Zaměřeno na slavíky

Vymalováno! Můžu se odebrat k opravě sklopek. Křoví jsou prázdná. Ještě včera se jeden přihlásil u rybníka Vražda, nechytil se, bude mít zkušenost z loňska.

Využil jsem příznivého počasí a objel pár vzdálených míst. Nakonec jsem ale skončil v louce u milionářské čtvrti Bradlec. Co tam bylo motýlů! S některými mám problém v určení (hlavně s modrásky), budu je muset odeslat. Abych sem mohl dát nějaký podkres, vybral jsem otakárka fenyklového.

Objevil se tam i jeden ovocný s ulomenou ostruhou, už jsem „byl nad ním“ a stejně to nevyšlo. Fakt přibývají od Prahy, letos už očividně. Snad je tlačí vlhy!

Otakárci (oba) jsou v louce strašná honorace, člověk je pozná na dálku i v dalekohledu, létají i chovají se jinak. I způsob, jakým sedí na kytkách; prostě jsou jiní. Na toho ovocného vytáhnu foťák vždycky, ta žízeň je pořád ještě veliká. Když letí, vypadá jak vlaštovka. Nechtějí sedat, když je slunce rozžhaví, zblázní se a zmizí úplně. Asi někam k zásnubám. Tenhle dnešní už fakt nepřiletěl. Ale zato jsem tam i letos viděl žluťáska čilimníkového, taky někam zmizel. Může to být takový migrační transfer. Babočky bodlákové migrují, admirálové rovněž, perleťovce musím nechat určit a ohniváčka také. Tahleta letní pokolení – už jsem to dávno pozapomínal a knížka na to nějak nestačí. Pořád mě to z mládí baví, lepší je ale chodit bez smrtičky. S foťákem.

Časový rekord nepadl v příletu ani v odletu, ale v zahájení pelichání.

Bylo nalezeno opožděné hnízdění s úspěšným vyvedením okroužkovaných mláďat.

Zjištěn první výskyt za hranicí kraje, na Sobotecku.

Pelichající samice chycena během procesu opakovaně.

Nafoceni další dva slavíci s bílým peřím.

Odstraněno největší množství klíšťat od jednoho slavíka.

Cenný kontrolní odchyt místního slavíka u Žehuňského rybníku.

Odchycen pelichající slavík v tyčkovině listnáčů, u nevýrazné hromádky shnilého klestí.

Zjištěn slavík se zhojenou zlomeninou nohy.

Chycena opakovaně pelichající samice, která předtím utekla z nedovřené sklopky.

Prokázáno další přesídlení za účelem pelichání.

Retrapem kontrolován dosud nejstarší slavík výzkumu.

Řadou případů potvrzena nemožnost chytit kroužkovance stejným způsobem na nástrahu.

Posun v problematice stanovení slavičí (zejména předodletové) tučnosti.

V Německu vychází naše studie o první hybridní samici z volné přírody, potvrzené testem.

Pořízeno dosud největší množství pelichajících dospělých slavíků – „letních ptáků“.

Mnohému jsem se letos opět přiučil a nepopírám – i zásluhou štěstí. V Praze mi kdysi ale řekli, že štěstí přeje připraveným. Byla by tedy škoda teď od toho odejít. Kdoví, co se může stát příště!

Přišla mi zajímavá poznámka kolegy z jedné nedávno ukončené rákosinové chytací akce o tukových zásobách chyceného rákosníka velkého. Tabulka pro něho měla stupeň 8, a prý na hrudi bylo mezi uzavírajícím se tukem místa na „otisknutý malíček“. Ano, tak to je případ i mnou kontrolovaného slavíka ze Studénky, zmíněného tady minule.

Dokáže někdo říct, že v období migrace shledal jakéhokoliv pěvce s pokryvem tuku na celé ploše břicha? Asi sotva.

Shodneme-li se na tom, že hromadící se tuk u starých ptáků je opravdu jakousi „natankovanou nádrží“ před cestou (zvětšující se svalovinu teď ponechme stranou), mělo by jeho zjišťování a vyhodnocování přinést výsledky.

V mé specializaci jsem už tímto směrem před dvěma lety vykročil. Z řady zjištění jsou zajímavá ta, kdy tuk je ve vztahu k poměrně již „vysokému“ datu minimální. Takové případy eviduji a nedokážu odhadnout – a to i s vědomím, že slavíci mají v poslední fázi pelichání opravdu sklony k tloustnutí – zda je stihnou za několik málo dnů získat či vyrazí bez nich jen tak „nalehko“. U peří se zdá (až na vzácné výjimky), že se po rozpadnutí posledních voskových toulců letek ptáci doma nezdrží a neprodleně nastupují tah. Jak je to s tukem, dosud nevím.

Proč ve Středomoří lze registrovat migranty s nejvyšším stupněm tukových zásob, projevujících se právě i pod kůží, kde je stav snadněji k zjištění? Co se děje s „Boleslavskými“ slavíky v těch místech, dopřibrali na váze ještě také? Jaká je vůbec jejich tahová strategie, potřebují tak těžký „bágl“ pro své noční kilometry?

Tohoroční slavíci v čase potulky, tedy přepelichaní (částečně), žijí hlavně v bezinkách. Je zajímavé, že staří se drží při zemi, tedy na hmyzu. Ovšem i mladí slavíci mohou tučnět – a zas – jak který. Jaká tam platí pravidla nevím, ikdyž v archivu i tato kategorie utěšeně přibývá. Je otázkou, co přijde po potulkách rodištěm, kdy a jak odletí. Jejich chování je odlišné dospělých a dokonce je lze (samečky?) nalákat i přehrávkou zpěvu. To se o starých říct (podle mých zkušeností) nedá.

Mnoho otazníků ještě čeká narovnání do podoby vykřičníku.

Slunce toho sice moc nepředvádí, ale motýli na Studénce snad chvilkami nastartují. Stoupám k rezervaci, myslím na slavíka i na otakárky. Foťák mám tentokrát na rameni, rosa sahá nad gumovky.

Bělásci už vstali, snad se to povede. Neuvěřitelnost číslo jedna: slavík se na místě ozval, přestože jsem jej včera pustil o dvě terasy níž. Do sklopky už nevlezl, je to jistě on. Znamená to, že buď je místní a nepospíchá a nebo se na tahu zastavil. Proč by se ovšem vracel do původní linie?

Žlutotmavý motýl klikatě létající! Už za ním klopýtám a odhazuji zbytečné věci. Bohužel, je to otakárek fenyklový. Tak ho alespoň vyfotím, když už mě tak prohnal.

Loučka, kde jsem včera viděl toho druhého otakárka ovocného je pode mnou, mažu tam, dokud sluníčko úplně neztmavne v mracích. Pak to tady je v momentě jak po vymření. Je to úchvatné divadlo – jak spontánní! Něco tam mezi bělásky tmavne, taška mi vylétla do jetele (jsem zvědav, jak ji s přehrávačem pak najdu) a je to jasné – je tady! Mačkám spoušť v jednom kuse a přitom se bavím zjištěním, že tomuhle krasavci v minulosti asi nebylo dvakrát do smíchu.

Ťuhýků tu v liniích posedává, jako kdyby snad ani letos neměli mít problémy a tak si některý vyhlédl i otakárka. Jednou mu ta blamáž s falešnýma očima a velkými tykadly vyšla, odnesly to ostruhy, ale příště už nemá čím mlžit. Jsem ale rád za ten důkaz, že jsou ti nádherní motýli už i tady.

Jdu vám chytit sklopkou ťuhýka, abyste viděli, že si s jejich přítomností nevymýšlím. Luční koník je pro tyto „masojídky“ neodolatelným, kluci je takhle chytávali na Řežabinci, když studovali ornitologii na letním táboře.

Povedlo se a zrovna se chytil létem ošuntělý sameček.

Pod Babou na strakatých loukách to fakt žije! Než je pokosí.

U Dolních Stakor už slavíci nejsou, sebral jsem na kraji lesa bedly a mažu domů.

Zřejmě ano. Tropický den na Studénce s těžkými dešti a následným dusnem přinesl zajímavé poznatky. Mezi motýly poletovali dva otakárci ovocní, což je síla a ještě víc se tak přiblížili Boleslavi.

Pelichání většiny starých slavíků již skončilo.

Chytil jsem mladého přepelichaného jedince o němž již nelze říct, zda je místní či nikoliv.

Chytil jsem však poté v pásech křovin slavíka, o jakém jsem v předešlých vstupech uvažoval. Kompletně přepelichaného.

Dobře a několikrát jsem jej prohlédl. Je to navíc další pták s bílým pírkem.

Je milé, jak už v ruce poznám rozdíl. Když jsem jej tahal ze sklopky, zdál se mimořádně těžký – aby taky ne, podívejte se sami. To je tedy síla!

No a kruh se uzavírá. Poté co vím, že v tom shora nápadném a unikátním prostředí lze chytit i slavíka tmavého, který jisto-jistě do místa přiletěl, budou i někteří zde chycení přepelichaní obecní zcela jistě průtažní. Tuk nezakrýval pouze malý prostor hrudníku, jinak byl logicky úplně všude. S tukem je to zajímavé, souvisle pokrytý trup asi opravdu zjistit nelze.

Vyzkoušel jsem na něm, jak tito ptáci létají, pustil jsem jej dvacet metrů před křovím. Výsledek jsem očekával – žádná sláva; jsou těžkopádní, nevím, jak to funguje v noci na obloze. Tohle byl velmi zajímavý pokus a dlouho jsem se na něj těšil. Konečně tedy zase jeden „hotovej“ slavík. Bylo by dobré zítra ho tam ještě zkusit ohlásit. Jsem přesvědčen, že bude pryč. V noci uletí…

(12.8.2011). Slavík z Bousova je pryč. A už asi docela dlouho. Přiletěl k síti bělásek. Tak aspoň něco!

Koukám kolem, „konkurence“ je taky neúspěšná. Mě to ale tolik nevadí, ten materialista v kopřivách je na tom o něco hůř.

Pelichání slavíka budu muset tedy vypočítat z dvou předcházejících kontrol.

Zítra má být hezky, tak si ještě vyrazím. Pojedu na Studénku. Tam jsem v loňském roce zažil nádherný konec sezóny. Snad tam nějakého slavíka objevím i letos. Přestože to je daleko od vody, lze tam chytit i slavíka tmavého, letos žádného nemám. Bývá tam krásně.

Když se zdržím do večera, potkávám myslivce, je to slušný chlap. Smekne na pozdrav a jde nahoru k lesu. Já to vždycky pak zabalím, aby měl na posedu klid. Snažím se to stihnout do večera, kvůli němu. Oba se bojíme, že tam ty kopce sežere rodinná výstavba, už se o tom šušká. Budeme chodit jinam, snad něco najdeme. Mám místa, kam chodím 29 let, je to neuvěřitelné. Jsou to vesměs obyčejná roští, ale já v nich znám každý trn. Kolikrát mi tam bylo hezky, kolika úspěchy mi přispěla do archívu.

U Kosmonos někdo odložil na souběžné cestě u viaduktu kanape. Natáhnul jsem se na něj v botách od jílu, nikdo se nešprajcoval. Dole pode mnou je osada v polích, jmenuje se Chaloupky. Jednou mi odtud volala posluchačka do rádia, zda znám tamní slavíky? Abych je neznal! Potkali jsme se pak jednou doopravdy, když jsme protestovali proti spalovně, nějak mě odhadla a oslovila. Myslím, že jsou ještě lidi, kteří se bojí alespoň o ten svůj kousek domova i tady na Mladoboleslavsku. Spalovna se tehdy nekonala. Chaloupky stojí dál i se slavíky. Nechci si vyrábět nepřátele, ale jsou hodnoty, které ctím. A krajina mi za to stojí. To je asi tak všechno – jo – ještě poznámku: byli jsme na výletě v horách a tam se mi v hospodě připomenulo, že Krkonoše mají Krakonoše – a hned, že Šumava Stráskýho. Mám to podobně jako ponikelská bába – Krakonoše si vážím.

Teď budu asi vkládat postřehy častěji, máme pár dnů, než slavíci definitivně vyklidí kraj.

Jó – kdybysme se věnovali více bělohvězdým modráčkům – ty bysme spěchat nemuseli! Mám v archivu hodně pozdní data z dob, kdy jsem je chytával, kdy bylo víc času.

Problematika pohnízdního pelichání adultních slavíků obecných zkoumaných na Mladoboleslavsku má ještě jeden otazník: Co se děje v posledních fázích pelichání?

Je to problém, protože chvíle to mohou být velmi krátké. Dal jsem si práci a prošel nasbíraný materiál zvláště pak křídla blížící se do finále. Člověk se v tématu průběžně zdokonaluje a je pravdou, že dnešních kvalit jsem před rokem jistě nedosahoval. S uvědoměním si, jak nepatrné rozdíly či nepozornost mohou pozměnit výsledný verdikt, na posudek: „pelichání ukončeno“ musím být opatrný. Jinými slovy – taková křídla eviduji čtyři. Všechna ostatní měla vždy alespoň zbytky toulce letek ukončujících proces dohledatelné. Z čtyř výše vyčleněných musím jedno z opatrnosti ještě opatřit malým otazníkem. Křídlo hybridního samce od Čížovek, slavíka od rybníka Vraždy a loňského „rekordmana“ od Staré Studénky jsem prohlédl dokonale, za ně ručím. Přesto musím konstatovat, že jde o velmi drobný vzorek a spíše je to tak, že plně přepelichaní jedinci v sběru chybí. Čím to je?

Ikdyž musím připustit případnou výjimku – zdá se, že jakmile slavík zbaví křídla posledních zbytků voskových šupin z toulců per, nastoupí tah. Kdyby tomu tak nebylo, nachytal bych je. Kdo mne v akci zažil – ví, o čem mluvím. Takže tady by mohlo být jasno.

Co mne však ještě zaráží – ač se mi to zjištění příliš nehodí – musím konstatovat, že ne všichni mají v poslední fázi procesu nápadné zásoby tuku. Jak to je s těmi, kteří je nevytvořili?

Tady bychom potřebovali znát cestovní mapu zkoumaných slavíků. Zjistit, zda všichni po startu volí etapu delší, anebo někteří zakotví při prvním superúživném místě. Rovněž se zdá podle nasbíraného materiálu, že tohoroční mláďata tuk vystupující nad obrys těla doma netvoří. O nich však soudím, že jejich odlet vypadá zcela odlišně včetně časového schématu.

Přiznávám, že diskutovaný problém nemá zatím jednoznačné řešení i proto musím pokračovat v chytání a vývoj peří v kombinaci s tvorbou tukových zásob pečlivě vyhodnocovat.

..Že dospělý slavík po ukončení pelichání hned odletí jsme si ukázali vloni právě na Studénce.

..Že někteří musí letět „nevykrmení“ je jasné z výpočtů pozdně chytaných jedinců bez zásob.

..Že pták s nepatrnými zbytky toulců posečká den – dva, jsme si dokázaly hlasovou provokací

vloni u Horky.

Pracovní setkání ornitologů jsou kořením krásné záliby. Ptactvo je vskutku obdivuhodné a to, že vzchází z přírody, jen košatí možnost poznávání.

7. srpna jsme se sešli pod vrbami Žehuňského rybníku, kde ornitologové řadu let provádí své výzkumy. Místo je to zvláštní. Podél hranice rezervace se prohání vlaky po oblýskaných kolejích a hučí dálkami, hned vedle v nedozírných rákosinách stejnými dálkami šumí křídla ptáků. Tam je pravý ráj kroužkovatelů.

Žehuňské slavíky mám v pelichání „načteny“ právě od dráhy z sušších stanovišť. I teď jsem se vydal zmonitorovat úsečku: kemp – nádraží a „udělat přítomnost“. Ohlášeni byli dva a vznikla tak šance předvést kolegům pelichání slavíků „na živo“. Však mne hned zkraje také upomínali.

V třetí kontrole se to povedlo, chytil se slavík, kterému do odletu zbývají zhruba dva dny.

V zápisu to vypadalo takto: 4.-5 LL dorůstá; 1.-3. RL dorůstá; 6 pár RP dorůstá – vše ostatní vyměněno.

Slavík je významný i z jiných důvodů. Jednak byl okroužkován již dříve a archívy vědí, že jej chytil Mirek J. (5.května 2009) na prvním z nedalekých punktů. Slavičí sameček byl podle kroužkovatele dvouletý. Vím, že se kluci na blog při nejbližší příležitosti připojí a tak jim vzkazuji:

Předkládám důkaz, že se někteří slavičí kroužkovanci vrací i na Žehuň, přestože vám se daří chytat spíše ptáky nové.

Dokazuji též, že dvouletý pták (nyní čtyřletý) se může v místě zástihu usadit (v místě narozený?) Rovněž dokládám, že „z těch pár slavičích brk“, která tam v konci léta ještě zůstávají a dosud nezmizela, je to právě samec, prodlévající na lokalitě déle.

Ukazuji též, že způsob monitorování „neviditelných“ a „neslyšitelných“ letních slavíků poměrně dobře funguje, že se mé ornitologické snažení postaralo o průlom v jejich hledání i získávání dat. A dodávám, že křídlo „žehuňského“ slavíka je nejméně stým pelichajícím a nafoceným a že se přiřadí k materiálu, z něhož vzejde podrobná studie.

A taky jsem rád, že se narodil zážitek, jehož díl jsem si odvezl na prahu noci od Žehuně i já. Byl veden veselý spor o číslo kroužku (i já jsem totiž tušil doma sérii „N 557“, ta však končila číslem 300). Tento má (jak vidíte) koncovku o 55 vyšší.

Retrap je zajímavý i přítomností bílých pírek na pravém křídle (jedno zvláštně trčelo z křídla a bylo vzrůstem delší). Zajímalo by mne, zda kroužkovatelé tento jev registrovali, nebo se objevil až po první kompletní výměně peří v létě roku 2009. Mohl pochopitelně i později.

Na „Žehuni“ v kroužkovacím kempu kroužky tradičně opravdu „chrastí“. Ptáků se chytá hodně, místo leží v lůnu staré migrační cesty, ukázaly to i břehule z mladoboleslavských Obrub.

Před deštěm v loukách létali velcí temní okáči, až když se po první přepršce schovali, tušil jsem, že s vodou bude hůř – a bylo!

K večeru se však za frontou objevilo slunce. Já ale před tím vyfotil jinou záležitost. Od rybníka v úchvatném hávu odcházel večerní déšť…

Musí tady být nádherně!

6.8. odpoledne začíná být dusno. Obloha je chvílemi podmračená, v autě pochcípali červi, vzal jsem „druhou směnu“. V pískovně to bývá dobrodružné a mám odtud z pelichání skvělý výsledek.

Voda je vysoko i tady v Bakově, slunky vyjely do kaluží, zahlédl jsem dva křemenáče v osikách, ty pobereme později. Třeba to, vzhledem k datu, dnes bude brzy u konce.

U boudy se sám od sebe ozval slavík, tak to se opravdu nestává. Spěchat tedy odtud nebudem. Lezu do kopce a strkám sklopku pod temný šípek, přecházející v ostružiny. Dobrý flek. Pokud sklopku pták nezná, mělo by to vyjít. Dávám podle „panelky“ ještě jednu pastičku do černého bezu, kdybych ho kypřením motyčkou snad z místa vyplašil. Je vysoké datum, už dokáží uletět. Na úpatí strže kupodivu v křídlatce japonské letos nic neodpovídá, daleko lepší plácek vidím nahoře u plotu. I s plaménkem plotním, to je nádherná džungle! Kde se tu objevil pámelník, to fakt nevím. Pouštím lehce hlas. Po chvíli je jisté, že unikátní prostředí je obsazeno. Kladu dvě sklopky; dnes to vypadá skvěle!

Místa máme všechna pod dohledem a třeba je hned zkontrolovat. Čerstvě obšancovaný plácek v první sklopce má už slavíka! Je vidět, že je dospělý a to je dobrý materiál. Plácek pod bezem má také slavíka, hodně ještě rozpelichaného. To bude zajímavé! I on jde do pytlíku a ve svahu pod šípkem je pod síťkou třetí! Tak to je tedy síla. Pojďme na stanoviště, ať je co nejdříve můžeme vrátit na pelichaniště.

První vypadá takhle:

Druhý to během prázdnin asi nestihne.

Třetí může letět za pár dní. Vypadá s tou ofinkou důležitě, už asi řeší postup kontinentem.

Sbíráme houby, jezera jsou plná lysek a chřástalů, ukládám foťák a odjíždíme. Byla sice blíže k nádraží ještě jedna „odezva“, ale to byl pravděpodobně mladý pták, sklopky se tam válely zbytečně, už mohl být klidně kdesi na druhé straně lomu. Jedeme zadem do Kněžmostu, přes Horku. Louky se tu už bohužel nesečou, hnízdiště je v průseku pod elektrovodem. Zkusíme hlas. – Pěkně – za cestou „zavrčel“. Tady to bude ale obtížné, nejsou tu tmavá houští, jde spíše o les. Odkud se přesně ozval nevím, musíme improvizovat. Nad bažantnicí, k níž tento starý náhon směřuje, létají nízko i vysoko stovky jiřiček. Rojí se mravenci a v teplých komínech jsou vítanou potravou pro ptáky. Drží se s nimi dospělá vlaštovka, jiřiček je opravdu hodně – kam oko dohlédne, ale mohou být klidně ještě místní. Sklopku dávám i k maličké hromádce klestí u cesty, v lemu prořídlé javorové mlaziny. Je to místo netradiční a činím tak spíše ze zoufalství. Za cestou jsou staré jabloně, zem obnažená, je to ale řídké, tak sotva na hnízdění. Asi to po první kontrole zabalíme, foťák je naplněn a spokojenost veliká. Trvá vlhké dusno ikdyž se den kloní k večeru. Budu se ještě bavit jiřičkami, to divadlo je načichlé dálkou!

Jdeme pro sklopky a rychle domů. První, druhá jde do tašky, třetí má slavíka – a je to ta „u hromádky“! Slavík tam zřejmě i nocuje, našel jsem větévku s trusem a jemnými pírky. Beru jej ven z lesa, je krásný a pozítří asi odrazí.

„Nádrž“ má natankovánu slušně, to tedy ano.

Vážení příchozí. Děkuji vám za dnešní společnost, ještě se sejdeme.

Mám to tak posledních pár let, srpnové noci sleduji mnohem bedlivěji. Odlétají v nich místní slavíci. Je-li vidět na hvězdy, jsou slyšet mladí drozdi. Stěhují se přes hory k vinicím. A taky pro smrt. Střílení drozdů je naprostou zvráceností. Vrací nás to o století nazpátek. Vím, že do těchto nocí startují i slavíci, místa v kopřivách utichají. Během srpna zmizí i ti poslední. Výzkum se z terénu přesune pod střechu. Materiálu mám poměrně dost. Začnu psát o pelichání dospělých slavíků – definitivní pojednání. Vybral jsem fotky fází rozpelichaných křídel, je jich za ta léta 98. Některá první nebyla tehdy zdokumentována. Fáze vyčistím a seřadím zhruba dvacet momentek, postihujících průběh kompletní pohnízdní výměny u slavíka obecného. Je mi jasné, že půjde o unikátní kolekci. A k té doložím komentář.

Doplním i karty pelichání o pelichací skóre a přidám do grafu, který byl otištěn kdysi ve sborníku. Bude zajímavé sledovat, jak nově přiložené dvě třetiny materiálu pozmění původní graf. Poté už by ale měl mít konečně nějakou výpovědní hodnotu, bohatý sběr ze stovek hodin a chytačského umění je toho zárukou. Pojednám i o okolnostech výzkumu pelichání a doplním výpočet růstu.

Chtěl jsem ještě napsat, že mne i po těch mnoha letech téma fascinuje. Jde o potřebné zjištění, protože zkoumaný druh už měnit nebudu. Nestihl bych jiný už načíst, tvrdím totiž, že zorientování v zadání se musí v terénu oddřít. Bez toho to nejde. Jsem možná z pomalejších, ale v roce devadesát jsem nevěděl takřka nic! A nad přehmaty se dnes usmívám.

A ještě jednu věc to u mne posílilo: uznávám ty, kdož činí podobně. Mohl bych je tady začít jmenovat, nemám ale jejich svolení. Třeba by nechtěli, aby se jejich jména flákala éterem, tak jen zmíním: pražský výzkum kukaček, říčanský křepelek, skupinu pro výzkum ťuhýků, krkonošské modráčky a třeba odborníka, sledujícího v polích skřivany. Fandím i těm ostatním, té zarputilosti; musí prožívat to, co já. U nastupujících kroužkovatelů bych se velmi přimlouval za směřování k specializaci, jakékoliv. A můžou ji samozřejmě vyměnit za jinou, jak se budou postupně rozchytávat.

Líbí se mi i kolegové s triedry a zápisníkem. Někdo tomu nerozumí, já jim ano. Líbí se mi i ti, kteří fotí. Je to úžasné. A že vše můžeme dnes takhle mezi sebou čenžovat je taky fajn.

V neděli odjíždím k Žehuňskému rybníku za diskusí. Je mi takřka jedno, co místní šamani vyloví ze sítí, chci vidět lidi, motýly, kytky, podívat se za tratí znovu po slavících. Jestli se nějaký ještě pozdržel, chtěl bych ověřit jedno podezření. Přijeďte, kdo to nemáte daleko a nechcete si schovávat tajnosti po šuplících! Přijďte je vyhandlovat za jiné.