Zdejší krajina je nejspíš divná. Nedovedu si představit, že bych měl pozvat lidi a uvádět jeden ptačí druh za druhým. A třeba s televizí v zádech. Vždyť tu kale nic není!
Zdejší krajina už taková je. Copak bych někde objevil skřivana, konopky nebo brkoslava? A do zobáku by našli. Nejsou tady. Ještě, že nechodím zapisovat, nebo v druzích soutěžit. Ostatně, zemřel Láďa Jasso. Je to šílené! Znal jsem ho, i věděl, že taky soutěžil v zaznamenaných druzích. Potom byl smutný, že mu nějaké neuznali a on se svezl zase pod horizont. Nevěděl jsem, jak taková komis funguje, já bych si je (druhy), když už, zapisoval pro sebe. Pro osobní dotknutí očima, uslyšení či vteřinku obojího. Komu je co po tom, co jsem já viděl. Byl tehdy hodně smutný. Teď už mu to může být fuk.
Ohnutý nad rýčem, slyšet je zavolání. Po dlouhém čase a za tohoto kalendáře první. Vrací se hnízdit divoké husy. Tak, jaro bude i letos! Řeknu to dětem. To je hodně dobrá zpráva. Teď už by do parku chtělo jezdit každý den a dávat po všem pořádně pozor. Rákosí sice mnohde polámal sníh, ale večerních stínů v něm podivně přibývá. Půjde o strnady rákosní. A přibývá i těch kvíčal k noclehu, jen musí člověk věřit v ně dýl a nezpanikařit. Jsou velmi opatrné. Nocují přímo v křovinách pod cestou. A pak se dívají do míst, kterými z kotliny odešel den. Než usnou.
Sázím do linie vrby, co budou jednou hlavaté. Nad potoční čárou. Krtek v loukách hrabe jak šílený, o nahrabané ale nestojí. Měl by mu to někdo vysvětlit, nikam s tím nápadem nedojde. Tak jsem to nakonec zainvestoval za něj a přisypu pod vrbičky. Ať jeho úsilí nepropadne, a aby se mu křeček z jara nepoškleboval.
Dnes dobíhá leden. Trošku se prsí, že zuby nepoztrácel a jak to šlo, cenil. Neodporuji. Bude únor – a kdo se na konci narodí, bude mít komplikaci s oslavami. Ono to nejde úplně hlídat, ale zkusme slavit takové menší narozeniny na prahu každého dne. Že prostě oči ještě dovedou k rozumu odeslat zpozorované svítání. Že to ještě znovu směrem k nám mohlo vyjít.
