Návrat před čvrtstoletí

Musím se posadit. Už mi to začlo. Míří ke mně od hráze Brodku všechny… …vzpomínky.

Sedím na mezi, kam slunce svítí a lidé nechodí. Je odvrácená od cesty-panelky, jíž lze dojít do luk u Koprníku a kudy půjdeme v máji za ptačím zpěvem.

Přede mnou laguna, stál jsem tu v zimě a říkal – jestli tady ne, tak v mém kraji nikde!

Teď tu štěstím plápolám. Náhradním velkým přehrávačem pouštím modráččí písničku a on ji slyší. Velmi nesměle, kdesi z hrany polehlého rákosí, odpovídá. Budu do večera, abych vrátil šťastné dny předčtrtstoletí. To jsme to jinak žili, dnes je rákosních slavíků po republice dost. Ne tolik na Mladoboleslavsku, tak mám radost. Pravda, nevěnuji se jim tolik, dokonalý přehled nemám, čas mi berou slavíci praví – rezaví.

Jen ještě chvátám (v mezích možného – zestárnul jsem) vyčinit vlčákovi. Žene od mlýna srnu jak idiot, tak mu hrozím. Kouká na mě a já ho odkazuji, odkud přišel. A slunce mne v tom (už zas) pohodovém čase nechce nechat samotného.

Do laguny jsem nalíčil a natáhnul. To je tedy svět. Z blízka, když to člověk čte, je jinší, než když jde jen kolem. Na okách se houpou kocábky blatouchů – po slunci zlaté. Jakýsi hmyz je našel a tak je nás víc.

Modrák už nezpívá a nevím, jestli nezmizel. Mohl být průtažný, i když jsem ho zjistil už včera. Musím myslet na to, že jsem v tahovém koridoru jižního Kněžmostska, pod hranou bloků Českého ráje a tudy všichni, kdo nechce do skal, letí. Uvidíme, jak vše dopadne.

Z oblohy slyším naříkavý hlas husáka a říkám si – o co jde? Nu, přilétá mořský orel, asi jim pátrá po hnízdech a sameček husy si s ním ví rady. Jsou to chytří ptáci. Orel mne vidí na mezi a jeho žlutý zoban už stoupá v termice do výšky. Vrací se do skal. Přeletují kormoráni, není jich moc. Dohromady sedm. Bílá volavka – taky tu nebývala.

Nacházím hnízdo – velké, loňské. Labutě není. Je tu naprostý ráj. Ptáci v bezpečí. Laguna se celý den houpe. Gumovky mi tak tak stačí, hlídám si to. A jdu si zase sednout. Raší tam svízel a listy mrkvousu a všechno voní.

Zemědělci zachytli o plynový označník v poli (pruhovaná tyč) a nikomu to nevadí. Pod ním pár metrů níž vytéká utemovaný drén a tvoří bažinku. Těch sasanek kolem! A všechny se dívají k slunci. I já. I cvrčaly. Chvátají na sever. Aby ne. Domov je volá. Přilétli jeřábi. Není hnízdo jejich?

Naklání se večer, modráček nikde, jen bukač se z třtiny ozval. To sedí. Tudy pokaždé táhne.

Slunce se ukládá a my budeme děkovat. Ptáci už začali.

Ze sítě vybírám budníčka, koukám na kondici a odhaduji, kam asi míří. Odsedá si na černý bez a lapá po muškách. Kroužek ho vůbec nezajímá. Za chvíli mu to začne, noční přesun.

Bekasiny vylétly z ostřic, ale rozmyslely si to. Tak ještě ne. Ještě zůstanou.

V přístroji roztáčím disk a jen lehce nechávám zpívat. V momentě, pod výš taženou sítí – …a tak dál …a tak dál..

Teď třeba spěchat. Jestli má z fotky něco být. Blýskat bleskem v krajině nechci.

Sameček je stár. Dost stár, a to je dobře. Už tu asi hnízdil, taky dobře. A my si ho, až půjdeme třetího máje o sobotě, s jinými představíme. Povím víc o tomhle světě „pitomejch komárů“, abysme pochopili a tolerovali, poznávali.

Jako teď já. Modráček po zvážení a zapsání biometrik zpívá. Toť večer přímo parádní!

Špačci spěchají na rákosí, vlaštovka stejně tak. Byla už včera.

Laguna honí v proudech vodu všemi směry, až je nepochopitelné, jak to tak může být. Vodní chřástal s kropenatým vítají mladičké šero, bramborníček s černou hlavou naopak upaluje někam se natáhnout.

To jsou luka u Koprníku – kraj, který jsme zachránili. Pro tuhle chvíli.

Vzpomínám na dokument, který nám tehdy ukazovali při zavážení mokřadů. Všechny složky a instituce daly souhlas, že jim kroky nevadí. Všechny! A jedna je dokonce pozvala. Vím která a jakou protislužbou. Strašný…

My jsme ale pěkný kus houpavé země zachránili. Myslete si co chcete, ale ten pocit je pro mne „pralinkou“ k cestě domů.

Krásný večer jsem včera uviděl!