Zaměřeno na slavíky

Jel jsem dnes domlouvat onu konkrétní ochranu slavičího hnízda. Je to na dobré cestě.

Stavil jsem se v místě, kde bývá plazivá růže, abych ji prvně viděl kvést. Přijel jsem brzy. Rád si počkám.

Zajel jsem do míst, kde přežívají sibiřské kosatce. Přijel jsem pozdě. Jsou odkvetlé, ale nebylo jich tam letos málo. Jak to tak ale směrem ke mě bývá, jeden opozdilý květ tam na mě čekal, tak jej nabízím i vám.

Je to fajn, když místa přežívají.

Děkuji slovenským kolegům za příležitost, posoudit jejich nahrávky pozorovaných slavíků. Jeden záznam je poměrně těžký, zbylé srozumitelné, mezi nimi nádherný koncert slavíka tmavého. Vyměnili jsme si při tom řadu zajímavých postřehů.

Jsem rád, že blog takhle funguje. Že se na něj obrací ornitologové i mnoho jiných, kteří třeba jen chtějí posoudit objekt svého zájmu nahodilý.

Zítra jedu chytat a na webu VČP ČSO souběžně vyjde další slavičí téma. Tak tam klikněte.

Jak rozkvetou ty růže galské, tak je sem pověsím. I tam jedu zítra na slavíky. Ještě tam pějí. Dnes jsem spolu s irisy vyfotil i konopí, to sem ale věšet nebudu, každý jej jistě už viděl.

Kvetou akáty, loni to nezvládly. Je to nádhera, tahle zbytečnost. Zase si vzpomenu, jak je jeden skvělý básník načetl a neméně skvělý muzikant mezi nás vyzpíval. Mohl ten Krátký popis léta přeci jen být o něco delší. Najděte si to a poslechněte. To se, podobně jako vánoční písničky, nedá zpívat jindy, než ve správnou chvíli!

Kvetou české olivy. O nich sice nikdo nezpívá, ale mají v slavičím roce také své místo. Rodí se mláďata a bude brzy po zpěvu. Čas pro bádání se láme v půli.

Vítám vás na blogu, milí sešlí!

Protože kukačka vzbudila posledně ohlas, dám pro osvěžení ještě dva druhy, které jsem v neděli pod jezem Červenského rybníku do sítě chytil, okroužkoval a vrátil na svobodu. Slavičí sousedé. Pro ty, kteří s námi šli na VPZ k Jizeře a neviděli tento druh, nabízím teď jakési „bolestné“.

Samička ledňáčka, asi nehnízdící (z nažiny měla jen jakýsi náznak) – loňské mládě

… a druhým je konipas bílý. Ten hnízdní nažinu měl.

Chtěl jsem si užít vzpomínek a tak jsem „slavíkařil“ v místech začátků.

Kdo by se ptal po bousovském veteránu slavíkovi – je tam nějaký vychytralý pěvec, ale přelstil mne.

Nevadí mi, že místo vykáceli, teď se otevřelo a za chvilku zmladí z pařezů. Bude tam docela jiná skladba ptactva – no a žluvy, ty se přestěhovaly k slavíkům do svahu na dub.

Seděl jsem tam zvečera, roztáhl starou síť, kterou jsem dostal na památku po železnobrodském Jarkovi K. Má toho hodně za sebou, ale občas ji vyvěsím. Tady se mnou Jarka kdysi chytal, když se vrátil z Austrálie domů a chtěl si okroužkovat slavíka.

Seděl jsem teď na pařezu po těch 80ti letých topolech, slunce se ohýbalo za hřbet rohatských Hor, díval jsem se do proudu Klenice a brouzdal ve vzpomínkách. Poslouchal šedé lejsky, teď se teprve vrátili. Jsou to úžasní ptáci!

Seděl jsem tam a říkal si, jestli by nebylo lépe jít ke kovadlině a pro lidi makat. Mám někdy podobné pocity, je to strašných hodin! Pak mi ale přijde, že slyším hlasy, které říkají: „Klidně Pavle zůstaň sedět, stojíme o tebe, za chvilku uvidíš.“ Poslechnu a znovu nelituji. Pak koukám k Továrním nádržím na rybáře, jsou na tom podobně . Budou v tom asi ty samé hlasy!

Vzpomínám, jak tu stávaly břízy v dvojřadu a na nich čarovějníky. A kolem kalousi. Rostli podél cesty kozáci a pod břehem hnízdili právě zmínění ledňáčci. Tahle samička měla zobák od šupinek. Je vidět, že na ní dobračka Klenice neškudlí.

Jako rybář jsem tady v tůních chytal stejně, jako teď ona. A pak sem vodil mladé rybáře. Kolik pak dnes těm „klukům“ vlastně je? Hlásí se, jdou-li s dětmi kolem. A někteří zase rybaří!

Vracím se k Dolnímu Bousovu rád, ikdyž mnohá setkání mi čas už zarazil. Zůstal mi kraj a Klenice. A slavíci! Teď tam jedem ve čtvrtek – co kováři, natáčet s rozhlasem o slunečních hodinách, které jsme probudili na fasádě školy. Tak snad hosty u rybníka na chvilku zastavím.

Přichází teplá noc. Přes rybník jdou bahňáci, slyším je nad hrází. Tah bude končit, je vysoké datum. Chytával jsem vzadu na kose v osmdesátých letech do vrší. Bývalo to vzrušující.

Balím věci, v autě ještě sklopky přepočítávám nahlas (stárnu) a zvedám kotvy k Hornímu Bousovu. Slavík se rozezpíval. Vůbec mne to nepřekvapuje!

Společnost, opravující železniční most, nabídla pozastavení prací než slavíci vyhnízdí a jakmile dám vědět, práce obnoví. Tak to je velmi slušné počínání a není to jen tím, že jsem tu se slavíky populární. Ikdyž vím, že dveře k jednáním to docela pootevírá.

Děkuji tedy tamnímu opravárenskému podniku za ohledy, příklad se mi brzy velice hodí.

Už jen málo chytám do sítí. Kontroly některých slavíků ale jinak možné nejsou, sklopky je nezajímají. Sobotní dopoledne jsem si chtěl užít na starém místě chytáním do starých sítí z Anglie. Jsou takřka neviditelné a přestože se jim už značně krátí dech, rád jsem je dneska provětral.

Chytal jsem na okraji hnízdiště (kvůli hnízdu) a věřil, že tam slavíky přelstím. Létali čerstvě vykácenou světlinou kolem mostu přes železniční násep za trať. Tam jsem vypnul mezi koleje síť. Slavíky jsem sice nechytil, pomohl jsem si ale k novému druhu!

Znalci přes tyto ptáky jsem hned telefonoval a on mne utvrdil v tom, že celohnědá (poštolkoidní – jak řekl) fáze kukaček je poměrně vzácná. To mám radost dvojnásob a právě Martinovi jsem slíbil, že mu ji tady vystavím. Ta fotka „po hřbetě“ není ostrá, těžko se tihle ptáci v jednom ale fotí.

Dám tedy ještě jednu jinou, kde se mě kukaččí podvodnice snažila zastrašit sytě červeným vnitřkem zobáku.

Pasivně, bez lákání, při odchytu slavíků. To bylo tedy překvapení! Ne, že bych je tam ve dvojici neviděl od rána řádit, ale nenapadalo mne, že by tak nízko přeletovali násep. (Vzadu je proti vratům vidět ona sí’t).

Slavíci zatím hnízdí v pohodě, mláďata se ještě nelíhnou. Doufám, že tu proměnu hnízdiště ptáci ustojí.

Bylo to dnes překvapivé přespoledne.

Ne, nebudu listovat v knize toho jména, zmínit chci dnešní (18.5.) polední čas před naší dílnou a přejít v poměrně výživné téma pro ty, kteří se za slavíky občas otáčejí.

Vyšel jsem z kovárny a z mlýnské zahrady slyším poněkud nevyvinutý, ale zcela zřetelný zpěv slavíka tmavého! Několikrát se ozval z mohutné střemchy, pod kterou tráví den srna s mládětem. Z kolegy Toma vypadlo, že ho slyšel úsečně zazpívat už před hodinou a nestačil mi to říct. Posbírali jsme cajk a spěchali obloukem ke mlýnu. Slavík se neozval, nechytil, nepřipomenul. Potěšil jsem se po roce kvetoucími bradáčky vejčitými v olšině a vrátili jsme se do procesu. Žena mi odpoledne připomněla, že tam nějaký „hlasitý zpěv“ slyšela už ráno. No, uvidíme.

Hybridní slavíky bych do toho netahal, ikdyž rozumím každému, kdo při poslechu podobného projevu zpanikaří. Je to něco tak zvláštního a nezvyklého, že chaos je na místě. Nebývá to ukázkový zpěv slavíka tmavého, ale k obecnému to má předaleko. Jde o směs převážně tvrdých, úsečných, a nápadně hlasitých (i drozdovitých) motivů, kdy právě onou hlasitostí zaujmou kohokoliv v dosahu. Chybí úvodní táhlé zesilující hvizdy – tak příznačné pro slavíka obecného. Ale pozor! Ptačí břídilové toho druhu (SO) předepsané skladby šidí a často značně komolí. I s oním křešendem si mnohdy neví rady a nástupy jsou „žvatlavé“.

U zpěvu, jakým byl ten dnešní, je řada zajímavostí. Lidi zaujme neobyčejnými strofami a hlavně hlasitostí. Pak také pauzami, které takto rozměrné slavík obecný nedělá. Lidé tuší, že zpívá slavík – jenom se jim zdá „divným“. A ještě jedna věc vyniká. Zpěv se odbývá v čase, kdy právě takovýchto not v přírodě mnoho není. Pěnice, sedmihlásci, žluvy, kukačky (teď trochu žertuji), takovéto tóny neznají. Snad drozdi, nastupující druhé hnízdění, jejich sloky jsou ale měkčí a „neroztrhané“. Právě tak „nerachtavé“.

Přestože nemám odchytán potřebný počet jarních slavíků tmavých, abych se mohl pasovat na znalce, jsem téměř přesvědčen, že jde (podobně jako u slavíků obecných) o dvouleté „nevyzpívané“ bludné samce v neznámém teritoriu, pobývající v něm tak dlouho, jak se zadaří. A teď jsem u toho!

Přesně takhle dochází v podmínkách naší republiky k tvorbě smíšených párů udané polarizace. Je to ono zpoždění, tvořící rozdíl od slavíků obecných v nástupu hnízdění. Tak jsem to prvně zažil kdysi u Koprníku, tak to znám z případů jiných. V naprosté většině (můžeme-li mít vůbec odvahu takhle kalkulovat) jde o dvouleté ptáky.

Podtrženo-sečteno: Po odečtu několikadenního (letošního) zpoždění míříme k době, kdy na našich slavičích hnízdištích dochází k nejcennějším proměnám! Dějí se věci, které donedávna nikdo příliš nesledoval – spíše netušil. Ač se to nemusí zdát, jsem si jist, že teď jsem mnohému na stopě. Vím, kam namířit pozornost a hlavně, kdy se na cestu dát.

…A večer budu u plotu mlýnské zahrady určitě poslouchat. Vše, co se stane, bude výsledkem.

Poznámka: Vše se semlelo tak rychle, že se nepodařilo zajistit nahrávku projevu. Je však potěšením slyšet v Česku tento vzácný zpěv. Letos je tento třetím nahlášeným na webu ČSO, zdá se, jako by zástihů ubývalo. Už jich letošního jara mnoho nepřibude, opožděný tah končí. Ti, kteří se od teď objeví, třeba pozorně hlídat. Mají docela jiné úmysly.

Jak jenom letí ten slavičí rok!

Píšu dnes pro ty, kteří si tu rádi přečtou i jiné věci než jen odborná zamyšlení. Vím o takových návštěvnících a přicházejí noví, jak následně občas v ohlasech zmiňují. Pro takové svou vědu popularizuji, pro ně tak rád fotografuji slovy. Dnes tedy pro ně a současně je nabádám:

Za slavíky spěchejte, nebudou už dlouho zpívat! Pějí už spíše ti neúspěšní a více přes den. Jinak je ticho. Jaké je to ale ticho, o tom pro vás teď pojednám.

Slavičí páry žijí velikou spokojenost. Pokud tedy mají štěstí a zvolili dobrou taktiku.

Přestože i třicátým rokem se je poctivě učím poznávat, řadu věcí dávno vím. Třeba to, že půlka máje je časem ztichlých hnízdišť. Ano, obrovským obratem procházejí slavičí plácky! Samičky sedí na snůškách vmáčklé do hnízd, samečci skrytě a tiše střeží prostředí. Provokací hlasem je už nikdo nerozezpívá, zahlédnout je v temné buřeni je takřka nemožné. Jakoby hnízdiště nikdy nebylo. Jakoby ptačí mistr po koncertech z míst zmizel! Jakoby jeho touhy nikým nebyly opětovány a proto vychladl. – Jaká to blamáž na nás a širé okolí!

Podívejte se, sem se slila slavičí láska a naděje!

… I moje obavy. Říkám: „O hnízda se strachuji tehdy, vím-li, kde jsou. Jinak člověk jezdí kolem těch plácků a žije klidem, jak si to jistě zas ptáci zařídili. Neví, kolik možností zaniklo a třeba i zbytečně.

To je problém, stíhající i tento kout. Most železniční vlečky (v jehož těsné blízkosti hnízdo je) byl „odvětven“ a chystá se jeho oprava. Nepodaří-li se mi obhajoba místa, ptáci neuspějí a bude po všem. Už teď v těch kopřivách „přistály“ odházené větve a bylo namále. Porovnal jsem je, aby kopřivy mohly hnízdo znovu vitalitou zaclonit a odvahou bránit. Pokud bych však měl být co nejoddanějším ochráncem, musel bych na tři týdny zavřít živnost a chodit kolem jejich plácků s tichou nadějí. Odhánět sběrače hlemýžďů, nabádat sekáče trávy, přemlouvat obsluhy křovinořezů a skládkoviště opatřovat prosbou: Nerozhrnujte hromady do půlky června!

Dívám se z okna do mlýnské zahrady. Dva roky šťastně pustne. Kdyby to tak šlo dál, za tři roky jsou zpátky slavíci! Takhle se rodí slavičí (i moje) štěstí.

Vloni se objevil srnec. Musí projít částí obce a olšinou přes Kněžmostku, ale vyplatí se mu to. Začala chodit i srna. Teď je tam situace taková, že srnec zmizel, srna chodí se strakatým potomkem. Narodil se jí tu, už nikam neodchází. Zahrada je malá, mezi pletivy asi bezpečná. Baví se tím divadlem půl naší Vilové ulice; v kopřivách už nejsou ušatci téměř vidět, srnče skotačí – nikdy mne tohle téma nezajímalo. Teď jim držím palce. A současně si říkám: Takhle se děje teď místy i ve volné krajině, která se však sklízí. I proto jsou zvířata „slavičích barev“ asi tady mezi ploty šťastna. Než v ní zbloudí nezodpovědně venčený pes.

Slavičí nároky mi půjčili klíč od nahlížení na krajinu. Místo nejen pro lidi. Pro každého. Tam, kde se zákony proti šíření plevelů nedodržují, život se rychle „zadrápkuje“. Tam chodím za divadlem! Tam mne cosi plácá po zádech, bere za rameno a polohlasem říká: „Dobře, žes přišel“. A já vím, že se na konci zase budu ohlížet.

Když se mne lidé ptají na energii, kterou psaným a mluveným slovem rozdávám – tohle jsou mé zdroje.

Děkuji vám všem, kteří přes blog píšete či telefonujete. Nevymýšlím si, není to pokus o nějakou lacinou reklamu, opravdu to stojí na ohlasech. Poznáváte slavíky na vycházkách, žijete tím a chcete se podělit. Dobře se mi to poslouchá a netajím se, chtěl bych náš region slavíky opentlit. Dostat jej do nejširšího možného povědomí a v lidech ustlat pro hrdost nad tím, že ptačí fenomén o náš kout stojí. I proto chodím besedovat a přednášet o něm.

Mnozí z vás litujete mýcených křovin, kde váš slavík zpíval, i do Nočního Mikrofóra jste tak volali. Odepisuji a odpovídám všem a budu tak činit dál. Neomlouvejte se „obtěžováním“ – není tomu tak.

A bavte se klidně i o těch vlaštovkách, čápech i o pozorovaných opeřencích barev, na které by atlas nestačil. Dáme to nějak dohromady, učený z nebe nespadl. Sám jsem začínal v přehmatech a kotrmelcích, nejhůře mi bylo s ptačími zpěvy. Dojdete cíle a v přírodě zažijete víc!

Krásné chvíle těchto dnů a běžte jim naproti!

Zítra vychází znovu magazín MBnovin a tentokrát v něm krom opeřenců oslavuji přenádhernou, klidnou i divokou, tajemnou i nesmlouvavou a pokoru vynucující řeku Jizeru (fotil jsem v Benátkách, aby to bylo spravedlivé).

Klidný čas přátelům tohoto blogu přeje Pavel Kverek z Kněžmostu.

Tak jsem přijel domů skoro za tmy. Z dnešní vizity vzešly dvě zajímavé kontroly. Pár slovy je představím.

Nejdřív jsem se těšil do Husí Lhoty, včera večer jsem u Polygonu cestou z Benátek ještě chytil slavíka „na hlas“ a měl čerstvý kroužek. Šlo o letošního rekordmana v příletu (19.4.) a chytil jsem jej prvně „U dubu“ (přes louku). Byl jsem tedy zvědav co se stalo, že musel padat z prvotřídního plácku. No jasně! Vrátil se původní mistr a vypráskal ho.

Dříve kroužkovaný (původní) slavík není nijak starý, jsou mu čtyři roky, ale asi se domů těšil. Tenhle nový je sice taky starší, ale nepomohla mu ani váhová třída. A to ještě od té doby pořádně přibral! Je to nevídané, jako by se domů přiletěl jenom vykrmit. Ukazuje se, že přilétnout časně ještě neznamená mít úspěch v kapse!

V Kolomutech je asi pět samců, chytil jsem tři a jednu samičku. Jeden má kroužek z roku „07“ a zajímavé na tom je hlavně to, že se jej opakovaně povedlo chytit sklopkou (2011, 2012). Předtím dvakrát sítí (2007, 2008). Vloni jako pelichajícího.

Kroužek „N“ polské výroby (moc je nepoužívám, jen kdysi) toho má už docela dost po pěti letech. Je jak šupinka. Švédské odolávají lépe. Je tam ještě slavík, na kterého jsem prostě neměl, takže jsem ho neodečetl. Ikdyž už budou koncerty končit, zpívá pěkně výrazně, strofy jsou ale docela krátké. V Kolomutech nikdy nebyli žádní virtuosové.

Myslel jsem si tam kolem té temné laguny na slavíka uherského, něco tam klokotalo hodně zmateně, když jsem ho chytil sklopkou, byl to obyčejný ryšavec. Dvouletý. Už na ně moc času nezbývá. Je vysoké datum!

V březenském parku jsem potom ještě chytil dva samečky a na určení jsou hodně těžcí. Takovým říkám „hadráci“, jde o neúspěšné, většinou mladé pány, docela často s poškozeným peřím (jednomu chyběly LK levého křídla). Obtížně se chytají, zpívají po výškách a jejich prostor nezná hranic. Skvrny žádné, rozhraní žádné, jeden s RP poměrně ostrými, druhý kulatými – tam mi ale připadá, že se s nimi něco v zimovišti dělo.

Vůbec, některým znakům docela ještě nerozumím. Existuje procento slavíků, kteří mi dávají zabrat. Nevím, nevím. Někteří mladí po odletu, kdo ví, jak to je. Podezření mám od doby, co mi na někkteré nepasuje zažitý náhled.

Co to má společného se slavíky? Nic míň než, že v tom čase přes naše území táhne hnízdit nejrobustnější z nám známých čtyř slavíků – slavík tmavý uherský. Nechme stranou možné hnízdění u nás, nechme stranou jeho „tvrdý“ zpěv a pojďme mu nahlédnout do cestovní mapy.

Je to pták táhnoucí JV cestou až na samý jih Afriky. Tedy i přes Keňu, kde byl jeden s českým kroužkem před lety zastižen. Má to domů hodně daleko a snad i proto přilétá od slavíka obecného později.

Jarní ptáci spěchají hnízdit, hlavně ti starší. Pár důkazů jsem si za ta léta pořídil a štěstí mi přálo, že jsem chytil i starší průtažnou samičku. To byl zážitek! A první noc ji z té temné sluje podle cesty k rybníku Pivák hned zase sebrala. Chytil jsem ji samozřejmě náhodou, líčil jsem na obyčejné slavíky. Na svahu z vyklopené zahradní hlíny pod nejtmavší roští jsem usadil sklopku a za chvíli se nestačil divit. Do večera jsem tam pak seděl na fialové plastové židli (přivezené asi s tou hlínou) a koukal do toho roští jak na televizi. Abych se něčemu z jejich života konečně přiučil. Přiučil jsem se a rozšířil obdiv.

První samci „jdou“ v konci dubna. Jsou tiší a rychlí. Každého z nich jsem taky chytil vlastně náhodou, cíl byl jiný. Po půli první dekády května už nějaký někde zapěje, bývá to však docela bída, má skvrněná křídla a žádné zkušenosti. Tací u nás někdy i zůstanou déle a někteří se (asi v zmatku a pod tlakem) pak i spárují s protějškem mírně odlišným. Ale mám i případy opačné. Ke křížení jsem se ale nechtěl dostat, zpět k zástihům: Možná ti průtažní ani na provokaci zpěvem nepůjdou, podle mých zkušeností se leknou a zmizí.

Na podzimním tahu se chytnou ponejvíce mláďata. Ukazuje to asi na stejný efekt, staří to prostě „rozletí“ do jim známého „sběrného místa“. Nebyli by jediní, mají takové někteří rákosníci i geolokátorem přečtený (obecný) slavík z Anglie.

Co se nad slavičí střední Evropou děje v čase tahů obou rezavých slavíků? To by mě zajímalo.

Bylo by to milé.

V minulém roce jsem pustil z ruky slavíka, který se mi poté vůbec nezdál. Mohl to být jeden z hůře identifikovatelných kříženců – takový, kterého vědci u Frankfurtu mají v nákresech zaneseného. Osobně jsem tuto verzi „drobnějších hybridů“ mnoho neřešil, k podezření nebyl podle ostatních znaků důvod. Jak získávám ale rozhled a zkušenosti, pouštím se v poznávání více „na hloubku“. Předevčírem jsem toho slavíka na hnízdišti chytil, byl jsem zase o jednu sezónu chytřejší a hodně nad ním zapochyboval. Vyfotil jsem ho, změřil, zvážil a prohlédl a opět pustil.

Pak jsme s týmem přemýšleli, vyžádal jsem si přeshraniční materiál a včera byl pro jistotu ještě jednou chycen. Bude to zajímavé a pokud by byl pozitivní, musel bych uznat, že toho ještě moc o křížencích nevím. Mohl by být pochopitelně i výsledkem „zpětného“ křížení, tam však se soudí, že se ptáci pomalu vpíjejí do jednoho z druhů, až v něm zmizí docela.

Pro toho, kdo by se o problém zajímal, dávám fotografii. Důležitá je 1.RL oboustranně kratší. Vloni o 2,5 mm, letos o 2 mm. Křídlo „jen“ 88 mm.

Jasně, takové slavíky jsme již i po internetu posuzovali, ale…

Rok od roku víme víc a možnost genetických analýz je pro posun v tématu klíčová. To u Frankfurtu tehdy neměli. Pokud se ukáže, že jde o F1 křížence (přímého potomka smíšeného páru), bude to podstatné pro další uvažování. Pokud tomu tak nebude, šlo jen o divně vypadajícího a ještě divněji zpívajícího starého slavíka. Kdyby hybridem přeci jen byl, probíhalo by v místě zpětné křížení, protože je v páru se slavíkem obecným. A taková němečtí kolegové monitorovali řadu let. Celkově lze objektivně uznat, že řadou poznatků byli současným českým objevům docela blízko. Zestárli a přestože Česká republika nemá hybridní slavičí zónu, nemá početněji hnízdící slavíky tmavé, z nabídky získává poměrně dost. Podmínky s zahraničím jsou nesrovnatelné – tvrdím však, že naprosto unikátní!

Zkraje výzkumu bych netušil , že právě křížení slavíků ve volné přírodě může zaměstnávat mé ornitologické uvažování a že to budou v drtivé většině zákoutí Mladoboleslavska, která cenný materiál do historie vloží.

Závěrem:

Stále se ještě setkávám s ohlasy „na vítání“. Přesný počet účastníků byl 78, spočítáno jedním z nich. Dvanáctá akce dopadla zase výborně díky vám i zásluhou počasí. Předpověď jsme zase obelstili (úsměv).

Vždycky si v zimě říkám, čeho se v sezóně mohu asi dočkat. Jestli přijde něco, co mě zase posune dál, něco významného. A letos už mám splněno. Jde o druhý důkaz výskytu jiného než obecného klíštěte u slavíka. Je to perfektní a druhý důkaz byl k tomu prvnímu potřeba. První je z roku „09“ od „Kněžmostského slavíka“, měl dokonce tři a odborníky bylo potvrzeno podezření, že jsou ze zimoviště. Šlo tehdy o M,2K a chycen byl 28. dubna. Pro druh zajímavý důkaz.

Teď se to podařilo u F,+2K v Dolním Bousově a byl jsem už chytřejší a situaci nafotil před odejmutím „do lihu“. Půjde myslím o vědecky frekventované snímky.

Záměrně neuvedu název klíštěte, aby s tématem nemohl pracovat vyhledávač.

Bude zajímavé zkoumat délku sání imaga (u tohoto klíštěte jde o dospělce na opeřencích) a hledat indicie k poznávání rychlosti návratu slavíků na hnízdiště.

Výsledku si velmi cením.

Dnes jsem nikam zatím nevyrazil, musel jsem řečnit u památníku obětí války. Ale vrátím se na chvíli do 6. května, kdy jsem vyrazil do Března. Sedm okroužkovaných slavíků, žádný retrap. A pak mne vypráskal déšť. Ale co jsem uvidět a ověřit chtěl, to jsem stihl. Slavičí samičky jsou „v tom“! Jednu vám tady ukážu.

Proto sem letěly! Je to tam za Březnem skvostné, rybník Písečný – to je paráda. Takhle by měly rybníky vypadat. Kvetou na vodě kytky, v nich skřehotají skokani, křičí potápky, čepýří se labutě, z vrby pískají moudivláčci, z rákosinky největší rákosník a šmíruje ho kukačka.

Sotva jsem natáhl síť, vrazil do ní pár dlasků. Samečka vám ukážu, bude i v MB novinách po „patnáctým“.

Teď je všude slavíků habaděj. Nerad bych se unáhlil, tato doba je ještě ve znamení průtahu, ale myslím, že jich ještě snad přibývá. Dost je starších ptáků, tak se zdá, že jim to v Africe ještě vychází.

Už jsem psal o hledání hlavního znaku pro odlišení dvouletých jarních slavíků. Ověřil jsem ho na slušným vzorku, vypadá dobře. Po sezóně se tady objeví. Zatím vůbec nejsou klíšťata, to se to slavíkům v hrabance tančí, když je ta svoloč netrápí. Je to zajímavé, jestli jim naložily ty holomrazy, nevím. Na VPZ jsem vyslechl zajímavou informaci, že za dávných časů, kdy se vše sekalo a vypalovalo, klíšťat tolik nebylo. Nevím. Ale vidíte, jak zajímavé diskuse s návštěvníky vedu. Jsem rád, že na ten jediný náš ptačí svátek v roce chodí. Někteří by chtěli „po anglicku“ od rozednění, řešili jsme to s Tomem a bude kompromis. Už si tedy milí poznamenejte, že první květnovou sobotu v roce „13“ na třináctou vycházku vyrazíme od šesti!!! Každý snad vstane a uslyšíme víc.

Jedu do Bousova, tam by mohl být tmavý slavík. Nebylo by to prvně. Datum je na to velmi příhodné.

A jednu smutnou věc: Jezděte v místech, kde se keře přes silnici potkávají, opatrně. Už mám jednoho „ryšavce“ v mrazáku a poptávám, kdo by ho vycpal. Kdyby někdo věděl, ozvěte se. Našel jsem ho u Hradiště, oči měl už propadlé, byl tam nejvíc den. Zapařený ale není, vycpat by šel. Sami jsme posledně málem v Bousově jednoho trefili. Nejel jsem nejpomaleji, ale ne rychle. Tak osmdesát. Bylo to „o fous“. Teď to je nejhorší, vyhánějí se samečkové, jsou třeba i v trojici jak smyslů zbavení. No a ti úspěšní zas provázejí své milé mezi snášením a jistí je ze zálohy. Samičky vůbec létají sakra nízko. Že už ani „okrskovky“ nejsou to co bývaly, zřejmě neřeší.

A jednu veselou: Takhle to vypadá v Kněžmostě. První bouřky si tady vždycky „vylámou zuby“, musí nejdřív vychladnout Hrádek.