Zaměřeno na slavíky

Říkal jsem si, že už by to mohlo přijít. Ráno tomu ale nic v laguně nenasvědčovalo.

S tímhle si na mě nepřijdou, vím jak jsou průtažní modráčci tiší a nenápadní. Roznesl jsem tedy deset sklopek na plácky a těšil se na první kontrolu. Ta bývá nejnadějnější. Nic se v ní nestalo.

Druhá kontrola ukázala v třetí pastičce poskakující koňadru. Sameček na ni čekal na bezu a tak jsem ji po okroužkování nezdržoval. Byl jsem spokojen, alespoň tím do seznamu akci zapíšu.

Desátá sklopka je jednou z pěti původních (je ji 30 let) a dopřávám ji špičkové místo na lávce u kanálu, který propojuje míjející Kněžmostku s Novým rybníkem a drží též hladinu v laguně. Před 22 lety se v místě na ostřicových stoličkách uchytila olše a dnes z ní je strom jako hrom. Je to dobře, i ona je totiž v pobřeží velikým magnetem.

Bylo pět minut před polednem, když jsem k ní dorazil. A radost byla veliká! Jako myš ve sklopce jezdil opeřenec, který nemohl být červenkou! Červenka by v domečkové sklopce skákala a tenhle pták byl navíc po hřbetě makový. Červenka je olivová.

Kouzlo sklopkařiny spočívá právě v nahlížení z dálky, když je stříška vypouklá. Modrák neukáže většinou ani ohnivou barvu rýdovacích per, drží je složená. A už vůbec ne náprsenku, k příchozímu je otočen zády, ve snaze utéct. V posledních krocích před sklopkou už však okrový kořen rýdováku vidět je a srdce chytače se rozklepe.

V těchto dnech lze očekávat pouze samce a ještě k tomu víceleté, takže blankyt náprsenky bývá fascinující – zejména, svítí-li sluníčko. V ruce pak modráček nešetří parádou a nervózně tlumeně „cvaká“.

Rychle jej okroužkovat, změřit, zvážit, prohlédnout – zda nemá klíšťata, pohladit na temeni, vyfotit a pustit. Je úžasné, jak okamžitě „olomí“ do první uličky v rákosí a nikdo by jej už nenašel. A za pár hodin vydatného krmení jej sebere noc a přiblíží tajemnému domovu.

!!! Nezapnul jsem „makro“, takže jsem fotky doma vyházel.

Mám jednu poslední bídnou, hlavně že vyšlo křídlo a rýdovák. Přepnul jsem pozdě, ale nevadí.

Už asi potáhnou i Mladoboleslavskem. Lákalo by mne to zítra, ale dostanu se jen sotva. Slať nemám daleko, jen málo přes kilometr.

Zkusil jsem i Červenský, bez úspěchu. Na Brodku ještě taky zřejmě nejsou.

Tak tedy – slavičí stránka začíná žít!

—

Po noci je v slati klid. Modrák zmizel, jiný nepřišel.

Jaro se rozběhlo – i to ptačí.

Proč ten titulek? Slavičí blog je jiný, je to hybrid mezi ornitologií poetickou a odbornou. A návštěvníci na to slyší. Ještě mne nikdo nevytkl, že bych unavoval tou či onou verzí.

Dnes mám dnes dvě věci a dám je před víkendem, než kroužkovatelé vyrazí za modráčky. Obě informace se týkají právě modráčků. Jednak jsme široce diskutovali a určovali po internetu a mám-li mluvit za sebe – bylo to přínosné. A pak také jsem včera vyrazil chytat.

Určovali jsme věk chyceného modráčka. Několikrát jsme si téma „otočili“ a verdikty byly vcelku podobné. Sledoval jsem u kolegyně a kolegů, čeho se budou chytat a držet. Zda-li skvrny na krovce, širokého neotřepaného rýdováku, letek či nečeho docela jiného.

Samec modráka je retrapem (HIDDENSEE), chycen byl 18.března! Zastavme se hned tady.

Bude-li pták opravdu někde z území „NDR“, odkrývá zajímavé datum průtahu – myslím tím časné. Dříve se tvrdívalo, že průtažní ptáci se objevují v pozdějších datech, sám jsem byl přesvědčen, že to tak nemůže být vždy. Časně chytaní modráci byli „rychlí“ a nikdy nikde na okolí dále nezjištěni. Naopak – vlna dubnových samců se mnohdy následně připomenula z okolí či návratem do místa v pozdějším čase. Je dobře, že jde konečně o průtažného ptáka, takových v archívu KS mnoho není.

Zajímavé bylo jeho chování. Na výsypce byl chycen provokací, šlo však (tradičně) o „tichého“ ptáka.

Datum předurčuje výskyt staršího jedince, „křídla“ však byla velmi tajemná. Vynesli jsme všichni po soudu a budeme čekat na hlášení. Materiály jsem v přestávkách zkoumal celý den a i kdyby měl křídla jako kurovitá perlička, musí být víceletý! Tady na blogu to je odteď uloženo a tady to také ověříme. Martině ještě jednou gratuluji.

U Koprníku jsem byl včera (22.3.) kvůli možnému rekordu. Nepadl ani u Červenského, kde jsme byli s Tomem dopoledne. Alespoň si zachytal do sklopek červenky. A zaurčovali jsme si. Je to taková přípravka na slavíky, ikdyž právě červenky mají křídla docela jinak. Ale šlo nám to. Nenaletěli jsme ničemu. Tam je dobré sledovat i rýdovací pera, u slavíků je to složitější, u modráčků bych byl velmi opatrný! Modráčci vůbec jsou na určování hodně, hodně obtížní.

Takže – u nás zatím nula, ale to nevadí. Plácky jsou nachystány a zítra k Novému rybníku zaskočím. Už proto, že prvně vedle na Brodku hnízdí husy.

Byly roky, kdy jsem tam nechodil. Teď si pár chvil najdu čistě vzpomínkově.

Močály u Koprníku – co je tohle za místo?!

Hodně zestárlo, já už tam v těch slatích ale taky zrovna neposkakuji! Mezi sklopkami jsou v tašce i takové, co první odchyty „s mluvením nahlas“ pamatují. Byla to pro mne tehdy ohromná událost! Dnes si to jen málokdo dovede představit. Modrák byl skutečně pro mne přízrakem.

Chodil jsem k Jizeře – tam co Hořice. Nic jsem tam nepotkal. Že prý táhnou zjara početně kolem velkých řek, dlouho, že se nezdrží, ale ptáčníci i vědci, že nestačí vázat moučné červy. Nic se nedělo, až jsem pak v zoufalství jednou vlezl do rákosí. To nikdo nic ještě nevěděl, že by mohli na jaře být v čistém rákosí rybníků! Už jsem to tady někde psal, tak abych se neopakoval.

Dneska je to jinak a docela jiné chytání, focení i pozorování! Ale je to dobře. Pořád to má v sobě kouzlo. Tahový modrák ve sklopce! To nadzvedne i po letech!

Jsou ta čihadla jiná – myslím – jiná od těch řek. Tady se ptáci nikam neposouvají, prostě sem nad ránem z oblohy spadnou, anebo odněkud – od struh, kaluží, luk či hnojišť „doskáčí“ a ubytují se. Do večera, vzácně přes noc. Taky se jich povedlo chytit pět – šest za den, ale to musela být trefa. Po sněhové přeháňce, nejlépe kolem půlky dubna, kdy už šli dvouletí. Těch táhne víc. Mnohdy nešli ani pořádně určit a čert ví, co a s jakými adresami tudy proletělo!

Všechna moje slavičí místa mají historii – některá kratší, jiná dlouhou. To je jeden z rozměrů, který jistí, aby mi tam bylo hezky, ikdyž ptáci třeba dlouho „nejdou“. Dokonce si říkám, že snad je to i provokativnější, že je víc nad čím přemýšlet. Ještě tomu nerozumíme, nevěřím.

Ikdyž Nový rybník je pro modráčky už zase i hnízdištěm, přeci jen víc platí za tahové místo – a to mne láká zejména! Žít představami, kam může modrák (tak se jim tehdy říkalo) pokračovat. Kde to za týden rozbalí naplno. Jak ten jeho domov vypadá a jak je odtud daleko. A jestli ve zdraví doletí a třeba – proč místem zjara neletěl dřív. Zažil jsem toho s nimi zatraceně.

Takhle to tam v neděli vypadalo. Slunce se pomalu pakovalo za smrčinu, která – když jsem tam přišel tehdy prvně – bylo pokradena na vánoční stromky. Jak to utíká!

Modráček tam nebyl, chytil by se. Čekal jsem na vlaštovku, nepřiletěla. Nocují tam stále bílí koníci a pár špačků. Většina jich je na sousedním Brodku, ten má vousiska kvalitnější.

Naději na úspěch jsem živil do setmění, často se chytnou až po západu slunce. Jsou aktivnější. Zvláště ti tahoví, musí rychle dotankovat. To už staří chytači říkali, že jsou v pobřeží značně žraví. Aby ne! Modráčka, nemá-li zkušenost se sklopkou, opravdu není složité chytit. Ikdyž ho člověk kontrolou vyplaší, jakmile místo jednou načetl, vrátí se.

Tady ten flek na jihu Kněžmostska je kvalitní. Uvědomuji si teď, že právě tady jsem vlastně objevil první smíšený pár slavíků. I s mláďaty. No, jenže kdo to tehdy v republice znal?

Moc jsem tomu tenkrát fakt ale nedal. Ikdyž vzpomínky mám. Vidím to, jakoby to bylo včera. Bez přehrávek, jen s tou nádhernou zásobou času „po fajrontě“. A šlo to taky!

Kolik takových hnízdění lidem uteče! Pořád si říkám, že to je jasné. No to je, ale za současných zkušeností! Jednoduché to pro nezasvěceného nebude, prostě to nepřečte, pokud samec už nezpívá. Ale to jsem od tématu úplně někde jinde.

Ještě tam v týdnu zajdu, třeba budu úspěšný a když ne, ustojím to. Plácky jsem nachystal, tak uvidíme. Zpívají tam krásně strnadi. Rákosní – i ten od polní cesty. Jsou frajeři, že se drží! Spoléhal jsem na ně.

Březen je málem v půlce a já jsem výstavu odbyl zatím jen „Rokem bousovských slavíků“, vyvedeným z modrého kovu. Tím můžu zrovna začít dnešní pokračování zpravodajství.

Návštěvnost se pěkně rozběhla, malounko za to ale platíme. Přišli jsme o znak Bousova na glóbu a 3 „zlaté slavíky“. Není to tak strašné, vše jsme doplnili. Poztrácely se ještě před návštěvou školy – to pro pořádek.

Třídy jsem včera prováděl celé dopoledne a musím říct, že to bylo nezapomenutelné. Doufám, že alespoň jednu vzpomínku uplatním později v rozhlase.

Kniha návštěv se rozrostla o učiněné skvosty. Děti nenutím k zápisu, ale možnost jim zmiňuji a dámy učitelky zapíší počet žáků i případný dojem. To jen pro představu.

Uznejte, není třeba tenhle zápis o čemsi vypovídající? Musím předeslat, že milého brhlíka jsem dětem představil jako borce, který jediný šplhá i hlavou dolů, šetří křídla a hmyz za kůrou sbírá i cestou nazpátek.

Snad se na mne Michal nebude zlobit, že jsem to tu takhle „provařil“.

V ČSO by dál mnohé asi potěšilo, když jistá dívka ze 4. třídy zakončila ohlédnutí dodatkem, že chce být ornitoložkou.

Šesťáci byli (z opatrnosti) nejstaršími návštěvníky a přesto mezi dívkami a hochy už vzbudila největší zájem informace o rorýsech, pářících se ve vzduchu.

Lze říci, že téma si našlo během hodinových pojednání všechny. Je krásné, že galerie ani autor peníze po nikom nepožadoval.

Ještě přijede příští týden výběr z Kněžmostu.

A ještě o jednu radost se podělím.

– Jasně – děkuji rádiu Jizera, že jsme mohli být u nich slyšet v dobrém vysílacím čase. I proto přijeli lidé z regionu. Co se ovšem přihodí, když téma chytne „Dvojka“ Českého rozhlasu, to je vždycky síla. Zažil jsem to s PERISKOPem pro mládež s Milenou Lukavskou, zažil jsem to v HOSTu DO DOMU s Janem Křelinou. A zažil jsem to v pondělí po tom, co jsme s Janem Rosákem pozvali z pořadu JÍZDA. Byly to dvě minutky, ale to lidem stačilo. Když byla v galerii dětská hlava na hlavě, dorazil hajný od Českého Dubu a podobně i nadšenec od Orlického Záhoří. Oba věděli, že musí přijet v týdnu, že o víkendu je akce nepřístupná. Tak to je myslím síla a mluví to za všechno. Rozhlas umí! Rád jsem těm lidem věnoval pětiminutovku, co jsem měl mezi třídami určenou „na kafe“ a byly to vděčné výměny zkušeností . Takhle to mám rád, takhle mne to baví.

Dnes tam byla v infocentru přínosná beseda s historikem Karolem Bílkem a lidé přitom využili též galerie. Sám besedující byl „slavíky“ potěšen. Známe se dlouho. I jedna z učitelek přivedla ještě večer při návštěvě knihovny svoji dceru, která byla mladší než oslovené třídy. Uvažuji, že by asi i „druháci“ mohli už takové téma absolvovat, mnohé děti jsou přemýšlivější, než tomu bylo dřív. Diskuse se „tře’táky o motýlech a globálním oteplování je toho důkazem. Problém k diskusi sami „nahodili“.

Měla smysl i tahle třetí výstava. Místní lidi přišli spíše později v klidu si téma prohlédnout. Poznal jsem to podle milých zápisů, kde mi většinou tykají. Jsou o generaci ještě starší.

Rád jsem se představil doma, rád jsem čas investoval. Jaký to má rozměr další, uvedu na závěr.

Nevím vskutku, jak se komu v oblasti daří nebo nedaří chránit přírodu, mě se to daří – ať si o tom myslí každý co chce.

Růže galská rozkvétá desítky let na jediném stanovišti. Že jsem ji kdysi vyfotil, pojednal o její vůni v čase končícího „slavičího roku Dolnobousovska“ na současné výstavě a místo prozíravě lokalizoval, neuniklo vedoucí infocentra. Ta mne včera oslovila s tím, že manžel chystá onen rodový pozemek zkulturnit vypasením zvířaty a že by chtěla vědět, kde ta růže kvete, aby jí ohradníkem obešli. Poděkoval jsem a smluvil setkání na jaro.

To je můj příspěvek k ochraně krajiny, kterou mám – obyčejně řečeno – rád. Tady jsem nejhmatatelněji zhodnotil desítky hodin příprav k představení tématu a nemusím s tím nikde mávat, aby si mne všimli. Jsou to zcela soukromé radosti a tahle statečná krajina to na mne musí vědět! Jinak bych v ní tolik radosti nemohl mít!

Třeba se připravit. Jaro už se chystá. Ptáci začínají zpívat, domů se ráno vrátila konopka. Už taky zpívá. A dívá se k jihu. Není to legrační? Víte proč? Tak tyhle zákony uznávám!

Kdo by teď necítil sílu, je zřejmě mrtev! Slavíci ještě chvilku času mají, na cestě už ale jsou. Budou muset přeladit žaludky na českou kuchyni. Myslím, že se těší. Začne 30. slavičí rok.

Chodím se dívat na kopřivy, jestli už se slavíky počítají. Na hnízdištích kolem silnic přibylo nepořádku, už se s tím ale rozčilovat nebudu. Teď se to myslím zlomilo, lidi rezignovali. Ono se není čemu divit, ale glosovat politiku tady nemíním. Ani to zhmožděný ministerstvo pro přírodu. Pojďme od toho. Moc si všechno beru a nemusel bych to přežít. Hledám pro sebe nějakou cestu z toho monstrózního zklamání. Zalezu do roští, koukal jsem, nějaké ještě zbylo.

Osmadvacátého dubna budou místní slavíci hostem Nočního Mikrofóra na „Dvojce“ ČRo. Půl druhé hodiny – až do půlnoci. Je to přímý přenos a jen doufám, že se lidi nezeptají, jak se mi tady s tím znamením Ryb žije. Rozbrečel bych se.

To už budou cestou ku Praze mistři zpívat. Jsem zvědav.

…

Zájemci se už dotazují na květnovou vycházku. Doufám, že zas nepřijde 70 lidí (úsměv). Mě by to až tak nevadilo, stejně se rozdělují do skupinek. Kdo se s kým dlouho neviděl, kdo co zažil a tak podobně. Vadí to ale jiným a „důležitým“, jak jsem si přečetl. Napíše to takový, kdo akci nezažil, kdo veřejnost na tu svou (kdyby ji dělal) z pohledu etiky snad ani pozvat nemůže. Kdo neví, jak o tom později děti vyprávějí, jak v předjaří už dotazují rodiče, jak se těší i na těch pár barevných šutrů a na vyzkoušení foťáku, který třeba i proto dostaly pod stromeček. Takhle já si představuji hledání ztracené cesty k přírodě, krajině domova, k sobě samému!! Neměl jsem to nikdy na Mladoboleslavsku lehké; v ornitologické společnosti i kroužkovací stanici to z přelomu století pamatují. A nechci si už vůbec stěžovat primátorovi, přestože se s ním zítra sejdu. On si mé práce váží a chce ji po svém ocenit. Nikdy jsem nikomu nepochleboval, je ale fakt, že tenhle doktor je z úředníků jediný, kdo si toho za třicet let všiml (myslím tedy – v laskavém pojetí slova). A to se mi u něho líbí.

Sejdeme se spolu na VPZ po dvanácté v řadě. Půjdeme k Jizeře, do míst, kde připomíná polskou Prosnu – divoký ráj příbuzných slavíků. Je to u Bakova a „Povodí“ si toho zřejmě ještě nevšimlo. I proto tam jsou ledňáčci a cestou k místu samozřejmě slavíci. Sraz v sobotu 5.5.2012 v 7(!) hodin u městského hřbitova v Bakově nad Jizerou. Parkujeme v místě. Ostatní už znáte. Bude to zase hezké. A děláme to zadarmo – to ale vy, co chodíte, už víte. A zadarmo to bude dál, vím dobře (a vy to víte taky), že příroda nás zchudnout nenechá! Jsme jí příliš blízko.

A ještě mám jednu radost: výstavou v městě na Klenici provedu málem půlku bousovské školy a z Kněžmostu se chystají také. A protože se pohybujeme stále v tržnějším prostředí – musím o tom začít i já mluvit – tedy: I to dělám zadarmo(!), nebo spíše se přepravím v neplaceném volnu za své. Ta informace není pro vás, míří zase k těm druhým.

Podívejte se ještě jednou na tu šťastnou konopku na střeše a mějte hezké opravdu pozdní předjaří!

Specializace se mi častokrát vyplatila. Čas, který mám, mohu dnes všechen věnovat tématu a tam už výsledky přicházejí. Platí to samozřejmě pro všechny obory i jejich specialisty.

Krom poznatků vědeckých s sebou ta setkávání nesou zážitky a pocity. Čas od času se objeví jedinci natolik zapamatovatelní, že i po letech z archivu vyčnívají.

O jedné takové osobnosti vypráví probíhající dolnobousovská výstava, stejný příběh nabídnu 28. dubna k zažití nočním posluchačům Mikrofóra „Dvojky“ Českého rozhlasu, kde bude součástí půldruhé hodiny (do půlnoci) trvajícího Svátku slavíků Mladoboleslavska.

Zapomenout nemohu určitě na modráčka prvního, hnízdícího kdysi na Kněžmostsku.

Kroužkoval jej kolega, jenž hnízdění zaznamenal. Dostal jsem se k tomu tak, že k slavnému páru přiletěl z Červenského rybníku od Bousova označený dvouletý zkrachovanec a pomáhal s krmením mláďat. Tam jsem se seznámil s modráčkem T 453249. Nevíme, jak byl stár, dvouletý nebyl.

V páru se vrátili v roce dalším (to už v Česku přibývalo zpráv o hnízdění této subspecie i mimo Postřekov). A sešli se ještě v roce následujícím.

Potomci se nikdy v místě neusadili, ale to by bylo docela pod jiný nadpis.

Čtvrtým rokem se udály věci nevídané a neslýchané. Vše zřejmě ovlivnila skutečnost, že samice se do místa hnízdění od jihu nevrátila. Zda se vrátil starý modrák do slati, kterou se díky němu podařilo zachránit před zničením, nemohu přesně říct. Odchyty jej zjara neprokázaly.

Specialista na krkonošské modráčky posléze nahlásil pro mne šokující poznatek z rybníku Kabát; vůbec ne na Kněžmostsku, ani v sousedním Dolnobousovsku ale v oblasti Domousnicka! Tam byl pták potvrzen jako hnízdící s novou partnerkou. Hnízdil tam i příští rok a ještě ten další.

To ale není zcela důvod, proč příběh zmiňuji.

Vrátit se musíme do května roku přesídlení na Kabát. K hrázi přehrávkou zpěvu jej Bob přilákal 2. května. Května 10. jsem jej (neznalý přesídlení) konečně při náhodné návštěvě zjistil zpívajícího u nás. Chytil a zkontroloval. Poté, v návštěvě další, jsem jej už nezjistil.

Musel si tedy, na Kabátě usazený modráček, udělat během hnízdění kontrolní výlet na staré hnízdiště (cca 12 km) za dávnou láskou. Místo však od té doby po řadu let už zůstalo pusté.

Slavičí velikán mne překvapil již před tím, v prvním roce setkávání.

V slati jsem tehdy pracovně nepůsobil, ale v podzimu ji navštívil. Bylo to 3. září, kdy se v místě chytil modráček velmi tmavý, s okrovou hvězdou a kroužkem na noze. Když jsme číslo porovnali, nemohl jsem uvěřit, že setkaným je modráček z páru.

Jak málo se tehdy o problematice vědělo! Jak malí i dnes zůstáváme před mnohými zákonitostmi života pěvců!

Vůbec nemusí odhalené schéma sloužit v hustých často až „přetékajících“ populacích západočeských, jihočeských a v poslední době též velmi atraktivních severočeských.

Jak jsem změnil povahu kroužkování, už zahraniční hlášení asi chodit nebudou. Protože slavíci na to – zdá se – nemají. Kdo jiný to může lépe vědět, mým výzkumem jich je sledováno nejvíc.

A tak pomalu dochází výsledky z činnosti předešlé, hlavně z chytání CES, na Červenském rybníku. Dnes třeba dorazil výsledek rákosníka obecného.

Vždycky mi ti ptáci připadali při chytání obyčejní – jó, to rákosníci zpěvní, to byla jiná paráda! Když přišla vlna čerstvých migrantů do rákosí, zažívali jsme to na táboře u Řežabince kdysi, zažil jsem to též na rybníku doma. Na to jsou tyto akce skvělé. Přišel den – a byli najednou tam! Nádherní, mladí rákosníci kopřivoví! Ale zpět k těm „obyčejným“. Mladí nejsou moc hezcí, ale staří na jaře určitě. A je to taková jistota v rákosině; je na ně prostě spoleh!

Pojďme do archívu za obecným rákosníkem. Pojednal jsem o něm i na výstavě v Dolním Bousově, protože měl i v té oblasti pěkné výsledky z Červenského rybníku.

Při odchytech na rybníku s vodou, je nejběžnějším kroužkovancem. Líbí se mi na něm, že táhne jinam a jinudy, než jeho příbuzný – podobně, jak to činí oba hnědí slavíci. A právě JZ cesta k Gibraltaru se mi u obecného rákosníka podařila docela pěkně zdokumentovat.

(F,+1K) 29.6.´89 Dolní Bousov

9.5.´91 Španělsko

(1K) 5.9.´93 Francie

29.7.´94 Koprník

(?,+1K) 2.8.´98 Lázně Bohdaneč (výpomoc při letní odchytové akci)

18.8.´98 Francie

(1K) 5.8.´99 Dolní Bousov

31.8.´99 Španělsko

(M,+1K) 22.6.´10 Dolní Bousov

11.8.´11 Francie

Velmi potěšitelným zjištěním je fakt, že všichni rákosníci obecní byli kontrolováni, nikoliv zabiti. Dále je z výsledků patrné poměrně časné opouštění hnízdišť rodiči a jednoznačně potvrzený odlet k jihozápadu. A zdá se spíše, že nejprve téměř k západu – do Porýní, odtud přes Pyreneje na příhodnější východní pobřeží Španělska k jihu. Ve finále pak k Gibraltarskému průlivu do cípu poloostrova.

Je také pravdou, že specializované týmy evropských ornitologů, sledující průtah pouštními oázami, druh z odchytů znají – je však otázkou, jaká je příslušnost rákosníků obecných, táhnoucích poloostrovem Apeninským přes Sicílii a Korsiku či místy ještě východnějšími.

Padesát lidí přišlo do bousovské fary za slavíky. Příležitost měli v čase vernisáže i sobotní prohlídky za účasti autora. Zajímavostí je zejména kovové ztvárnění světa Slavičí rok, ukazující chování bousovských slavíků v ročním čase.

Jak příznačné! Cestou na vernisáž výstavy v městě na Klenici jsme vyplašili z probouzejících se brázd kněžmostských polí tři skřivany polní! Tak to tedy potěšilo! Jak to je dlouho, co jsme je s mládenci chytali v Červenohorském sedle, kdy táhli k jihu. A už se vrací. Skřivani jsou velcí frajeři. Ještě nám jich v krajině pár zbylo.

Vím, že hodně hnízdí na jihu Českodubska, namířil jsem tam kdysi putování Cesta na sever. Pak jsem se dočetl, kolik těchto názvů už všude bylo použito. Myslil jsem si, že jsem na to přišel první, vždyť Malá Mohelka od soutoku s Jizerou opravdu stoupá na sever k Lesnovku!

Přemýšlím, jak to dnes napasuji na „slavičí web“, takovéhle téma. Chtěl jsem to pověsit na „Birds“, ale tam se mi nějak nedaří vkládat; ještě že mám blog. Už vím, jak to provázat s povahou stránky – výstava se ohlíží za výzkumem slavíků. A také tam byli přátelé, kteří sem na blog chodí. A skřivany jsme viděli s Tomem při cestě do toho Bousova, takže je to vlastně všechno OK.

V sobotu farou provedu lidi „živě“ a mám překvapení. První část výstavy představuje ornitologii krajiny domova a já provedu to, co nikde nikdo přede mnou (tady si už jistý jsem). Zastanu se týhle obyčejný krajiny před nablýskaným a mediálně „spolehlivým“ Českým rájem! Tak s takovouhle drzostí ještě nikdo nevystoupil! Učiním srovnání mezi hýčkaným a vyšším stupněm ochrany ošetřeným útvarem v sousedství, kde pozvaného klienta na každém desátém kroku přibrzdí nablýskaná tabulka s šipkou, kam se má právě otočit, aby užil – tu studánky (s dovětkem, že z ní četl básník); nahoře ve skále pak, že červeně kvete – po těle mimořádně hladká – knotovka a když ještě kousek na stezce postoupí, že hrad, kterým Žižka pohrdl, je přeci Kost!

Já jsem se ale narodil stranou od toho ráje a svoji krajinu bych za to nevyměnil. Pravda, osobnosti tu člověk musí štrachat hodně složitě, krajina je předzásobená socialistickým dusíkem, do daleka se rozlétají bezmezné lány a pro tabulky, brzdící kýsi náhodný krok, nebyl oficiální důvod. Je to tak ale doopravdy?! I o tom je naše výstava!

Celé mi to připomíná moji mámu. Nemohla nám nikdy dát tolik, kolik jiným většina jejich mám – a přeci jsem dostal víc! Ikdyž jsem si do špiček bot ve školce chvíli strkal papíry, ale před svým obrázkem je vždycky vyrovnal.

Není to pro start zas úplně nepotřebné! I proto jsem o týhle krajině napsal, že nestačí do ní vlézt jednou. Ani na druhý pohled člověk mnoho nenajde. Koho ale zjištění dokáže vytočit, přijde potřetí. Zahlédne – a „visí“! A příště už přijde. Potichu, s tušením, bez předchozích chyb. Začal se vracet!

A pak se přistihne v lomu mezi květy plazivé růže rejdit nosem za báječnou vůní, jiným ukrytou. Na vzácnějšího z otakárků, v cestě s navezeným bordelem, hodiny znovu čekat u bláta. Zatušil totiž, že se dočká. Dočkal – a vyhrál! No a teď už ale opravdu „bere vše“! Je vítěz! V ruce i v jeho hlavě se totiž úplně bezbolestně zasekl kontrast týhle krajiny. Drží s pnoucí hrdostí ten čerstvě přidělený klíč. Od podivného ráje před rájem…

„Slávik červienka“ se usadil tradičně na naší zimní zahradě. Slovenská ornitologie má pro červenku toto pěkné pojmenování. Takže tedy tímto prvním „slavíkem“ začneme třicátou sezónu. Chtěli jsme jej chytit, byli jsme si jisti, že nám toho na zimující hmyzožravce v tomto drsném čase může prozradit víc, než prohlašují všelijaká média.

Se synem nevíme, zda je to červenka, která se kolem kovárny potuluje od prosince, anebo se tady s mrazy tak nějak mezi sebou povyměňovaly. To už se nedovíme, ale chytit se nám ji podařilo. Takhle vypadá a už ji budeme podle kroužku hlídat.

A výsledek? Červenka je naprosto v pohodě! Bříško tukem enormně vypouklé, prsní svalovina zakulacená, furkula s nádherně žlutým trojúhelníkem. Takhle jistě nevypadá zimou zdecimované ptáče!

Jde o dvouletého samečka neznámého původu, který paběrkuje zlomky slunečnicových jader kolem krmítek a jakmile v kůlně odebereme dřevo do kamen v kovárně, hned tam šmejdí. Taky jsme rozkryli kompost, aby měla nějaké obohacení k té mastné slunečnici. Je zajímavé, že trus se podobal tomu od zrnojedů, třikrát jsme měli možnost se přesvědčit. Je to tedy jasné, s krmítky by klidně vystačila!

Červenek u nás zimuje stále více; vyprávěl mi kdysi hajný, jak dělníci pálili zimní hromady klestí a téměř do ohně prý skákaly dvě červenky. Ano, červenky člověka sledují. Na houbách v lese, při těžbě dřeva i na zahradě při práci. Nebojí se a z odvahy po zásluze profitují.

Ještě by bylo dobré vysledovat střízlíky, tam bude situace složitější. Je pravda, že hodnotíme ty opeřence, kteří přežili a mnoho těch, kteří se prostě v onom drozdím hnízdě pod převislým břehem lesní pískovny jednoho rána neprobudili, většinou nevidíme. Ale jak jsem uvedl – kontrolovaná červenka se mrazivým nocím může postavit. Nevídaných 22 gramů hmotnosti ji padnout nenechá!

Nachytali jsme pro kontrolu i jiné pěvce v zahradě a zjištění byla podobná. U severských pěnkav je téměř tradicí problém běháků.