„Slávik červienka“ se usadil tradičně na naší zimní zahradě. Slovenská ornitologie má pro červenku toto pěkné pojmenování. Takže tedy tímto prvním „slavíkem“ začneme třicátou sezónu. Chtěli jsme jej chytit, byli jsme si jisti, že nám toho na zimující hmyzožravce v tomto drsném čase může prozradit víc, než prohlašují všelijaká média.
Se synem nevíme, zda je to červenka, která se kolem kovárny potuluje od prosince, anebo se tady s mrazy tak nějak mezi sebou povyměňovaly. To už se nedovíme, ale chytit se nám ji podařilo. Takhle vypadá a už ji budeme podle kroužku hlídat.
A výsledek? Červenka je naprosto v pohodě! Bříško tukem enormně vypouklé, prsní svalovina zakulacená, furkula s nádherně žlutým trojúhelníkem. Takhle jistě nevypadá zimou zdecimované ptáče!
Jde o dvouletého samečka neznámého původu, který paběrkuje zlomky slunečnicových jader kolem krmítek a jakmile v kůlně odebereme dřevo do kamen v kovárně, hned tam šmejdí. Taky jsme rozkryli kompost, aby měla nějaké obohacení k té mastné slunečnici. Je zajímavé, že trus se podobal tomu od zrnojedů, třikrát jsme měli možnost se přesvědčit. Je to tedy jasné, s krmítky by klidně vystačila!
Červenek u nás zimuje stále více; vyprávěl mi kdysi hajný, jak dělníci pálili zimní hromady klestí a téměř do ohně prý skákaly dvě červenky. Ano, červenky člověka sledují. Na houbách v lese, při těžbě dřeva i na zahradě při práci. Nebojí se a z odvahy po zásluze profitují.
Ještě by bylo dobré vysledovat střízlíky, tam bude situace složitější. Je pravda, že hodnotíme ty opeřence, kteří přežili a mnoho těch, kteří se prostě v onom drozdím hnízdě pod převislým břehem lesní pískovny jednoho rána neprobudili, většinou nevidíme. Ale jak jsem uvedl – kontrolovaná červenka se mrazivým nocím může postavit. Nevídaných 22 gramů hmotnosti ji padnout nenechá!
Nachytali jsme pro kontrolu i jiné pěvce v zahradě a zjištění byla podobná. U severských pěnkav je téměř tradicí problém běháků.
