Nastal čas příprav na první etapu letošního kroužkování, přemýšlet budeme nad modráčky.
Jde o slavíky, sice nejkrásnější z našich, ovšem s největším chaosem v znacích i pelichání. Nespolehliví jsou vůči nám s takovou chutí, že dokonce neplatí ani mnohde již napsané.
Kdysi dávno, v čase jarních výprav k řekám kudy modráci táhli, nikdo z kroužkovatelů neřešil příliš, co vlastně chytil. Sameček modrý s hvězdou, samička obyčejná. Dostali kroužky a mohli poskakovat dál k severu.
Po několikaletém teoretizování a snění jsem se s tímto slavíkem konečně setkal i já. Dodnes jde o jeden z nejsilnějších okamžiků mé ornitologie. Pro to setkání ovšem bylo potřeba mnoho udělat a mnohé o nich dosud v knížkách napsané pustit z hlavy. Vlézt v březnu do souvislého rákosí největšího rybníka zdejšího kraje a jít chytat první rákosní strnady do pastiček. Co přišlo pak, je mnohde již opsáno. Rozlámané tabulky ledu od holínek, šok z břidlicového hřbetu „strnada“, vše v naivních osmdesátkách předstoletí. Pak od vějíře zasvítila ohnivá rez černohnědě zalomená a bylo jasné, že až slavíka v síťce dohoním a obrátím proti sobě, bude modrý. Byl. I s bájnou hvězdou barvy, o které by bylo urážkou napsat, že je bílá. Je totiž zářivě bílá. Chcete-li, bílá na druhou.
Dnes ovšem vím, že takovou je pouze za situace, máme-li štěstí na jedince. A dobrodružství už může startovat!
Ještě chytačskou pravdu závěrem: „Jak se ukáže první budníček, modrák jde s ním“. Uvážíme-li ovšem, že budníčci tu a tam již u nás přezimují, ani zmíněné o modráčkovi tedy neplatí.
