Zaměřeno na slavíky

„Slávik červienka“ se usadil tradičně na naší zimní zahradě. Slovenská ornitologie má pro červenku toto pěkné pojmenování. Takže tedy tímto prvním „slavíkem“ začneme třicátou sezónu. Chtěli jsme jej chytit, byli jsme si jisti, že nám toho na zimující hmyzožravce v tomto drsném čase může prozradit víc, než prohlašují všelijaká média.

Se synem nevíme, zda je to červenka, která se kolem kovárny potuluje od prosince, anebo se tady s mrazy tak nějak mezi sebou povyměňovaly. To už se nedovíme, ale chytit se nám ji podařilo. Takhle vypadá a už ji budeme podle kroužku hlídat.

A výsledek? Červenka je naprosto v pohodě! Bříško tukem enormně vypouklé, prsní svalovina zakulacená, furkula s nádherně žlutým trojúhelníkem. Takhle jistě nevypadá zimou zdecimované ptáče!

Jde o dvouletého samečka neznámého původu, který paběrkuje zlomky slunečnicových jader kolem krmítek a jakmile v kůlně odebereme dřevo do kamen v kovárně, hned tam šmejdí. Taky jsme rozkryli kompost, aby měla nějaké obohacení k té mastné slunečnici. Je zajímavé, že trus se podobal tomu od zrnojedů, třikrát jsme měli možnost se přesvědčit. Je to tedy jasné, s krmítky by klidně vystačila!

Červenek u nás zimuje stále více; vyprávěl mi kdysi hajný, jak dělníci pálili zimní hromady klestí a téměř do ohně prý skákaly dvě červenky. Ano, červenky člověka sledují. Na houbách v lese, při těžbě dřeva i na zahradě při práci. Nebojí se a z odvahy po zásluze profitují.

Ještě by bylo dobré vysledovat střízlíky, tam bude situace složitější. Je pravda, že hodnotíme ty opeřence, kteří přežili a mnoho těch, kteří se prostě v onom drozdím hnízdě pod převislým břehem lesní pískovny jednoho rána neprobudili, většinou nevidíme. Ale jak jsem uvedl – kontrolovaná červenka se mrazivým nocím může postavit. Nevídaných 22 gramů hmotnosti ji padnout nenechá!

Nachytali jsme pro kontrolu i jiné pěvce v zahradě a zjištění byla podobná. U severských pěnkav je téměř tradicí problém běháků.

Necháme to posoudit znovu.

Střední tok Klenice znám jako svoje boty! Začínal jsem tam v třiaosmdesátém s půjčenou sítí „drátěnkou“. Měl jsem ji občas k dispozici na pár hodin a já se s tou lesklou silonkou z NDR naučil na tý bousovský Klenici čarovat. No zas úplně taková kouzla to nebyla, žlutí konipasi horští třeba moc chytat nešli, včas ji viděli. Líčit jsem tedy musel do zákrutu u zimního stadionu. V prosinci jsem tam chytil i křivku, na koupaliště létaly na stříbrňáky a vejmutovky. To jsem tedy koukal! Dlask přišel za ty roky z Itálie zastřelený(!) a hýl z Estonska zabitý o okno. To bylo všechno. Jo ještě jsem tam po letech chytil u vody dvojici čížků, jednoho z belgickým kroužkem.

Lákalo mne to tam včera, posledního ledna 2012. Nebudu říkat, že ne. S Tomem (když si najde čas) to je vždycky veselé. Byl jsem tehdy asi tak v jeho věku (jen jsem neměl díru v uchu). Teď tu stojíme spolu a já se pro všechny ty nádherný vzpomínky nemůžu soustředit na kotvení sítí. Změnilo se to hodně, ale Klenice nezemřela – to jen tak po ránu vypadá! Vážím si ji, že je pořád pro zpěváčky tou dobrou bousovskou mámou! Jak jsou ty kameny od trusu kropenaté! Prostřela jim i letos, krize – nekrize. Přírodu mám radši, než lidi.

Viděl jsem tam den před tím „koníka“ a to nás vylákalo. Říkali jsme si – co kdyby zmrznul? Takhle ho můžeme nafotit, okroužkovat a prohlídnout kondici. Jestli se ho tedy povede chytit.

No, to se tedy povedlo!

Nejdřív se ale chytil ledňáček, loňská samička s kroužkem. Narodila se pravděpodobně v Českém ráji (okroužkována byla u Sedmihorek).

Pak jsme chytli dva střízlíky…

…a díky jednomu z nich přišli o dalšího ledňáčka. Viděl nás u sítě a přehoupnul.

No ale to už se v síti zažlutil konipas. Fakt zažlutil, podívejte, jak se vybarvil!

Prohledali jsme ho a zdálo se, že je na tom fakt dobře; že tady i vzhledem k věku možná ani není prvně na zimu! Je to náš okroužkovaný jediný zimní konipas, ikdyž už jsem se o to jednou v 80. letech pokoušel.

Dneska je šest pod nulou, u sítí stojíme radši „nakrátko“, hned za javory. A přiletěl druhý konipas, prvního jsme pustili před chvílí dolů proudem. Tenhle je mladý, ale může jít klidně o samičku. Zdálo se nám totiž, že před tím ten první pod mostem tak trochu (někomu?) zaprozpěvoval! Tento byl hubenější, ale ne úplně jako žebřiny. Prostě neměl tolik tuku.

Tento konipas má problém s běhákem – podobný, jako měl kdysi jeden slavík (obrázek níže).

To sice odborník už jednou posuzoval, ale věc to jasná není. Teď se třeba někam posuneme.

My jsme se posunuli domů, za tři a půl hodinky se monitoring povedl nad představy.

Bylo by dobré, kdyby se ten sibiřský dech už otočil jinam, kvůli všem těm hrdinům od Klenice.

Na závěr si neodpustím surovost některé z nedávných nocí. To musela být ale sakra smůla, takhle to trefit! Jestli se to dověděli slavíci v Africe, ti od Klenice jistě přidali na zpěvu! Mě to je ale přeci jen líto. Kdo z nás ví, kolik provozem hyne zvířat? Zatraceně dost!

Zásoby podkožního tuku u slavíků zjistit lze. Co však mají vypovědět o zbývající délce tahové křivky (v tomto případě) jarních ptáků?

Bylo by to tak, že modráček, zastižený s minimální zásobou „paliva na cestu“, je už v podstatě doma? Jedinci, kteří s nastávajícím večerem startují z ostřicových lagun u Koprníku dál kamsi k Uralu, by měli mít bříška žlutě vypouklá a čerstvě doplněná. Je to tak opravdu a vytvářejí si ti „naši“ menší zásoby na onu „kratší“ cestu ze Středomoří? Nebo jen třeba tolikrát nestaví a vědí, že to akorát tak k Boleslavi dají? A neděláme „z tuku“ větší téma, než ve skutečnosti je? Zatím nevím. Mám právo takto odpovědět, ještě jsem toho moc nevyzkoumal. Kdo o jarních tukových zásobách ví tolik, že má jasno.

Posledního jara jsem si na to dal trošku pozor; slinil slavičí peří a fotil. Aby mi zvolna rýsující se a zdůvodnitelný výsledek o tukových zásobách k další cestě vyslábl a začal se viklat, přišel klíčový modráček – tedy samička. Do té chvíle mi to vycházelo a kdybych byl specialistou krátkodobým, už bych to byl na přelomu jarních měsíců podtrhl a sečet. A dole i podepsal.

Chytil se mi pěkný modráček (mezi prvními) a potřebně tučný, chytil se další, i stará průtažná samička. Říkal jsem si, jako ve filmu: „Tak, to sedí!“

Chytil se tuze krásný modráček, s již velmi zářivým štítem a s „prázdnou nádrží“. Přišel mi i „hnízdně připravený“ a vletěl na provokaci. „Tak to taky sedí!“

Zajímavost: zhojená rána na břiše (motolice?).

No ale přišel „pohlavek“ za namyšlenost, ještě ten den! Ještě že vládlo už docela „vysoké“ tahové datum; chytla se samička – dvouletá a s kroužkem! Nebyl sice italský, jako tehdy u jiného, vedle na Brodku; byl pro mne ale tento daleko cennější! Ta samička byla jaksepatří ztučnělá a český kroužek už tak trochu napovídal, že by mohla být i česká! Tedy tuzemská čili třeba i nedaleká. – A ono opravdu! Narodila se totiž v Polabí. A to je ona komplikace. Nebo snad není?!

U „hnědých“ slavíků přilétá většina samců docela „na doraz“ a samičky pak o něco později dokonale zakulacené. Netratí tak dny laděním formy, nabuzení a rozsoutěžení mistři by jim to už ani nedovolili. Tlačí je do dávno nastartovaných kopřiv.

Může to být u modráčků podobně? Pak tedy naše jarní práce s tukem musí takovéto zjištění akceptovat. Samci by tedy mohli pro obecnou šablonu „sedět“, samice více po cestě zastavují, zpoždění v tahu jim nevadí. Třeba ještě doplnit, přestože daného materiálu není zatím dostatek, že samice pobyt v místě tahové zastávky výrazně nenatahují, zjištěn byl pobyt nejvýše do druhého dne.

Tukové zásoby tažných ptáků jsou indicií, s kterou úplně pracovat zřejmě neznáme. Co nám chtějí ta slavičí, na chviličku sklopkami či sítěmi šetrně pozastavovaná bříška, vlastně říci?

Třeba věc posune ke světlu dvanáctý z březnů současného století. Kdo ví.

Když jsem vlezl do archivu, abych k předchozímu vkladu našel podkres, znovu – snad po sté – jsem užasl nad jejich krásou. A napadlo mne, že pro mnoho z vás by to mohlo být zajímavé podívání. Nemyslím teď na kolegy kroužkovatele, ti se tématu mohou přiblížit kdekoliv jinde, myslím na ostatní. Posuďte sami, tvrdím, že jeden sameček není stejný, vždy se na jejich vzhledu něco najde.

Bude jich tady 8, všichni jsou „jarní ptáci“ a všímat si budeme zejména náprsenky. Není asi důležité, abych je pro vás dělil na dvouleté a starší (znaky se hledají v křídlech).

Všimněte si barvy modrého štítu, všímejte si bílé skvrnky uprostřed (hvězdy) – zda je vůbec přítomna, sledujte v ukončení na břiše oba pruhy – černý a okrový (výraznost a šíři).

A pro ty, kdo neměl možnost vidět jakéhokoliv z našich čtyřech slavíků předvádět se před něžným protějškem, vězte, že přímo září! „Hnědí“ slavíci vějířem ocasních per, „modří“ navíc právě náprsenkou. Nejsou takoví zpěváci, jako prvně zmínění, zato k zpěvu volí víření vzduchem podobně, jako skřivani.

Tady jsou:

Nevím jak jiným, ale mě potvrzování tušeného dělá v oboru dobře. Ověřuji si tak, že se stávám zkušenějším, že téma postupně rozkrývám.

Vzpomínám na špičkové odborníky, u kterých jsem v květnu 83 přihlásil specializaci. A bavilo mne i poté sledovat zejména staršího z nich, když cokoliv publikoval či někde přednášel. Byl na dálku tak nějak mým školitelem (sám dnes takovým pro začínající kroužkovatele jsem) a pomáhal mi v rozběhu. A taky říkal: „Musíš se na hnízdní prostředí dívat očima ptačích samiček“. Stále víc se tomu přibližuji, stále častěji si na ta slova vzpomínám. Intuice a nalézání…

A co třeba při odchytech modráčků?! Tam je to pokaždé velké předvídání. Za pár týdnů první samečci slatěmi pod Kněžmostem proletí. Pojďme se tam podívat.

Dnes už jsou tito „slavíci“ značně probádáni a bude to znít až neuvěřitelně, ale když jsem začínal kroužkovat, měli jsme k dispozici hlavně zápisky ptáčníků. Nikdo – a to tady zdůrazňuji – nikdo netušil, že by se dali táhnoucí modráčci chytat v čistém rákosí! Vždy v doprovodu vrb či podemletých říčních břehů – stávalo v knihách. Už jsem psal, jak jsem to nahodile pro své odchyty tehdy „překopal“. Byl rok 1985. To bylo před tím „výbuchem“. Od té doby jsou mnohde. Co všechno o nich už víme? Jaká smršť kroužkovacích výsledků následovala! I to je zajímavé. Posledně jsme tady v kovárně s návštěvou při porovnávání modráčka a pravého slavíka rozkryli právě na nich, jak „Evropa“ jižně od nás soustředí chytání (jen) do rákosí. Jak to je znát.

U Koprníku jsem ověřil cestu i vloni, po letech. Vím, že průtah po staré Hořicově cestě meziročně kolísal. V roce 11 by se jich tam asi nachytalo dost, už na takovéto odchyty bohužel nemám čas. Když jsme u té intuice – tuším, že i tady by se dalo téma rozpracovat. A nejdůležitější by byl původ ptáků. Ten je totiž příčinou proměn na čihadle. Dokud na okolí modráčci tolik nehnízdili, šlo velmi pravděpodobně o dálkové migranty s časově omezeným pobytem. Nyní (a kroužkování to dokládá) přibývá výskytu modráčků v místě hlavně v důsledku hnízdění na okolí. Úkolem by samozřejmě mohlo být zapisování shledaných rozdílů – laicky řečeno – v tom, jak jedinci vypadají.

Předvídání při volbě plácků pro sklopky na jarní modráčky bylo nutností a první kontrola nejnapínavější. Jakmile sklapla pastička v uličce „čistého“ rákosí, bylo to téměř jasné. Chytil se modráček! Ikdyž jednou přeci jen byla v rákosí lapena i červenka, to je však ona výjimka.

Neznám milejšího chytání, než je sklopkaření jarních modráčků. I proto, že jde o slavíky nesmírně zvědavé. Já tam ale vidím přídavkem jejich dálkou načichlé cestovní mapy a současně s tím i radost dávných chytačů.

Včera jsem nemohl usnout, až jsem šel do internetové pošty vyhledat mail ze Žehuně. Zajímal mne ten letní slavík, co jsem tam chytil s jejich kroužkem. Chtěl jsem si osvěžit, jak to s jeho okroužkováním tehdy bylo. Kroužkovatel Mirek to tehdy poctivě vypsal a tak jsem to včera uložil k balíčku postřehů. Je v tom „nějaká výzva“!

To se ale přímo nevztahuje k titulku, tam jsem došel později: Proč se u nás nechytají letní průtažní slavíci obecní (hlavně dospělí ptáci)? Může to být takto?

Geolokátory zatím naznačily to, co se zdá pravděpodobné – první fáze odletu (ptáci jsou dokonale fyzicky připraveni) bude rychlá. Tak a tady úvahu zastavíme, dál dnes nepůjdeme.

Uvědomíme-li si, že rozšíření SO severně našeho území není nijak monstrózní a připustíme-li současně domněnku, že rozložení zimovišť po Africe může být „poledníkové“, není zas mnoho možností k zástihu těchto zřejmě zkraje rychle táhnoucích ptáků. Že nad naším územím budou za letních nocí ve vzduchu čerstvě přepelichaní slavičí rodičové je zřejmé, kolik z nich však s dostatečně „naplněnou nádrží“ potřebuje mezipřistávat?

Z času, kdy byl můj výzkum již veden na uvěřitelné úrovni (bez prvotních zmatků), se „hlásí k vyvolání“ dva jedinci.

Prvním však je hybridní jedinec a to je pro hledání spíše nepotřebné…

…o jejich chování (krom výsledku mláděte od Čelákovic), nevíme zatím nic.

Druhým ptákem je slavík, chycený nad Studénkou, která „tahový apel“ k noční oboze je schopna vyslat a také tak činí (viz pozdně letní mladý slavík tmavý, chycený v bezinkách).

Tam byla u výše zmíněného SO situace zajímavá tím, že pták měl pelichání již ukončeno…

…na druhou stranu se do křovité terasy vrátil až „zpod Baby“ (od auta – šlo o záměr), protože na druhý den zde byl nakontaktován ve stejném místě (pod nádherně rozlehlou babykou) a i pozorován. Je tam problém: proč by se průtažný pták vracel v pestré nabídce okolních pásů keřů právě do místa odchytu, kdyby byl průtažným? A nepelichal tam tedy nějaký místní a kroužkováním tak nebyl zachycen jeden z posledních dnů jeho pobytu? Tak to jsou dvě otázky se zcela protichůdnými odpověďmi. Současně to ale také jsou jediné(!) dva případy, kdy u letních dospělých slavíků, chycených pro kroužkování, nebylo alespoň v náznaku shledáno doznívající pelichání. Všichni ostatní, po velmi pečlivém ohledání, byli místními či oblastními pelichajícími hnízdiči.

Naučí-li se specialista hodnotit proces pelichání (v poslední fázi nenápadný a snadno přehlédnutelný) zjistí, že ač v příhodném prostředí s dostatečnými znalostmi zkouší zachytit protahující dospělé ptáky, výsledek se nedostavuje.

V tomto pojednání jsem se snažil narovnat do vykřičníku jeden z mnoha otazníků těžkého slavičího tématu. Nepodařilo se, ale při zjištění, že sám ještě žiji a že slavíci jsou za pár chvil(!) už zase tady – nepodařilo se to krásně!

Nevěnuji tady na blogu příliš prostoru vychloubání se výsledky – na druhou stranu – proto se specialisté tématem zaobírají především. Sečtu ale přínosy hned v půli února na výstavě v Dolním Bousově, tam jsem začínal a tam se třicet let za slavíky vracím. I to je celkem slušný výsledek, vydržet tolik let a zjišťovat, že téma zdaleka není vyčerpáno; že jsem se konečně zorientoval, obklopil se přínosnými lidmi a sám začínám prospívat.

O největším objevu pro vědu už tady bylo napsáno dost, je to ale relativní, třeba výsledky ze sběru klíšťat jsou odborníky také ceněny. A ty se v současné době chystají k opublikování v zahraničí. A zdá se, že je to opravdu síla. Jsou tam i věci nově popsané, no to se tedy slavíci zase předvedli! Až to bude představeno, pak to tady usrozumitelním. Už teď je ale jisté, že se ten dvouletý sběr slavičích klíšťat vědě vyplatil.

I to je přínos mého bádání, nabídnout kolekci slavičích parazitů k posouzení a analýzám. Přiznám se, že nevím, kolik vědců mělo příležitost zkoumat klíšťata od slavíků, jako má kolega Ivan z brněnské university. Je to specifické a vzpomínám, jak krásně a pochvalně mluvil o boleslavských slavících na vernisáži výstavy v Bakově nad Jizerou před lety. Co by řekl dnes, když přibylo zajímavého materiálu, mj. i africká klíšťata z kněžmostského slavíka. To bude taky brzké téma na oslavu.

Klíšťata odebírám slavíkům vždy, je to odplata za to, že je na chvilku otravuji; většinou jsem je však likvidoval bez efektu, až se ohlásil odborník. Přišlo mu to líto a dobře udělal. Úspěch je na obzoru.

Míval jsem sny jiné. Když jsem okroužkoval pět set slavíků a poznal. že na hlášení „z venčí“ to asi jen tak nebude, přál jsem si chytit slavíka kaliopu. Kamarád mne na to přivedl, když nastudoval zástihy po Evropě. Dal mi pro jistotu nahrávku a říkal, ať to na jaře zkouším. Nezkusil jsem to, přijde mi to zbytečné. A takový jsem i s tím mým výzkumem. Odrazit se z místa mi trvá strašně dlouho. Ale pak jsem zase velmi trpělivý a rychle se učím. Proto platí, co řekl ve vztahu k popsané hybridní samici o mém výzkumu jeden vedoucí – štěstí přeje připraveným!

Slavík kaliopa nebyl ani v ZOO, byli jsme tam kdysi výletem a chtěl jsem si jej načíst. Později jsem se dověděl, že někam zdrhnul. Přišly jiné objevy, víc nečekané. Už jich pár je. A přání mám, už jsem je tady vyslovil: najít pár tmavých slavíků v našich podmínkách a taky najít tmavého slavíka, který vydržel do pelichání. Tak to bych se tam za ním jistě odstěhoval! To by byla příležitost, vidět na vlastní oči, jak z něho peří svižně opadává.

A mám ještě jedno přání, nechtěl bych však, aby působilo jako klišé. Když teď vidím na webu BTO, že opravdu nejde o planý poplach a slavíci z Anglie překotně mizí (ikdyž procentuelně to není tak divoké, jak se šířilo dříve), mám strach, aby to nedošlo k nám. Snad se jim podaří pojmenovat problém, propad mi přijde neuvěřitelný. A poznat to tam podle grafu bylo už v 80. letech, kdy u nás šli spontánně nahoru! Tak já si přeji, aby se slavíci na hnízdištích po Evropě udrželi!

Končí čtvrtý leden roku dvoutisícího dvanáctého. Nocí by měla přiletět bouře, prý hodně divoká. O Kněžmostsko strach nemám, to se vždycky nějak přikrčí.

Cestou za prací jsem se zastavil u Červenského rybníku, abych prohledal hladinu. Byla plná ptáků, nikdy to takhle nebylo. Naskýtá se unikátní příležitost uvědomit si, kdyby zamrznutím nebyly rybníky vyřazeny z hledáčku a map vodních ptáků, co by se po nich ubytovalo! Jarní leden nám to hlasitě napovídá.

Já tam šel ale do roští, zavzpomínat. Ta místa mi jsou příjemná. Usedám na šupinatý kmen téměř ležaté vrby, pod klenbu větví. Plácky po sklopkách se lesknou, vidím je odtud všechny čtyři. Jindy tady v lednu leží deka sněhu, teď to tu je, jako kdybych včera s chytáním praštil. No, spíš to může připomínat už březen – čas, kdy se slavíci Evropou vrací. Uvědomuji si, jak jsem si tady zvykl za tři desítky let. Je to už úplně jiná ornitologie. Letos objednám už jen kroužky na slavíky, přichází ve výzkumu další zlom. Dočetl jsem se, aby se mohl člověk považovat za vědce, musí publikovat v odborném tisku. Přestože to už splňuji, publikovat začnu víc. To je jeden z úkolů. O druhém mluvit nebudu, ale kdyby (nám) to vyšlo, spolklo by to sice hodně času, ale byl by to v snažení zásadní posun. Velkým úkolem je též prověřit jarní průtah slavíka tmavého Mladoboleslavskem. Sesypal jsem veškerá data dohromady a cosi se v tom vyčíst dá. Jde zhruba o tři jarní týdny monitorování. Je tam malý problém – zdá se, že meziročně průtah značně kolísá. Co se muselo dít v těchto místech v roce 1991, to si netroufám odhadnout. Neměl jsem tehdy zkušenosti, ale čas, kdy kolem dohořívaly ohně čarodějnic, musel slavíky do míst nasypat. Přišla i jara slabá a pak je otázkou – nakolik jsem chyboval nezkušeností či jakou roli hrají okolnosti další. Kdy táhnou samice lze už též z archivu vyfiltrovat. Údajů je však málo i proto tento plán. Pak ještě pokračovat v pelichání slavíků obecných, tam je třeba rok – dva poctivě bádat a chytat. Ověřovat poznané a být ve střehu. Nadto evidovat přílet i odlet z oblasti. Odlet je zcela nová věc. Když jsem konečně posbíral zkušenosti s touto problematikou, mohu prohlásit, že takovéto údaje ve vztahu k místním populacím se získat dají, ale složitě. Bez chytání a kroužkování to nelze, bez provokace právě tak. Nepohneme se ani bez znalosti prostředí a nároků druhu pro onu nejnebezpečnější část života. Dokonale slavíci předvedli, jak je potřeba přežít vyučila, už chápu, proč se jich víc než polovina dokáže vrátit domů a vydržet pro odlet navazující. Vstávám z vrby, vzpomínka na místního slavíka, kterého se konečně pro výzkum podařilo chytit v čase pelichání opakovaně, by mne tu nejradši ještě pozdržela, ale nemohu. Chystáme restaurování nástěnných slunečních hodin na jižní zdi opravené bousovské školy a metr s tužkou už mne v kapse pobízí. Vážím si toho, že to můžu mít právě takhle a vyhovět si. Všechno jsem v životě poprolínal.

Pověsím sem slíbenou PFku a všem chválím tiché kroky do výprav. A přeji štěstí.

Pár hodin zbývá do příchodu roku 2012. Po půlnoci tedy vstoupím do třicáté kroužkovací sezóny. Mohl bych tady vzpomínat do rána, stačilo by procházet kroužkovací seznamy a na hodně slavíků bych se upamatoval. V knize kontrolních odchytů snad na všechny!

Jsou to ozvláštněné chvíle života. Dokonce se mi zdá, že jsem došel do fáze, kdy přes slavíky nevidím už ptactvo ostatní. Snad ještě někdy dostanu chuť zachytat si třeba dravce či sovy, bahňáky, skorce, ledňáčky, střízlíky, konipasy horské, nebo hýly. Bývalo to krásné. Znal jsem datum, kdy krajem prolétly cvrčaly, věděl jsem, do kterých hložin na ně líčit. To jsou nádherní drozdi! Chytal jsem čírky obecné, chřástaly vodní, bekasiny i slučky. Jarní bramborníčky hnědé i bělořity, co to bylo v polích za chytání! Ta stará cesta ještě platí; vídám je po hroudách i po plotech. Zapomněl bych na modráčky, to je téma, málem neskutečné! Nebo břehule. Rákosníci ostřicoví z půlky 80. let, tehdy se o nich moc nevědělo. U Nového rybníku v ráji podmáčených ostřic dokonce dva dny zpíval. Na tu bídnou písničku nezapomenu. Chytal jsem i na velkém nocovišti bílých konipasů, jak ti páchli hnojem! Do vrší na bahňáky vlezlo v květnu hejno konipasů „thunbergi“, když jsem se k boxům blížil rákosím, upoutalo mě jejich volání. Tam bývala překvapení! Legrace končila, chytil-li se potkan. Nešlo ho kloudně pustit. Kolik v něm bylo vzteku! Když jsem chytal v rámci CESu, chytil se samec káně lesní do linie, chodil tam na leklé ryby. Ty byla akce! V ruce mám ránu ještě dnes. Když jsem chytil prvního brkoslava, nevěděl jsem tehdy, že se ke svým zdrojům vracejí, že mají denní rozvrh kdy začínají v Českém ráji na jmelí. U nás jsou ale vzácní. Do dravčí sklopky jsem chytil o Silvestru v zahradě žlunu zelenou, sekala v zemi do mravenců. Kroužek našli po letech u Hradce Králové. A co tehdy, když jsem v síti objevil první žluvu! Chytání tundrových modráčků v Krkonoších s partou opravdových znalců. Nezapomenu na návštěvu slavičí hybridní zóny v Polsku; je toho hodně. Jakým překvapením může být chycená křivka či jikavec. Jak se mlynaříci dokáží svolat do sítě. Jak jsem v trní pod lesem nestačil natahovat sklopky na hladové jarní červenky. A jindy zase v bezinkovém houští nalezl toto milé překvapení.

Až jsem došel k slavíkům. A musím přiznat, že až tam jsem se stal badatelem. Občas se řeší, zda mohou amatéři dosáhnout na vědeckou úroveň svým volnočasovým konáním. Jsem přesvědčen, že mnozí ano. A optimálním se jeví součinnost obou pojetí.

Pojďme na chvíli ještě k slavíkům, nějak jsem od nich odskákal.

Ještě před koncem století jsem vůbec nepřemýšlel, co hlubšího nám zástihy slavíka tmavého (ST) či smíšených párů chtějí vlastně sdělit. A to je (při vší skromnosti) třeba ono vědecké uchopení zadání, chcete-li „výzvy“. Dnes jen v tomto tématu čtu takových signálů, že se bojím pomalu o čas. Kolik ho zbývá? Vezměte si třeba jen hledání odpovědi, proč v našich podmínkách ke křížení dochází? – Dobře, u samců ST lze zpěv odůvodnit snahou zabrzdit protahující samice téhož druhu a v přibližně vyhovujícím prostředí s jednou takovou zahnízdit. Vzhledem k silné vazbě samic na místo narození či hnízdění v prostoru kde ST z většiny chybí, jde o snažení marné. Jak to slavík zjistí, je už složité pod tlakem hormonů cestovat kamsi daleko za novým pokusem. Najde se tedy občas v prostředí častější samice příbuzného druhu. A svatba je na spadnutí! Nechápu ovšem případ opačný, kdy v páru je samice ST. O co tam jde v našich podmínkách? Proč jedinec nepokračuje do míst snazšího uplatnění a „sleví“ ke křížení, přinášejícím problémy? Proč se nechá samice zmást odlišným sdělením slavíka obecného (SO) a tedy i odlišným prostředím, než v kterém se narodila? A narodila se tedy opravdu kdesi v lužním lese, kdy rodiče vyletovali za komáry do vzduchu více, než by si hleděli tlející hrabanky dole? Chytané samice mají opravdu vzhled ST, vzorky zkoumány nebyly. To u samců ano. Prověřili jsme jednoho takového dvouletého červnového ST zpěváka a jako takového jej i potvrdili. Kdyby ony samice pocházely ze zpětných křížení (hybrid x čistý druh slavíka), nemuselo by se to poznat, alespoň Němci to tvrdí. Co to je tedy za ptáky v páru se samci SO? Poslechněte si příběh nádherně vybarveného slavíka tmavého (vyfocen nyní v časopise Ptačí svět), který byl chycen na jarním tahu v Dolním Bousově před několika lety.

Usazený pár SO zaletoval z postupně devastovaného hnízdiště (skládka) 300 metrů k cestě, lemované křovitým patrem. Dvouletá (prvně hnízdící) samice chystala hnízdění se starým (kroužkovaným a navrátivším se) samcem na hnízdišti za skládkou, samec nad plochou přízemním letem zaletoval do křovin u cesty, proletoval v celé délce (cca 400 metrů) a zpíval. Netušil jsem, že jde o mě již známého jedince, dokud jsem jej neověřil odchytem sítí. Zaujat tahem motýlů, pobýval jsem v místě dlouho a když tedy ptačí chování naplnilo zvědavost, zahrabal jsem do optimálních plácků temného prostředí sklopky. Vždycky si to velmi užívám, jsem v těch chvílích hrdý, jak umím do tajů pronikat. Jsou to těžko vyslovitelné pocity a očekávání je opravdu vzrušující (někdy to nevyjde, ale to je rovněž zajímavý výsledek). Křoví jsem z cesty očima prosvěcoval, krom migrujících pěnic a budníčků jsem o nic jiného neovadil. Vím však dávno, že slavíci (zejména tahoví a zejména samice) prostě vidět nejsou. Slavík znovu plochu přeletěl, už se vyhnul rutinně natažené „šestce“ a rozezpíval se o kus dál u jakéhosi „splazu“ zeminy, vyklopené pod větve slivoní. Šel jsem si na něj posvítit, popoletěl výše cestou a zmlknul. Myslel jsem, že mne sleduje. Zkontroloval jsem sklopky a šel nahoru za ním. To už ale znovu zpíval na původním místě. Nechal jsem ho, aby nemusel rušit představení a šel k místu až po chvíli. Ve sklopce na „splazu“ skákal chycený slavík. Samec vedle upaloval pryč nad plochou a já v úžasu vylovil z pastičky tohoto slavíka!

Jsem si jist (míry, tučnost, chování, absence zpěvu, kloaka/?/, žravost), že šlo a samici a dokonce starší dvou let, tedy takovou – s někde nějakým hnízdištěm. A „někde“ myslím třeba Belgii, Německo, Holandsko, Skandinávii, Polsko/?/). Druhý den (po noci) byla opravdu pryč. No, ona mi to tak nějak asi chtěla říct. Ono to do sebe vlastně zapadá. Zhola málo spíše téměř nic nevíme o průtažných jarních ST naším územím. A ještě méně tušíme o vztazích mezi místními SO k těmto jinak načasovaným cestovatelům. A k tomu jsem se chtěl vlastně dostat.

Přijde průlom, jako u vzácné hybridní samice v roce 2009? Jsme blízko, nebo tajemství vydrží?