Slunce toho sice moc nepředvádí, ale motýli na Studénce snad chvilkami nastartují. Stoupám k rezervaci, myslím na slavíka i na otakárky. Foťák mám tentokrát na rameni, rosa sahá nad gumovky.
Bělásci už vstali, snad se to povede. Neuvěřitelnost číslo jedna: slavík se na místě ozval, přestože jsem jej včera pustil o dvě terasy níž. Do sklopky už nevlezl, je to jistě on. Znamená to, že buď je místní a nepospíchá a nebo se na tahu zastavil. Proč by se ovšem vracel do původní linie?
Žlutotmavý motýl klikatě létající! Už za ním klopýtám a odhazuji zbytečné věci. Bohužel, je to otakárek fenyklový. Tak ho alespoň vyfotím, když už mě tak prohnal.
Loučka, kde jsem včera viděl toho druhého otakárka ovocného je pode mnou, mažu tam, dokud sluníčko úplně neztmavne v mracích. Pak to tady je v momentě jak po vymření. Je to úchvatné divadlo – jak spontánní! Něco tam mezi bělásky tmavne, taška mi vylétla do jetele (jsem zvědav, jak ji s přehrávačem pak najdu) a je to jasné – je tady! Mačkám spoušť v jednom kuse a přitom se bavím zjištěním, že tomuhle krasavci v minulosti asi nebylo dvakrát do smíchu.
Ťuhýků tu v liniích posedává, jako kdyby snad ani letos neměli mít problémy a tak si některý vyhlédl i otakárka. Jednou mu ta blamáž s falešnýma očima a velkými tykadly vyšla, odnesly to ostruhy, ale příště už nemá čím mlžit. Jsem ale rád za ten důkaz, že jsou ti nádherní motýli už i tady.
Jdu vám chytit sklopkou ťuhýka, abyste viděli, že si s jejich přítomností nevymýšlím. Luční koník je pro tyto „masojídky“ neodolatelným, kluci je takhle chytávali na Řežabinci, když studovali ornitologii na letním táboře.
Povedlo se a zrovna se chytil létem ošuntělý sameček.
Pod Babou na strakatých loukách to fakt žije! Než je pokosí.
U Dolních Stakor už slavíci nejsou, sebral jsem na kraji lesa bedly a mažu domů.
