Kroužek ze žluté bužírky dovírám pečlivě nad patní slavičí kloub a není-li spěch nočních odchytů v létě, mohu myšlenky prohánět. Protože nepřipínám k slavíkovi vysílač ale jen adresu v plechu, věřit můžu tak v odečtení. Někdy, někde, někým. Nejčastěji ovšem mnou samým a to je silně motivující vyhlídka. Čas, kdy se kruh dovírá k poznání, dokonce s tím, že může v jiném návazném být pokračování. Za rok, nebo hned zítra.
Těch nádherně zašlých slavičích kroužků opsaných na papír, těch je už pěkný průvod, a protože poznatek nemůže končit u mne, věda si mastí kapsu souběžně. Kdybych chtěl sobecky protestovat, neokroužkuji nikdy už nic. Je to takové „něco za něco“ – a tak to má být, tak je to správně. Dostávám se umožněnou spoluprací k přírodě natěsno, že blíž už to nejde. Tím, že připevním značku, stavím základní kámen k poznání. Přečte-li ji někdo v budoucnu a bude-li umět záměr dotáhnout do konce tím, že opis pošle, postupujeme v tu chvíli o políčko vpřed. Jenomže pro mne i tak žalostně málo. Já za takového kontrolního odečtu začínám žít. Vždyť mám před sebou objekt, který si umí poradit, třeba i s podporou štěstí. Jsem svědkem ptačího přežívání v určité výseči světa. Ze setkání cítím vůli po životě, čistě samozřejmou. Co je to ku mne za báječnou příležitost? A opravdu to ještě nemusí být konec. Kolikrát jsem čerstvě představenou kombinaci v hliníku četl dál po roce, po dvou, po třech, po čtyřech, po pěti – i po těch šesti. Slavík se na mne dívá a neřeší, jestli zrovna on bude na nějaký můj podivný rekord, chce prostě jen ze situace pryč a příště opatrněji. Mám pocit, že někdy žiji i za ně.
*************
Únor se představil a běží. Je jasným měsícem ptačích návratů, těch časných. Jo jo. Už se dočkáváme. Každý rok řeším, jak provést nejlíp, abych si nabídku užil. Abych byl co nejvíc rád. Dívat se na ty borce, rozumíte? Někam se přeci vrací! Může nám to jejich místo u náspu za bodláčím přijít pitomé, ale o domov jde jejich! Oni jej vidí mag/net/icky. A vůbec – sedněme si opodál a začněme pozvolna chystat k místu omluvu. Pochopí záhy nejeden. A to není konec onoho od přírody proplesknutí. Zjistíme totiž, že fakt to stálo za to a brzy v tichosti přijdeme zas. A který by cílil na budoucnost, posvolává doma děti, k pešunku odvede, posbírá telefony a vyskládá je na koleje v optimálním čase a bolestným pustí film zpod té meze. Já nevím, třeba některý z léta. Na tom už vůbec nesejde.
