O štestí slavičím

Žádné komentáře u textu s názvem O štestí slavičím
Jak jenom letí ten slavičí rok!
Píšu dnes pro ty, kteří si tu rádi přečtou i jiné věci než jen odborná zamyšlení. Vím o takových návštěvnících a přicházejí noví, jak následně občas v ohlasech zmiňují. Pro takové svou vědu popularizuji, pro ně tak rád fotografuji slovy. Dnes tedy pro ně a současně je nabádám:
Za slavíky spěchejte, nebudou už dlouho zpívat! Pějí už spíše ti neúspěšní a více přes den. Jinak je ticho. Jaké je to ale ticho, o tom pro vás teď pojednám.
Slavičí páry žijí velikou spokojenost. Pokud tedy mají štěstí a zvolili dobrou taktiku.
Přestože i třicátým rokem se je poctivě učím poznávat, řadu věcí dávno vím. Třeba to, že půlka máje je časem ztichlých hnízdišť. Ano, obrovským obratem procházejí slavičí plácky! Samičky sedí na snůškách vmáčklé do hnízd, samečci skrytě a tiše střeží prostředí. Provokací hlasem je už nikdo nerozezpívá, zahlédnout je v temné buřeni je takřka nemožné. Jakoby hnízdiště nikdy nebylo. Jakoby ptačí mistr po koncertech z míst zmizel! Jakoby jeho touhy nikým nebyly opětovány a proto vychladl. – Jaká to blamáž na nás a širé okolí!
Podívejte se, sem se slila slavičí láska a naděje!
… I moje obavy. Říkám: „O hnízda se strachuji tehdy, vím-li, kde jsou. Jinak člověk jezdí kolem těch plácků a žije klidem, jak si to jistě zas ptáci zařídili. Neví, kolik možností zaniklo a třeba i zbytečně.
To je problém, stíhající i tento kout. Most železniční vlečky (v jehož těsné blízkosti hnízdo je) byl „odvětven“ a chystá se jeho oprava. Nepodaří-li se mi obhajoba místa, ptáci neuspějí a bude po všem. Už teď v těch kopřivách „přistály“ odházené větve a bylo namále. Porovnal jsem je, aby kopřivy mohly hnízdo znovu vitalitou zaclonit a odvahou bránit. Pokud bych však měl být co nejoddanějším ochráncem, musel bych na tři týdny zavřít živnost a chodit kolem jejich plácků s tichou nadějí. Odhánět sběrače hlemýžďů, nabádat sekáče trávy, přemlouvat obsluhy křovinořezů a skládkoviště opatřovat prosbou: Nerozhrnujte hromady do půlky června!
Dívám se z okna do mlýnské zahrady. Dva roky šťastně pustne. Kdyby to tak šlo dál, za tři roky jsou zpátky slavíci! Takhle se rodí slavičí (i moje) štěstí.
Vloni se objevil srnec. Musí projít částí obce a olšinou přes Kněžmostku, ale vyplatí se mu to. Začala chodit i srna. Teď je tam situace taková, že srnec zmizel, srna chodí se strakatým potomkem. Narodil se jí tu, už nikam neodchází. Zahrada je malá, mezi pletivy asi bezpečná. Baví se tím divadlem půl naší Vilové ulice; v kopřivách už nejsou ušatci téměř vidět, srnče skotačí – nikdy mne tohle téma nezajímalo. Teď jim držím palce. A současně si říkám: Takhle se děje teď místy i ve volné krajině, která se však sklízí. I proto jsou zvířata „slavičích barev“ asi tady mezi ploty šťastna. Než v ní zbloudí nezodpovědně venčený pes.
Slavičí nároky mi půjčili klíč od nahlížení na krajinu. Místo nejen pro lidi. Pro každého. Tam, kde se zákony proti šíření plevelů nedodržují, život se rychle „zadrápkuje“. Tam chodím za divadlem! Tam mne cosi plácá po zádech, bere za rameno a polohlasem říká: „Dobře, žes přišel“. A já vím, že se na konci zase budu ohlížet.
Když se mne lidé ptají na energii, kterou psaným a mluveným slovem rozdávám – tohle jsou mé zdroje.
Děkuji vám všem, kteří přes blog píšete či telefonujete. Nevymýšlím si, není to pokus o nějakou lacinou reklamu, opravdu to stojí na ohlasech. Poznáváte slavíky na vycházkách, žijete tím a chcete se podělit. Dobře se mi to poslouchá a netajím se, chtěl bych náš region slavíky opentlit. Dostat jej do nejširšího možného povědomí a v lidech ustlat pro hrdost nad tím, že ptačí fenomén o náš kout stojí. I proto chodím besedovat a přednášet o něm.
Mnozí z vás litujete mýcených křovin, kde váš slavík zpíval, i do Nočního Mikrofóra jste tak volali. Odepisuji a odpovídám všem a budu tak činit dál. Neomlouvejte se „obtěžováním“ – není tomu tak.
A bavte se klidně i o těch vlaštovkách, čápech i o pozorovaných opeřencích barev, na které by atlas nestačil. Dáme to nějak dohromady, učený z nebe nespadl. Sám jsem začínal v přehmatech a kotrmelcích, nejhůře mi bylo s ptačími zpěvy. Dojdete cíle a v přírodě zažijete víc!
Krásné chvíle těchto dnů a běžte jim naproti!
Zítra vychází znovu magazín MBnovin a tentokrát v něm krom opeřenců oslavuji přenádhernou, klidnou i divokou, tajemnou i nesmlouvavou a pokoru vynucující řeku Jizeru (fotil jsem v Benátkách, aby to bylo spravedlivé).
Klidný čas přátelům tohoto blogu přeje Pavel Kverek z Kněžmostu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.