Zaměřeno na slavíky

O nejdelší noci toho bylo napsáno hodně. I na jedněch slunečních hodinách, které mám v obrázkové sbírce: Za noci nejtmavší, na slunce pamatuj!

V dnešním dni je hodně naděje. Kosové v zahradě to asi ještě nevěděli, ikdyž se chovali jarně. Já to ale vím za ně. Noci jiné už delší nebude! Otáčíme k jaru.

Pracoval jsem v zahradě a přemýšlel o ní, jak se mohlo stát, že do ní před lety přiletěl slavík. Než jsem ji dnes pohrabal (nestihl jsem dříve), viděl jsem ji v opadaném listí. Poslední v ní opadala akébie. A přesně takhle byla tehdy zapomenutá, neopečovaná. To asi rozhodlo. V starých knížkách se o tom dočteme, že chceme-li slavíka do zahrady pozvat, starého listí v ní třeba ponechat. Kdo si to z vás zahradníků může ale dovolit? Proto slavíkům zůstávají zákoutí jiná, nezušlechťovaná.

Nevěřili byste, kolik pod tím listím bylo ještě havěti a jak tráva pod kabátkem nepomrzla. Přesně tak to vypadá venku v místech slavičích plácků – tam, kde se v brzkých dnech objevím s poznámkovým sešitkem pro reportáž na blog.

Jinak, mám vytipováno místo před mnichovohradišťskou erdesítkou, kde už možná na jaře slavík prvně bude. To jsou pro mne velmi příjemná scházení, zkoušet si znalost nároků mistra slavíka. K tomu je třeba, aby místní populace neslábla, spíš naopak. Nebude to ale lehké jaro, dvouletých mnoho nebude. I v tom čase ještě budu moci dosoudit, jakže nedobrý byl letošní hnízdní rok pro slavíky. Může být problém. Ještě jeden-dva takové maléry v řadě a můžeme třeba valit oči! I proto si budu o Silvestru přát, aby jaro, které jako poslední uplynulo, se nikdy tak nespolehlivé už nevracelo. Aby přišlo v kondici, kterou znám, která mu sluší a k ptactvu je přátelská. Jak jen dopadli chudáci čápi! Jak vlaštovky a rorýsi, jak jindy houževnaté sýkory. Pro nás ornitology to byla samozřejmě situace, kdy poznatky extrémní lze hrabat hráběmi a zamýšlet se v nadšení nad tím unikátním „pokusem“. Ale lidé k nám volají ještě dnes. Chybí jim totiž návštěvníci krmítek! Mají „nulu“ a tak prý nebývalo. I tam se mohla situace v určitém tvaru promítnout, ovšem též platí, že ptáci v zahradách a lesích příliš necítí tlak opustit prostředí s dostatkem potravy, přirozené. Uvidíme, co bude.

Komu se určitě daří dobře jsou ledňáčci a skorci. Možná zůstali ještě v letních revírech. Putovali jsme takhle několikrát po Zábrdce a Malé Mohelce. Zábrdí a Lesnovek – to byla konečná těch výprav. Mám rád vodu čistou – lesní, co vrství písek po mělčinách. Drobné pstruhy na okrajích tůní a skorčí kameny. Co na nich jsou fleky po strávené potravě. Tak se tam těm potápěčům daří! Mám rád ty vlastence. Revíry znají dokonale, i ty sousední. A přijde-li zima zostra, musí pryč. Vědí to ale oni, i já – jenom na chvíli. Sotva síla poleví, jsou zpátky. A hned zpívají. Ty jejich zásnuby, když jaro o sobě ještě neví! A k tomu střízlíci! A puštíci z lesních svahů. A výři po skalinách. I stateční králíčci, co doma zkusili vydržet.

Ty potoky se kroutí k Ještědu. Terasami a hrázkami z naplavených větví poskakují výš – až do krajiny polních skřivanů. Totiž kolem Všelibic i Hrubého Lesnova se krajina na chvíli rozevírá, ukazují se podještědská pole a hlavně políčka. To je pro skřivany velebný kraj! Však taky jaro, hned co pod Čertovu zeď vystrká ten ruksak nádhery, zní zpěvem po celý den.

A tomu kraji nedaleko, jednoho pozdního jara zpíval slavík. Považte, jaký jen to byl úlet! V prostředí prapodivném. Co my víme, jak to ptáci z pod oblohy na svých cestách vnímají.

Nad soutokem Zábrdky s Jizerou jsem kdysi pro kostelní věž opravoval zvon. Jeho srdce. Byly to nádherné chvíle i nádherní lidé! Došel jsem si tak mým životem a všudypřítomnou mozaikou náhod k setkání s mistrem kytary Štěpánem Rakem. Stali jsme přáteli. A to se velmi hodí k zakončení dnešního vstupu. Jdu poslat obálku s přáním.

A vám přeji taky – přátelé slavíků. Přeji vám spokojenost z dětí, i jeden z druhého. Buďte blaženi a nikam už teď nespěchejte.

Událost z 30. července 2012 z Orlického Záhoří mi občas nedává spát.

Byl tam tehdy v rámci pravidelných odchytů zjištěn pelichající slavík tmavý.

Slavík byl dvouletý, tedy v prvním kompletním pelichání. Neměl s ním ještě zkušenost, to se zdá důležité.

Hodně jsme kolem toho nadiskutovali i dvě následné akce tam proběhly. S odstupem času a s většími zkušenostmi vidím dnes přeci jen dál a usmívám se pod vousy. Bez ohledu na to, co bylo publikováno či napsáno v mailech, názor současný je tento:

Pták v místě s největší pravděpodobností nehnízdil a zřejmě nehnízdil vůbec. Řekl bych dokonce, že jaro do půlky července promarnil po okolí, snad ve společnosti Orlice. Bloumání a panika bude častým osudem jemu podobných, v hnízdění se neuplatní a po ochladnutí aktivity se poflakují krajem. Až do potřeby pelichání. A jsme u toho. Pták do místa přiletěl prodělat proces, který neznal. A lze říct, že hned první CESová akce jej (logicky) v prostředí prokázala. Že jsme jej 8. srpna nechytili a tak nezjistili, je téměř logické a opakovaný pokus 15. srpna moje zoufalství podtrhl.

V čase kroužkování byl slavík ve fázi, kdy mu už chyběly 4 ruční letky, druhá a třetí ramenní a první dva páry per ocasních. Pelichalo drobné peří. Po tom, co vím dnes, je jisté, že slavík v čase pokusu o první jeho odchycení už nelétal. Byl „uklizen“ na velmi malém prostoru a „neviditelný“. Kdo zažil slavíky pelichat ví, jak to je. I v ruce při kroužkování, v změněné taktice se přikrčí a čekají co bude.

Pak odchyty ustaly, pták přepelichal a v třetím týdnu srpna odletěl podruhé k jihu.

Důvodem mého neúspěchu zřejmě bude i nezájem druhu (v čase pelichání zejména) o moučné červy (vyzkoušeno). Sklopky jsou nápadně neúspěšné.

Jedné chyby jsem se v místě při odchytech dopustil a tak se připravil o možnost zaměření slavíka alespoň odezvou na provokaci. Rozvádět to nebudu.

Podtrženo a sečteno – nemohl výsledek být lepší, i přes vynaložené úsilí. Přes doufání do poslední vteřiny pobytu. Byly to smutné návraty domů, ikdyž velmi romantickou pohraniční horskou krajinou.

Ale po pár dnech doma jsem byl neuvěřitelně za obětavost odměněn. (Je to někde na blogu, opakoval bych se).

I pro tyhle chvíle mám zaměření na slavíky rád.

Ještě doplním, že slavík tmavý ze Záhoří byl prvním důkazem o pelichání druhu u nás. A myslím si, že byl slavíkem tuzemským. Jedním z těch „bludných“, o kterých mnoho nevíme. Jsou to ti, kteří – vyjde-li to – vytváří na hnízdištích slavíka obecného smíšené páry.

Slavík tmavý nebyl v roce 2013 v Orlickém Záhoří už zjištěn. I to podporuje myšlenku, že v místě nehnízdil. Mimo to nebyla tehdy prokázána ani (jakákoliv) samice či případná mláďata. Podle znalců, v místech dlouhodobě působících, však zpěv místy v předchozích obdobích několikrát zněl.

Připočítáme-li zástih ornitologů slavíka tmavého na Vysočině (též předchozími odchyty nezjištěného), přinejmenším nadmořské výšky biotopů nutí k zamyšlení.

Vrbiny kol horských potoků a řek, s porosty devětsilu – co o nich vlastně víme? Že se líbí hýlům rudým? A jinak?!

O Valdštejnských Vánocích jsme představili tradičně kovářské řemeslo v Mnichově Hradišti. Jinam na podobné akce nejezdíme, jen tam. Lidé chodí dost i za námi, máme to ověřeno. A letos jsme přivezli i betlém a kromě kování jsme tradičně lili olovo. Nejde nám ani tak o to, abychom si vydělali na režii, chceme předvést řemeslo.

Už jsem to zjistil před rokem, letos znovu. Hlásí se lidé z regionu, kteří krom železa zmiňují i slavíky. Nechtěl jsem to psát, aby to neznělo příliš troufale, ale dneska to řeknu. Je Vás hodně, koho slavící zaujali. Mluvíte o nich krásně i o kroužkování a to mi dělá radost. I psaní o nich Vás baví a vybízí mne k textům novým. Budu pokračovat.

Byl jsem až překvapen, kde všude slavíky posloucháte. Chodíte za nimi, dohadujete se v rámci rodiny nad správným určením a čekáte na noční zpěv, jak jsem si sám kdysi počkal. A potmě už jste si jisti a pak se těšíte na jaro další. A ono nic. Místo slavičího ráje stojí v místě čerpací stanice. Jste smutní. Najednou poznáváte, že stačilo málo a je po mladičké senzaci. Mistr s rodinou i domovem zabalil kufry a odletěl. Uklidňuji Vás, že jsem jej pružně podle kroužku za městem dohledal. Kde sice nekvetou granátovníky, na kterých působil tak „klasicky“. Že ale přežila alespoň nabídka náhradní. Naštěstí!

Právě tohle pátrání v ptačím světě nabízím k naslouchání a baví Vás. A budete-li chtít – Vy místní – vyrazte na jaře s námi. Slavíky uvidíte, uslyšíte, zažijete. Ne už na granátovníku, takových míst víc není.

A není ani dost propagování české přírody! Parlamentní strany si tímto oborem tak sotva očistí boty, my bychom jejich aroganci sdílet neměli! Nás žádná lobby netlačí. Zůstaňme tedy při laskavých starostech o domovinu, naslouchejme všem těm tichým pozváním. Nenechme to pro ostudu jen na lidech, kteří životem odcházejí. Těm, k vztahu samozřejmě vychovaným. Věšme se na tu záchrannou brzdu pro krajinu, dokud ji neurveme! Kvůli svědomí. Kvůli lidem, které jsem v zámeckých prostorách dneska potkal.

Pozdravy do Hradiště i do Bakova. A taky do Spařenců. Pěknou sváteční neděli, přátelé.

Slavičí blog bude v končícím roce už jen dobrým čtením. Nezařadím, co by nás vytáčelo, čím bychom si kazili chvíle očekávání. Hezké dny přijdou, přicházejí jako každý rok.

Pro ornitology vyšel časopis Ptačí svět a musím říct, že se mi stránky líbí. A vyšla i Sylvia, tam vím, že ji už někteří z přátel neberou. Vzdálila se jim. Sám si vyberu z obsahu asi tak polovic, doufám, že jiní zase třeba tu půlku druhou – a mnozí k tomu jistě i tu část moji. Hlavně zůstává Sylvie černobílá a to při dnešních potřebách přinášet i obraz, je prostě bída. Kdo se nevypořádáme s angličtinou – náš problém, zrovna však u článku o Acrocephalus paludicola hned zkraje, který se týká i Mladoboleslavska a sám jsem do obsahu přispěl, je mi to líto. A černobílý doprovod k tomu? V tom vidím díru.

Pojďme se ale opravdu vzdálit a kroužkovacím zápisníkem listovat krátícím se rokem třináct, jak nás zrovna napadne.

Třeba kontrolní odchyty. Ne, vyhnu se samozřejmě těm dvěma famózním, o kterých tu bylo napsáno hodně, mám i jiné. Jsou horší snad? V čem? Vždyť každé opakované setkání po čase s některým z kroužkovanců je milé. Jistěže i vědecky hutné, ale my nahlédneme efekt první.

Nemám jistě všechny navrátivší se slavíky pod kontrolou, to si z časových důvodů ani nemohu dovolit. Vím tedy jistě, že počet zapsaných kontrol (retrapů) by mohl být jistě dvojnásobný. A kdybych se vydal za hranice oblasti, dost by ještě přibylo.

Zkusil jsem třeba chytat na druhém břehu Jizery, slavíci byli bez kroužků, ale tak malý vzorek nic nevypovídá. Spíše šlo o zážitek. Mladí lidé tam v hloučku popíjeli víno z krabic, pro které si v určitých intervalech odcházeli přes lávku do města. Jak jim ty falešné hrozny rozvazovaly jazyk víc a víc, v křoví u lávky mne chlapec s dívkou pojednou pozdravili a dotázali. Sám bych to směrem k skupince udělal, až bych chytáním došel podél jizerské louky k nim. Hlavně proto, abych u nich nevzbudil dojem „šmíráka“. A pokusil se i o kapku osvěty. Mám vyzkoušeno, že jde o lepší z uplatnitelných variant, jak spolu vyjít. I s bezdomovci se to daří, neprchnou-li z místa. Není to pro mne nejpříjemnější, znám i jinou romantiku, ale výzkum je výzkum.

Dozvím-li se od zpravodajů o slavičím výskytu v oblasti anebo kousek za hranicí, snažím se místo alespoň „načíst“ třeba i v zimě, když je čas. Chci znát slavičí biotopy. Jak je ochoten „slevit“ z nároků, která místa pták preferuje. A někdy jsou pozvánky příjemné, zejména staří lidé jsou stále báječní. Znalí, s pěknou češtinou i uctivým chováním, přátelští. Není pak pro mne ztraceným časem naslouchat jejich vzpomínání a je-li možnost slavíka představit přímo, sám za nimi třeba i poté do chatky či zahrady nakročím. A spolupráce je navázána. Hlásí se ke mne poté třeba v městě, pamatují si na setkání. Jsou dnes i zastávky, kde musím s nimi sednout na kávu. A oplácí mi dalším – třeba nabídnou místo k zaparkování „u nich“. A to je velmi příjemné. Uvědomuji si nyní, že i tenhle rozměr je součástí těšení se na sezónu. A pak mám, přátelé, místa, kde sluší být sám. V rohatských Horách – třeba. Pytle tamních vzpomínek na mládí. Proměny v čase; ubíhající naše životy a přetrvávající důvod k návratům – slavíci. Jen co v dubnu zjistím, že se ponavraceli, uklidním se a můžu začít užívat. Neměla by jistě takového kouzla rozložitá špinka na návětrné straně Hor, kdyby nebylo ptačích návratů! Janovce by kvetly „jen“ žlutě, takhle je barva zlatá a metlice jejich nejbrčálovější. Tady jednou zpíval slavík v květech šípků, nekecám. Vylezly okrajem boru do výšky a on odtud rozséval sloky po mateřídouškových svazích. Nekvetoucích ještě, ale kdo kdy chodil jejich polštáři, pohladí znovu v úctě to jméno.

Koukal jsem odtud k Bezdězu a myslel na Karla Hynka Máchu. To tady ještě volají hrdličky z před borů! Že by ten drsný příběh znedaleka dobarvil tady? Skřivani, počkám-li do června, zpívají jak o život pod nebem, co je zemi blíž právě tady. A svatojánci? To je divadlo neskutečné. A lelkové těch borů? Cítili jste dýchat borový les? Víte o něčem lepším pro tu chvíli?

A nalíčené sklopky už klapají. Měřím ty poumlkané mistry, dívám se druhým směrem k Humprechtu za bousovským mořem, pak k Domousnické bráně, a k Boleslavi. To je můj kraj. Jednou jsem tady odtud, když lom byl v zarůstání mladý, čaroval ptačí druhy do seznamu na podporu zachování území. Hrozila zkáza. Tenkrát rozumnější vyhráli, pomoh´tomu slábnoucí dech režimu.

Mám opravdu pocit, třeba právě při tichém procházení kolem studánky, kolem květů třešní, trnkových keřů, když vylétnou černoproužky březové – třeba, že mi krajina podává ruku. A říká: „Buď zdráv, příteli! Tak si se vrátil. Pořád u nás místa máš“. Chodíte pak nějak ještě víc opatrněji, nechce se vám od jív, když včely v nich hučí, jsou tolik drobné – divoké. Ve vymleté cestě, co autem nešla projet a rozhodla že půjdete pěšky, najdete najednou achát. Prabába Jizery ho přitáhla od Kozákova, když kopec na obzoru tenkrát rozdával. Smáčíte ho ve studánce a než se voda zakalí, rychle si srknete. Pak už jen koukáte na šutr a nechce se vám věřit. Rozsvítil se, protože jste mu svým zájmem pomohli. Jinak by dál čekal, třeba věčně, kdo ví.

Tak tady by všude stál velkokapacitní kravín s hnojišti a (ne)záchytnými jímkami na močůvku. Nestojí, to se nám fakt povedlo.

Les přerost´, nejsou v zavodněném březoví už zjara krásní jikavci a v nízkých výsadbách borů lesní skřivani. Ale ti slavíci po okrajích zůstali.

Sklopka třepe síťkou, slavík spod ní má kroužek. Je místní. Označili jsme ho tehdy s lidmi při vítání ptačího zpěvu. A víte že jistý úředník se pozastavoval následně nad tím, je-li v pořádku ukazovat pěvce před tolika lidmi? Úředník, který kdyby si měl zamést před svým prahem, odrbal by na tom nejedno erární koště? Posílali pak lidé ohlasy, byli rádi za chvíle i za děti, které do Hor tou pozvánkou vyvedli. A slavíka z těch chvil jsem letos v místě kontrolou potvrdil. Oba jsme trochu sešli. Co v mezidobí prožil on, co já. Vracíme se ale a to nám sluší! Do míst, kde jsou ještě zmije, i zlatohlávkové. Kam špačci létají drancovat ovoce a chvíle z mých začátků tady netěžko vyvolat.

Chodím krajinou a přiznávám – nebýt slavičího peří, čas bych nacházel hůř. Tisíce hodin jsem prochodil a bude-li osud nakloněn, pár krásných metrů ještě urazím.

Jedna myšlenka mi leží v hlavě. Teď ji připomněli kolegové v textech jiných, třeba právě i u rákosníka ostřicového. Už vím, že čeští slavíci mají zatím štěstí v zimovišti. Ne už tak jiní, třeba ostrovní. Děkuji za naše. Nemělo by to být štěstí, spíše jiní mají smůlu.

Mrzačíme náš svět bezohledně! Příroda téměř nikoho nezajímá. Buďme na sebe hrdí. Došli jsme v sebekultivaci dál, milí přátelé!

Tak jsem se rozhodl dát obrázek vzpomínkový na drsné letošní jaro. Je z 19. března a v tu dobu ještě asi nikdo z nás nevěděl, jak špatný rok jde ptákům v ústrety.

Slavičí blog už snad funguje a články se zobrazují.

Pojďme tedy dnes s odborníky v posledním vážnějším vstupu letoška se zamyslet nad zimovišti slavíka obecného. Čapím krokem postoupilo hledání těch míst. A kroužkování by na to nestačilo tak, jak nestačilo uplynulých málem sto let. Teď by chtělo ještě vybavit technikou slavíky středoevropské a obraz se (v rozměru nezbytných odchylek) pomalu slije.

Ví se třeba, že druh zimuje soudržně ve vztahu k jednotlivým populacím. Pokud bychom doplnili do pásma subsaharských zimovišť všechny známé výsledky z přístrojů, nejzápadněji by trávili mimohnízdní pobyt slavíci angličtí. Odděleně, směrem k Guinejskému zálivu, pak francouzští, ještě dál italští a docela stranou, směrem do centra kontinentu, bulharští. Ti budou také těmi, kteří figurují nevelkým podílem ve vztahu ke slavíku tmavému v seznamech v oblasti Tsavo, v Keni. Bylo by zajímavé znát jejich biometrické údaje i vzhled.

Nad výsledky expertů lze vyvozovat úsudek za úsudkem, tolik je toho k přemýšlení. My si spíš zkusme tipnout, kde přezimují naši z Čech a Moravy. Je velmi pravděpodobné, že místem jejich pobytu bude Nigérie.

Proč kdysi badatelé, chytající podzimní slavíky v oáze Tenlaba v Mauritánii, nenachytali tolik, co souběžně na západním pobřeží Atlantiku? Kudy letí naši slavíci na zimoviště, když jednotlivé nálezy ukazují na pohoří Atlas? Co je to za ptáky, proč jich není víc a co ti ostatní? Západoevropské a ostrovní výsledky z Atlasu bych do toho nepřibíral. Ještě jednou tedy. Opravdu létají naši na podzim striktně k jihozápadu? Co si myslet nově o neustále v literatuře opakovaném „zkracování jarní cesty spěchajícími ptáky“? Zkracuje se cesta, nebo pobyt v hlavních zastávkových místech? Pobyt jistě. A cesta? Co slavíci tmaví – či ještě lépe – ťuhýci obecní (sledovaní též přístroji), když jejich jarní cesty vedou nápadnou oklikou?

Létají tedy slavíci obecní koncem léta většinou k Gibraltaru, nebo též výrazně kolem Apeninského pohoří, dolů na jih? Anebo je věc mnohem prostší a slavíci přeletují moře kde se jim zlíbí? Vrátíte-li se tématy níže v archívu, co slavík, kontrolovaný na Isla Grossa? Ten přes moře letěl jistě! A co nyní nově ti s přístroji od Černého moře? Letí daleko do Řecka a pak přímo přes vodu!

Kdyby opravdu slavíci obecní létali nad mořem, kde se jim hodí, vysvětlovalo by to absenci hlášení ptáků zabitých, nověji spíše už kontrolovaných, v Středomoří. Je na dohled odpověď na to, proč je kroužkovatelé nad kontinentem nechytí? Ano. V tomto ohledu – ač jsou oba slavíky – není modráček to co slavík obecný. Prvnímu kontrolních zástihů přibývá po desítkách, druhý zůstává tajemným. Chová se totiž jinak. Kdyby se ovšem kroužkovala mláďata, přeci jen by nějaký výsledek přibyl. Protože mladí slavíci se na první cestě chovají ještě jinak než jejich rodiče, kteří často kroužky nesou.

Z toho, co začíná být známo o zimovištích, lze velmi pravděpodobně dovodit oblastní výkyvy (i dlouhodobé, též definitivní?) v hnízdních populacích. Pravě, pro nahoře zmíněné.

Druhý konec úsečky slavičího cestování se daří pozvolna definovat. Současně však už postupující vývoj osídlování obou druhů rezavých slavíků chystá zapeklitosti jiné. Proměny hranic rozšíření i chování ptáků v místech překryvu. To budou témata velmi moderní.

Je dobře, že fenomén vzájemného křížení druhů jsme si nenechali v jeho nástupu utéct, že i naše ornitologie začíná téma nahlížet zblízka. Sám se na úkol těším a jaro by k tomu mělo přinést dostatečnou příležitost.

Nyní je čas chystání se, opravování náčiní a vzpomínání. K vzpomínání se nejlépe hodí závěr roku. Přichystám na blog PFku a vyhrabu pár příběhů. Kdo budete chtít, zajděte sem v tom čase. Klidné adventní rozjímání.

Kolem závory mířím k Slavičímu háji. Blíží se večer. Byli jsme vystavit betlém ve škole a já jsem ještě chtěl jít do místa, kde mi bývá milo. Šel jsem za vzpomínkami. Mé znamení Ryb je pro tento styl chování příhodné, nedělá mi problém upadnout do snění a nechat si hlavu unést tam, kde jí bývá příjemně. Vyvolat chvíle dávné i nedávné – takové, v kterých jsem si užíval úspěch. Úspěchem nechť je myšleno to, že jsem neměl žádné bolesti či trápení. Že se mi kraj v tichosti ukláněl a já to nepřehlédl. Že jsem pozornost opětoval. V souznění.

Jdu pod pruhem křoví, které bude brzy přináležet k parku. Vidím se, jak už nyní bych zde mohl provázet zájemce. Koukali bychom do spleti větví a kořenů, slavičích jídelen v listí, tipovali plácky pro hnízdo. Přesně je tam vidím. Líčil bych nároky pěvce, proč tu je plamének plotní a jinde ptačí zob, proč támhle bezinka, jak jsou skvělé doubky, co sojky dříve zasadily. Slavíky tu udržíme, to je jisté. Napřu k tomu síly, co mám. I napajedlo bude, zem je tu těžká, vodu udrží.

Teď v křoví zůstali jen úpolníci. I strnad se přemístil kamsi k zásypům pro zvěř. Tam přežije a pak se vrátí. Je to strašná síla, vidět místo takhle vysláblé. Téměř propadlé k nule. Aby to mohlo pak přijít, aby ta změna byla šokující. Únor v čase odcházení a první ptačí osídlenci. Březen a v křovích pohyb prvních migrantů. A duben? Vše nedočkavé se dere na světlo. Poupátka větví pukají a divoké včely slaví. Vidím znovu tu babočku s utrženým spodním křídlem. Mráz ji neporazil někde schovanou a ona teď neví kam dřív!

Západní vítr se opřel do té linie. Je předsváteční prosinec. Myslím na výsledky evropských kolegů, už znají zimoviště slavíků západoevropských, jihoevropských a východoevropských. Každé jinde, izolovaná fůrou afrických kilometrů. Soudržná, striktně vymezená. To je tedy síla! Přeji jim ty objevy. Lze to slavičí rozdělení Afriky vnímat „poledníkově“? Pak bychom si též mohli přisadit. Souhlasili by s tím středoevropští „nachtigalové“? Snad ano.

Nemůže se jeden divit při těchto skvělých objevech, že lokálně mohou populace vyslábnout. Jak tomu bylo v minulém století v čase ptáčníků (na které se to nesmyslně svádí). V Africe hledejme odpověď. V sahelských zimovištích těch dávných časů. Je dobře, že nám technika umožňuje sledovat slavíky dál, než jen naše čtyři měsíce na hnízdištích. Považme, drží-li opakovaně ti zkušení i zimoviště – a snad i některá z hlavních zastávkových míst – co to je za zázrak! Jsou schopnějšími, než jsme soudili. A mohl jsem to tušit. I sem se totiž starý mistr znovu vrátil. A třeba ještě vrátí. Teď je na druhém konci cestovní úsečky. Zatímco já se tu třepu v ledovém povětří, koukám do roští, kde snad ještě nedávno pobýval. Sepisuji postřehy, co všechno bude na tabulích. Všechno, od kopřiv přes hranostaje, až po ten Sahel. A pro lidi vychystám obrázkový sešit a všem ho budu rozdávat. Napadlo mne to včera. Bude se to jmenovat Přiletěl k Vám slavík! Dostanou je majitelé pozemků, co mi umožňují návštěvy. Dostanou je na radnicích obcí, v jejichž regionech působím. Nabídnu je školním dětem, které se do čekání na ty místní slavíky aktivně zapojí. Slavíci si náš zájem zaslouží.

A pak přijdete domů a takovýhle odkaz na pěknou reklamu.

Chtěl jsem začít nadávat nad některými událostmi, ale čas nastalý mne usmlouval.

Přátelé, po několika odbornějších titulcích sahám po jednom odpočinkovém a do konce roku zřejmě už nebude jinak. Vítám tedy příznivce překošatých vět, zabarvených někdy až přepodivně, odvedených občas i docela jinam.

Na svícnu čtyř prohnutých a výškově odstupňovaných kovaných prutů jsem s večerem zapálil první svíčku. Zlomyslný vítr přidržel Hrádek nad Kněžmostem a ona tak v klidu vousatila chladnoucím voskem místo pod svícnem. Kolikrát už před kovárnou svíčky takhle hořely!

Kováme teď dost pilně, na poslední chvíli vždy necháváme práci na betlému, který každého roku doplňujeme a vystavujeme v rodném městě na Klenici. Letos přidáváme kvartet muzikantů, postavu s džbery na rameni, hospodyni s vánočkou a hlavně volka s potahem a doprovodem. Až to vyfotíme, dám to k nahlédnutí. Šest hodin jsem dnes chystal basu, dala práci. Ale je si podobná, syn k ní vykove „obsluhu“ a vdechne život. Žijeme nádherným spěchem. Vraťte se sem tedy někdy do pátku, kdo budete chtít. Takhle je to z dálky (velbloud vzadu není skoro vidět).

Slavičí hnízdiště jsou impozantní i teď před zimou a přestože málo, občas se někde stavím. Byly časy, kdy jsem hledal hnízda a rozebíral stavební materiál. A protože jsem výzkumem zdeformován již jaksepatří, dovedl jsem uvidět snadno tu květnovou slavičku s jednotlivými stavebními materiály v zobáku a žárlivého přítele s očima na stopkách. Krásný výjev je zachycen obrázkem z hybridní zóny německého Poodří, kde je tomu podobně jak uvedeno výše. Jen je tam zpěvák „luscinia“ a jeho partnerka „megarhynchos“. Ale tak to může být i u nás! A taky bývá, jen k tomu nejsme pozorní.

Pole, do kterých slavíci občas odletovali na prahu léta za potravou, jsou naruby. Bezinky už ale mají zase nachystané pupeny, jen „to“ vyhlásit! Pak to pojede. Říkám si takhle – proč ti slavíci hnízdí právě tady, co je tu jiné než západní cestou k Jičínu? Na to jsem ještě nepřišel. Dobře však, že tu jsou. Teď tu šantí střízlíci, než je zima vypráská z volné krajiny. Odletěly pěvušky, mizí červenky. Sníh nejde a je to dobře. Teda „nejde“ – na náměstí jsme měli slavnost a děti tím svým velebením zimy za mikrofonem, jej trošku přivolaly. To byla v Kněžmostě paráda, velmi vydařené! Když jsem přišel domů, na obrazovce zpíval o prvním adventním koncertu Hradišťan s Jurou Pavlicou! Nemohlo být patřičnější chvíle k této neděli!

Ještě jsem zapomněl na mlynaříky. Je jich už čím dál míň, ale potkal jsem je. I oni k tomuhle času přispívají svou převelikou přátelskostí, jako by krajina pro čas nechtěla jiného.

Silnicí běží ztracený pes. Tak přec má ta chvíle stín! Je zcuckovatělý a s bodláčím v šatu. Z jakousi smyčkou na krku, klidí se před koly aut. Působí provinile. Vykopnul ho někdo z auta, nebo snad vyrazil za neodolatelnou psí láskou? Anebo mu odešel pán. Kdo ví. Míří k městu, hledat uplatnění tam. S tímhle ohozem? Nevím, nevím. Zelená žluna mydlí do vrbové větve. Ne, tenhle kraj není bez života. Musí mít ale člověk chuť a čas se tady zastavit.

Přemýšlím nad tím, jak i mezi lidmi – přírodě blízkými, se to kastuje. Jak jedni zahlíží po druhých, závidí nevím co, pomlouvají se navzájem. Je to smutný. Imponovalo mi kdysi za komoušů, že právě v ornitologii se i přes nějaké ty pokusy angažovaných nohsledů „nesoudruhovalo“, drželi jsme víc pospolu a žili ten koníček jaksi spontánně. S prvobytně pospolným náčiním i zázemím, ale takhle nahlas se tedy nezávidělo. Ksakru, co se to s námi děje? Zaječel kos. Tak pozor, přichází změna! Najednou tu kolem mě nebylo ničeho. Jen krahujčí zrak. Ale nerozkoukaný! Neviděl mne. Bavil jsem se náramně, zmatkařem. Byl to drobný sameček, na žlunu by si netroufl, přesto i ona na větvi nebyla. Pohnul jsem se, protože tolik času co on, jsem prostě neměl. Vypad´, a já taky. Opouštěl jsem místo s velikým křížem u přejezdu. Byly tam zase kytky. Myslel jsem na život a na tu naši příležitost, než nás přezují.

Buďte zdrávi, vážení návštěvníci blogu!

Pokud se k nám budou šířit slavíci tmaví, bude to nejspíš ze severu. Ne z východu, jak se třeba ještě v osmdesátých letech mohlo zdát. Hranice, na které se v Polsku a Německu potkává se slavíkem obecným, není nikterak úzká a po okrajích bude značně rozvolněná. S jistou dávkou odvahy možno prohlásit, že vlastně zasahuje až k nám.

Porovnával jsem kdysi šíření slavíka tmavého severně od nás směrem západním a nezajímalo mne ani tak kam došel, spíš jeho nevelký odstup od našich pohraničních hor. A to se mi jeví jako zcela zásadní pro další vývoj výskytu u nás. A protože se tady dost dlouho nic nedělo, pojďme si zblízka prohlédnout trochu „zaprášené“, ale dozajista nejcennější hlášení z archivu naší kroužkovací stanice. Pojďme v tom případě postoupit o kousek dál, než se dosud spoře k výsledku uvádělo.

V prvním roce nového století byla v Polabí (Čelákovice) označena v hnízdě mláďata „slavíka obecného“, o kterých se zpětně lze právem domnívat, že patřila druhově rozdílným rodičům. Neměli bychom o tom minimálního pojetí, kdyby kontrolním odchytem v roce následujícím (12.května) v Německu u Luckenau (213 km) nebyl pták (jedno z mláďat) určen jako slavík tmavý! Hlášení je sice velmi strohé, ale proti přiřazení k druhu kontrolujícím kroužkovatelem nelze nic namítat. Škoda, že polabský slavík nedolétl o nějaký ten kilometr severovýchodně k Frankfurtu nad Odrou, tam už by si s ním specialisté poradili. Kdo nikdy nechytal hybridní slavíky, snadno onu ne příliš výraznou nápovědu v peří přehlédne. Nebude to snad znít příliš silácky, ale přesně si dovedu představit, jaký z „hybridních scénářů“ křídlo nabízelo. Z Německa uvádějí tři, z Polska čeští badatelé myslím že dva a my u nás (vlastní výsledky) pouze jednu variantu. A tak si troufám tvrdit, že letky právě vypadaly. Po samici z páru převážila podoba slavíka tmavého s minimálním prolínáním znaků slavíka obecného. Co nám tedy výsledek dalšího nabízí?

Zajímavé jsou výskyty hybridních slavíků Boleslavska v příhodných biotopech (pokaždé hnízdiště SO) ve vztahu k datumu. Ptáci byli nejčastěji dvouletí a v místech se objevovali spíše později (+/- červen). Nemohl se diskutovaný slavík, kontrolovaný za hranicemi později vrátit blíže místu narození? Třeba. Nemohl, držel-li zimoviště ST Polabí prostě o kus přeletět (směr jihovýchodní tomu krásně odpovídá). Anebo tedy – nemohl naznačit třeba onen směr šíření druhu (po matce) a tedy vazbu na „nedaleké“ (nejbližší možné) populace oderské? Co vůbec víme o návratnosti mláďat do místa narození tvrdíme-li, že podle kroužkování rozptyl není veliký. Kdo to zkoumá, já tedy ne. V širším okruhu (+20 km) nechytám, proto mám jen ony skvělé doklady návratnosti do oblasti. Jak se chovají mladí slavíci obecní a tmaví, když třeba tu a tam se najde pelichající dvouletý ST (třeba v horách) a v místě podle místních znalců prve nebyl. A co modráčci? Kdo se jim věnuje, žasne nad chováním mláďat v roce následujícím. Co tedy víme o mladých rezavých slavících? Já jsem k těm svým důkazům tedy rezervovaný. Kdyby se chovali jinak, než nás vede třeba mylná stopa, vysvětlil by se nám rázem i druhý otazník v databázi – ono daleké přesídlení mladého slavíka v čase prvního „návratu“ od Šumperka později na Mostecko, kde se jistě i narodil. Anebo se k frekventované cestě úvalem řeky Moravy nechal strhnout jinými. Mírně přeletěl, ale pod horami chybu napravil – a kdo ví, třeba ještě zpíval toho jara na mosteckých výsypkách! A nemohl tedy se mladý hybridní slavík z Čelákovicka nechat také strhnout táhnoucím slavíky tmavými kamsi dál?

Dlouho bychom mohli trošku zaprášené výsledky dvou našich slavíků proklepávat. Spíše jsem chtěl naznačit, jak cenná sdělení většina z nich skrývá. Sdělení, která lze oživovat „aktualizacemi“ s tím, jak nám poznatků přibývá. A skončím tím, co jsem vyslovil už mnohokrát – nehrozí rozhodně, že by i v tomto století nebylo u krále pěvců nad čím žasnout.

A to je dobrá zpráva snad i pro tento slavičí web.

Je po sešlosti. Zas to byl svátek lidí, kteří ptactvu věnují kus života. Lidí, k nimž patřím.

Touto akcí vlastně končí vše, co měl můj ornitologický kalendář naplánováno. Ne, nebudu ještě bilancovat, na to budou příležitosti lepší. Ale ohlédnu se za víkendovým setkáním v Kostelci. I pro ty, kteří o fungování slavičího blogu promlouvali. Zdravím Vás, přátelé.

Potkal jsem ty, které jsem potkat chtěl a mohl. Některé další už bohužel nedohoním.

Referát o slavících jsem nemohl pro časový skluz rozkošatit jak bychl chtěl, o postřehy však neochudím. Podám je nyní dodatečně. K tomu je stránka příhodná.

První věc, kterou bych rád zmínil je upozornění, že výsledek z Karvinska zaujme ještě jiným rozměrem.

V naší literatuře se uvádí, že slavíci z východní části státu mohou táhnout jihovýchodní cestou. Nebude to tak a slezský zástih je důkazem (červený bod na jihu Španělska).

Když jsem prohlížel v čerstvém čísle časopisu kroužkovatelů zajímavá zpětná hlášení z roku „12“ hlavně u pěvců (ti mne vždy zajímali nejvíc), z oblasti severu Itálie mne zaujaly výsledky u moudivláčků z oblasti „Verbania“. Ze stejného místa, jako je poslední hlášení slavíka (náš z Mladoboleslavska). Užívaný turistický obrat „První krok do Alp“ platí o místu i pro migrující ptactvo. Připomeňme si ten výsledek spojitostí mezi oběma hlášeními:

Slavíci z Polabí byli ohlášeni ze stejné oblasti italského podhůří (červený dvojbod), oba v dubnovém datu. První z poloviny 3. dekády, druhý z poloviny 2. dekády. Zajímavější jsou tyto výsledky ale v jiném ohledu. Zatímco první vypovídá o jedinci „chyceném pastí, následně zabitém“, druhý je radostnější. Ona totiž v časovém rozmezí mezi těmi zástihy vznikla v místě přírodní rezervace a na začátku nového století pak i stanice zkoumající spontánní migraci ptactva. A to je bezesporu obrat přeradostný! Jak by asi jen skončil slavík ze Studénky, kdyby žil v čase dědů a udělal podobnou chybu v místě zaústění horské řeky do jezera, a nechal se nachytat.

Takhle jistě ne. Jako jeho předchůdce z Poděbrad! Bohužel.

Pro slavíky a miliony ptáků jiných je dnes i podle čerstvě získaného důkazu cesta od moře k horám konečně volná.

Další dvojice výsledků nabízí představu o čase, v kterém dosáhli evropských břehů slavíci – nezkušený (pražský) a zkušený (slezský). Oba přilétli na jih Španělska. Mladý a cesty neznalý až 23. dubna x starý, s perfektně zvládnutou cestovní mapou už 29. března! Ostrůvky „Isla Grossa“ byly jedním místem, oblast „Almeria“ tím druhým. Stejnou Almérií odletěl do Afriky koncem léta i geolokátorem sledovaný slavík z Anglie.

Je otázkou, zda na jarní cestě (rychlejší a často i zkracované) táhnoucí slavíci po přeletu moře odpočívají už tady, anebo letí dál až do podhůří Alp k jezerům. To zatím nevíme.