Zaměřeno na slavíky

Mimořádné hlášení!

V úterý 7.května 2013 dorazila zásilka na VPZ, proběhlé v sobotu 4.května. Roztrhaná, omlácená, znechucená a utrmácená, se špatným směrovacím číslem. Místo 294 02 byla na konci šestka, později kdesi přepsaná na dvojku.

Moc tomu nerozumím, s přihlédnutím v jakém století žijeme. Balík stejně musí někdo přečíst, pak se mohl dočíst, že jde o Kněžmost a ne o Březno. Distributor, ikdyž napsal špatné číslo, nechápu kdy to odeslal, že to nabralo takový skluz. A taky nevím, proč má špatné číslo.

Taky si nedovedu představit, co s tím „pošta“ vyvádí, když to dodá v tak zoufalém stavu. Nebylo by od věci zabalit ředitele a odeslat ho z Prahy 5 do toho Března. To by si užil! Myslím, že by někde kolem Benátek vylez´ či snad už vypad´a někomu dal přes hubu. Časopisy s leštěnou obálkou jsou jak z pračky, ještě že to bylo v igelitu zalepené. Že se ten koktejl nevylil.

Na každý pád – kdo z účastníků byste jel přes Kněžmost, objednejte se (hlavně ti s dětmi) a já vám něco věnuji. Jsou tu pěkné věci a řada z nich za rok propadne.

::: Už jsem to měl nafocené, že to tady pověsím, ale kvůli adrese to dávat nebudu. Upadli byste! Nechám si to ale, kdyby se někdo ohradil. A to jsem jim chtěl svěřit, když teď aktivně opisují ty ceny benzínu, že by mohli počítat po roštích slavíky.

Pojďme se dnes podívat (aktuálně) na specializací zkoumaný rozlišovací znak ve vztahu k stáří slavíků. Ověřován (pro jarní ptáky!) je dvě sezóny. Jako pomocný se jeví důležitý.

Jedná se o plošné opotřebení praporů ručních letek. Přestože poznatky zahraničních kolegů mluví (a jsem s nimi zčásti ve shodě) o „až překvapivě zachovalém peří jarních ptáků“, není to tak docela. A toho se přidržme. Peří jarních dvouletých vypadá totiž jinak. Je odíráno přeci jen déle (porovnej vznik letek pull s datem pohnízdní výměny ad) a je to poznat. V místech, kde složené letky směrem k vrcholu nedokrývají špice následujících, je po rozevření křídla (prohlížet ve stínu) prořídnutí praporů zřetelné. Není bez zajímavosti, že odolnost per, po zvládnutí návratu domů (SO pelichají pouze jedenkrát v roce a to před odletem), výrazně ochabuje a po odhnízdění dvouletých je velké peří značně poškozené. V tom čase už i většina víceletých má letky i rýdovák zřetelně opotřebený.

Jako pomocný znak, nevidíme-li předěl (rozhraní) pelichání na křídle, je možno využít k rozlišení věku tedy i zjištění stavu opotřebení letek.

Zmiňuji to proto, že není vůbec jednoduché odlišit některé starší od mladších jarních podle svrchních velkých krovek loketních. Atlasy na webech i tištěné pracují s znaky zřetelnými i zřetelnými méně. Neviděl jsem však nikde zatím fotodoklady „těžkých“ jarních slavíků, kteří mají předěl neznatelný. Ať v struktuře praporu, v délce krovek, barevném rozdílu či v přítomnosti skvrn. A takoví slavíci na Mladoboleslavsko v druhé návratové vlně občas přilétají.

K znaku zmíněnému možno přičíst též šíři per rýdováku, ovšem i tento je proměnlivý a vyžaduje určitou zkušenost. Pravdou však je, že snad ještě více, než šíře per, platí prve zmíněný fenomén. U prvního páru (střední pera) bývá u dvouletých prapor již prořídlý, někdy i potrhaný.

Růstové pruhy mohou pomoci, ale platí zde stejné jak u všech hledání předchozích. I starý slavík může mít pera pruhovaná za předpokladu, že rýdovák měnil spontánně. Takové případy mám v archívu.

Svrchní velké krovky ruční, jsou-li úzké a „obloučkovité“, mohou nést někdy více znaků z šatu juvenilního, než krovky sousední (určovacími klíči sledované). Jde však o úkaz ošidný, jsou-li však skvrnky přítomny jako na snímku dole, je věkové zařazení proveditelné.

Kontrolovaným M,2K – jarním, je pták, označený v samém konci předchozího léta (24.8.) v bezinkách St. Studénky, chycený – přemístěný v roce letošním (5.5.) na Kněžmostsko, k hrázi rybníku Lomenďák. Je čerstvě v páru s F,2K – stavějící hnízdo.

Dalším novým poznatkem sezóny je unikátní doklad o předodletové (loňské) potulce M,+2K – potvrzeného na hnízdišti (shodném s místem kroužkování).

O tom někdy příště.

Tak zase za rok. Přátelé, ještě jednou děkuji za podporu. Zjistil jsem, že většina z vás chodí na slavičí blog, to je dobře. Nechme jej jako prostor k sdělování dál. Na VPZ se sejdeme zase až za rok (místo mne napadlo už včera, bude perfektní, odlišné), ale tady to může být pravidelně. A klidně napište, jaká témata byste chtěli upřednostnit. Jsem rád, že nechystáme akci nadarmo.

Myslím, že legrační byla soutěž, zaměřená na plochu Červenského rybníka. O pořadí rozhodlo pár stovek m2! Všechny události tohoto setkání dopadly šťastně, přibylo zážitků – považte, že v nedaleké Boleslavi kolem desáté pršelo a v Praze takřka pořád. To přeci není normální.

Místo jsme vyhmátli též dobře, cvrčilku říční jste zblízka ještě nemohli vidět. To, že se slavíci s kroužky vrací, vás už asi nepřekvapí, že jsme kvůli pohlavní dvojtvárnosti nakonec přeci chytli i takové jedince (strnadi rákosní), je také milé. Proviant od Bejrů v mezičase vypadal takhle

A takovouto momentku máme z průběhu akce

Zda vlaštovky pod betonovým mostem zahnízdí, vám jednou sdělím.

Rákosí ještě nepulsuje, je to letos opožděné. Ale rákosníka už jsme chytli, viděli jste ho zblízka. Předvedli jsme si tak rozdíl mezi pěnicemi a tím rákosníkem podle vousků u zobáku.

Slavíků zpívá v místě nejmíň pět.

O té vlaštovce, co jsem zmiňoval, označené kdysi v zálivu Svatého Pavla na Maltě a co jsem nedopověděl – tak tam to bylo tak, že ji doma dalším rokem po příletu našel hospodář v hnízdě mrtvou. Bylo chladno a vyhladověla docela. Opakovaně se tedy vracela a dožít přilétla taky pod svůj krov. To je jako od básníka J. V. Sládka (Vlaštovčí hnízdo), znáte?

Tak to je smazaný dluh z vycházky.

Podívejte se na téma „čarovějník“, abyste si zavzpomínali na ten skvělý úkaz na borovici a vydejte se kolem třeba po cyklostezce či jako turisté později v květnu a uslyšíte, jak to rákosí „jede“. I s naší cvrčilkou, rákosníkem, strnady, pěvuškou a slavíky.

Hezkou neděli všem.

Nemyslím teď na počasí, to zas nějak dopadne. Vezměte si každý raději po deštníku, není se kde skrýt.

Předpovědí myslím odhad zítřejšího vývoje akce.

Nejvýraznější komplikací je skutečnost, že ani dnes do schránky (prvně v historii) nedorazil balík s tiskovinami k propagaci ornitologie. Dotazoval jsem se minulý týden a jak zmíněno jinde – mělo být. Rychle jsme se tedy vrhli na improvizaci, tiskoviny nebudou žádné, ale zato bude občerstvení. Jarda uzenář připraví po liberecké uzence a pečivo bude ode dneška. Stavím se u něj před pátou ráno. Když nebude padesátka stačit, budeme je půlit.

Moje rodina přispěla též, budou odznáčky z textilu a do soutěže jsme rychle vykovali cenu „Slavičí pírko“.

Už vás slyším – jdete za přírodou a ne fasovat, ale ona by nějaká pozornost být měla. A samozřejmě pro děti máme zas acháty a nějaký ten pazourek. Když si doma vezmou k němu starý pilník, mohou si něco cvičně zkusit podpálit.

Jinak vše ostatní platí. Od rozednění na mostku přes potok. Parkovat budeme tak nějak podél té cesty, nebo na vjezdu do louky. Snad se to zvládne, bude to vyžadovat ohleduplnost od každého. To všechno ale překročíme a pak už se necháme oblažit krajinou pod hranicí Českého ráje. Přijíždět můžete přímo do místa klidně i kolem osmé, budeme tam, problém v tom není!

Tak zítra, za osadou Šlejferna na polní cestě za rybníkem, nashledanou na třináctém ročníku.

Je už druhého máje, všechno to letí kolem nás a nestačíme ty chvíle pořádně žít.

Dnes byl v háji (slavičím) úklid. Všechny plasty, sklo a kovy, všechny hadry a igelity jsem vytahal z křovitého lemu na cestu a město to zítra uklidí. Je to jejich pozemek, ale k háji jej přidají. A je to nesmírně důležité – považte – zpíval tam slavík! Tak jsem mezi úklidem prvně vůbec natáhl v proluce síť a „zahrál“. Chvíli to trvalo, než se chytil. Skvělé je, že má kroužek. Patří k skupince pozůstalých. Udrží-li se tu, sežene-li partnerku, bude nádherným momentem do začátků. Slavičí háj má svého čekajícího zájemce!

Sešli jsme se tam spolumajitelé nakonec všichni tři. Sázeli jsme chmel otáčivý v krajní partii a kontrolovali výsadby. Pěkně raší. Aby ne, vždyť jde málem o samou pakáž! Ale v tom bude ono unikum.

Nebudeme mít sice kopřivy podle velikosti, ale už jich tam opečovávaný záhonek též je. Než jsem se vzpamatoval posledně s focením, slívy odkvetly a je po legraci. Tak příště.

Teď kvetou prvosenky, je jich tam hodně, jsou vysoké a zlatě nádherné. Namlouváme znalce kytek, aby to tam všechno přečetl. Místa jsou dlouhodobě bez chemie, musí tam být věci!

Už tam zažívám milé srdečnosti. Mračna nad Humprechtem byla fakt černá, když nad park přilétlo snad dvěstě vlaštovek. Pokřikovaly a lovily hmyz nad třtinami, byla to síla. Z vrby v louce volala kukačka a vlaštovky s mírným setměním odlétly na nedaleký Zvolínek, k noclehu do rákosí. Od Malého Piváku volají tři druhy žab, z pneumatiky v křoví prchal slepýš. Ještě musíme počkat na rákosníky zpěvné a cvrčilky zelené, budou v té „savaně“ vedle koroptví jistě taky. A na podzim se chystáme vykopat větší napajedlo. Hladina spodní vody prý je tu vysoko a stačí vyhloubit základ.

Mám pocit, že sem přiletí i žluvy. Pak to všechno sečteme.

Ta hladina rybníka i jemná rákosina v pobřeží sousedního Piváku, je zdrojem pugetu životů. Co tam se všechno děje! Noc slavíků tu jistě vypravíme, ale asi až příštího jara, s pořádnou přípravou a základními dokumenty už v ruce. Abychom měli co představovat. Děti ve škole vyrobí budky, stromy jsme dnes vytipovali. Vznikne zákoutí, plné života, plné vzpomínek. Už jsem to tady psal, bude se mi tam líbit.

Musel jsem ven, pro neopakovatelnost těch chvil. Děti se po ulicích chystají v čarodějnických přizdobeních k večerním ohňům. Slavíci se chystají na stejné setmění, pro ně noc přinese máj.

Spěchal jsem do města k řece. Tuhle chvíli musím znovu chytit. U hospody chlapi pijí z okenního parapetu a jsou zase sví. Přejíždím kamenný most, řeka je zase už líná, odcházející. Jedu o kus dál a už vidím obrovskou magnólii u zahradní vily, míjím závoru a už můžu „zahrát“. Paní od domu ke mě míří, představuji se, neznámý v konci té cesty a odpovídám, že psa jsem nikde neviděl. Prchl prý před chvílí a ona má strach. Přeji si, aby se objevil, aby náš večer nehlodal kaz.

Přehrávač zapěl v klínu poctivě vystříhané cesty a v odpovědi se dočkal ptačího zahvízdnutí. Místo je obsazeno, ikdyž mistr nezpívá. Někteří v tuto dobu leniví.

Vypínám patnáctimetrovou úplně novou síť bohatého provedení s doladěnými poutky a pokračuji v produkci. Slavík přiskákal zprava po mrtvolách jabloní, poválených v podrostu. Vyznal se. Rýdovákem kmitl k obloze, že vypadal jak pěvec ryšavý. Až mne to pobavilo. Obloukem obklíčil zdroj a konečně zapěl na hraně úvozu z polovysoké hromady roští. Poté jsem jej už měřil, vážil a kroužkoval. Byl loňský, kupodivu. Kolem procházel pán domu, tak jsem je seznámil. Slýchá jej prý z okna. A teď prvně vidí.

Od řeky přicházel déšť, od sběrného dvora provinilý vlčák. Byl to laskavý déšť, potřebně plodný. A moc hodný pes. Přišel. Kapky šustily v kabátku dubu, co slavíkům přidá na hnízdo, tráva se olizovala a dvojice v rozloučení mířila k vrátkům.

Sešlo se to dnes nádherně! Sedám do auta, dopisuji z křídel přečtené a otáčím k městu. V zavíraném okénku spolujezdce jsem přiskřípl svobodný ptačí tlukot odkudsi z roští a v zahradě uviděl květy stromu. Tleskaly ve stoje! A zítra sem dorazí máj. S ním pozdní večer… .lásky čas. Jak se jen ksakru nevracet?!

Řeka je svátečně v bílém z opadaných slivoní. Nezkazila tu chvíli a vlní se k Boleslavi. A vím, že už nepřestane. Odplouvá. Opouští krajinu, do které přicházel déšť…

Byl jsem tam na průzkumu a opravit cestu. Ptactva tam je, jak málokde jinde!

Vybíráme pro vás vždy jiný biotop aby ti, kteří s námi chodí pravidelně, užili změny. Tady se prolíná několik prostředí a to vzhledem k optimálnímu datu (začátek máje) bude velmi pestré. Ani se nebudu rozepisovat o druzích, které jsem tam předevčírem už viděl, nechte se překvapit.

Na webu ČSO vyzvedávají atraktivitu (mnohde) souběžných odchytů pro kroužkování, i vy je s námi zažíváte. A umožní-li to počasí, i letos budeme chytat. Trošku je škoda, že vyšší hladina rybníka spolkla hlinitopísčitou výspu a neuvidíme bahňáky. Ale tradičně tam jsou třeba moudivláčci a snad do míst dorazí už cvrčilky. Bývají tam všechny tři druhy!

Chtěli bychom vám představit pár pěvců rákosí, dlouho jsme za nimi společně nebyli. Jsou tam už kukačky a samozřejmě slavíci. Máme o nich už z části přehled, zbytek necháme na chytání s vámi.

Propagační materiály prý už jsou na cestě, ale přátelé – doba značně pokročila, už není po republice vycházek pár, nyní to žije mnohde. Nemá „společnost“ tolik síly, aby poslala každému vagón krásných publikací, budeme muset rozdávání omezit. I ze svého jsme se loni už vydali, bude to slabší. Ale vy jdete hlavně za živým divadlem. To bude přetékající. Znám to tam spousty let a velmi podrobně.

Vezměte si tentokrát větší svačiny, od rozbřesku to pro ty časné může být dlouhé. Dá se tam v klidu posedět kdekoliv. Pozval jsem osobně i obyvatele osady Šlejferna, třeba přijdou.

Pro děti máme acháty, pár brk jsem posbíral z hrdličky a bažanta a přidáme letos valouny pazourků, sehnali jsme je ze štěrku. Pořiďte si v dohlednu určovací příručku, vyšla nedávno.

Jmenuje se PTÁCI EVROPY, SEVERNÍ AFRIKY A BLÍZKÉHO VÝCHODU.

Knížka je výborná pro každého (více na webu ČSO). Nebudete už potřebovat jinou!

Vezměte si s sebou i dalekohled a foťák. Cesta bude pevná a krátká. Kdo by chtěl přijet vlakem, nechť si zjistí stanici Dolní Bousov a pak od ní asi půl druhého kilometru přes městskou část Kolonie k Červenskému rybníku (směr Plakánek v Českém ráji). Moc se tím nezaobírám ze zkušenosti, lidé totiž dráhy mnoho nevyužívají pro tuto akci.

Pokud by nám to počasí dovolilo, povyprávěl bych později i o výsledcích kroužkování z tohoto hnízdiště, zimoviště a důležité migrační křižovatky, ležící mezi Dolním a Horním Bousovem.

Ornitofauna se v místě samozřejmě vyvíjí, některé druhy zmizely – jiné přibyly. Rákosí je nejkvalitnější od doby, kdy byl rybník v půlce minulého století znovu napuštěn. A je to znát. Jen tak mohla být připsána v půlce osmdesátých let sýkořice vousatá a drží se s přestávkami dodnes. Protože to sem není daleko z jeho hnízdišť, zalétá k rybníku i orel mořský. Třeba se potkáme.

Zapomněl jsem zmínit rybník jako nocoviště a to by bylo nespravedlivé. Po ránu možná uvidíme rozlet vlaštovkovitých ptáků z rákosí a třeba i špačků. Zastavují se tu zjara labutě, shromažďují černé lysky.

Dalším biotopem jsou louky protkané odvodňovacími kanály. A vrby v nich. Je to hezké.

Přijďte si užít dopoledne mladého máje, je to zadarmo. Nikdo neplatí nám, nikomu neplatíte vy. Jen si zamkněte auta a cenné věci v nich nevystavujte. To ale platí dnes už všude. Zodpovědnost je na vás. Přicházet můžete, jak se vzbudíte, klidně až do devíti! Pak už ale mnoho hlasů neuslyšíte. V přírodě nikdo na nikoho nečeká.

V roce 11 jsem 22. května za Červenským rybníkem (co bude VPZ) okroužkoval samce slavíka, staršího dvou let. Nemám to místo zcela pod kontrolou a tak o pěvci neumím říci nic před tím datem. Chytil jsem jej ale v roce 12 ve velmi zajímavém čase (13. srpna) jinde. V tom spočívá ten zajímavý výsledek.

Chycen byl při návštěvách místa pobytu pelichajícího slavíka tmavého (u osady Matice), tedy proti proudu Spyšovského potoka asi kilometr. V známých dvou vrbách uprostřed posekaných luk a musel čerstvě přibýt. Jistě tam prve nebyl. Byl přepelichaný a velmi pravděpodobně už na odletu. A to je to zajímavé, protože zpětnou kontrolou z 27. dubna roku 13 jsem si ověřil, že jeho hnízdiště u rybníka platí. Byl zas už doma a v dobré pohodě. Potřebný doklad pro jeho monitorování. Nemusí tedy v případě starých po přepelichání docházet notně k tomu, že jakmile růst per nahlásí „hotovo“, vypálí pták do první noci z bezpečného místa. Může docházet v rámci oblasti (širšího regionu?) k jakési kratičké potulce – stejné, jakou znám díky kvalitnímu dokladu potulky mladého z roku 83. Může a nemusí, důkaz už jeden ale teď je.

Sledovat pelichání dospělých je novou možností zkoumat druh do posledních chvil pobytu a v Česku je produktem právě mého výzkumu. Do té doby bylo uvažováno, že ptáci z hnízdišť mizí „neznámo kam“. Byl nalezen a pojmenován způsob, jak druh v prostředí zjistit a dál s ním pracovat.

Letní sledování adultních slavíků přinášelo do té doby jen velmi náhodné výsledky, mladí se občas zastihnout dali. Vzpomínám jak letní vedra a v přírodě mrtvolné ticho polykaly vždy fůru hodin, které jiní směřovali do rákosin, k chytání bahňáků či všeho možného „na studánkách“. Tam, kde se přeci jen něco dělo. Já chodil vypraženými hnízdišti s hlavou nechápající a chtěl záhadu přečíst. Dnes je tomu jinak, časy tápání jsou v zpětném zrcátku úsměvné. Hledání pokročilo a pokračuje i v roce 2013.

Používání hlasových šotů zdaleka neřeklo poslední slovo a též sledovací technika je naprosto jinde, než v čase mých začátků. Jen slavíci zůstali stejní, mnohde v oblasti i na stejných místech a tam je moje spokojenost. Ano, jsou místa poznamenaná tím věkem, z některých zmizely a mizí ty nejlepší stromy v bitvách o polínko, přibylo odpadků docela moderních i bludní lidé v místech nově pobývají. Ale plácky své hlavy drží!

Mívám v těch svazích a pobřežích Bousovska sen, že v lapáku najdu slavíka širokého – leč už řidšího peří, s kódem kroužku notně začernalým. Bude tam T 303 751. Kde ten kus hliníku leží? V Africe, nebo snad tady? Či někde mezi. A jistě že leží. Jak skončil jeho nositel, první mnou lapený slavík s okem tmavě hnědým (ne černým, jak tvrdí mnohé z knih). K noci slušivě temným i hlubokým.

Střídají se ty generace, jedna za druhou. Sny zůstávají v krabičce snění. Však to, že slivoně a po nich expandující trnky voní stejně jak tehdy za mladých slavičích květnů, má pro mne pořád stejně radostnou tvář.

Že termín „předmájí“ neznáte? Třeba neexistuje, ale je to přesně to, co teď máte na zahrádce. Co vnímáte cestou do práce, z okna kanceláře, na vycházce, nebo pohledem přes řidítka. Nadechujte se a obdivujte, poslouchejte, zastavujte se – a společně se zamýšlejme. Je ten náš svět přeci jen ještě milý! Já jsem se teď po cestách za „ryšavci“ do něho vpasoval málem každodenně a je mi po duši dobře.

Chystají se rozkvést střemchy, říkám jim slavičí stromy. Jak z nich zní zpěvy slavičí!

Všechno to kvete jen chvilku, proto musíme přicházet pořád.

Seděl jsem včera pod málem již zříceným mostkem železniční vlečky, skrýval jsem se před sluncem. Žasnul jsem, jak ti řemeslníci skládali tehdy kvádry pískovce esteticky i prakticky. To dneska, to by byl mazec. Pod hlavní nosníky vkládali ten nejjemnozrnnější, aby vydržel. Jak se v řadách k sobě rovnaly, než čas je od koryta potoka rozhlodal a tak chytře zaskočil. Teď se řítí, boulí a drolí. Krom těch nejkvalitnějších z pod kolejí. Ale i ty jednou sletí. … Spadl ze shora šutr velikosti ořechu a poskočil jsem, že už by to začínalo?! Ne, vedle mne doskočil hranostaj s kulatým bříškem asi od lásky. Lekl se a pobřežím mizel z místa pryč. Ani slavík si jej nevšiml. To ale není dobré. Samec by měl tohle všechno nastudovat v čase, kdy je po hnízdišti dobře vidět, od toho tam je, proto letí dřív.

Přijel k návštěvě mladý muž, jenž u mých sítí před lety začínal. Přivezl projekt, který mu přidal další titul. Chytili jsme slavíka a proběhla na něm všechna měření. Zavzpomínali jsme. Už jsem si jeho práci přečetl, dobré čtení na téma: Saxicola rubetra. Kolik už bylo druhu pozornosti věnováno a stále mnohé přitahuje. Šli jsme hrází Červenského rybníku a pod výpustí zjistili hnízdit ledňáčky. Jako kdyby se všechny ty moje nasbírané roky najednou vymazaly! Takhle ve vývratech ti hnízdili už tehdy! A umí to i dnes. To je uspokojivé.

Při starém náhonu bez vody se mi chytil slavík z loňska (to jistě nepřekvapí, nebyl toho dne jediný). Co překvapilo, je délka změřeného křídla. Jde o mimořádně dlouhé křídlo (92 mm), a hned jsem jej podezíral z nečistého původu. Nic jsem nenašel ani ve zpěvu, který poté za loukou se starými hospodářskými stroji navázal. Mám vstup na pozemek dovolen z loňska a když jsme u toho roku dvanáct, měl tehdy při kroužkování křídlo 90 ½ milimetru . I to je hodně. Tentokrát jsem jej měřil třikrát opakovaně, vědom si té unikátnosti. Slavík byl přeci jen divný. Křídla nebyla hnědá, spíše břidlicová. Vyfotil jsem jej a večer ho tady vyvěsím. Tito hromotluci mívají úspěch v lásce, konkurenty hrnou před sebou a nedbají ničeho.

Jak tajemné je stále po třiceti letech bádání v světě slavičím! Zpěváci se tam do místa vrátili oba z loňska. Musím to lidem povědět – i proto aby věděli, že mé zasahování do slavičích životů není humpolácké.

Ozývala se už druhá kukačka. I sedmihlásek přiletěl. Už těch toulavých křídel dlužných Mladoboleslavsku moc nezbývá. – Konečně, v sobotu uvidíme.

Cestu volte od Horního Bousova dolů ke Šlejferně. Projíždíte po hrázní silnici mezi rybníky Šlejfernou a Červenským (na Jičín). Hned za osadou Šlejferna po pravé straně odbočte vpravo polní cestou (50°27’32.930″N, 15°8’12.499″E). Parkovat budeme někde asi v louce, cesta je rozbitá, ale opravil jsem ji. Kdo by chtěl, může nechat auto u silnice na odstavné ploše (50°27’34.041″N, 15°8’10.715″E). To je letos jediný stín – parkování. Když bude pršet, mohou být trochu problémy. Telefon je tady, můžete volat, kdybyste bloudili (723 009527).

Sraz na můstku přes Spyšovský potok (50°27’20.523″N, 15°8’11.234″E), vlévající se v oblasti hlinitopísčité kosy do severovýchodní zátoky rybníka. Tam budeme třeba až do devíti ranních, je tedy čas. Ale přijeďte nejlépe už s rozedněním. Máme třináctý ročník, bude to příjemné a zajímavé. Lidé už se ohlašují. Byl jsem se tam podívat, ptačích druhů je už hodně. Ještě chybí žluvy, někteří rákosníci a cvrčilky. Myslím, že to ale stihnou.

V potoce je teď fůra ryb. Viděl jsem dobrou momentku, kdy malá štika (cca 30 cm) ulovila za zadní nohu skokana hnědého. Měla s ním tolik práce, že k ní připlula větší (cca 45 cm) a snažila se jí ho ostrými útoky vyrvat. První, krásně žíhaná, nepustila. Ta druhá byla nic moc, spíše jen matná. Skokan byl při životě.

Náš termín VPZ je vždy první sobotu v máji! Pamatujte si to. Jiní to mohou mít jinak. Ten čas je nastaven dobře, postihuje dobré spektrum křídel a my vybrali hodně dobrý kout. Je tam místy nepořádek, jsme ale v Česku a třeba si uvědomit, že právě rozhraní obcí, okresů, krajů jsou na tom nejhůře. A tady o takovou hranici jde.

Ještě se tady k tématu vrátíme v týdnu. Poohlédněte se po nějakých svých dětech a vezměte je s sebou. O ně by nám mělo jít především. Téma jim usrozumitelním a mám pro ně zas „menší sběr“.

24. dubna jsou slavičí místa mnohde již obsazena. Nepamatuji takový přílet. Všude zpívají starší slavíci, jediný zatím není mladší (loňské mládě). Ti snad ale též přiletí, snad každým dnem. Navštívil jsem i místo nové, které jsem v zimě vytipoval, zpívají tam dva. Změřil jsem je, prohlédl, klíšťata naházel do lihu.

Nechci teď psát o tom, že znovu voní zem travou, že háje tonou v kytkách, že zavoněly slivoně a chystají se konečně trnky, že javory mají tu nejsvěžejší zeleň ze všech stromů, že z hladin jsou slyšet žáby, že zase vykvetly dymnivky a mnozí slavíci přinesly kroužky domů. Že se od Čížovek prvně ozvala kukačka. Chci napsat, že jsem v osm a tři minuty večer, když se můj pobyt nakláněl, uviděl to, co nikdy před tím. Proč jsem si toho nevšiml? Pro zaujetí slavíky? Mojí krajinou? Byl jsem uprostřed toho kotle, někde u Března. Z luk vzlétal čáp k hnízdu, díval jsem se za ním v zrcátku auta a nad Domousnickou branou v Chloumeckém hřbetu uviděl v odrazu bílý měsíc. A naproti, nad hrbem Baby, zapadalo slunce! Zastavil jsem. V parku už ladili k noci slavíci, květy voněly dočkáním se a ty dva Zemi vzdálené disky si přese mne posílaly pohledy. Pár minut sem mohl být středobodem té výměny i s mojí slavičí krajinou. Do ní vpasovaný vlhkým večerem kousek od Klenice. Že mne to až takhle nakrmí, jsem tušit prve nemohl! Můžu chtít víc?

Setkal jsem se u rybníka Baba (tak se jmenuje, nezaměňovat s kopcem nad Kosmonosy, o kterém bylo též zmínky) s postarším mužem a představil se mu. Činím tak vždycky v novém prostředí. Požádal mne, zda by mohl být u toho, až slavíka chytím, a mezi tím vyprávěl. O kraji, který by nevyměnil, o lesích kolem – s houbami i podzimní jejich barvou, o dětech svých dětí, které dnes na smůlu s sebou nevzal. Slavíka jsem mu představil a vysvětlil podstatu všech měření i kroužku s číslem pro daleká ptačí cestování. Přijde si prý poslechnout v noci. To jsem ocenil.

25. dubna jsem se vydal do slavičího háje na první kontrolu ptactva. Máme tři druhy strnadů – rákosního, obecného a lučního a třeba i cvrčilky zelené. Ten luční se libě zapisoval do zápisníku.

Výsadba černých bezů se snad ujme, počítám i se střemchou, to je slavičí strom.

A jak to je se slavíky? Bídné, podle očekávání. Současný prostor s čerstvě otevřeným sběrným dvorem nenabízí příhodné podmínky, přesto tam jeden je. A už je změřen a přečten.

Jeho dosavadní příběh je zajímavý v obou rovinách – odborné i neodborné. Takhle se vyvíjel:

Okroužkován byl v Trní u Sobotky v roce 11 jako dvouletý sameček. Co si lze domyslet?

Že zcela unikátně již 12.června pelichal letky na lokalitě hnízdících slavíků v samém okraji rozšíření v oblasti ukazuje, že se jako dvouletý nikde „nechytil“. V roce 12 tam už nebyl, zjištěn byl ale v Dolním Bousově, právě v lokalitě Zahrádky, kde nedaleko vzniká nyní slavičí háj. Byly mu tři roky a byl v páru. Přestože místo po změnách v sousedství není optimální, vrátil se do něj i letos už jako čtyřletý. Je velmi pravděpodobné podle jeho chování, že pochází právě odtud, že se tu prostě v roce 10 v některém z hnízd narodil.

I vývoj opeření je u něho pozoruhodný. První peří bylo krátké a oba šaty následující již reperezentativní a porovnáním k sobě shodné. Proto tvrdím, že vyhodnocování biometriky u slavíků do první kompletní výměny v létě druhého roku života je dobré právě jen k podobným zjištěním – že šat se poté většinou změní.

Chycen byl dnes ještě i zpívající slavík u tamního nádraží, první dvouletý. Už tedy přilétají a rozdíl mezi starými a mladými je 10 dnů.