Zaměřeno na slavíky

Ikdyž „řeč čísel“ v kroužkování nepreferuji, nemohlo mi letos uniknout, že kdybych si chytil ještě jednoho slavíčka k okroužkování, měl bych jich nejvíc z třiceti předchozích let. A tak jsem si vzal na návštěvu žehuňských kolegů náčiní a kdesi stranou rybníka u malého nádraží, si toho „vítězného“, pod šňůrami na prádlo drážního dvorku, kam jsem se mačetou kopřivami odspodu prosekal, okroužkoval. A pak přidal ještě jednoho cestou do tábora.

V plátěné terénní stanici zatím tým kroužkovatelů šněroval taktiku na čerstvý ročník srovnávacích odchytů i zjišťoval počasí. Připadali mi šťastni v té louce velkých temných okáčů a já jsem jim to přál. Slavíci z těch míst mnozí již v tichosti vypadli, určitě však s myšlenkou na návrat. Komu by se v tom kraji slunce i všezchlazujících bouřek nelíbilo!

Když mluvím o slavičím tahu, na druhém konci republiky je člověk, který už letošní tahové slavíky chytil a okroužkoval. Tak se už vážně stěhují.

Bezinky uzrají později, to se asi ví. Moruše, ty už ale jsou, koštoval jsem je. Sklízí se pšenice a srny v nich vyskakují, aby se lépe rozhlédly. Přišel jsem takhle na strniště a skřivanů co vylétlo! Tihle skřivani polní byli už ale přespolní. Jakmile se všichni vyvolali do vzduchu, zamířili k Domousnické bráně – díře v lemoví Chloumeckého hřbetu.

Vládne dobrý čas, ikdyž nás nutí už znovu odčítat.

Stehlíci vlétli do bodláčí, mladí se obživě teprve učí. A pak hned k vodě zapít.

Chybí mi staří básníci, i malíře bych tu rád někde potkal. Jsou buď vedle po Českém ráji, nebo už nejsou. A přitom by si tahle krajina zasloužila zachytávat! Těšil by se tím ale ještě někdo?

Vracel jsem se z toho Nymburska přes vesnice jihu a jel zas už pomalu. Krajina se pozvedla jednou, podruhé a pak jsem byl doma. Bouřka se chystala tam, kde tak často začíná a taky potvora přišla. I škodu přinesla. Co naplat, stromy poklidíme. Při té předchozí tu nedaleko náměstí stará žena v domku klečela na kolenou a modlila se u čelně protékajících dveří. Toho nezažila, jak řekla. Časy se mění pro ni, i pro nás.

Letos krajem neletí žádní čápi. Nevyvedli se.

Ani fotku nedám. Básníka jsem nikde nedohnal, děravá slavičí křídla už znáte, ikdyž ten z toho nádraží byl zajímavý. Poletí pozdě. Ale nestěžoval si, že se mu péče o mládež protáhla. Výsledek je důležitý, pro něj sem letěl. Tak aspoň uhlídá začátek školního roku. A přijde-li podzim dobrý, všechno dohoní.

Slavík, kterého se podařilo chytit v prvním dni srpna na nejsevernějším hnízdišti oblasti, je jedincem s nejkratším běhákem, zjištěným dlouhodobým měřením. T: 24,9 mm zatímco nejvyšší naměřená hodnota jiného je T: 29,9 mm. A přestože se před lety v začátcích měření slavičích běháků zdálo, že každý má délku 27,5 mm, dnes je jasné, že tomu tak vůbec není.

Je zajímavé, jak lze slavičí postavy odhadnout už při kroužkování, kdy změření tarsu je tak spíše jen potvrzením, zda je slavík drobný či urostlý. Obě zmíněné (krajní) hodnoty patří samcům, netřeba tedy odhlížet k spekulacím, zda samice na tom nejsou „fyzicky“ jinak.

Odchycený slavík už má všechno peří na těle nové i dorůstající, poletuje. Vždy jsem potěšen, jak pelichající slavíci „svá“ místa dokonale znají a zákoutí využívají. Podle trusu lze například poznat, kde pěvec nejčastěji sbírá a co. A v každém takovém „tunelu“ převládá šero, což nočnímu pěvci jistě nevadí.

Starý rozpadlý statek je místem jeho pobytu. S kopřivami, svízelí, černými bezy a maliním.

(Zařadil jsem momentku hlavně pro názorné pelichání křidélka, je měněno právě v této fázi pokrývání křídla). Slavík bude poměrně starý.

Co vede slavíky k tomu, aby kraj více k severu neobsazovali? Vždyť krajina je hezkých pár kilometrů v určitých liniích ještě podobná. Zajímavé.

Kdysi tu vedli odchyty pro kroužkování manželé Klápšťovi a dosáhli pozoruhodných výsledků. Výkaz slavíků mám od nich k dispozici. Děkuji za něj a na Jarku, který odešel, vzpomínám.

Byl sousedem dobrým.

…

Ještě jsem přeci dal stav pelichání. To proto, že jsem rozkryl krovky, abyste viděli onu zde již několikrát představenou situaci na konci řady LL, jinak samozřejmě vždy zakrytou. Zdá se být pro SO unikátní! Pořadí sousedních (4. a 6. letky) je již individuelní, však s převahou 6., co předposlední měněné.

Před půlkou prázdnin už mladí slavíci putují po kraji. Snaží se zapamatovat tvář domova, aby ji za 9 měsíců dokázali najít. Zvládají to, dokladů mám dostatek.

Tento slavík, nejspíše samička, na konci úvozu před hornobousovskou vodárnou, ještě mění pár posledních pírek na hlavě a krku, tím jeho „částečné pelichání“ končí. A bude nápadný bílým pírkem. To už je taky jasné. Je ovšem z pozdnějších mláďat – tedy z hnízdění problémového. V archivu mám třeba doklad z 23. července 2011 od Kosmonos, kdy byl kroužkován již mladý slavík plně přepeřený. Možná že právě hnízdění opožděná či náhradní unikla těm několika kritickým dnům (a nocím) letošního vyšinutého jara.

Slavíci vypadají v detailu vždy jaksi namyšleně, důležitě. Prohlédněte si peří s řídkou strukturou – to je šat k odložení, šat z hnízda. V toulcích už se chystají pírka nová, hustší, pevnější, jiného zabarvení. Protože hlavu a krk ještě definitvně nepokryla, vzadu tvoří v oddělení od těla úsměvné „háro“.

Zkušenosti napovídají, že tito potulní červencoví slavíci nejsou zdaleka. Až ti pozdně srpnoví a zářijoví mohou být „přespolní“.

Mladé slavíky můžeme o prázdninách zastihnout kdekoliv, nejspíše tam, kde zrají bezinky. Objevují se i na seznamech z kroužkovacích akcí, pořádaných v létě po republice. Nejčastěji jsou v síti chyceni hned při první kontrole ráno. Klidně i v čistém rákosí.

K rozpoznání od starých ptáků slouží na křídle rozhraní pelichání (na velkých krovkách lokte) a rýdovací pera se světlou skvrnkou v špici. Ta jsou navíc „ostrá“ a relativně úzká.

Tak jako všechna mláďata pěvců i slavíci figurují početně ve výčtech úhynů zejména na silnicích, železnicích, průhledných stěnách, snáze je uloví dravci.

Abychom k tomuto mladému slavíkovi posílili obdiv, uvědomme si, že na cestu do zatím neznámé Afriky se vydá zanedlouho sám bez kompasu či dnes tolik moderní navigace. Jisté informace však přeci jen podědil po předcích a ty se jej vynasnaží dostat k cíli. A stejně jako u lidí i zde hraje jednu z významných úloh štěstí. Nechť se ho tedy drží.

Tak ještě pár zapomenutých dnů, jejich večerů a rán. Pak hned to přijde. Pravý čas po svaté Anně.

Slavíci na sobě pilně pracují i v těchto alžírských teplotách. A žluvy, co nedělají! Z korun osik při trati, stranou „erdesítky“ v místě, odkud to je stejně daleko na Horku, do Bakova i zpátky na Buda, po sobě aktivně volají. Byl jsem poprvé v tom zarostlém harampádí. Ale i kousek lesa pěkného tam je. Inu, cesty co končí za křovím, tam je dovoleno velikým neslušnostem!

Léta jsem to tipoval a jak už jsem tady psal, kvůli monitoringu teď navštěvuji i takováto „vedlejší“ místa. A k nemalé radosti slavíky nacházím! Takže počítání běží.

Pro ty, koho číst z peří baví, nabízím krásnou momentku jednoho „ještě červencového“.

Bude to mít ale akorát na minutu! Co ho asi čeká, až vypadne od řvoucí silnice Praha – exit Kněžmost – Liberec?

Nejdřív ale pojďme k tomu přímo ukázkovému schématu.

Mezi zajímavosti nikým nepublikované patří zjištění, že více jak 80% adultních slavíků mění jako poslední loketní letku tu předposlední(!), ne šestou. Ona pátá občas i celý proces uzavírá, častěji však společně s pery okraje křídla – tedy první a druhou ruční letkou. I zde to tak bude. Někdy přesně „docvaknou“ i pera rýdováku – ať už v jakémkoliv schématu. Někdy si rýdovák pospíší a je vyvinutý o něco dřív.

Podívejte se též na krásně světlé lemy praporů čerstvých letek a na jiných fotkách, kde je zastoupeno ještě zčásti i staré peří, uznejte rozdíl v barvě nového a původního (vyšisovaného).

„Letní“ dospělí slavíci obecní jsou sametově tmaví, často s nápadně vykresleným kroužkem kolem oka.

Že nehostí klíšťata ukazuje, že prostě jich je nyní v přírodě málo či méně. To zcela jistě.

Přestože už zas dobře létají, nechce se jim, hospodaří s energií. Pod keři je potravy dost, ne že bych tam koštoval, ale i otázku potravní nabídky samozřejmě v rámci práce řeším. I pro odlet jsou noci dobré, klidné.

Ukazuje se, že i slavíci obecní letí zkraje rychle a vytrvale až do první zastávky v Mediteránu. Tam tah přeruší na týden – spíše dva či tři. Pak následuje další nápřah, a tak dál, a tak dál.

Mladí bez zkušeností se chovají jinak. Když jsme u těch mladých – opravdu začínám brát vážně zmínky kolegů o nepodařených hnízděních, nejen ale pěvců. Juvenilů mnoho není, definitivně to poznám, až dozrají na Studénce bezinky.

Je přeci jen rok „13“ podivný. A opeřenci na jeho divokost doplatili.

Co hýbe populacemi, i těmi slavičími? Co bude v čase jara roku 2014? Kdo to ví? Klíčový bude tento odlet, Afrika i návrat těchto současných. A proto červenec chválím! Oproti předpovědím vyšel slavíkům přátelsky vstříc a houby – ty sebereme třeba na podzim!

Až se začne stmívat, sedněte si kdekoliv pod oblohu. Uvařte si poctivý kafe, nebo nějaký lehounký čaj a vězte, že touhle společnou nocí už znovu od nás odlétají hebce sametoví „rezaví“ slavíci.

I moje křoví tím chudnou.

Ano, zábavné a vzrušující – to znamenají písmenka v nadpise. V nadpise, vztahujícímu se k problematice pohnízdního pelichání slavíků obecných v podmínkách Česka.

I proto ještě s touto etapou končit nebudu. Pořízených 160 momentek z pelichajících křídel už velmi komfortně pokrývá proces krok za krokem, ale občas objevující se anomálie jsou natolik překvapivé a celkový názor přechodně matoucí, že ještě chvíli počkám. Dokud budu schopen se v roští pod větve sehnout.

Objevili se totiž včera (25.7.) další podezření na přesídlení za účelem pelichání a to jsou indicie atraktivní. Vracelo by to do hry přeci jen zčásti domněnky jiných odborníků z časů dřívějších, ovšem ty byly poznamenány zejména nemožností spolehlivého monitoringu.

Navíc tato přesídlení se zatím (náhodou?) týkají pouze slavíků dvouletých (v prvním pelichání). Ale ta stopa (podložená důkazy) je opravdu vědecky vzrušující. Nutí mne přemýšlet o chování slavíků v čase léta, varuje před ukvapenými závěry. A to je prospěšné vedení tématem.

Našel jsem totiž včera „polní“ trní, v kterém se sešli dva kroužkovaní slavíci, přestože jsem tam nikdy nechytal. A oba jsou z stejné lokality původní – byť jeden z roku dvanáct, druhý ale už potřebně z letoška. A to je super výsledek! Místo původního výskytu (i okroužkování) rozhodně nenabízí (tušený) komfort, který teprve rovnám do rámu. Ještě se do té vrbinné nivy Klenice samozřejmě vydám pro dotvoření náhledu i pro pár fotek.

Dobře dopadl i výlet na jih regionu, kde jsme s hostitelem též dvakrát nakonec uspěli, ikdyž představa o výskytu tamních pelichajících slavíků byla zkraje jiná. Teď známe tu reálnou. Podmínky tamní oblasti jsou mírně odlišné, daleko více se již podobající třeba slavičímu biotopu Žehuňska, kam se na pozvání snad též (opakovaně) vypravím.

Ač jsem si zprvu myslel že ne, je mi přeci jen prospěšné znát širší okolí zájmové oblasti (SV Mladoboleslavska) i pro skladbu biotopů. A navíc u pelichajících křídel je docela jedno, jsou-li z Kněžmostu či kdesi „zpozaobzoru“.

Psal jsem již minule, že první slavíci odlétají. Mám snad zhruba své území přečtené, ještě bych pár tipů ale rád ověřil. Tam však musím počkat, až se pole posečou a využít strnišť, jinak to možné není.

Tento poctivý monitoring nemá za úkol jen „rozvěšování čísel“ po slavičích běhácích, sleduji tím úkol, stanovit co nejpřesnější osídlení oblasti. A znovu připomínám – číslo to bude až neuvěřitelné. Nebude příliš vzdáleno tisícovce (laskavého čtenáře prosím porovnat údaj s těmi, postihujícími celkovou předpokládanou hustotu v republice a snad i zalomit rukama).

Ano, takovéto úkoly všeliké téma nabízí. A jiné další. Jen nevím, kolik se dá stihnout. Co ale napíšu nyní s plnou odpovědností:

Jsem překvapen a neustále dál překvapován specializací. Otázkami, odvětvujícími se provokativně z řešení současných, posouváním se v tématu přeci jen vpřed; zjišťováním, že výsledek přec(!) platí. Dotýkáním se slavíků a ověřením si, že zásahem do jejich života výrazněji nestrádají a já je mohu dál pozorovat. Že návodem z poznaného mohu jim dnes již více pomáhat, jako třeba při vydařené spolupráci s redaktorkou novin (DB) zkraje týdne. Tam směřuji, ne jinam.

Jste překvapeni? Než jsem se začal věnovat slavičímu pelichání, byl jsem na tom stejně. Dřív se to nevědělo. Teď jsem našel v archivu momentku křídla z 23.7.2011, kde do ukončení procesu chybí jediný den – tedy ten dnešní. Této noci by tedy tamní slavík ze Sukorad už zřejmě odletěl. To jsou ti první, kteří odlétání zahajují. Pravda, v galerii se 150 pelichajícími slavičími křídly je tento jediný, ale několik dalších by šlo vypočítat.

Odlétání začalo. Ještě ale nejmíň měsíc se vyplatí místa navštěvovat, skrývají zajímavý studijní materiál. Myslel jsem, že ne, ale i letos budou nakonec rozdíly v rozložení procesu ve vztahu ke kalendáři, už se to ukazuje. Nebude jich však tolik.

Postřehů k tématu by bylo dost, jeden za všechny. Bezinky ještě zdaleka nezrají a první adulti mizí. Ano, důležitým poznatkem výzkumu (publikovaným) je nápadný nezájem pelichajících adultních slavíků obecných o plody černého bezu v čase kdy slavíci mladí, pěnice, rehci, drozdi a jiní, je s oblibou vyhledávají. Staří je konzumují jen velmi okrajově. Živí se dál hmyzem.

Je k tvorbě tuku a hutnění svaloviny potřebnější? Pravda též je, že hmyzu je v tomto období po zemi dost. Pravda je i to, že v čase tloustnutí (poslední fáze procesu výměny peří) se ptáci téměř po celý den živí. – A nelétají, čímž rovněž výdej energie šetří.

Ve vztahu k titulku lze ještě podotknout, že od nynějška by se už měli přepelichaní ptáci začít objevovat na přeletu severních hraničních hor. Je ovšem fakt, že slavík obecný svým areálem rozšíření nedaleko nás končí, takže oproti slavíku tmavému je na průtahu vzácnějším. Navíc výzkumy posledních let naznačují, že první etapu napříč Evropou ptáci překonávají do prvního zastávkového místa v oblasti Středomoří razantně. Jinými slovy – nikde se nezdržují. Ptáci tohoroční mají odletovou strategii docela jinou.

Je pozdní nedělní odpoledne, vrátil jsem se z akce. Ruce pálí od kopřiv, trny drhnou na kůži. Za sobotní i nedělní půlden jsem toho zažil, že to blog sotva pobere.

Operoval jsem na jedné z hranic zájmové oblasti, kolem boleslavské Jizery. Dokonce jsem byl i za hranicí, na louce u Podlázek. Slavíky jsem nějaké našel, ale vyfotil jsem vůbec prvně pelichajícího rehka zahradního. Kdo se problematice pelichání pěvců věnujete, víte, že patří s oběma slavíky k dálkovým migrantům s nejrychlejší výměnou peří u nás.

Nabízím zajímavou momentku, nebudeme to rozpitvávat (zprávy jiné čekají), ale ten nástup procesu je strhující. Kam se na něj obecný slavík hrabe!

Chytal jsem slavíky létající i nelétající a ověřoval si mladou teorii.

Lidé z města táhli k vodě, řeka jim vyhovuje. Přes jez se tříští a vlhčí famózně vzduch a oni pod jezem na pláži leží, nekoukají konečně na hodinky a těší se z ní. Přeji jim ten čas.

V neděli jsem musel zas, měl jsem plán navštívit po mnoha letech soutok Klenice s Jizerou. Točili jsme tam onehdy začátek putování proti proudu Klenice s Českou televizí, od té doby jsem v místě nebyl. Zas jsem tu zažil šťastné rybáře, a šlo jim to pěkně. I slavíka jsem si tam okroužkoval a nafotil.

Zbořili starý most přes řeku a nádherně oblých kvádrů z časů pradávných si přitom nevážili. Žije se už docela jinak, neuctivě.

Tady je jedna fotka z soutoku (Klenice je vlevo malátnější).

A pak přišel ten nápad, vyrazit do svahů Baby nad Starou Studénku. Jakápak „studénka“ – rozpálené bylo to místo neuvěřitelně! K slunci je tam blíž – a rozhled – hlavu unášející!

Já tam mám ale roky úkoly jiné. Sledovat motýly a hlavně slavíky.

To bylo tedy rozhodnutí, chodit podél pásů vrstevnic. Zastavila mne ta místa celkem třikrát, dvakrát jsem byl chytáním úspěšný. Hned ten druhý pokus – kdybych nebyl z dřívějška propocen durch, orosilo by se mi jistě čelo. Co se nepovedlo za třicet let předešlých, projížděl jsem najednou zvětšovacím sklem přímo před sebou! Slavíka totiž měl kdysi kdesi v ruce italský ornitolog.

Veliký svátek se narodil a žít z něho budu po roky zbylé! A těším se na výsledek, protože z této cesty přímo na jih toho o našich slavících mnoho nevíme. Ono tedy o nich nevíme vůbec tak nějak příliš.

Někdy v zimě tady propočítám, kolik jich (slavíků obecných) je třeba na takový výsledek chytit.

A pak jsem potkal třetího, ten tedy pelichal hodně divně (3.RL levého křídla je opravdu nová!). To jsem taky ještě neviděl – a navíc – ten už dost brzy poletí. Stihne být „červencovým“.

(Jen připomínám pro lepší zorientování: 1.RL původní; 2.RL roste; 3.RL téměř fin.; 4.RL roste)

A pak jsem v neskutečné náladě prohlédl louky s motýly, už vůbec mě ta pestrá skladba nepřekvapila, protože Studénka – to je perla!

Z lesa vzácných kytek šla horká letní vůně a okáči pýroví do toho trefili zásnuby. Žluvy pošilhávaly dole po malinách a já jim to tak trochu kazil. Ne, pojedu už domů, stejně tu z událého místy mluvím nahlas.

Letošní rok – zdá se – pěkně si mne v tom lopocení vyhlédl. Děkuji uctivě, slyší-li mne.

Ptáte se na hnízdní úspěšnost slavíků, pod vlivem nedobrého zjištění u pěvčích druhů jiných.

Ne, nemohu ještě odpovědět, jak hnízdění dopadlo. Teprve teď se budou při monitoringu chytat i osamostatňující se juvenilové a lze pak poměrně dobře stanovit úspěšnost hnízdění. I tady se mi zatím zdá, že mláďat v kraji mnoho není, ale počkejme si. Z těch opožděných se některá již chytila, tam ale počasí zcela jistě přálo.

Již jsem reagoval v médiích, že u poříčních lokalit budou výsledky zlé. Mnohá hnízda byla vyplavena.

Pelichání adultů však je podivně/překvapivě souběžné, což (jak jsem již psal) by mělo ukazovat na spontánní ukončení hnízdění – tedy úspěšný rok.

A když už jsem si vzal slovo, zmíním i pěkný výsledek zástihu slavíka, kroužkovaného u Kosmonos před dvěma lety jako kropenaté mládě, s nedorostlými velkými pery – tedy v místě narozené.

Chytil jsem jej (nyní „ji“) u Husí Lhoty, v místě zcela novém a docela nezvyklém (nevelkém). Pelichající a zda v místě i hnízdila, rozhodnout zpětně nedovedu.

Mám ale nově hned několik výsledků usazování mladých slavíků v regionu, jsou opravdu krásné.

Je teď hezky, každý to jistě cítíte. Vládne léto, ikdyž zvláštní. Chladná rána – divný rok! A k opeřencům zlý. Ikdyž se zas vrátili všichni rorýsi na kněžmostská hnízdiště a je jich opravdu hodně, včera se mi až věřit nechtělo. Přesto není tenhle rok vůbec přívětivým. Stejně za něj nakonec poděkujem a počítat se nám tak i tak bude.

Už se dívám k obloze, za těchto nocí už letí Evropou shora dolů bahňáci. Jsou slyšet mnozí. Schválně, poseďte si v klidu třeba u kávy, až se setmí. Nebědujte nad komáry a nechte se ovanout konečně uvěřitelným létem. A protože jsme na blogu slavičím – vězte, že ti nejčasnější už pelichání zanedlouho ukončí. A vypadnou do svých nocí! A my tady začneme znovu odečítat. Nechce se věřit, přátelé, že to tak znovu uteklo. Málo přes čtyři měsíce na to pokaždé máme, abychom se mohli nového dovědět přímo v terénu. Pak nezbude, než z toho žít. Ale nechal jsem některá témata na později, i diskuse a zamyšlení. Tak zase někdy napřečtenou!

Uvádí se, že k změně metabolismu u pelichajících dospělých slavíků dochází 14 dní před završením procesu. Dle mých poznatků je to ale dřív. Před pár dny už „nabírání“ začalo a ti, kteří nastoupili včas, už mají souběžně s tím i křídla taková, jak přináší momentka.

Letos problematice věnuji času víc než jindy a výsledkem je „slavičí pelichání krok za krokem“.

Že začali nabírat na váze, jsem už psal. Po hnízdění byli vyhublí, chvíli se v nástupu pelichání „rozhlíželi“, dokázali ještě i přeletět z místa na místo, bylo-li třeba (v rámci lokality), mohli se za určitých okolností ozvat kontaktním hlasem. Teď už jsou v neprostupné džungli, s minimálním pohybem a bez hlasových projevů. Z ručních letek zůstala původní jen krajní (zakrslá), ramenní jsou již dorostlé a protože se jim říká též „krycí“, přišla jejich chvíle. Pod jejich ochranou se dotváří ptačí loket, per tak zbývá pouhých šest. Ale pozor! Při tom samozřejmě dorůstají ruční letky směrem ke kraji křídla, nový rýdovák a spontánně pelichá drobné peří. Najednou tak slavík, který před týdnem vážil svých 22 už má přes 26 gramů. V případě nebezpečí „zkamení“, nanejvýš vyskáče výš v bylinném patře.

S objevením způsobu monitoringu a osvojením techniky chytání pro zdokumentování fází procesu, se začaly dít věci. Přicházel poznatek za poznatkem a dnes je proces, odbývající se ve volné přírodě (třeba zdůraznit), téměř popsán.

Jedním z překvapujících zjištění je, že v naprosté většině případů se partneři sobě vzdálí, v místě zůstává častěji samec. Druhý rodič se usadí kdekoliv jinde v příhodném místě, navštíveném zřejmě při vyprovázení mláďat.

Letošní rok se jeví ve vztahu k pelichání nevídaně spontánní, fáze pelichání chytaných adultů se takřka shodují. Výjimkou, na které se i v ptačím světě hraje, je dvouletá slavice ze včerejška (13.7.), která krmila čerstvě rozběhlá mláďata v maliní a přesně jak jsem předpokládal, vůbec ještě nepelichala! Samozřejmě, že se tím výrazně posunul rekord pro letní chytání.

Nejméně tři, čtyři dny ještě jistě v původním šatu vydrží a je jasné, že během prázdnin odletět nestihne. Příčinu opoždění jejího hnízdění tuším jen matně.

Kolem bakovských železničních náspů ještě lze i v této době vyplašit koroptve. To je natolik milé zjištění, že jsem si jej nechal na konec.

A přidám obrázek, kterým bych vás chtěl inspirovat.

Poctivé, jak příroda sama!

„Slavičí“ pískovny mám v zájmovém území tři. A těším se tam pokaždé moc.

Nechávám si je až pro čas pelichání, dřív bych to stejně nestihnul. Vím, že už jsem o nich psal, ale včera to byl zase zážitek.

Jako každá – i tahle je vlastně dírou do země. Už to je výhra, jsou tam jezera a jezírka. A stromů a kytek v tý chudý zemi, brouků i motýlů! Právě kraj července tam navrství vůní, co z kotle nikam neodvanou a čekají na můj nos. Některé kytky dokonce přivandrovaly s zavážkou a drží se taky věrně. Co ale tohle prostředí znamená pro slavíky! Každý z nich by chtěl mít takový ráj, však sem jeden i kdysi přesídlil právě pro pelichání.

Pytlácké chodníčky, ráno vlhké, jsou plné hmyzu. Plamének plotní navozuje duchnou po křovinách pocit bezpečí ptákům, kteří dekádu nesvedou létat. Tam si jsou životem jisti. Křídel děravých a den ode dne výraznější nadváhy, jsou rádi za ten bezedný bezpečný špajz. A jinde zas trčí les křídlatky japonské, stejně skvostný ráj. Přeskakuji osikové křemenáče, abych je nenesl domů placaté, pozoruji mladé slípky zelenonohé v laguně s okřehkem (inu čistá voda) a taky užovku, na rohoži z orobince.

Za cestou ve svahu se mi ozval slavík. A zdržuje se tu dokonce celý pár, což často nebývá.

Když je poté postupně fotím rozpelichané, všímám si, že jsou na tom v postupu výměny stejně. K tomu si už radši pořizuji zápis. A navíc – samička mění rýdovací pera naprosto nevídaně, šikmo! K tomu si už radši pořizuji fotografii.

Přijel jsem v podvečer jen na chvíli, i proto se slunce už láme nad hranou zeleného kráteru. A budu s pobytem končit. Silenky voní neuvěřitelně – co hloupnu, vždyť takhle voněly i loni! Ne, nechce se mi z těch barev – a nepojedu. Vždyť přilétají špačci na třešně i na nocleh. V trávnících plaší luční koníky. Kropenatci, co vzlétli z třešně ptačí, prskají pecky na cestu. A slunce uhýbá. Kam bych spěchal ?! Zkouším ještě pelichaniště nad stěnou z betonových panelů. Je též obsazeno, tam ale až příště.

V diviznách končí čmeláci, mají pro dnešek dost. Nemusím dlouho pátrat, abych si nevšiml, jak jsou šťastni. A ta nálada je nakažlivá.

Rybář si odnáší pár nástražních rybek. Jak my, je rád. Vějici pelyňku rozsvítil bramborníček. Ten aby tu nebyl! Vždyť lijáky pořezané svahy plní všechna jeho přání! Dobře, že v krajině tyhle lomy jsou. Ty nové rekultivované, takové už nebudou.

A málem zbuřenělo toto prostředí stejně, jak houstnou armádní újezdy či uhelné výsypky. A přec nezbuřenělo! Před pár lety vyskočila hladina spodní vody tak vysoko, že celá ta slavná vitální listnatá tyčkovina naráz poumírala. Prostředí sáhlo po ruční brzdě.To je panečku servis!

Slavíci zmizeli v džungli a je po nich ticho, jak bylo i dřív. Počkám ještě chvíli a užiju toho jejich vtisknutí do pralesa. Až když některé člověk v místě potvrdí po letech, uvědomí si, jak skvěle všechno funguje. Jak ptáci dokončí pelichání, o třetinu přiberou na váze, jak znovu nedočkají konce prázdnin a vypadnou k Africe. A já to tu po nich pak projdu, jestli snad některý nemá problém a neopozdil se. Budu dál šířit osvětu mezi lidmi a věřit, že se o tyto skvostné hampejzy hloupostí nepřipravíme.

Přívětivý čas všem návštěvníkům blogu – a ještě jednu informaci odjinud: Kukačky, nově označené satelitními vysílači, už od konce měsíce jsou znovu v pohybu k zimovištím. Na webu BTO. Pro mne nepřetržitě neuvěřitelné!