Zaměřeno na slavíky

Nádherný čas, nádherný kraj, nádherná křoví! Slavíci však doma ještě nejsou. Křoviny už ale čekat nemohly. Hnány sluníčkem i strachem o světlo, mnohé odkvétají. Dymnivky odkvetly docela.

Pod švestkami už je bílo z opadaných kvítků a nastupují třešně. Jen trnky si to rozdělily, ty ze slunných svahů dokvétají, na severních rozkvétají. Pro srovnání letošního předstihu – javory v březenském parku byly loni ve stejném stavu 24. dubna.

Projel jsem místa Mnichovohradišťska, Březenska a Dolnobousovska – dneska. A včera Bakovsko. Mám výsledek zajímavý – všechny lokality přežily! Chodil jsem krajinou, dokud stačily baterky.

Počasí se snad konečně začíná měnit a tah se zlepší.

Z ptačích druhů jsem nic zvláštního tentokrát neviděl. Vrány šedivky měly zásnuby, dvacetikusové hejno kvíčal bylo spíš místním srocením, než že by táhly. Občas lze v této krajině ještě potkat skřivana, zpívají budníčci větší. V křovích jsou pěnice černohlavé a pokřovní, zpívají pěvušky a na okraji topolového lesa ve vývratu zazpíval střízlík. Obecní strnadi jsou dávno v párech a hnízdí. Mláďata těchto druhů budou letos dřív. Bude zajímavé sledovat – stihnou-li vše brzy – co budou dělat s volným časem později.

…

Dokážete poradit?

Éterem se pohybuje množství zajímavých lidí, slavičí blog váže též mnohé znalce – tedy poraďte.

Může jít v tomto případě (jak si nedůvěřivě myslím) o devětsil Kablíkové, protože „bílý“ to není.

Hledal jsem to po internetu, ale kdyby to byl domnívaný, tak přeci místo nálezu se svými 260(!) metry výšky od hladiny by pro něj nebylo, nebo snad někdo víte víc? Ta kytka má tři nalezistě v republice, všechny v severních horách!

Odpovědi klidně vložte tady pro všechny, nebo zprávou autorovi. A já vám předem děkuji.

Překvapily mne ty květy, když jsem hledal první slavíky. Devětsil lékařský na jiném konci lokality roste, ale tento mne zaujal netradičně bílým květenstvím. Přišlo mi i velmi půvabné, tak jsem ho vyfotil. A kvete jich tam mnohem víc, než zabral objektiv. Mám radost už teď, ať to s ním dopadne jakkoliv. Takové překvapení!

Květů tam je možná stovka. Chtěl jsem dodat, že by snad byli lepší ti slavíci, ale jestli v mapě rozšíření platí i dnes údaje z toho jara „11“ – no, tak to může být klidně nejjižnější stanoviště u nás. Třeba řeknete, že se za ty dva roky hodně oteplilo a roste všude po pangejtech. Ale já ho fakt ještě neviděl. I když…. …. i když v místě byl stoprocentně již před lety, znám odtamtud ty jeho listy, jen jsem myslel, že jde o ten růžovofialový. A ono nejde.

Já tam nikdy takhle brzy na slavíky nechodím, takže pak je odkvetlý a když člověk kytky nezná podrobně, neřeší to.

Uspěchané jaro, děkuji ti. Tohle jsou první letošní výsledky!

Ještě jsem přidal větší přiblížení, takhle vypadá. Že by tam Martine nebyl ani jeden fialový při nich? Nevím.

Dnes dám něco jiného než rákosní slavíky modráčky, i když mi radost přivodili i o víkendu. Teď už je ale nechám ubytovat a půjdu je spočítat po půlce dubna. I když nevím, jestli to ještě nenapsat, co jsem zažil vedle Nového na rybníku Brodek. To je chytrý modráček – ten ptáček, zato zpěv mu moc nejde. Nebo to ještě fláká, nemá snad pro koho.

Ne, pojďme odtud kus dál, na hnízdiště slavičí, k Solečku.

Podívejte se na obrázek a já o něm hned pojednám.

Tohle je hnízdiště přenádherné.

Není to vidět, ale skrývá skalní bloky – tři se soutěskou. Když se povede některou sezónu a je tam dobrý zpěvák, pak to tam zní jak v kostele. Ptačí slova se třesou v tom kamení, hledají skulinky v květech třešní a míří k obloze. Jsou výzvou k už snad přeletujícím.

A teď ještě, co vidět je. Horem odbíhá k Pyrámu hřbet Hrádku a tady v těch místech se kreslí (pro někoho trestuhodně) akátovým lesem. Jak rozkvetou, jednoho jara nevynechám! A lelek tam vrčí, nad zemí, plné slunce.

…Tak jsem pojal úvod a teď pro ty, kteří se zajímají jinak.

Všimněte si průseku pod elektrovodem. Je požehnáním pro slavičí hnízdiště. V chystajícím se mlází každá moudrá slavice postaví hnízdo, většinou v obrůstajících pařezech. A do okolí s hrabankou pak odbíhá pro obživu. Takže letos už budou překvapeni příjemně.

Poznatek druhý?

Průklest byl proveden loni v čase, kdy se samec chystal pelichat. Natolik jej zákrok vykolejil, že tam nepelichal. Prokázal bych to nesnadno – říct, že v místě nezůstal. Při letním putování za pelichajícími dospělými slavíky navštívím kdeco a tak jsem přijel i nad Přepeře, do pásů křovin v kopcích, jestli tam nějaký není. Byl, a byl přesídleným ze skal. Podle kroužku.

Pro pelichání potřebují kvalitní biotop. Tady se skrývá odpověď na dávná podezření, že se po vyhnízdění „někam“ ztrácejí. Ztrácejí – málo, ale přeci. Jsou to ti, jimž letní hnízdiště zesvětlala, že je nedokáží ukrýt, kdy nelétají. Převážně však zůstávají doma, jen jsme neznali je najít.

Tímto výzkumem byla před lety vypracována strategie kombinace technik, kroky i výsledky byly průlomové.

A ještě k pláckům:

Nezjistil jsem v neděli žádného ze slavíků a ani se nedivím. Možné to není. Unikátní březnová šance tím padá. Ale duben, co se chystá, ten jim tentokrát připraví takovou fascinaci, že napříště z Afriky vyrazí dřív. Kopřivy budou po kolena (po moje kolena), trnky opadané, slivoně vyvoněné. Snad květy třešní, ty možná vydrží.

Když jsem viděl u Klenice, jak orseje svítí v zelených březích, kde v lagunách tančí ropuchy každoročním štěstím, že se ještě vešly mezi noční kola aut, strhla mne nálada k radosti. A potkal jsem lidi v zahradách, kde jsme k sobě za léta přátelští. Dovolí mi tak parkovat mezi ploty a hodnotíme ušlý čas. Jen se divili uspíšení návštěv. Opáčil jsem, že oni mají brambory v zemi taky s předstihem a práce jiné též svižně rozběhnuté.

Slavík nebyl ani tam, ale i to je výsledek cenný.

Jsou v těch místech vývěry vody a sám jsem se byl podívat, mají-li ještě čím vířit. Mají, a vydrží. Pokaždé jejich trychtýře po zimě čistím a u té, kde jsem začal, mohu se nakonec napít. Jsou to chvíle, kdy žiji naplno. Všechno je tam se mnou – motýli na podbělech a včely vedle nich. Líná Klenice, co na mne ví, že jsem v prvních klukovských návštěvách neuměl plavat. Když jsme ji přehradili, pak brzy ano. Jen rákosí, co mne teď bujně odstrkuje, bývalo bojácnější! Co chvíli hořelo od parních lokomotiv. A jednou jej socialistické zemědělství rozoralo a vyselo po něm cosi. Prohráli, ale zelených cvrčilek, co do řídkých brček nalétalo! To jsem nikdy neviděl. A neuvidím. Dnes mi tu odporuje prales, vysoký a hustý. Sluší ale i on těm místům v kraji domova.

Musím se posadit. Už mi to začlo. Míří ke mně od hráze Brodku všechny… …vzpomínky.

Sedím na mezi, kam slunce svítí a lidé nechodí. Je odvrácená od cesty-panelky, jíž lze dojít do luk u Koprníku a kudy půjdeme v máji za ptačím zpěvem.

Přede mnou laguna, stál jsem tu v zimě a říkal – jestli tady ne, tak v mém kraji nikde!

Teď tu štěstím plápolám. Náhradním velkým přehrávačem pouštím modráččí písničku a on ji slyší. Velmi nesměle, kdesi z hrany polehlého rákosí, odpovídá. Budu do večera, abych vrátil šťastné dny předčtrtstoletí. To jsme to jinak žili, dnes je rákosních slavíků po republice dost. Ne tolik na Mladoboleslavsku, tak mám radost. Pravda, nevěnuji se jim tolik, dokonalý přehled nemám, čas mi berou slavíci praví – rezaví.

Jen ještě chvátám (v mezích možného – zestárnul jsem) vyčinit vlčákovi. Žene od mlýna srnu jak idiot, tak mu hrozím. Kouká na mě a já ho odkazuji, odkud přišel. A slunce mne v tom (už zas) pohodovém čase nechce nechat samotného.

Do laguny jsem nalíčil a natáhnul. To je tedy svět. Z blízka, když to člověk čte, je jinší, než když jde jen kolem. Na okách se houpou kocábky blatouchů – po slunci zlaté. Jakýsi hmyz je našel a tak je nás víc.

Modrák už nezpívá a nevím, jestli nezmizel. Mohl být průtažný, i když jsem ho zjistil už včera. Musím myslet na to, že jsem v tahovém koridoru jižního Kněžmostska, pod hranou bloků Českého ráje a tudy všichni, kdo nechce do skal, letí. Uvidíme, jak vše dopadne.

Z oblohy slyším naříkavý hlas husáka a říkám si – o co jde? Nu, přilétá mořský orel, asi jim pátrá po hnízdech a sameček husy si s ním ví rady. Jsou to chytří ptáci. Orel mne vidí na mezi a jeho žlutý zoban už stoupá v termice do výšky. Vrací se do skal. Přeletují kormoráni, není jich moc. Dohromady sedm. Bílá volavka – taky tu nebývala.

Nacházím hnízdo – velké, loňské. Labutě není. Je tu naprostý ráj. Ptáci v bezpečí. Laguna se celý den houpe. Gumovky mi tak tak stačí, hlídám si to. A jdu si zase sednout. Raší tam svízel a listy mrkvousu a všechno voní.

Zemědělci zachytli o plynový označník v poli (pruhovaná tyč) a nikomu to nevadí. Pod ním pár metrů níž vytéká utemovaný drén a tvoří bažinku. Těch sasanek kolem! A všechny se dívají k slunci. I já. I cvrčaly. Chvátají na sever. Aby ne. Domov je volá. Přilétli jeřábi. Není hnízdo jejich?

Naklání se večer, modráček nikde, jen bukač se z třtiny ozval. To sedí. Tudy pokaždé táhne.

Slunce se ukládá a my budeme děkovat. Ptáci už začali.

Ze sítě vybírám budníčka, koukám na kondici a odhaduji, kam asi míří. Odsedá si na černý bez a lapá po muškách. Kroužek ho vůbec nezajímá. Za chvíli mu to začne, noční přesun.

Bekasiny vylétly z ostřic, ale rozmyslely si to. Tak ještě ne. Ještě zůstanou.

V přístroji roztáčím disk a jen lehce nechávám zpívat. V momentě, pod výš taženou sítí – …a tak dál …a tak dál..

Teď třeba spěchat. Jestli má z fotky něco být. Blýskat bleskem v krajině nechci.

Sameček je stár. Dost stár, a to je dobře. Už tu asi hnízdil, taky dobře. A my si ho, až půjdeme třetího máje o sobotě, s jinými představíme. Povím víc o tomhle světě „pitomejch komárů“, abysme pochopili a tolerovali, poznávali.

Jako teď já. Modráček po zvážení a zapsání biometrik zpívá. Toť večer přímo parádní!

Špačci spěchají na rákosí, vlaštovka stejně tak. Byla už včera.

Laguna honí v proudech vodu všemi směry, až je nepochopitelné, jak to tak může být. Vodní chřástal s kropenatým vítají mladičké šero, bramborníček s černou hlavou naopak upaluje někam se natáhnout.

To jsou luka u Koprníku – kraj, který jsme zachránili. Pro tuhle chvíli.

Vzpomínám na dokument, který nám tehdy ukazovali při zavážení mokřadů. Všechny složky a instituce daly souhlas, že jim kroky nevadí. Všechny! A jedna je dokonce pozvala. Vím která a jakou protislužbou. Strašný…

My jsme ale pěkný kus houpavé země zachránili. Myslete si co chcete, ale ten pocit je pro mne „pralinkou“ k cestě domů.

Krásný večer jsem včera uviděl!

Těšil jsem se. Konečně jsem praštil s prací a jel nejdřív vyfotit čápa na kněžmostské nové hnízdo; za dvě hodiny znovu, to už měl „přítelkyni“ – jak poznamenal jeden z řidičů a pak jsem vypad´ do močálu. Šťasten. Tam to tedy žilo.

Laguna je obrovská novým rozlivem a tak jsem si říkal, jestli tady se neusadí modráček, tak už nikde! Dlouho mi to nevydrželo hrát, ale nebylo třeba. Tak nádherný zpěv jsem ještě neslyšel. Ten v odpověď. Bez klasického úvodu – ale ty směsi, co kde naposlouchal. A ten přednes! Nechytal jsem ho, nebyl už čas. Je usazený, nic se neděje.

Sklopkou jsem v mokřadu za pobřežím – tradiční tahové místo (bývalo i hnízdištěm) – chytil jiného samečka. Staršího, ale potřeboval by ta pírka ještě trochu vyleštit. On to stihne za krátký čas. Pak se rozsvítí celý, i s bílou hvězdou.

Dal jsem schválně tuhle fotku, abyste viděli – vy, kteří ornitologii ještě nepraktikujete, co ten modráček nabízí. Když sevře ocásek, schovají se ohnivé barvy za břidlicovou šeď kostřece (shora). Podívejte se též, jak má pod krkem krásně modrá pírka v souborech, jako by měl uvázaného motýlka! Jsou krásní a my to máme, jako ten Jakub na rybách. Všechno hned zase pouštíme.

Tuku moc neměl, tak ho podezřívám, že daleko nepoletí.

Dvě stovky doupňáků na stromech – to byl zážitek. Tohle je vždycky velká síla! Létaly husy, už hnízdí. Je málo strnadů rákosních, co se děje, nevím. Viděl jsem v páru mlynaříky, ti už také nikde nejsou. Zato špačci a konipasi – ti nocují i letos. A taky přilétla vlaštovka. Na noc, odněkud. První.

Kvetou blatouchy a začínají slivoně. Ještě zítra si tam vyjdu a pak přehodím výhybku do slavičích roští – bohužel. Nebo bohudík? Jak se to vezme.

Ta zem, jak do ní zapršelo – to je radost. Je houpavá a snad ji uchráníme. Jako mokřadní stanoviště kytek a zvířat.

Nad Brodkem v obecním lese zpívá brávník. Pěkný moment. Jsou tam s ním i zpěvní drozdi, kvíčaly i kosové. Ti lesní.

Žluna zelená tam volá roztouženě, střízlík to zvučí odzdola. Pěvuška, červenka, budníček menší – tak to je čas, kdy táhnou modráčkové. Bahnem.

Souhlasíte s tím takhle? Oproti loňsku jednoznačně.

Co se stane u tažných ptáků? Zamýšlí se nad tím mnozí. Dnes v neděli jsem chtěl už vyrazit do roští, ale odvolal jsem to. Kvůli počasí. Ale jestli mají ptáci přibýt, přibydou právě v podobném čase. Kolem okna letí k Žehrovským lesům hejno brávníků. Budou to už asi „protějšky“, protože samci dávno zpívají po lesích. V půli týdne jsme instalovali hnízdiště ledňáčkům, tak to vím odtud.

Drobné rybky už jsou pod hladinou, rybařící se mohou tužit! Takhle vypadá dovozový prefabrikát (+ víko, samozřejmě).

Místo do gumovek, vlezl jsem znovu do archivu kontrolních odchytů. Skvěle se v tom čte a vždycky se něco najde.

Zaujaly mne doklady soudržností párů. Nemám jich mnoho, ale některé jsou půvabné. Jak si (i roky po sobě) žijí oba ten svůj slavičí vztah. Nebýt kroužkování, nevěděl bych to.

Jen co spásné deště přejdou, vyrazím v týdnu ven. K prvnímu naslouchání a už teď vím, že zažiju sílu. Všechno pokvete, jen slavíci tam nebudou. Ale co kdyby. Včera jsme to řešili s návštěvou ze stanice.

Nemá ten první zápis v promítnutí do příletových vln velkou výpověď podle mého, ale bývá to romantické. A vzrušující. A nezapomenutelné! Všechny rekordmany si dodnes pamatuji a tady takhle od klávesnice bych je mohl okomentovat. Takové to jsou události. Jen jsem si však novou strategií naboural všechny staré přílety – ty byly totiž zjištěními samovolnými. Dnes lokality cíleně prohledávám akusticky. Jemně, opatrně. A dostávám se tak k slavíkům, kteří by byli dříve jistě přehlédnuti. Chovají se totiž svérázně. Ale tím jsem zdokonalením vlastního stylu prošel. Uvědomuji si však právě, že jsem tak znevěrohodnil průzkumy dávné i docela nedávné – totiž i ty, kdy jsem kolem křoví „vyhrával“ z kazeťáku. Ty byly jen „mezikrokem“ k cíli a dnes se jim trochu směju. Došel jsem dál a je otázkou, jde-li vůbec aktuální forma zjišťování ještě zlepšit. Snad jen násobným výměrem času, průzkumu věnovanému.

Když jsem zmínil pionýrské doby vyhrávání z magnetofonu – vzpomínám, jak se mi v tom stříbrném „jezevčíkovi z tržnice“ zamotala kazeta (v prvním okénku ještě dřív) a vzteky jsem onu skříňku nakopl. Prvně a naposledy. Normálně se tak nechovám. Magnetofon s tím počítal a odpověděl skluzem do Kněžmostky. Otravnou spolupráci vyřešil sebevraždou.

Dnes má monitoring s využitím hlasových úryvků nezastupitelné místo ve výzkumu, vůbec si nedovedu představit práci bez techniky. Tím jsem výsledky konečně dostal do roviny uvěřitelného. Škoda, že mi není těch nádherných „-cet“. Že čas tolik zdrhá a ošidit nejde. Jde ale ještě víc žít. A touhle výzvou je příhodné doprovodit mladé jaro. A hned jak v krajině oschne, pojďme jej vítat! Kulisa bude zase už o stupeň tmavší. To promluvil déšť.

Kdo zažil, dá mi za pravdu. V naší republice – setkat se se slavíkem tmavým – je velký svátek. Lépe, než terénní ornitologové, jsou na tom kroužkovatelé, mají větší šanci. Zejména koncem léta, kdy táhnou do jihoafrických zimovišť i slavíci mladí. Ti jsou pak nejčastějším důvodem k zapsání druhu na seznam. O těch ale psát nechci.

Staří ptáci na jaře spěchají a platí to i pro oba rezavé slavíky. Proto těch tmavých u nás mnoho nevidíme. Z posledního zastávkového místa, kterým pro naprostou většinu z nich není naše republika, to natáhnou už přímo na hnízdiště. Spěchají samci, za nimi samice. Nám nejbližší pravidelná hnízdiště leží severněji ve středním Polsku a Německu. Čím výše – tím jich přibývá. Unikátním prostorem je zóna, kde obecný končí a tmavý začíná – místa společného výskytu. To jsem neobjevil já, přišli na to kolegové v Německu – ona atmosféra, kdy obecní (už usazení) koncertují z míst sušších a tmaví – se zpěvem začínající (pro zpoždění v příletech), se ozývají z vrbových mokřin. To je zážitkem.

Má-li člověk příležitost hodnotit i rozdíly v nárocích na prostředí obou rezavých, jde o zážitek nadosmrti. Prožil jsem takový kdysi v Polsku, byl jsem součástí pracovní skupiny a vědomostně vyspělejší si vše budu moci zopakovat v květnu. V čase, kdy tmaví budou přilétat (nezdrží-li je komplikace cestou). Krom hlavního úkolu bych chtěl najít čas právě k sledování přilétnuvších ptáků, ověřit si, zda v literatuře dokola zmiňované popříletové chování platí. Podívat se, s jakou energetickou rezervou přilétají hnízdit a stav ten porovnat s obecnými slavíky z Mladoboleslavska. Vyzkoumat, jakou potravu tmaví preferují – zda platí, že loví spíš ve větvích a ve vzduchu. Od nás mám tak málo materiálu, že ač chci zkoumat hlavně naše populace, příležitost v hybridní zóně vítám.

Zamýšlí-li se člověk nad našimi slavíky tmavými, přestože jich nepochybně přibývá, na tvorbu čistých párů to nestačí.

Jaký je původ „nahodilců“, u nás v hnízdním čase pobývajících? Nevíme.

Aby závěr nebyl chmurný, dosvědčuji, že kdo slyšel v krajině zpívat slavíka tmavého, nezapomene. Zejména starší zpěvák je až překvapivě hlučný v přednesu – ovšem fakt, že strofy jsou oddělovány většími pomlkami, vrací koncertu vážnost. Není však takových zpěváků mnoho, mladí, kterých je zjištěním většina, nevyzrálé sloky ještě příležitostně „podřizují“ hlasům okolí, a namísto repertoáru uherského slavíka tmavého slyšíme jen „zhrublé“ motivy slavíka obecného. Často ještě zmatečně přerušované či všelijak pomíchané. Aby situace byla ještě složitější, podobným stylem se na hnízdištích slavíka obecného prezentují i hybridní samci. Zdá se však, že alespoň podle mých poznatků začínají tito tokat později, často až v červnu.

Není jednoduché posuzovat nahrávky, které zasíláte. Od laické veřejnosti chodí záznamy jasné, ovšem od odborníků přijdou někdy opravdové rébusy. Ti totiž běžné hlasy vnímají samozřejmě a zastaví je spíš bizarnosti. A to bývá oříšek. I datum pořízení nahrávky během jara je důležité, k létu šidí a švindlují úplně všichni! Myslím slavíky.

Čas k bádání ještě je.

Ještě chvilku můžu pátrat v archívech a přemýšlet, ovšem letos daleko dříve bude třeba čekat u slavičích roští. Ne, že bych tomu nějak víc propadal pod tíhou splašeného jara, ale výzkum je výzkum. Má-li být objektivní, musím chodit už zkraje dubna. No a letos radši ještě dřív.

V ohlížení se stále s velikou chutí zabývám oním svátkem 21. července 2013, kdy jsem prvně dokumentoval slavíka – zahraničního kroužkovance. Ve svazích Staré Studénky to bylo.

Jihoevropští kolegové – tedy spíš kolegyně, nemohla si pomoci při identifikaci chyceného slavíka ani rozměrem křídla, aby naznačila, zda jde o M či F. 85 milimetrů, které naměřila, je totiž uplatnitelné pro oba. A znám to dobře od jarních ptáků sám – pohlaví stanovit je nemožné. Mohl bych se teď rozepsat třeba vůči zahraničním údajům, jak neplatí zcela „námrazový efekt“ pro MM, anebo jiné. Vylovit ze svých měření dlouhá křídla FF a proti tomu „osmdesátková“ drobných MM. Čeho se tedy chytit, chytají-li slavíky nad Pádskou nížinou v bráně do Alp, kde jsou brzy a k tomu „nečitelní nenastartovaní“. Na provokaci přehrávkou zpěvu jsou schopny reagovat i FF a na opeření rozlišovací znaky chybí.

Překvapivá je hmotnost slavíka z podhorského zastávkového místa, stupeň tučnosti i svaloviny. Pro mne nízká čísla! I když sameček (dle dourčení u nás) patřil k drobnějším, hmotnost necelých 22,5 gramů je překvapením. Ještě lépe vše ilustruje stupeň tukových zásob – dvojka. Jedině, že by… …že by do místa teprve přiletěl, pak by byl ovšem 14. duben vysokým datem. V měření běháku jsme se na vzdálenost 695 km shodli na pár desetin milimetru, což mi samozřejmě udělalo radost. Jen pro pelichání v čase kontroly jsem nemohl znát délku křídla ani rýdováku, to mne naopak mrzí. Zrovna se to semlelo tak, že pera hrotu křídla i rýdováku už chyběla. Slavík nepatřil k nejstarším, ale dvouletý dle zbylých indicií nebyl. Na odchytové stanici v ústí horské řeky Toce stáří stanovili pouze zápisem +1K.

Rezaví slavíci jsou perfektní druh pro specializaci. Jsou dostatečně „těžcí“ třeba i proto, že neexistuje pohlavní dvojtvárnost (i když jsem četl, že někteří znalci rozdíly vědí). Já jsem zdrženlivým, takový záchytný bod jsem krom změn provázejících hnízdění dosud neobjevil. A hledám.

Co mne překvapuje ve vztahu k výsledkům kroužkování – je jich neúměrně málo a myslím teď z cesty starým kontinentem – přesně v duchu tohoto čerstvého. Jak to že modráčci jsou tak přečtení? Je to místem výskytu během tahu? Dobře se chytají? Tam i tady? Možná máme stopu.

Mnohdy až bizarní!

Jedno hnízdiště má v určitou dobu koberec z dymnivek a kousek dál rozkvétají narcisy. Ty prostokvěté – bílé. A kvetou tam střemchy. A přežívá několik obřích topolů černých, už ale v torzech.

Jiné je potaženo barvínkem. Je to nevypověditelné, když rozkvete pod břízami. Tvar těch květů se hodně využívá v kovářských motivech. Barvínek tam má stín a je ho široko daleko modro.

Jinde na hnízdišti kvete galská růže, je to starý lom na písek, s dráhou pro motocykly-domoviny.

Pak mám místo, kde – to až ale za letního pelichání – oranžově září úbory mochyně. Židovská třešeň se jí říká. A kvete tam plamének plotní, pod ním je vždycky úplně tma, když tam líčím.

Zmíním naprostou klasiku – kopřivové plantáže. Je zajímavé, jak některé pálí až šíleně. Mladé listy se ale dají klidně konzumovat.

Jinde hnízdí slavíci v maliní, to je na břehu jezera. Kolem vyšlapaných rybářských míst.

Kolem Jizery preferují partie s křídlatkou japonskou, krásně se jim na zemi sbírá potrava.

Specifické jsou nájezdy na R10, tam to je exotika i s pnoucími růžemi a vůní hlohyně. A se všemi tóny šeříků.

Na hrázi Nového rybníku hnízdí v svízeli s příměsí kopřiv a třtiny křovištní. Hnízda obsahují i listy rákosu.

Našel jsem jindy hnízdo přímo i v řídkém rákosí vedle starého náhonu. To se těžko hledalo. Nepočítal jsem s tím prostorem.

V evidenci mám i hnízdění v pletivu a taky mezi zarůstající hromádkou plechovek.

Na starém koupališti byla hromada hlíny, jakýsi model pahorku, jemuž vévodil zámek Humprecht z betonu s namalovaným ochozem (velikost loveckého zámečku byla asi po kolena). V sousedství rostly javorové semenáčky a kolem tekla Klenice. Slavíci si postavili hnízdo „v podzámčí“ v řídkých kopřivách.

V jednom parku slavíci vystavěli hnízdo v břečťanu. Bylo však hodně nápadné a pokus mladého páru zkrachoval.

U mlýna hnízdili v pařezu, obrůstajícím proutky. Takové případy bývají časté a úspěšné.

Nad Žantovem hnízdí mezi skalami – neskutečná lokalita! Celá stráň nad tím se vždy na chvilku rozsvítí akáty. To si nikdy nenechám ujít. Bolí z té tíhy hlava, ale zas na to budu čekat celý rok. A včely spolu se mnou.

Na Horách jsem našel hnízdo v „zaječině“ – janovci metlatém. Kolem voněly květy třešní. V létě tam nad mateřídouškou poletují svatojánci a z boru vrčí lelkové.

Hnízdit jsem slavíky zažil také vedle ochozu zvěře a nikdy se nestalo, že by srny šláply do hnízda. Je to neuvěřitelné, mají-li všichni klid, jak se do těch posledních kousků divočiny narovnají.

Taky znám místo, které voní po hluchavkách, i tam se slavíkům líbí. Kdysi jsme ty kvítky opatrně vytáhli a olizovali šťávu. Tak si to občas připomenu, jestli to ještě platí. Platí a mám hezkou chvíli.

Znám hnízdiště, kde zrají moruše, tam se taky těším. Vlezu si do koruny, než se slavíci kolem nachytají a koštuju tu jedinečnost. Někdo řekne třeba: „Kecáš, žrals´ to někdy doopravdy!? Vždyť to má chuťový ocásek.“ Právě. I trnky mám rád z letních slavičích křoví, ale musí se s nimi pomalu, jednu – nejvýš dvě. – Dobře, ale to je právě to krásné scházení se s krajinou. No, a samozřejmě bezinky, když dozrají. Tam by taky někomu mohla chuť vadit. Ale já jsem se naučil z té přírody si trošku zobnout. Banány holt tady sotva kdy potkám! Ale pár drobných meruněk ze zapomenutého sadu – co na tom, že trošičku strupovitých. Mirabelky – špendlíky, když ve dvou barevných variantách dozrají se slavičím rokem na Studénce a hrušky pak z konce kopce opačného.

No a taky mám místo, slavičí pelichaniště v polích, na starých mezích. Tam se normálně nedostanu, bývá tam řepka a dojít nelze. Až po sklizni a je to akorát, s časem na zapsání. Stojí tam v čele flotily rozlámaných černých bezů prastará špinka. Strom v nádheře, jakou jen hrušně dovedou. Habitus stupňovitý, elegantně odsazovaný, v protivětří zhojeně odrbaný. – Však nahybnutý ovocem! A tak si tam taky jednu dovolím, abych „neurazil“ a procvičil sobě hubu do všech stran.

Mám místo, kde už od června rostou křemenáče. Jednou jsem tam vlez´ a začal mluvit nahlas. To pak člověk přemýšlí, z čeho se ještě může vysvléknout. Pytláci tam asi přišli za tmy a doslova si v nich „vyšlapali flek“. Anebo to byli takoví, co houby neberou.

A taky nesmím zapomenout na květy šípkových růží. Tam se teprv výzkum žije! Lemy cest jsou vůní těch růží obtěžkány a pokud vzduch toho dne stojí, koncentrace parfému je k večeru omračující.

Přijde-li člověk do míst ještě před slavíky, tedy v předjaří, kvetou mnohde orseje, blatouchy i devětsily. A jinde podběly. A létají první motýli.

Je úchvatný čas, kdy svítí odevšad jívy. Na jedné jsme pozorovali žluťáska řešetlákového. Byl esem ve vějíři podjarní nálady. Voda od Kněžmostsky voněla (ne po saponátech, to ještě neumí), voněla poctivě březnem.

Do kraje se fofrem a s nadšeným pokřikem vracejí bílí konipasi. Chyběli by v těch čerstvě už zase vypasených loukách!

(Dal bych fotku, ale nebudu dávat křemenáče).

Tak jindy.

Jestli ne každý, pak každý druhý obrázek v galerii, zadívá-li se na něj člověk s odstupem času, trochu déle nebo i jinak, rozkryje nějakou zajímavost. V čase, kdy čekáme na první slavíky z Afriky a je žádoucí čekání zkrátit, nabídnu jednu takovou fotku. Pro odborníky to může být zajímavé až překvapivé, pro návštěvníky ostatní třeba jen úsměvné.

Pojďme se na to podívat – přečteno z peří.

Na snímku rýdovacích per SO z 5. máje 2013 vidíme hned několik zajímavostí.

My se zaměříme na přítomnost „hladových pruhů“, ať si o jejich významu můžeme myslet mnohé. Ještě uvedu pro ostatní, že hladovými pruhy se rozumí „ošizený“ vývoj praporu(ů) per (zde světlejší a bledší oblast).

Kdybychom chtěli věřit, že znak opravdu opisuje životní výseč daného jedince ve vztahu k pohodě či nepohodě, promítnuté ve finále hlavně do příjmu vhodné potravy, úkaz nabízí následující:

Jak známo, diskutovaný slavík je mladý – tedy v prvním velkém peří a rýdovací pera mláďatům začínají růst už v hnízdě. U slavíků však mladí často opouštějí hnízdo daleko dříve než dovedou létat, ze známých důvodů. V jaké délce jsou v okamžiku rozběhnutí z hnízda rýdovací pera, je individuální, eviduji vzorce všeliké. U tohoto příkladu je vidět zhruba v půlce délky nápadný střechovitě zalomený pruh. Budeme-li trochu detektivy v ptačím světě – nemohla mladého slavíka stihnout výrazná krize právě v čase opouštění hnízda? Jak na tom byli v tu dobu jeho rodiče? Pokud nedošlo k nějakému karambolu, krmili svá mláďata? Byli tedy v pořádku a byli v pořádku sourozenci? Neživil se už třeba osiřelý sám?

A věc zásadní – propsal se do peří anomálií skutečně „nalomený“ vývoj mláděte?

Co je jasné. Slavík zdárně na prahu předminulého léta vyrostl, postavil se na vlastní nohy a vlastní křídla jej dokázala s vloženou mapou a potřebnou dávkou štěstí dopravit do Afriky a vrátit do rodného kraje, k Novému rybníku na Kněžmostsko. Kde zpěvák dostal kroužek a my tím snad možnost, dovědět se o něm něco víc. A možná už letos.