Zaměřeno na slavíky

A je to tu zase!

Tentokrát jsem ale byl připraven, ne jako v začátku století. To jsem tenkrát prvně koukal v ruce na slavíka, který měl kratičká rýdovací pera. Chodil jsem ještě bez foťáku a tak mi z toho zůstaly jen vzpomínky a měření. Když ale něco dlouhodobě pokoušíte (i v ornitologii), ono to vyjde, jako dneska ve Lhoticích.

Jel jsem tam („umazávat resty“) na ptáky, letos objevené, kteří nešli chytit. Rozchytal jsem se po obědě v Dolcích, tam jsem nakonec zvážil a změřil mistry oba. Byli samozřejmě s kroužky, jeden loňský, druhý předloňský a radostné je i to, že ten jeden „to dal“ na den přesně, tedy 17. dubna. Řekněte, není to síla? Je to síla! A třeba trošku náhoda, ale tihle časnější – to jsou u mě velcí frajeři.

Slavík je u statku jeden z dvou prvních (13. 4.) a moc se chytit nechtěl ani dnes, byl zdrženlivý. Už to ale bylo lepší, ke zdroji však nešel. Nakonec jsem si poradil a mohl kroužkovat.

Zažil někde po cestě velikou nepříjemnost, přišel o rýdovák, jen levé krajní pírko zůstalo a muselo stačit. Dnes měří nový rýdovák téměř čtyři centimetry a dál roste. Hladové pruhy na této a případně jiných improvizacích napovídají, jaký to je pro opeřence problém. Kreslí se tak do kvality praporu časy špatné a horší. Pravda, může do toho promluvit (pozitivně) i pobyt v zastávkovém místě, ale časový výměr pro „vzpamatování se“ toulců, nastartování růstu a růst samotný je tak patnáct dnů, půlka měsíce. A on musí dál.

Nedokážeme si představit tu potíž, stejně jako neznáme příčinu defektu. Co však tušit lze, že slavík měl na cestě domů přeci jen štěstí. Krásu „vem ďas“ – a peří brzy doroste. Teď, když už všechno růstem běží, může být parádníkem málem za týden! Potravy je v podrostu tolik, že se na nic nemusí ohlížet a házet to do sebe od rána do večera.

Zpěvákem je výborným, poslouchal jsem jeho písničky za křovím dlouho. Než vše pokazila kukačka. Pokazila? Vždyť je prvá!

Jinou zajímavostí je, že chytaní slavíci jsou zatím prostí klíšťat, i když ta už aktivují. Nevím ovšem, jak čilá jsou už ona dvě vývojová stádia, jimž jsou mezihostitelem. Dospělci se jich nechytají (v případě našich Ixodes ricinus).

Zajímavostí bez vysvětlení jsou zjištění, že v místě obsazeném jedním, objeví se či tajně již žije brzičko druhý.

Jinak je fůra lokalit prázdných – čekajících. Třeba už téhle noci, která přichází od Hrádku znovu tak tajemná.

Šel jsem včera „zahrát“ taky k Dobré Vodě, léta jsem tam nebyl, až loni v létě. To jsem měl úspěch a řekl jsem si, že když už tady slavík u Mohyly pelichá, musí tu někde hnízdit. Jenomže včera jsem si uvědomil, že to nemusí být vždycky tak jednoduché. Byl tehdy sám a mohl do místa přijít. Na každý pád tam v neděli nic nebylo. Ikdyž „nic“ je slovo nevystihující stav místa mezi kopečky. Na jedné straně srázu dokvétaly prvosenky petrklíče, tiše a přepěkně. A pak, když jsem se vracel podél jednoho křoví k lípám u silnice, dávno, než jsem k nim došel, zaujala mne lehce vyšlápnutá cestička do roští. To jsem se tedy podivil. Uprostřed rozlehlého křoviska, kde bych čekal právě třeba toho slavíka, byl rov rakousko-uherského vojáka z války. Upravený, s tabulkou a křížkem, s místem pro svíčku. Tak to mi přišlo pěkné. V čase, kdy fůra lidí v týhle zemi vzala do ruky karty horší, tady tohleto! Vrátím se tam, protože kdyby ten slavík měl zpívat u toho pomníčku, byl by to zážitek neskutečný.

Má tahle krajina tvář ustaranou, ale života je v ní, jak jinde stěží.

Z místa jiného, pracovního názvu „Za kamenným mostem“, jsem se vracel též zatím s nepořízenou. To ale nevadí. Most přivádí k městu silnici od Kláštera Hradiště nad Jizerou a jedu vždycky tak pomalu, abych uviděl řeku. Co včera se tam konalo! Blanokřídlý hmyz – asi jepice, se rojily, vzduch jich byl plný. Až do města. To řeka si takhle žila a držela jaro! Slunce chodilo v březích, zelená barva korun trhala rekord v odstínech někde až do žluté, a já věděl, že rybáři jsou ve střehu. Jak se dělají kroužky na hladině, „je to o naději“. Znají řeku z nás všech nejvíc – a těch, kteří k ní jsou ohleduplní, těch si vážím.

Šel jsem jinde od keře ku keři nad potokem Nedbalkou, která už zas skoro nemá vodu. Tak to tam chodí. Šel jsem obilím, kolejí od traktoru. Na hroudě kvetly žlutobílomodré violky, jenom pár jich bylo. Ale ta jedna, jako by snad nebylo dost půvabu v květech samých, přizdobila se křídly babočky síťkované – jarní generace. To je ta s křídly rezavými, jak mají třeba perleťovci. Motýlek svou velikostí byl v úměrném vztahu k plátkům kytičky a v místě, kde vyšisovaná zem s trsy obilí neměla jiného osvěžení očím – takový obrázek! A aby neutrpělo heslo „Ve správnou chvíli, na správném místě“, za chvíli bylo po kameji. Motýl od macešek odletěl.

Před koncem druhé dekády dubna to tak bývá. Přibývají pomalu. Za slavíky jsem dnes projel hodný kus cesty, italský na Studénce není, fůra jiných lokalit je taky prázdná, úspěch jsem zaznamenal až na okraji Mnichova Hradiště v bažantnici. Tak úžasně tam rozkvetly střemchy a provoněly kraj doubravy, že jsem si říkal, jestli tady dnes nebude, tak ničemu nerozumím. Zkraje nebyl, ale jak jsem postupoval podle trní k železnici, v půlce se ozval. Jen tak lajdácky, nemohl být v dubovém lese dlouho. Kroužek neměl a tak jsem mu jeden přidělil. Vrátil se od cesty na své místo a vylepšoval zpěv. Střemchy voněly.

Měl jsem čas a zamířil na skalní terasy, které se zvedají nad nivu řeky víc než deset metrů a kvete po jejich stěně fůra kytek. Zelenají se odvážné keře v kapsičkách kamene a zpívá slavík. Tedy dva. Jeden tak přibyl. Ale to byl tedy slavík! Urostlý, jeden z těch, na které se nezapomíná. Kroužek taky neměl a tak jsem mu dal též. Když letěl podle stěny nahoru, vypadal jak drozd. Uvidíme, jestli zůstane.

Trochu ty odposlechy kazil vítr, hlavně na Studénce. Možná tam jeden byl, ale zpanikařil jsem a nevím, jestli hlas přicházel z křoví, nebo z přehrávače, který jsem nějak špatně vypnul.

Pěstují se tam ořešáky a zajímavostí je, že rouby namrzly. Kolik mohlo být předevčírem za noci stupňů, nevím. Bělásci řeřichoví tam poletovali ale úplně v pohodě. Asi si dali na noc silnější nektar.

Pod skalami, tedy na skalách jsem to měl dnes velmi příjemné. Výhled na jarní řeku jak hučí na jezu, rybáři nad ním tiší, ne jak ten z televize. A hlavně – stranou hrála muzika. Jakýsi večírek tam vzešel. Je neuvěřitelně, jak průvan na skály přiváděl vůni z grilu a k tomu onu hudební produkci. Dobrý muž mi poradil, kudy jako kluci chodili na skály zkratkou, abych nemusel opisovat takový oblouk. Musel jsem stezku vysekat mačetou, ale je příjemná. Dvakrát se v stěně otáčí, občas je třeba chytit se babyky a výstup jistit. Bylo tam ale krásně a když řeknu, že místo patří k nejhezčím, nebudu lhát.

…Nějaké mám.

Průtah Českým rájem v onom „megapojetí“ nebude, chválím.

V Mnichově Hradišti mají po 40 letech na komíně čápy! Naprostá síla a lidé se radují. Kdybych to věděl v poledne, zavedl bych tam televizní štáb, točili jsme pro večerní zpravodajství.

A teď k slavíkům – budu kritický. K sobě.

Trochu jsem to přepálil s těmi odhady. Senzace nebude žádná. Republiku (a moje oblast ten stav kopíruje) neosídlila první vlna, spíše jen předvoj. Slavíků moc ještě není. Bývá tak každoročně, nechal jsem se zmást. Mnou sledovaná skupinka hnízdišť drží stále ony dva jedince. Zpívat samovolně se jim nechce, provokace přehrávkou je příliš nezajímá. Ani nevím, jestli mají kroužky.

Rostou májovky, znáte je?

Dřív, když jsem aktivně hledal slavičí hnízda, měl jsem houbařských míst víc. Řada jich zanikla vykácením topolů a nové neznám.

Současné ochlazení trošku zbrzdilo šeříky, začaly vyčkávat. Zajímavě se vyformoval ten letošní rok v přírodě.

Noční mráz sebral poslední krásu magnóliím v zahradách. Co nás čeká, vzpomeneme-li si na loňské ptačí jaro. Snad se nebude opakovat.

Zkuste si na velikonoční pondělí otevřít v noci okno na chvilku, třeba už slavíka uslyšíte. Vy, kteří je v krajině domovem máte.

Podívejte se když tak na diskusi, tam jsem vyjevil aktuální stav z večera 14. dubna.

Jen krátce, ale vstoupit jsem před půlnocí ještě chtěl.

Nabízím obrázek z těch Dolců. Letošní je jiný, posunutý o tři týdny. Ne však na příletu, první mistr tam přibyl až v noci na dnešek. Nebo nad ránem, případně po ránu.

Tak prosím foto…

A ještě jeden postřeh. Zítra zaseknu práci, stejně by mi jistě „v kamnech haslo“. Musím za nimi. Asi už chytat. Mám priority, kam musím včas. Nejdřív na Studénku. Kdyby se vrátil „Ital“, chtěl bych mu stopnout přílet. Vloni jsem ho chytil až o prázdninách (viz blog), ale vím na něj, že kolegyně jej v bráně do Alp okroužkovala 14. dubna. Tušíte, o co mi jde. A taky bych ho chtěl slyšet zpívat. A víte co? Já vám sem ještě pověsím fotku místa, na které si přes půl roku třeba myslí.

Takhle to tam vypadalo předevčírem. Jen se nedejte mýlit trním, na sluneční straně – odvrácené už je dávno rezavé.

Vyfotil jsem to i pro paní kolegyni, aby mohla místa porovnat.

A pak mám místa další, na něž jsem dostal upozornění a dvě jsou fakt krásná. Tak tam taky. No a pak Bousov a desetiletý veterán. Zatím tam včera bylo ticho. Ale on někdy fakt nespěchá. Jednou se nechal i předstihnout, ale nějak to nakonec vyřešil. Jestli se s tím letos ještě popasoval, byla by to událost sezóny! Už takhle dopředu to vím.

Už se vracejí domů!

13. duben je dobrý čas, není to rekord, ale to není důležité.

Obsazen je Dolní Bousov poblíž motokrosového závodiště, znáte to místo mnozí z televize. Vrátil se starý slavík a takhle ta setkání vypadají. Je dobře, když je počasí a dá se fotit.

To, že už začínají kvést jabloně a naplno kvetou střemchy, je problém slavíků. Já jsem si té jarní záclony užil, oni ne. Trnky kvetou už jen po severních stranách dole při zemi. Nikdy tak ještě nebylo.

Zpěvák je ve velmi dobré kondici, má vypnutou hruď, tučný je velice. Zásoby nespálil.

Není ta fotka zaostřená, ale všiměte si „námrazového efektu“ na krku samečka a jak se mu pírka na tváři začínají v žilkách vykreslovat. Brzy bude parádníkem. Zpěv ještě taky potřebuje vyladit.

…

Jiného ve Lhoticích jsem nechytil, začíná už sám pěkně zpívat. Je chytrý.

Zítra text doplním o podrobnosti a zamyšlení.

Dnes je 10. dubna – čtvrtek a rekord v příletu do oblasti nepadne. A byl jsem pilný. Polovina nádrže auta vyčerpána, lokality prověřovány, slavík není.

Zprávy z republiky již jsou pár dnů pozitivní, 7. dubna z Prahy a z Moravy, 8. dubna další tři. Toť zatím vše.

I když je ono nezjištění u nás pro mne tak nějak smutné, výsledek je to dobrý. Letošní vlídné jaro totiž nic neuspíšilo. Poznatek se bude hodit.

Nabízím momentku z cesty kolegy J. Zajíce. Vyfotil ověřené místo tahové zastávky slavíků obecných v poušti Negev a myslím, že stojí za to.

Půjde ovšem s největší pravděpodobností o tahovou cestu pouze východních slavíků obecných, ti naši a západoevropští přilétají od jihu a jihozápadu, poušť je ovšem čeká též a větší.

Druh upřednostňuje křovištní stanoviště i během cest. Podle informací slavíci reagovali na test přehrávkou zdrženlivě kombinací hlasů. Což odpovídá i mým zkušenostem – jednak z pelichání, a též z dob čerstvě po příletu.

Když jsem zmínil letní pelichání, tam lze za určitých situací slavíka zastihnout i v „čistém“ porostu bylinné vegetace. Třeba ovšem dodat, že v době, kdy staří ptáci pelichají, je tato na svém vrcholu a garantuje úkryt i množství kvalitní potravy. Jirkovi děkuji a těším se, že v létě za pelichajícími slavíky na Mladoboleslavsko k nám zase zavítá.

…

Z publikačních kroků poslední doby bych rád zmínil připravované téma do Ptačího světa. Bude pro děti a podle předlohy výtvarník zpracuje jeden ze starých slavičích příběhů. Na to se těším i proto, že příběh se v druhé půli 80. let na Dolnobousovsku opravdu stal. Nese ochranářský apel, je s dobrým koncem.

Na hnízdištích už odkvetly trnky, kvetou střemchy a dokonce i hrušně. Ptáci se všichni přijdou za přehrávkou podívat, mnozí se rozezpívají. Slavík mezi nimi ale není. Není možné samozřejmě prozkoumat všechna hnízdiště v jednom zátahu, ale po jednotlivých regionech to lze.

V čem přeci jen bude moci být letošní jaro jiné, ve zpívání. To je další úkol. Zjistit, zda čerství samci nezpívají pro únavu, pro nepřízeň počasí, anebo z vyděšenosti z obvykle průhledného biotopu. V každém případě – bude-li se podle všeho odehrávat přílet „klasicky“, času je na všechno dost. Celý zbytek dubna pro staré a starší, dekádu navrch pro mladé zpěváky.

Uvidíme zítra. Vyrážím nanovo.

Nového nic – tak tedy jen krátce.

Ať jsme se snažili sebevíc, nic překvapivého se v příletovém kalendáři už letos nestane. Je sedmého dubna a to je čas, kdy z některého místa v republice už může hlášení zástihu přijít.

Poctivě jsme chodili, bylo nás dost, nikdo slavíka nezaznamenal. Ten výsledek je cenný. Ukazuje na zatím pevný řád v příletu podobných migrantů. Dřív jak konec první dekády apríla se čekat nedá, ať si u nás jaro dělá co chce. Teď, objeví-li se záznam na webu ČSO či mi to přátelé pošlou z terénu přímo, už to nepřekvapí.

Kalendáře na poličkách jsme totiž rozlistovali do míst, z kterých slavíky známe. Přiletí vůbec podle nich? Kruci, snad ano.

Když jsem u těch mých zpravodajů a přátel, jeden z nich mi poslal krásné obrázky z výpravy do Izraele, kde před nedávnem (28. 3.) táhnoucí slavíky v Negevské poušti odezvou na přehrávku potvrdili. Není to skvělé? Je to skvělé. Já gratuluji, a děkuji Jirkovi za možnost informaci mít. Z Maďarska jsou už záznamy pár dnů, ptačí pospolitost tuzemských hnízdišť se už také dolaďuje. Je to ve vzduchu, do slova a do písmene.

Právě pročítám chystanou studii týmu ornitologů (napříč Evropou) o vztahu druhu k vývoji prostředí hnízdišť, za naši zem jsem poskytl biometrické údaje stovek měřených slavíků. A tak si říkám, letošní vývoj hnízdišť je i v tomto ohledu tedy zajímavou událostí.

Tak krásný pondělní den všem, kdo v dobrém přicházíte.

Z odkvétajícího Kněžmostu vinšuje Pavel Kverek

Nádherný čas, nádherný kraj, nádherná křoví! Slavíci však doma ještě nejsou. Křoviny už ale čekat nemohly. Hnány sluníčkem i strachem o světlo, mnohé odkvétají. Dymnivky odkvetly docela.

Pod švestkami už je bílo z opadaných kvítků a nastupují třešně. Jen trnky si to rozdělily, ty ze slunných svahů dokvétají, na severních rozkvétají. Pro srovnání letošního předstihu – javory v březenském parku byly loni ve stejném stavu 24. dubna.

Projel jsem místa Mnichovohradišťska, Březenska a Dolnobousovska – dneska. A včera Bakovsko. Mám výsledek zajímavý – všechny lokality přežily! Chodil jsem krajinou, dokud stačily baterky.

Počasí se snad konečně začíná měnit a tah se zlepší.

Z ptačích druhů jsem nic zvláštního tentokrát neviděl. Vrány šedivky měly zásnuby, dvacetikusové hejno kvíčal bylo spíš místním srocením, než že by táhly. Občas lze v této krajině ještě potkat skřivana, zpívají budníčci větší. V křovích jsou pěnice černohlavé a pokřovní, zpívají pěvušky a na okraji topolového lesa ve vývratu zazpíval střízlík. Obecní strnadi jsou dávno v párech a hnízdí. Mláďata těchto druhů budou letos dřív. Bude zajímavé sledovat – stihnou-li vše brzy – co budou dělat s volným časem později.

…

Dokážete poradit?

Éterem se pohybuje množství zajímavých lidí, slavičí blog váže též mnohé znalce – tedy poraďte.

Může jít v tomto případě (jak si nedůvěřivě myslím) o devětsil Kablíkové, protože „bílý“ to není.

Hledal jsem to po internetu, ale kdyby to byl domnívaný, tak přeci místo nálezu se svými 260(!) metry výšky od hladiny by pro něj nebylo, nebo snad někdo víte víc? Ta kytka má tři nalezistě v republice, všechny v severních horách!

Odpovědi klidně vložte tady pro všechny, nebo zprávou autorovi. A já vám předem děkuji.

Překvapily mne ty květy, když jsem hledal první slavíky. Devětsil lékařský na jiném konci lokality roste, ale tento mne zaujal netradičně bílým květenstvím. Přišlo mi i velmi půvabné, tak jsem ho vyfotil. A kvete jich tam mnohem víc, než zabral objektiv. Mám radost už teď, ať to s ním dopadne jakkoliv. Takové překvapení!

Květů tam je možná stovka. Chtěl jsem dodat, že by snad byli lepší ti slavíci, ale jestli v mapě rozšíření platí i dnes údaje z toho jara „11“ – no, tak to může být klidně nejjižnější stanoviště u nás. Třeba řeknete, že se za ty dva roky hodně oteplilo a roste všude po pangejtech. Ale já ho fakt ještě neviděl. I když…. …. i když v místě byl stoprocentně již před lety, znám odtamtud ty jeho listy, jen jsem myslel, že jde o ten růžovofialový. A ono nejde.

Já tam nikdy takhle brzy na slavíky nechodím, takže pak je odkvetlý a když člověk kytky nezná podrobně, neřeší to.

Uspěchané jaro, děkuji ti. Tohle jsou první letošní výsledky!

Ještě jsem přidal větší přiblížení, takhle vypadá. Že by tam Martine nebyl ani jeden fialový při nich? Nevím.

Dnes dám něco jiného než rákosní slavíky modráčky, i když mi radost přivodili i o víkendu. Teď už je ale nechám ubytovat a půjdu je spočítat po půlce dubna. I když nevím, jestli to ještě nenapsat, co jsem zažil vedle Nového na rybníku Brodek. To je chytrý modráček – ten ptáček, zato zpěv mu moc nejde. Nebo to ještě fláká, nemá snad pro koho.

Ne, pojďme odtud kus dál, na hnízdiště slavičí, k Solečku.

Podívejte se na obrázek a já o něm hned pojednám.

Tohle je hnízdiště přenádherné.

Není to vidět, ale skrývá skalní bloky – tři se soutěskou. Když se povede některou sezónu a je tam dobrý zpěvák, pak to tam zní jak v kostele. Ptačí slova se třesou v tom kamení, hledají skulinky v květech třešní a míří k obloze. Jsou výzvou k už snad přeletujícím.

A teď ještě, co vidět je. Horem odbíhá k Pyrámu hřbet Hrádku a tady v těch místech se kreslí (pro někoho trestuhodně) akátovým lesem. Jak rozkvetou, jednoho jara nevynechám! A lelek tam vrčí, nad zemí, plné slunce.

…Tak jsem pojal úvod a teď pro ty, kteří se zajímají jinak.

Všimněte si průseku pod elektrovodem. Je požehnáním pro slavičí hnízdiště. V chystajícím se mlází každá moudrá slavice postaví hnízdo, většinou v obrůstajících pařezech. A do okolí s hrabankou pak odbíhá pro obživu. Takže letos už budou překvapeni příjemně.

Poznatek druhý?

Průklest byl proveden loni v čase, kdy se samec chystal pelichat. Natolik jej zákrok vykolejil, že tam nepelichal. Prokázal bych to nesnadno – říct, že v místě nezůstal. Při letním putování za pelichajícími dospělými slavíky navštívím kdeco a tak jsem přijel i nad Přepeře, do pásů křovin v kopcích, jestli tam nějaký není. Byl, a byl přesídleným ze skal. Podle kroužku.

Pro pelichání potřebují kvalitní biotop. Tady se skrývá odpověď na dávná podezření, že se po vyhnízdění „někam“ ztrácejí. Ztrácejí – málo, ale přeci. Jsou to ti, jimž letní hnízdiště zesvětlala, že je nedokáží ukrýt, kdy nelétají. Převážně však zůstávají doma, jen jsme neznali je najít.

Tímto výzkumem byla před lety vypracována strategie kombinace technik, kroky i výsledky byly průlomové.

A ještě k pláckům:

Nezjistil jsem v neděli žádného ze slavíků a ani se nedivím. Možné to není. Unikátní březnová šance tím padá. Ale duben, co se chystá, ten jim tentokrát připraví takovou fascinaci, že napříště z Afriky vyrazí dřív. Kopřivy budou po kolena (po moje kolena), trnky opadané, slivoně vyvoněné. Snad květy třešní, ty možná vydrží.

Když jsem viděl u Klenice, jak orseje svítí v zelených březích, kde v lagunách tančí ropuchy každoročním štěstím, že se ještě vešly mezi noční kola aut, strhla mne nálada k radosti. A potkal jsem lidi v zahradách, kde jsme k sobě za léta přátelští. Dovolí mi tak parkovat mezi ploty a hodnotíme ušlý čas. Jen se divili uspíšení návštěv. Opáčil jsem, že oni mají brambory v zemi taky s předstihem a práce jiné též svižně rozběhnuté.

Slavík nebyl ani tam, ale i to je výsledek cenný.

Jsou v těch místech vývěry vody a sám jsem se byl podívat, mají-li ještě čím vířit. Mají, a vydrží. Pokaždé jejich trychtýře po zimě čistím a u té, kde jsem začal, mohu se nakonec napít. Jsou to chvíle, kdy žiji naplno. Všechno je tam se mnou – motýli na podbělech a včely vedle nich. Líná Klenice, co na mne ví, že jsem v prvních klukovských návštěvách neuměl plavat. Když jsme ji přehradili, pak brzy ano. Jen rákosí, co mne teď bujně odstrkuje, bývalo bojácnější! Co chvíli hořelo od parních lokomotiv. A jednou jej socialistické zemědělství rozoralo a vyselo po něm cosi. Prohráli, ale zelených cvrčilek, co do řídkých brček nalétalo! To jsem nikdy neviděl. A neuvidím. Dnes mi tu odporuje prales, vysoký a hustý. Sluší ale i on těm místům v kraji domova.