkusím nemožné. Vybral jsem pozice a budu sázet krvavec toten. Hostitelskou kytičku housenek, než vydrbou s mravenci a nechají se k nim pozvat dělnicemi před zakuklením. Mravence v travních dómech máme (doufám že správné), krvavec též. Jen je ho jaksi málo, ale podmínky k růstu má, jak vidno. Tak mu s rozmachem pomohu.

Chystáme květnatou louku k výsevu, není to vůbec levná záležitost. Ale co bychom pro sebe neudělali, pohled a vůně budou stát za to. Ta se ale modráska bahenního týkat nebude, on má nároky tvrdší. Park ale i takové místo zná.

Zažil jsem s přírodou nejednu radost, nejeden šok. Kdyby vyšlo i toto dobrodružství, slavili bychom doopravdy. Chci, aby Slavičí háj budoval značku mozaiky prostředí, k životu vlídných. Aby byla radost v něm být a dovídat se z něho. Ukážu krajinu Bousova jako (naštěstí) jenom spící. Která na probouzení nepoztrácela potenciál. A ona jej má!

P.S.: Až se ztracený modrásek ukáže, vyfotím jej. Ale nemyslete, jde zrovna o skupinu motýlů, která si nádheru křídel nechává hlavně pro sebe.

Dvě fotky ze zmizelé lokality..

Kroužek ze žluté bužírky dovírám pečlivě nad patní slavičí kloub a není-li spěch nočních odchytů v létě, mohu myšlenky prohánět. Protože nepřipínám k slavíkovi vysílač ale jen adresu v plechu, věřit můžu tak v odečtení. Někdy, někde, někým. Nejčastěji ovšem mnou samým a to je silně motivující vyhlídka. Čas, kdy se kruh dovírá k poznání, dokonce s tím, že může v jiném návazném být pokračování. Za rok, nebo hned zítra.

Těch nádherně zašlých slavičích kroužků opsaných na papír, těch je už pěkný průvod, a protože poznatek nemůže končit u mne, věda si mastí kapsu souběžně. Kdybych chtěl sobecky protestovat, neokroužkuji nikdy už nic. Je to takové „něco za něco“ – a tak to má být, tak je to správně. Dostávám se umožněnou spoluprací k přírodě natěsno, že blíž už to nejde. Tím, že připevním značku, stavím základní kámen k poznání. Přečte-li ji někdo v budoucnu a bude-li umět záměr dotáhnout do konce tím, že opis pošle, postupujeme v tu chvíli o políčko vpřed. Jenomže pro mne i tak žalostně málo. Já za takového kontrolního odečtu začínám žít. Vždyť mám před sebou objekt, který si umí poradit, třeba i s podporou štěstí. Jsem svědkem ptačího přežívání v určité výseči světa. Ze setkání cítím vůli po životě, čistě samozřejmou. Co je to ku mne za báječnou příležitost? A opravdu to ještě nemusí být konec. Kolikrát jsem čerstvě představenou kombinaci v hliníku četl dál po roce, po dvou, po třech, po čtyřech, po pěti – i po těch šesti. Slavík se na mne dívá a neřeší, jestli zrovna on bude na nějaký můj podivný rekord, chce prostě jen ze situace pryč a příště opatrněji. Mám pocit, že někdy žiji i za ně.

*************

Únor se představil a běží. Je jasným měsícem ptačích návratů, těch časných. Jo jo. Už se dočkáváme. Každý rok řeším, jak provést nejlíp, abych si nabídku užil. Abych byl co nejvíc rád. Dívat se na ty borce, rozumíte? Někam se přeci vrací! Může nám to jejich místo u náspu za bodláčím přijít pitomé, ale o domov jde jejich! Oni jej vidí mag/net/icky. A vůbec – sedněme si opodál a začněme pozvolna chystat k místu omluvu. Pochopí záhy nejeden. A to není konec onoho od přírody proplesknutí. Zjistíme totiž, že fakt to stálo za to a brzy v tichosti přijdeme zas. A který by cílil na budoucnost, posvolává doma děti, k pešunku odvede, posbírá telefony a vyskládá je na koleje v optimálním čase a bolestným pustí film zpod té meze. Já nevím, třeba některý z léta. Na tom už vůbec nesejde.

Běží únor, poslední měsíc bez slavíků. V tom dalším už jeden z jejich druhů bude přilétat. Otužilý a kdysi velmi vzácný slavík modrák.

Napsal jsem toho o nich málem stohy a zažil ještě víc. Hnízdně nebyli, průtahem jenom v omezeném čase. To, o čem mluvím už ale bohužel kotvilo pár roků od legendárních výprav pastičkářů. Znal jsem ale příběhy z vyprávění lidí, kteří se toho opravdu zúčastnili.

Měl jsem sklopek na slavíky zhotovených dost a první dvě sezóny s nimi odchytané. Šíleně mě to táhlo k syrovým předjařím, zkusit modráka. To se však nedařilo, bez klíče totiž i v ornitologii šátráte zámkem zbytečně, nepovolí. Nejvýš tak, kvůli snům, očumovat klíčovou dírkou. Svolí.

Nebýt náhod, stojím dnes se slavíky sotva někde pod schody. Ony ale nepřichází na zavolanou, volal bych v jednom kuse. To jen, když se na snažení nemohou už koukat, nejempatičtější seskočí a pošle k praporku míček odpalem. Vzpomínám tenkrát, v rákosí na polámaných tabulkách ledu..

Mnoho se změnilo se slavíky, se všemi třemi. Modráček na výkazech kroužkovatelů zdomácněl, ale krásu od barev Svolinského přináší dál. A chytání je pořád vzrušující.

Infotabule v parku projde v dohlednu změnou, neodpovídá mnohé, modráčka dopíšeme mezi hnízdící. Chodit v březnu po močálech příliš příjemné není. Krajina přehledná, kdekdo po silnicích přibrzďuje autem, aby špekuloval. To se však změní, modráčky budeme bádat ve vlastním. Dám si k potoku do louky stoličku a budu pozorovat. Ta odnož slavíka je v třtině triumfální. Co všechno umí, jak volí místo pro hnízdění. Slavičí postoj, uvažování.. I když je drobnější, nohy má vysoké jako slavík. Hodí se takové do bláta i k pevnému rozkročení na rákosu když zpívá.

Listuji výsledky kroužkování pro modráčka a vane z nich spokojenost. I proto, že v zimovištích už samečkové začínají být nervózní. Pak vezmou nejpříhodnější noční proud a po rozednění je budeme moci uslyšet doma. Často jde o staré známé. V případě prvním, i tomto..

Zdejší krajina je nejspíš divná. Nedovedu si představit, že bych měl pozvat lidi a uvádět jeden ptačí druh za druhým. A třeba s televizí v zádech. Vždyť tu kale nic není!

Zdejší krajina už taková je. Copak bych někde objevil skřivana, konopky nebo brkoslava? A do zobáku by našli. Nejsou tady. Ještě, že nechodím zapisovat, nebo v druzích soutěžit. Ostatně, zemřel Láďa Jasso. Je to šílené! Znal jsem ho, i věděl, že taky soutěžil v zaznamenaných druzích. Potom byl smutný, že mu nějaké neuznali a on se svezl zase pod horizont. Nevěděl jsem, jak taková komis funguje, já bych si je (druhy), když už, zapisoval pro sebe. Pro osobní dotknutí očima, uslyšení či vteřinku obojího. Komu je co po tom, co jsem já viděl. Byl tehdy hodně smutný. Teď už mu to může být fuk.

Ohnutý nad rýčem, slyšet je zavolání. Po dlouhém čase a za tohoto kalendáře první. Vrací se hnízdit divoké husy. Tak, jaro bude i letos! Řeknu to dětem. To je hodně dobrá zpráva. Teď už by do parku chtělo jezdit každý den a dávat po všem pořádně pozor. Rákosí sice mnohde polámal sníh, ale večerních stínů v něm podivně přibývá. Půjde o strnady rákosní. A přibývá i těch kvíčal k noclehu, jen musí člověk věřit v ně dýl a nezpanikařit. Jsou velmi opatrné. Nocují přímo v křovinách pod cestou. A pak se dívají do míst, kterými z kotliny odešel den. Než usnou.

Sázím do linie vrby, co budou jednou hlavaté. Nad potoční čárou. Krtek v loukách hrabe jak šílený, o nahrabané ale nestojí. Měl by mu to někdo vysvětlit, nikam s tím nápadem nedojde. Tak jsem to nakonec zainvestoval za něj a přisypu pod vrbičky. Ať jeho úsilí nepropadne, a aby se mu křeček z jara nepoškleboval.

Dnes dobíhá leden. Trošku se prsí, že zuby nepoztrácel a jak to šlo, cenil. Neodporuji. Bude únor – a kdo se na konci narodí, bude mít komplikaci s oslavami. Ono to nejde úplně hlídat, ale zkusme slavit takové menší narozeniny na prahu každého dne. Že prostě oči ještě dovedou k rozumu odeslat zpozorované svítání. Že to ještě znovu směrem k nám mohlo vyjít.

Nové pohledy a narůstající zkušenost nabízí v některých případech jiná řešení výsledků kroužkování slavíků, jindy je „pouze“ korigují.

První a poslední jsme probrali nedávno, dvě zbývají. Ještě bych upozornil, bylo by zajímavé přibrat i archív „stanice“, ale taková již přeci jen tolik nehřejí, a také bychom tím meškali dny a noci. Dále třeba připomenout k slavičímu rozklíčovávání zásadní – oba druhy pro jakékoli nakládání vyžadují jistá předrozdělení. Jinak se dostaneme k závěrům vychýleným, či zcela mylným.

Výsledek 02, z roku 2020

Pták označený v konci nočního odchytu (15. srpna 2019) v parku u Dolního Bousova, určen jako tohoroční, byl během prvního návratu (14. dubna 2020) ohlášen z oblasti Lot-et-Garonne ve Francii. Protékající řeka městem Villeneuve-sur-Lot tvoří v centru oblouk, vrcholem vzdálený jen kousek od místa nálezu. Tím byla (zelení přicloněná) prosklená plocha rohového domu na Boulevard de la République, pod níž byl hned ráno nalezen polomrtvý. Protože se slavíka podařilo vrátit zpět na křídla, mohl z místa přeci jen pokračovat dál. Kroužek byl identifikován a zajistil všechny tyto dodatky.

Mnoho pěvců, a s nimi především rákosníci obecní, překonávají Pyreneje po západním okraji (vlastním dva takové výsledky), zmiňovaný slavík cestoval od Afriky rovněž tudy.

Jde tedy o výsledek „jarní“ u ptáka na první cestě.

Výsledek 03, z roku 2020

Pták označený v konci nočního odchytu (30. července 2020) u Labe na Kolínsku, určen jako tohoroční, byl během svého prvního odletu (19.8.2020) ohlášen z oblasti Isére ve Francii. Protékající řeka městem Poin-de-Beuavoisin tvoří v místě oblouk, kde nedaleko Collége privé Jeanne d´Arck byl po ránu chycen kočkou. Přestože se slavíku dostalo odborné péče v nemocnici pro poraněná zvířata, nakonec uhynul. Identifikován byl kroužek, který přinesl tyto dodatky.

Během své první cesty do zimoviště se slavík držel scénáře, který mají snad jako základní přednastavený všichni mladí a doplatil na všudypřítomné poflakující se kočky domácí.

Jde zde o výsledek „podzimní“ u ptáka na první své cestě.

Představeny byly (nově) všechny (čtyři) výsledky, které jsem pořídil od roku 1983.

První je slavík se zahraničním kroužkem (Emilia/Ozzano), u kterého dodnes není a nemůže být zcela jasno, co výsledek říká. Nevíme bohužel nic o věku kroužkovance, což by značně pomohlo. Odvodit jej nelze zatím z ničeho. A protože se v rezervaci jedná o zastávkové místo s neznámými výměry pobytů, ani datum kroužkování mnoho nepomůže. Škoda, protože tamní kroužkovatelka mohla v čase určování vše usnadnit. Přikláním se ovšem stále více k názoru, že pták nebyl na svém prvním návratu. Do Pádské nížiny v její západní části vletěl přes moře a k horám „zkráceně“ volil nejbližší ze tří „vstupů“. Jezerní sníženinou s navazující řekou Ticino. I zde se jedná o velmi výrazný migrační koridor pěvců.

Druhý výsledek patří k „západním“, odlétá tudy většina slavíků a jak se ukazuje čím dál silněji, nejeden se tudy i vrací (alespoň na první cestě).

Třetí je slavík letící též k jihozápadu, s nenaplněným zimováním. První z předchozích „na přímém tahu“, což se počítá 2x pro sílu výpovědi.

Čtvrtým je slavík též na prvním odletu, se zajímavou volbou odklonu z trasy do masivu Alp.

Je to málo, nebo hodně pro představu? Bude-li člověk skromný, musí stav stačit. Málo ku mne neřekl – a kdo ví – třeba ještě dopoví. A možná by šlo i napsat, že jde o úplné hody! Vždyť ve starém století jsem na první vbodnutí špendlíku do mapy čekal marně.

Před koncem roku si často říkám, že už v krajině nenaletím. A že si nástup jara pořádně pohlídám. Chyba lávky! Nejde to. Ten samořízený kolos ujíždí podle svého.

Kdy začíná jaro? Mám ještě čas, nebo už třeba být ostražitý? Dávno to začalo, hned jak povolily mrazy! Není šplhavce toho, který by si dnes nezavolal, nezabubnoval. Ve Slavičím háji se kosové černí odhání od kaluže, už i jim materialismus začal diktovat. Sklízí úrodu bobulí ptačího zobu, teď jim je najednou dobrý.

Sektor pásu křovin, vysázený slavíkům k pelichání, krom záměrných proluk je jinak neprostupný. V současnosti v něm nocují početně kvíčaly, aby to člověk zvěděl, musí však vydržet skoro do tmy. Čekají po okolí a pak to začne. Rád bývám při tom bez sítí.

Děti vyčistily budky. Modřinka, co hnízdí v infotabuli, už ovšem přebraná vlákna stěhuje zpět. Zde je zajímavé, že oba ptáci přebývají v okrsku celoročně.

Obecní strnadi však ještě drží početné uskupení, neznají výhled do půlky února. Jejich populace v oblasti není malá, naštěstí.

Předjaří začalo ale už dřív, za mrazů. Odstraňoval jsem z naučných stezek promrzlé krtince a pod klobouky už čekaly naklíčené rostlinky. Jako v pařeništi. Člověk všechny ty nástupy neuhlídá. Jedno je ale jasné, krajina zimě už nevěří ani slovo.

https://www.vogelwarte.ch/modx/de/vogelwarte/mitarbeit/beringung/col-de-bretolet

Na webu stanice v souhrnu za sezónu 2023 mezi zástihy kroužkovanců je i slavík z Dolního Bousova. Během pentády uvádějí nejvyšší průlet druhu v sezóně. Zajímavé jsou též údaje o počasí v sedle.

Den od rána stejný, jako kroužkování doteď. A že už takových bylo! A přeci se změna chystala, přeci se chystalo přihodit důležité..

Nad Starou Studénkou se rýsoval horký den. Ještě je dopoledne. Téma kroužkování: Studium pohnízdního pelichání slavíků.

Měl jsem rád úkol nasměrovaný do kopců pod rezervací, kdyby nic ve sklopkách nebylo, po květech bude dost motýlů. A výhledy jsou odtud do široka. Ale jednu odezvu jsem přeci jen „nabral“ hned zkraje a bude se líčit. Techniku chytání jsem vypiloval po dnešek unikátní a políčení klaplo. Pak přišla místa bez odezvy – a za hřbet, tam už mnoho let nechodím. Na nohy je to dlouhé.

Strakapoudi prostřední sletují od Baby do mezí, kde v skrytu trní vyčkává ovoce starých stromů. Hned za kopcem postávám u místa, kde se mi onehdy chytil pár pěnic vlašských. Veliké překvapení, dovedou život skrývat. Nejspíš tu asi zas budou, ale ozval se z příšeří slavík. Metoda chytání působí opravdu profi – stopnutí přehrávaného zavolání, decentní práce se zahradnickými nůžkami na záklopu křoví, jen co by ruka s motyčkou mohla zem zčeřit. Vsunutí aktivní pastičky a poodstoupení dál. Pták o všem dávno už ví, vidí. Chce od okolí jenom dvě minuty klid.

Tolik hodin rutiny, že člověka nenapadne šance na změnu. Vše bývá od překlopení tolik stejné, automatické. A nyní? Že má slavík kroužek není mi divné, to má po zdejší krajině snad každý třetí. Pak ale výražba má cosi jinak a v další vteřině stanete králem. Je totiž nad slunce jasné, že kombinace typu a řady je od našeho muzea jiná, pak tedy i centrála musí být jiná.

V momentě jste oním hledačem, kterému prvně pod cívkou „zapískalo“ zlato. I Kubou rybářem, kterému na háček konečně sehnali největší z příšer. Jste hledačem slavíků, kde pořadové číslo 1601 na seznamech přivádí zásadní změnu. Vše neskutečné, smysl práce cítíte v poslední buňce těla.

Ornitologie je vážně parádním společníkem.