Březen je málem v půlce a já jsem výstavu odbyl zatím jen „Rokem bousovských slavíků“, vyvedeným z modrého kovu. Tím můžu zrovna začít dnešní pokračování zpravodajství.
Návštěvnost se pěkně rozběhla, malounko za to ale platíme. Přišli jsme o znak Bousova na glóbu a 3 „zlaté slavíky“. Není to tak strašné, vše jsme doplnili. Poztrácely se ještě před návštěvou školy – to pro pořádek.
Třídy jsem včera prováděl celé dopoledne a musím říct, že to bylo nezapomenutelné. Doufám, že alespoň jednu vzpomínku uplatním později v rozhlase.
Kniha návštěv se rozrostla o učiněné skvosty. Děti nenutím k zápisu, ale možnost jim zmiňuji a dámy učitelky zapíší počet žáků i případný dojem. To jen pro představu.
Uznejte, není třeba tenhle zápis o čemsi vypovídající? Musím předeslat, že milého brhlíka jsem dětem představil jako borce, který jediný šplhá i hlavou dolů, šetří křídla a hmyz za kůrou sbírá i cestou nazpátek.
Snad se na mne Michal nebude zlobit, že jsem to tu takhle „provařil“.
V ČSO by dál mnohé asi potěšilo, když jistá dívka ze 4. třídy zakončila ohlédnutí dodatkem, že chce být ornitoložkou.
Šesťáci byli (z opatrnosti) nejstaršími návštěvníky a přesto mezi dívkami a hochy už vzbudila největší zájem informace o rorýsech, pářících se ve vzduchu.
Lze říci, že téma si našlo během hodinových pojednání všechny. Je krásné, že galerie ani autor peníze po nikom nepožadoval.
Ještě přijede příští týden výběr z Kněžmostu.
A ještě o jednu radost se podělím.
– Jasně – děkuji rádiu Jizera, že jsme mohli být u nich slyšet v dobrém vysílacím čase. I proto přijeli lidé z regionu. Co se ovšem přihodí, když téma chytne „Dvojka“ Českého rozhlasu, to je vždycky síla. Zažil jsem to s PERISKOPem pro mládež s Milenou Lukavskou, zažil jsem to v HOSTu DO DOMU s Janem Křelinou. A zažil jsem to v pondělí po tom, co jsme s Janem Rosákem pozvali z pořadu JÍZDA. Byly to dvě minutky, ale to lidem stačilo. Když byla v galerii dětská hlava na hlavě, dorazil hajný od Českého Dubu a podobně i nadšenec od Orlického Záhoří. Oba věděli, že musí přijet v týdnu, že o víkendu je akce nepřístupná. Tak to je myslím síla a mluví to za všechno. Rozhlas umí! Rád jsem těm lidem věnoval pětiminutovku, co jsem měl mezi třídami určenou „na kafe“ a byly to vděčné výměny zkušeností . Takhle to mám rád, takhle mne to baví.
Dnes tam byla v infocentru přínosná beseda s historikem Karolem Bílkem a lidé přitom využili též galerie. Sám besedující byl „slavíky“ potěšen. Známe se dlouho. I jedna z učitelek přivedla ještě večer při návštěvě knihovny svoji dceru, která byla mladší než oslovené třídy. Uvažuji, že by asi i „druháci“ mohli už takové téma absolvovat, mnohé děti jsou přemýšlivější, než tomu bylo dřív. Diskuse se „tře’táky o motýlech a globálním oteplování je toho důkazem. Problém k diskusi sami „nahodili“.
Měla smysl i tahle třetí výstava. Místní lidi přišli spíše později v klidu si téma prohlédnout. Poznal jsem to podle milých zápisů, kde mi většinou tykají. Jsou o generaci ještě starší.
Rád jsem se představil doma, rád jsem čas investoval. Jaký to má rozměr další, uvedu na závěr.
Nevím vskutku, jak se komu v oblasti daří nebo nedaří chránit přírodu, mě se to daří – ať si o tom myslí každý co chce.
Růže galská rozkvétá desítky let na jediném stanovišti. Že jsem ji kdysi vyfotil, pojednal o její vůni v čase končícího „slavičího roku Dolnobousovska“ na současné výstavě a místo prozíravě lokalizoval, neuniklo vedoucí infocentra. Ta mne včera oslovila s tím, že manžel chystá onen rodový pozemek zkulturnit vypasením zvířaty a že by chtěla vědět, kde ta růže kvete, aby jí ohradníkem obešli. Poděkoval jsem a smluvil setkání na jaro.
To je můj příspěvek k ochraně krajiny, kterou mám – obyčejně řečeno – rád. Tady jsem nejhmatatelněji zhodnotil desítky hodin příprav k představení tématu a nemusím s tím nikde mávat, aby si mne všimli. Jsou to zcela soukromé radosti a tahle statečná krajina to na mne musí vědět! Jinak bych v ní tolik radosti nemohl mít!
