Běží únor, poslední měsíc bez slavíků. V tom dalším už jeden z jejich druhů bude přilétat. Otužilý a kdysi velmi vzácný slavík modrák.
Napsal jsem toho o nich málem stohy a zažil ještě víc. Hnízdně nebyli, průtahem jenom v omezeném čase. To, o čem mluvím už ale bohužel kotvilo pár roků od legendárních výprav pastičkářů. Znal jsem ale příběhy z vyprávění lidí, kteří se toho opravdu zúčastnili.
Měl jsem sklopek na slavíky zhotovených dost a první dvě sezóny s nimi odchytané. Šíleně mě to táhlo k syrovým předjařím, zkusit modráka. To se však nedařilo, bez klíče totiž i v ornitologii šátráte zámkem zbytečně, nepovolí. Nejvýš tak, kvůli snům, očumovat klíčovou dírkou. Svolí.
Nebýt náhod, stojím dnes se slavíky sotva někde pod schody. Ony ale nepřichází na zavolanou, volal bych v jednom kuse. To jen, když se na snažení nemohou už koukat, nejempatičtější seskočí a pošle k praporku míček odpalem. Vzpomínám tenkrát, v rákosí na polámaných tabulkách ledu..
Mnoho se změnilo se slavíky, se všemi třemi. Modráček na výkazech kroužkovatelů zdomácněl, ale krásu od barev Svolinského přináší dál. A chytání je pořád vzrušující.
Infotabule v parku projde v dohlednu změnou, neodpovídá mnohé, modráčka dopíšeme mezi hnízdící. Chodit v březnu po močálech příliš příjemné není. Krajina přehledná, kdekdo po silnicích přibrzďuje autem, aby špekuloval. To se však změní, modráčky budeme bádat ve vlastním. Dám si k potoku do louky stoličku a budu pozorovat. Ta odnož slavíka je v třtině triumfální. Co všechno umí, jak volí místo pro hnízdění. Slavičí postoj, uvažování.. I když je drobnější, nohy má vysoké jako slavík. Hodí se takové do bláta i k pevnému rozkročení na rákosu když zpívá.
Listuji výsledky kroužkování pro modráčka a vane z nich spokojenost. I proto, že v zimovištích už samečkové začínají být nervózní. Pak vezmou nejpříhodnější noční proud a po rozednění je budeme moci uslyšet doma. Často jde o staré známé. V případě prvním, i tomto..
