V roce 11 jsem 22. května za Červenským rybníkem (co bude VPZ) okroužkoval samce slavíka, staršího dvou let. Nemám to místo zcela pod kontrolou a tak o pěvci neumím říci nic před tím datem. Chytil jsem jej ale v roce 12 ve velmi zajímavém čase (13. srpna) jinde. V tom spočívá ten zajímavý výsledek.
Chycen byl při návštěvách místa pobytu pelichajícího slavíka tmavého (u osady Matice), tedy proti proudu Spyšovského potoka asi kilometr. V známých dvou vrbách uprostřed posekaných luk a musel čerstvě přibýt. Jistě tam prve nebyl. Byl přepelichaný a velmi pravděpodobně už na odletu. A to je to zajímavé, protože zpětnou kontrolou z 27. dubna roku 13 jsem si ověřil, že jeho hnízdiště u rybníka platí. Byl zas už doma a v dobré pohodě. Potřebný doklad pro jeho monitorování. Nemusí tedy v případě starých po přepelichání docházet notně k tomu, že jakmile růst per nahlásí „hotovo“, vypálí pták do první noci z bezpečného místa. Může docházet v rámci oblasti (širšího regionu?) k jakési kratičké potulce – stejné, jakou znám díky kvalitnímu dokladu potulky mladého z roku 83. Může a nemusí, důkaz už jeden ale teď je.
Sledovat pelichání dospělých je novou možností zkoumat druh do posledních chvil pobytu a v Česku je produktem právě mého výzkumu. Do té doby bylo uvažováno, že ptáci z hnízdišť mizí „neznámo kam“. Byl nalezen a pojmenován způsob, jak druh v prostředí zjistit a dál s ním pracovat.
Letní sledování adultních slavíků přinášelo do té doby jen velmi náhodné výsledky, mladí se občas zastihnout dali. Vzpomínám jak letní vedra a v přírodě mrtvolné ticho polykaly vždy fůru hodin, které jiní směřovali do rákosin, k chytání bahňáků či všeho možného „na studánkách“. Tam, kde se přeci jen něco dělo. Já chodil vypraženými hnízdišti s hlavou nechápající a chtěl záhadu přečíst. Dnes je tomu jinak, časy tápání jsou v zpětném zrcátku úsměvné. Hledání pokročilo a pokračuje i v roce 2013.
Používání hlasových šotů zdaleka neřeklo poslední slovo a též sledovací technika je naprosto jinde, než v čase mých začátků. Jen slavíci zůstali stejní, mnohde v oblasti i na stejných místech a tam je moje spokojenost. Ano, jsou místa poznamenaná tím věkem, z některých zmizely a mizí ty nejlepší stromy v bitvách o polínko, přibylo odpadků docela moderních i bludní lidé v místech nově pobývají. Ale plácky své hlavy drží!
Mívám v těch svazích a pobřežích Bousovska sen, že v lapáku najdu slavíka širokého – leč už řidšího peří, s kódem kroužku notně začernalým. Bude tam T 303 751. Kde ten kus hliníku leží? V Africe, nebo snad tady? Či někde mezi. A jistě že leží. Jak skončil jeho nositel, první mnou lapený slavík s okem tmavě hnědým (ne černým, jak tvrdí mnohé z knih). K noci slušivě temným i hlubokým.
Střídají se ty generace, jedna za druhou. Sny zůstávají v krabičce snění. Však to, že slivoně a po nich expandující trnky voní stejně jak tehdy za mladých slavičích květnů, má pro mne pořád stejně radostnou tvář.
