Zaměřeno na slavíky

Slavík za slavíkem dostává kroužek, každý jiného čísla. Odlétají. Tak to jde dokola už celé roky. Já ovšem na ta čísla sázím. Že mi pomohou s vyznáním se v nich. Jako posledně…

Ne, že bych ražbu na kroužku nepřečetl okem, ale pro jistotu kontroluji lupou. A protože jde o čísla z mého kroužkování, vím, kdo je slavíkem v ruce. Mládě, označené v máji na hnízdě pár kilometrů odtud. Vypadá jinak. Samostatné, chystá se odletět na jih.

Odvodí se ze situace samozřejmě daleko víc a největší cenu má v centrálním registru. Tam bude navždy. I když nositel kroužku zahyne, výsledek zápisu po něm zbyde. Pro mě ale to jsou setkávání dvojí. Vědecká, i zážitková. Až se usadí do klidu čísla, zůstanou vzpomínky. Rozhodně důvod k přemýšlení.

Letos se jedná o chytání ověřovací. Otázka mohla by znít:“ Nestačí už získané, k problematiky pochopení?“ Ano, mohlo by. Ale dobré je dvakrát přeměřit před uvedením. A současně věřit v náhodu, že nějaký objev ještě přiletí. Pozorně sleduji meziroční záznamy a zákryt segmentu sluší. Je převažující. Definitivní z toho nedostanu. Nejsem v kovárně za svěrákem, tady defiluje živá příroda. Sleduji všemožná videa zeza hranic a snažím se zbytkový amatérismus vytěsňovat. Například zázemí pro odchyty je už srovnatelné, tam by šlo kameru pustit. Kroužkovací postup má trhliny, protože užívám techniky dávné, dnes upozaděné. Těch už se ale nevzdám a digitální váhu na stolek nepostavím. Zůstanu „fosilií“ s báječným závěsným měřidlem od Švýcarů. S kleštěmi z prvních chvil specializování. Jsem-li pečlivý, kroužek opracuji shodně s ostatními. Dalekohled je dávno už „retro“. Ale já jsem si jej pořídil v ohromné radosti, nevadí mi tedy, že váží víc. Slavičí háj se na to na všechno dívá – a myslím, že se za svého správce stydět nemusí. Vždyť tolik slavičích kroužků, co my dva do vzduchu postrčíme, nenajít kolem až ku Praze. On láká, já od něj přebírám, měřím a zapisuji.

Blog přinese téma k nadpisu a rovněž upozorním na jeden historický materiál ke kroužkování u nás.

Byly to zvláštní časy. Třeba s boleslavskou U3V jsem strávil dlouhé roky od jejího založení. Dnes už se tato vzdělávání uplatňují spíše po internetu, tam to ještě bývalo tváří v tvář. Už nejsem ani školitelem kroužkovatelů, i to vzal čas. Co mi zůstalo? Jsem přednášejícím sám k sobě. A řeknu vám – to je tedy věc! Ještě že ornitologie obrovské spousty kapitol tají, je co rozebírat a bude neustále.

Baví mne sednout si k ulici v pruhu potočního rákosí, jen tak bez sítě. A přemýšlet dokola, jak to celé funguje. Jak hnízdní obsádka přechází v jedince v pohybu. Ze kterého směru se chytají víc, a co to může znamenat. Která patra síťoviny jaké ptáky zachycují procentuálně nejvíc, a o čem to vypovídá. Kam kteří podle výsledků doletěli, co tím v nástinu řekli. Jakého z cizích se v místě odečíst podařilo, a odkud pak byl. Jaké to bude za několik hodin, až se tam chytání naplno rozeběhne, už podesáté. Ano, pohyb už určitý v prostředí je. Nebyl ještě nedávno. Po kapsách čekalo jenom pár rákosníků, přechod je vždycky nenápadný, nijaká smršť. Tu a tam jeden, až najednou jsou. Po proudu kousíček se drží rodina bramborníčků – černohlávků. Doufám, že za hmyzem do místa brzy přivandrují. Pak řeším modráčky, kolik už jich jen z ulice letos bylo. Retrap za retrapem. Obroučky zlatavé od bahenních solí narezlých slatí, to se dá zažít snad jenom s nimi. Ba ne. Ještě si vzpomínám na bahňáky z Červenského rybníka osmdesátých a devadesátých let. Zvláště jespáci při delším zdržení mívali hliník rovněž nazlátlý. A pak přišlo hlášení. Pro jednoho z nich i pro pisíka. Dnes se tam snadno můžete podívat internetem, abyste viděli, o jakou jízdu ve Skandinávii jde. Ottenby – Öland. Chytli oba po roce a potvrdili má určení z prostředku Evropy. Byly to časy. To se fotilo ještě na papír a špatné obrázky dávaly do krabice. O bahnitou výspu se musel člověk postarat aby nezarostla. V rákosí s přebytky živin jde všechno ohromně rychle, to není jako u rajčat, kde je k prvnímu sběru dobarvujete očima.

Baví mne sedět u té proluky v háji. Potom se seberu a jdu tam síť raději přeci jen strčit, člověka šance láká. Loukou si zajdu pro kafe, kosti pak poskládám do plachty v rámu a přivřu oči, abych líp viděl na slavíky. Na ty, co přijdou. Zítra/pozítří – anebo někdy i ne. Pak budu tázat sám sebe, proč to tak je. A než se dopátrám, už se zas budou chytat. A nebo ne.

Čas nikdo nezastaví, je tu přepeřování.

Když jsem začínal u kleští, moc se to neřešilo. Dnes vím, že jde o vědu značného významu: Pohnízdní pelichání.

Abych pravdu napsal – nezajímá mne příliš výměna opeření u luňáků, které vidíme létat s křídly souměrně děravými. Zajímají mne slavíci v tom nejširším českém výměru. To znamená, že všichni čtyři.

Samička modráčka – na obrázku, ta je od nás. Z parku. Má „čtyřku“ nažinu a právě začíná „měnit“ pro odlet. Na „desítce“ a na „devítce“. To je dost, že se taky ukázala! Jak už jsem napsal – nechtěl bych je bádat natvrdo. Je to matka – zakladatelka. Najednou je po noci nad potokem v síti. Úvahy o tom ponechám stranou. Hlavně, že žije.

Je sucho, i když prší. Kanál je na blátě, slať rozpraskaná. Jsou na tom místa po republice hůř. Ovšem – je tady zajímavé zpoždění, na které třeba dát pozor. Je mimo peří, ale bude to nejspíš vzrušující. Květena těchto časů má zpoždění a pokud se motýli vylíhnou po mraveništích bez korekce, budou kytky chybět. Modrásci bahenní mají na všechno totiž jenom pár dní. Vždyť krvavce jdou sotva někde teprve do poupat, ani ne.

Noc končí, jsou čtyři hodiny. Málem. Byla bez deště, bez průvanu, bez slavíků. Já jsem tam ale přesně pro tento výsledek jel. Jsem spokojen.

Mám pět zpěvných rákosníků, tedy rákosnic. Je zajímavé, jak samičky po hnízdění fungují. Je to odlet? Asi je. Jinak tam ještě taky nic není, to všechno teprve přijde.

Večer se ovšem chytla vlaštovka, což je v parku v síti vzácná věc. Samička. Letěla už možná nocovat, nevím. Vlaštovek jsem v životě příliš neokroužkoval, jsou elegantní.

Nezdá se to, ale devět jich je pryč. Jako se vším, první byly opravdu pionýrské. Učený prostě z nebe nespadl ani tady. Rovněž prostředí už vypadá jako na odchytových stanicích, jakmile se oblékne do síťových sestav v hlasovém podkresu. Dokonce už lze předpovědět, jak se bude kroužkování vyvíjet. Projel jsem předtím dost míst, zkoušel různé styly, učil se za pochodu. Zkušenost jsem měl z hor, z nížiny ne. V mnohém je situace odlišná, není to opravdu tak, že by scházelo jenom jelení zatroubení a hvězdy málem ve vlasech. Dokonce jsem přivykl i absenci lidí, což byl docela problém. Dnes už si vystačím sám. Zas to má výhodu, že cokoli o tom řeknete-napíšete, je to jen vaše. Zbrusu soukromé.

Někdy ne, ale občas zbývá čas i na romantiku. Sledovat stmívání, průběh prohřátých nocí i cestu k rozednění. Vymotávat vzácné noční motýly, občas nějakého netopýra, ale hlavně opeřence. Za tmy jich, na rozdíl od horských sedel, nebývá moc, často žádný. Jak ale hvězdy začnou mizet a zůstane jich jen pár, přichází půlhodina pravdy. Ukáže se totiž od slavíků, kolik jich mohlo být ve vzduchu a zdali vůbec nějaký. Vedle v rákosí vše nastává až za plného rozednění, když je rosa, ještě později. Tací ptáci jsou pro zpestření, aby člověk neviděl pořád jen hnědo-rezavě. Ten průtah rákosím je rovněž plný záhad. I mnohých překvapení. Protože široce kolem vodoteče jsou už jenom sečené louky, třtina o šířce desíti metrů působí magneticky. Tahové vlny jsou tady o mnoho zřetelnější, než tomu bývá u slavíků. Co druh, to jiný scénář a také jiné barvy. I jiná naděje. Ono totiž kroužkovat rákosinné ptactvo nosí výsledky daleko vydatněji. Stačí označit pár desítek rákosníků velkých a můžete se spolehnout, že se některý ze světa připomene. Horší už to je s ťuhýky. Protože migrují tak jak migrují, výsledky od nich nechodí. A to ani přesto, že se jich za léto označí opravdu veliké množství. Na východním pobřeží Středozemního moře se domnívám, že je jejich hliníkem vydlážděno. V linii rákosí se chytá i většina modráčků. Jsou mladí, ale to už přeci nikoho nepřekvapí. Vzpomínám na jihočeského Petra Bürgera, to on tehdy na Stropnici v létě s magneťákem nakročil směrem podobným. A pozorní na schůzi žasli. Rád jsem jej vzpomenul, už tady není.

Tedy, desátý ročník rozkopl dveře a dere se přes práh. Snad se bude dařit i průběžné zpravodajství přes blog, ta jízda je v jednom člověku opravdu velmi náročná. Ale výhled, že to celé divadlo konečně půjde pobrat, ten za to stojí. První ročníky byly spíše dobrodružstvím, než vědou. Zkoušení republikových míst, technik a prostředí. Nepevná pozornost k slavíkům tmavým, to vše je pryč. Mnohé zákonitosti se nakonec vykreslily úplně jinak – a kdo ví, jestli pro tento druh ta letní příležitost je dostačující. Neodlišíme například dvouleté jedince, a to je škoda. Zmizeli ze čtení po prvním kompletním pelichání kdesi u nich, v Evropě „výš“. Materiál mladých tohoročních je spíše pro pobavení, hodnotu nese mizernou. Adultů bylo by potřeba víc. S kotlinou Klenice stojíme ovšem téměř už stranou ve vztahu k jejich představám. Východní Slovensko bylo by mnohem výhodnější. Když se ke břehům Latorice či Bodrogu rozjedu v klíčovou dobu, zůstane tady u Klenice po mně díra. Tak tedy nic.

Přemýšlel jsem nad osobním přehledem o oblasti a došel k závěru, že člověk zjistí událostí sotva polovic. Nemůže být vždy všude, mnoho návštěv se zastaví jenom krátce. Jako kos horský tehdy zjara, jako orlovec říční podobně. Jako slavíci, kteří po noci sednou, chytit se nedají a zase zmizí po cestě dál. Někam. Brzy to s nimi začne. Vše připraveno, i políčka pro sklopky k dochytání.

Slyšet ten vrzavý hlas, to je návrat do dětství jako hrom! Emberiza calandra. Býval úplně všude.

V parku zpívá. Jasně, je to pozdě na nějaké zahnízdění, ale strašně důležitý moment. Pro druh, pro území. Já už to v té kotlině moc dobře znám. Takhle to často začíná.

Šel jsem se za ním podívat i očím pro zážitek. A byl jsem neopatrný – seděl na špici štíhlé hrušně nad stepí, viděli jsme se současně. Přeletěl na druhý konec a opravdu jej nechci pronásledovat. Byl se tu dívat – „jestli jo“? Napíšu jej, i když zatím se neví..

Přerušil jsem seč louky, aby vedra nevnesla škodu. Podťaté odklidím, zbytek počká vstoje. Nejsem kdovíjaký znalec problematiky, ale postupuji selským rozumem. Louku jsem od přátel dostal svěřenu, můžu si dělat co chci. Z lokálních pozorování z vysečených prostupů mi přijde, že včel je po karambolu stále málo. Jsou v práci opylovači náhradní, ale ten správný „fičák“ chybí.

Mám ještě jednu představu, spíš přání. Kdyby se u nás objevily svatojánské mušky. Místo s výskytem není daleko, takový kilometr, kol železničního náspu. To bych moc chtěl. To tady chybí. Půjdu si o celém něco víc nastudovat, to nic nestojí.

Ne tolik slavík obecný, slavík tmavý k nám může pootevřít skříňku tajemna, protože každý chycený v létě po noci je s největší pravděpodobností odněkud někam migrující.

Sledovat, jak se chovají tukové zásoby během cesty, to strčí do kapsy kdejakou televizi! Nedovedu si představit po více než čtyřiceti letech, že by někoho podobné hledání nebavilo. Jeden podnět za všechny: Co měl za lubem jedinec, který se během neplánovaného pobytu dostal z hmotnosti příletové, na odletovou (38,5g!) v nárůstu o 15 gramů? Každý z nich to ovšem podobně neudělá. Není to zadání málem až detektivní?

A letos se nějací určitě objeví zas. Až přijde příhodný čas.

Monitoroval jsem zjara. Byl jsem tam v podletí, potom ještě jednou, a včera při pravidelné údržbě stezek. Do konce června nula, a nyní? Slavíci vyvádějí. Předchozí „neobsazenost“ místa bych přijal – ostatně – není to letos nic neobvyklého. Přijal bych posléze i to, že dosídlil nový „nějaký“ pár. Podíval jsem se tedy do situace zblízka. Výsledek: starý známý pár vyhnízdil a pobíhající potomci se chystají na křídla!

Slavičí samička (na obrázku z včerejška) má kroužek z loňska, on z předloňska

Špatné načtení místa během sezóny jde za mnou, zbytek je úspěchem ptáků. Uspěli a to se počítá. Uspěli v nějakém z náhradních pokusů, ono – okolo dráhy to nebývá nejsnadnější. Dělají krajině radost. Dělají radost i mně. A teď – rychle do výměny ošacení a jaksepatří přibrat! Nebude to před koncem prázdnin lehké. To se totiž u dospělých slavíků odlétá.

Potok od Skyšic, podobně jako skoro všechny zbylé, stává se sezónní vodotečí. Neumí donést vodu až k soutoku, Klenice za veder čeká marně. Rybky v kalužině pod mostem dostihne smrt, žluny se přilétly namočit do zbytku vody. Sourozenci – on a ona. Vím to, protože skončili v síti. A slunce si převahy užívalo.

Jedu tedy z práce od tabule a myslím na vodu i na ten slavičí pár. Umí mne obejít a nechat v chybě. Příroda nejde pročítat bez omylů, ale zmýlená nevadí. Nakonec mne stejně náhoda postrčila do poznání a já si zapisuji: obsazeno, vyhnízděno. A taky se poučuji, že obraz který načítám, nemusí být tak děravý. Že se chvílemi mohu seknout. Takováto „seknutí“ ale vůbec nebolí – naopak. Moc ta slavičí rodina místu okolo naučné tabule sluší. Vždyť je text věnován z jedné čtvrtiny jim.

Pojďme tedy ještě k jejich soudržnostem…

… není to báječné, když se dva známí, druhové totožnosti, sejdou znovu na spolužití? Od dráhy odletí každý jinak – to se ví, to je pravda. V Africe se nejspíš nepotkají, ale vztah k místu úspěšných fungování – to je tahák jistoty. A víte, co ještě? Že těch pár vrbových haluzí nad soutokem přežívá. Že bylinné patro se přidá k jejich nápadu a podrží je. Napoprvé nebo napodruhé, to už je ve výsledku jedno. Zase budou chtít přiletět zpátky. Jestli budou mít čas, pokud vydrží síly.