Jak příznačné! Cestou na vernisáž výstavy v městě na Klenici jsme vyplašili z probouzejících se brázd kněžmostských polí tři skřivany polní! Tak to tedy potěšilo! Jak to je dlouho, co jsme je s mládenci chytali v Červenohorském sedle, kdy táhli k jihu. A už se vrací. Skřivani jsou velcí frajeři. Ještě nám jich v krajině pár zbylo.
Vím, že hodně hnízdí na jihu Českodubska, namířil jsem tam kdysi putování Cesta na sever. Pak jsem se dočetl, kolik těchto názvů už všude bylo použito. Myslil jsem si, že jsem na to přišel první, vždyť Malá Mohelka od soutoku s Jizerou opravdu stoupá na sever k Lesnovku!
Přemýšlím, jak to dnes napasuji na „slavičí web“, takovéhle téma. Chtěl jsem to pověsit na „Birds“, ale tam se mi nějak nedaří vkládat; ještě že mám blog. Už vím, jak to provázat s povahou stránky – výstava se ohlíží za výzkumem slavíků. A také tam byli přátelé, kteří sem na blog chodí. A skřivany jsme viděli s Tomem při cestě do toho Bousova, takže je to vlastně všechno OK.
V sobotu farou provedu lidi „živě“ a mám překvapení. První část výstavy představuje ornitologii krajiny domova a já provedu to, co nikde nikdo přede mnou (tady si už jistý jsem). Zastanu se týhle obyčejný krajiny před nablýskaným a mediálně „spolehlivým“ Českým rájem! Tak s takovouhle drzostí ještě nikdo nevystoupil! Učiním srovnání mezi hýčkaným a vyšším stupněm ochrany ošetřeným útvarem v sousedství, kde pozvaného klienta na každém desátém kroku přibrzdí nablýskaná tabulka s šipkou, kam se má právě otočit, aby užil – tu studánky (s dovětkem, že z ní četl básník); nahoře ve skále pak, že červeně kvete – po těle mimořádně hladká – knotovka a když ještě kousek na stezce postoupí, že hrad, kterým Žižka pohrdl, je přeci Kost!
Já jsem se ale narodil stranou od toho ráje a svoji krajinu bych za to nevyměnil. Pravda, osobnosti tu člověk musí štrachat hodně složitě, krajina je předzásobená socialistickým dusíkem, do daleka se rozlétají bezmezné lány a pro tabulky, brzdící kýsi náhodný krok, nebyl oficiální důvod. Je to tak ale doopravdy?! I o tom je naše výstava!
Celé mi to připomíná moji mámu. Nemohla nám nikdy dát tolik, kolik jiným většina jejich mám – a přeci jsem dostal víc! Ikdyž jsem si do špiček bot ve školce chvíli strkal papíry, ale před svým obrázkem je vždycky vyrovnal.
Není to pro start zas úplně nepotřebné! I proto jsem o týhle krajině napsal, že nestačí do ní vlézt jednou. Ani na druhý pohled člověk mnoho nenajde. Koho ale zjištění dokáže vytočit, přijde potřetí. Zahlédne – a „visí“! A příště už přijde. Potichu, s tušením, bez předchozích chyb. Začal se vracet!
A pak se přistihne v lomu mezi květy plazivé růže rejdit nosem za báječnou vůní, jiným ukrytou. Na vzácnějšího z otakárků, v cestě s navezeným bordelem, hodiny znovu čekat u bláta. Zatušil totiž, že se dočká. Dočkal – a vyhrál! No a teď už ale opravdu „bere vše“! Je vítěz! V ruce i v jeho hlavě se totiž úplně bezbolestně zasekl kontrast týhle krajiny. Drží s pnoucí hrdostí ten čerstvě přidělený klíč. Od podivného ráje před rájem…
(Věnováno skvělým návštěvníkům výstavy v Galerii na faře; i Jardovi z uzenářství, za reprezentativní raut. A taky podporovatelům – městu Dolní Bousov a Straně zelených)
