24. dubna jsou slavičí místa mnohde již obsazena. Nepamatuji takový přílet. Všude zpívají starší slavíci, jediný zatím není mladší (loňské mládě). Ti snad ale též přiletí, snad každým dnem. Navštívil jsem i místo nové, které jsem v zimě vytipoval, zpívají tam dva. Změřil jsem je, prohlédl, klíšťata naházel do lihu.
Nechci teď psát o tom, že znovu voní zem travou, že háje tonou v kytkách, že zavoněly slivoně a chystají se konečně trnky, že javory mají tu nejsvěžejší zeleň ze všech stromů, že z hladin jsou slyšet žáby, že zase vykvetly dymnivky a mnozí slavíci přinesly kroužky domů. Že se od Čížovek prvně ozvala kukačka. Chci napsat, že jsem v osm a tři minuty večer, když se můj pobyt nakláněl, uviděl to, co nikdy před tím. Proč jsem si toho nevšiml? Pro zaujetí slavíky? Mojí krajinou? Byl jsem uprostřed toho kotle, někde u Března. Z luk vzlétal čáp k hnízdu, díval jsem se za ním v zrcátku auta a nad Domousnickou branou v Chloumeckém hřbetu uviděl v odrazu bílý měsíc. A naproti, nad hrbem Baby, zapadalo slunce! Zastavil jsem. V parku už ladili k noci slavíci, květy voněly dočkáním se a ty dva Zemi vzdálené disky si přese mne posílaly pohledy. Pár minut sem mohl být středobodem té výměny i s mojí slavičí krajinou. Do ní vpasovaný vlhkým večerem kousek od Klenice. Že mne to až takhle nakrmí, jsem tušit prve nemohl! Můžu chtít víc?
Setkal jsem se u rybníka Baba (tak se jmenuje, nezaměňovat s kopcem nad Kosmonosy, o kterém bylo též zmínky) s postarším mužem a představil se mu. Činím tak vždycky v novém prostředí. Požádal mne, zda by mohl být u toho, až slavíka chytím, a mezi tím vyprávěl. O kraji, který by nevyměnil, o lesích kolem – s houbami i podzimní jejich barvou, o dětech svých dětí, které dnes na smůlu s sebou nevzal. Slavíka jsem mu představil a vysvětlil podstatu všech měření i kroužku s číslem pro daleká ptačí cestování. Přijde si prý poslechnout v noci. To jsem ocenil.
25. dubna jsem se vydal do slavičího háje na první kontrolu ptactva. Máme tři druhy strnadů – rákosního, obecného a lučního a třeba i cvrčilky zelené. Ten luční se libě zapisoval do zápisníku.
Výsadba černých bezů se snad ujme, počítám i se střemchou, to je slavičí strom.
A jak to je se slavíky? Bídné, podle očekávání. Současný prostor s čerstvě otevřeným sběrným dvorem nenabízí příhodné podmínky, přesto tam jeden je. A už je změřen a přečten.
Jeho dosavadní příběh je zajímavý v obou rovinách – odborné i neodborné. Takhle se vyvíjel:
Okroužkován byl v Trní u Sobotky v roce 11 jako dvouletý sameček. Co si lze domyslet?
Že zcela unikátně již 12.června pelichal letky na lokalitě hnízdících slavíků v samém okraji rozšíření v oblasti ukazuje, že se jako dvouletý nikde „nechytil“. V roce 12 tam už nebyl, zjištěn byl ale v Dolním Bousově, právě v lokalitě Zahrádky, kde nedaleko vzniká nyní slavičí háj. Byly mu tři roky a byl v páru. Přestože místo po změnách v sousedství není optimální, vrátil se do něj i letos už jako čtyřletý. Je velmi pravděpodobné podle jeho chování, že pochází právě odtud, že se tu prostě v roce 10 v některém z hnízd narodil.
I vývoj opeření je u něho pozoruhodný. První peří bylo krátké a oba šaty následující již reperezentativní a porovnáním k sobě shodné. Proto tvrdím, že vyhodnocování biometriky u slavíků do první kompletní výměny v létě druhého roku života je dobré právě jen k podobným zjištěním – že šat se poté většinou změní.
Chycen byl dnes ještě i zpívající slavík u tamního nádraží, první dvouletý. Už tedy přilétají a rozdíl mezi starými a mladými je 10 dnů.
