Zaměřeno na slavíky

Čím víc pokoušíme chytáním paní Štěstěnu, vyčkáváme v tahových koridorech do pozdních chvil, skoro do zámrazu, věřím, že se to povede. Setkání s dvěma více či méně slavičími druhy – Tarsiger cyanurus a Luscinia calliope.

Zatímco modruška u nás již zápis má, kaliopa zatím ne. Ale přijde, já to vím. Tak jako přicházejí v pozdním podzimu jiní vzácní hosté z dálav východu, třeba budníčci. Opravdu, mohu-li si tipnout, stane se to v Jeseníkách a nebude to dlouho trvat. Musí ovšem tamní podzimy vydržet, jako letošní. Aby se mohlo chytat.

Chtěl bych zažít hlavně slavíka kaliopu. Nastudoval jsem si jeho chování i zpěv, potulky i rozptyly, místa výskytu. Ti hosté zatím nejdou, mívám ale v ornitologii štěstí, tak tomu věřím.

Budu stát ve stínu za světlem a tak, jak dnes přiletují třeba rehkové, tak přiletí ten vzácný slavík. Příležitost, pozorovat v noci sedlem pomalu táhnoucí ptáky, člověka naučí. Jinak táhnou skřivani, jinak králíček a střízlík, jinak lejsci černohlaví, odlišně červenky, docela jinak sluky, jinak se chovají netopýři. Dá se to napozorovat a letos jsem se naučil slavíky. Dostalo se mi šance několikrát, protože když mám službu, v boudě spíš nepobývám. Kde to člověk v nížině za celý rok zažije!

Kromě toho sibiřského slavíka bych ještě chtěl, aby přiletěl lišaj smrtihlav. Každý rok se ukáže na tahu a já mám zatím smůlu. Tak to bych si taky přál. Jo, a jinak se v letu chová budníček, jinak křepelka a docela jinak ledňáček, ten se fakt nesplete. A taky volavka popelavá, jednou už se taky chytila.

Je zážitkem vidět na ptáky, nocí se stěhující. Kde se to komu povede. Někteří se v letu ozývají, třeba skřivani či drozdi, je to úžasné. A kdyby člověk nemusel ráno spát, viděl by tah denní. To je taky síla. Jednou jsem takhle nespal! Sešel jsem pod sedlo, kde v úrovni špiček horských smrků a očesaných jeřábů mířily do údolí skupiny drobných pěvců, plných neklidu. Zapasován v borůvčí, které je výškou po pás, ne jako tady v nížině. Strnulý mezi trusem jelení zvěře, s hlavou nastraženou k dívání a poslouchání, pluly přede mnou ty skupiny docela blízko. Neviděly mne, ani to nečekaly při ptačí cestě.

To jsem vždycky chtěl, být takhle na tahu. Tady si sedám na pařez a přemýšlím nad strašnou cifrou ptačích křídel, která tudy proletí v cestě za sluncem. V neskutečné druhové bizarnosti. Ještě, že to k poledni většinou končí, můžu si dojít na kafe, zakrojit sušený vepřový a přikousnout tak tvrdej chleba, že doma bych o něj neovadil. Tady se na něj člověk těší. Připomíná mi to trochu čtení v dětství z Lesních novin, bylo to někde z Ruska, tam se ale při tom občas střílelo. To si tady nedokážu představit, když vidím sluku, jak se nocí blíží a neví o mne, zobák i to oko, jak se rozhlíží v kuželu světla, a pak – letí-li vysoko, tedy přes síť, mizí úžinou nad lesy dolů. Úplně neskutečné dotyky, očima.

Když ptáci v noci netáhli, fotil jsem takové ty kýče – jako měsíc na špičce smrku, hvězdy přes oka sítě a podobně. Pak jsem uviděl laně, jak jdou sjezdovkou napříč. Rozvážně, samozřejmě. A když se zas setmělo, podíval jsem se k obloze na hvězdy a ony to nebyly, byly to červenky, které táhly pod nimi a jen některá když poklesla do jiné hladiny letu, ukázala červenou hruď, jako že: „Nemýlíš se, jsme to my. Už ses nás mohl dávno naučit. Jsme k nespletení“. Kolik jen se jich pomlátí cestou o okna, kolik přinesou kočky domů, to všechno je vepsáno do karet zpětných hlášení. Když jim takhle lezeme do života, alespoň se to na ně dozvíme. Má to smysl. Dřív jsem ptáky střílel z praku a nestřílel špatně. I to mne při tom koukání v horách navštěvuje. Děkuju za ten obrat, byla to blbost. Budu se snažit, co budu moct, ptákům pomáhat. Je jich čím dál míň a zaslouží si to. I za to, jak mi nakonec obarvili život. Mohli se na mě vy…., neudělali to. Dali mi ještě šanci a já se jí držím. Pověsil jsem hodně budek, stavím Slavičí háj, vytáhli jsme labuti háček z paty, píšu slavičí blog…

Na shledanou příště.

Když přechází říjen v listopad a hory si ještě drží podzim, chytání je plné naděje.

V tu dobu totiž mohou sedlem protahovat veliké vzácnosti, hlavně od Pobaltí. Sibiřané. Pěkných pár druhů se tu už povedlo chytit, zejména vzácných budníčků, proč by se nemohl objevit třeba slavík kaliopa. Překvapený bych nebyl, když jej mají už jinde po Evropě.

Jeden člen jedné předchozí směny byl jedné noci svědkem, jak jedna síť ani opakovaně nechytla táhnoucího zedníčka skalního. Chytačem je znalým, není mu důvod nevěřit. Přestože máme z boudy výhled ke světlu, řada ptáků proletí bez záznamu. Hlavně za hvězdné noci. Je-li člověk venku, pomohou hlasy z oblohy. Těch bývá dost a díky nim jsem nepřehlédl po půlnoci lesem táhnoucího ledňáčka!

Za mé návštěvy však táhly hlavně sluky. To nikde člověk nevidí a divadlo to je nezapomenutelné. Způsob letu, typická figura, velká hranatá hlava, bílý lem vějíře. Cestují tiše, elegantně.

A pak táhnou kalousi. To je taky něco! Dám jednu fotku, kdo je nezná, aby se pobavil. Za noc jsme jich okroužkovali deset.

Přijdou mi legrační, louskají zobákem a nejkrásnější je, pouštět je do noci. Hebký tichý odlet a pak už jen stejně tichý les.

Snažím se být venku, i když ptáci zrovna netáhnou. Nemám hory zažité, a žasnu nad vším. Vidím příletovou cestu, vlnící a zvedající se od říčky Bělé kdesi v Jeseníku. Tam ptáci nastupují k výškovému přeletu. Plíží se sjezdovkou k hraně sedla vmáčknuti do trav a jakmile přeletí, zvolna už bez námahy splouvají k Šumperku. Nejlíp je to vidět ve dne, kdy hlavně po ránu tah pokračuje už v barvách, s jiným voláním. Jikavci, hýlové, pěnkavy, konopky, stehlíci, křivky, čečetky, zvonci, zvonohlíci – jak v Knize o Jizerských horách. Nádherně vypsané Mílou Nevrlým v kapitole o čihařství.

Já, člověk z nížiny, ani nechodím spát, protože bych stejně neusnul. Jen k odpoledni přelet slábne. Dotahují králíčci, uhelníčci, parukářky, koňadry s modřinkami, šoupálci, lindušky a taky špačci. Ti ovšem i v noci a to jsem donedávna vůbec netušil.

Když člověk přijede dřív k podzimu, troubí kolem jeleni.

Pak to všechno zapadne, přijedou lyžaři a prožijí to tady jinak. Nádherný kout, nádherný, plný energie. A poslední dobou už i vzpomínek.

Než dám pokračování z hor, upřednostním report ze setkání kroužkovatelů v Kostelci nad Černými lesy.

Bylo tradičně po roce a bylo třiatřicáté. Sešlo se nás ještě dost, i když někteří rozchytaní upřednostňují v tu dobu ještě terén. Je to škoda, protože setkání stojí za to pořád. Za sebe mohu říci, jako pravidelně referující, že právě tady mohu sdělit k chytání, co na blogu ne. Taktiku, zkušenosti, vítězství i pády při hledání přibližování se k objektu bádání. Tam to opravdu jde.

A mluvil jsem letos o nejstarším slavíku v naší ornitologii, je od nás, z Mladoboleslavska.

Připomenul jsem i opakované setkání s kroužkovancem z pod Alp, a jen krátce už „zavadil“ o problematiku s tím spojenou – o místa jejich pohnízdního pelichání. To by ovšem bylo na samostatnou diskusi. A dlouhou.

Musím říct, že referáty byly do jednoho perfektní a nechci vyzvedávat nějaký. I když trošku inklinuji samozřejmě k vystupujícím specialistům, ale s chutí jsem vyslechl všechny. A děkuji za tu pěknou příležitost, ožil jsem.

Do Slavičího háje si vezu dva keře, které jsem tam obdržel od svého kamaráda a zítra je vysadím. Jsou prý pro ptactvo požehnáním.

Cestou Polabím jsem se díval samozřejmě po slavičích roštích a přesto, že jsou už vymetená, dokážu si v nich ty jedinečné květny představit. Jednou se sem tak dostat se sklopkami! Už jsem měl loni i pozvání od jednoho z vás, kdo sem chodíte, ale já to zatím nemohu stihnout pro místa domoviny. Mají přednost – a pak také dál navíc poběží výzkum v Polsku.

Víc se zatím nevejde do diáře, ani do batohu. Na podzim a ještě před tím na sklonku prázdnin výlet do sedla Jeseníků, a to je za rok opravdu vše.

Tímto oslím můstkem jsem nakročil k dokončení zprávy z nočních odchytů v ČHS, už brzy na ně dojde.

Tak jsem tady zpátky. Nemá se po éteru psát, kam kdy kdo odjíždí, ale když napíšu po skončeném, že už jsem zpátky, nic neprojedu. Asi jste to z nevyřízené korespondence poznali.

Odjel jsem za poznáním a z takových cest pokud možno nekomunikuji. Abych se vzdálil všednímu a dokázal trefit zacílené.

Při ptačí cestě jsem to dnes nazval. To je věrné.

Byl jsem zas v horách, v místech jesenního průtahu ptáků, v Jeseníkách. Ani objížďka mi náladu nepokazila, ba naopak. Mohl jsem si prohlídnout směr ptačích příletů do sedla. Neskutečná příhodnost.

Vezl jsem nahoru strůjce horských odchytů i jednoho terénního pozorovatele ptactva. Dva lidi, kteří mají ornitologii srdci hodně nablízko. Věděl jsem, že i kdyby ptáci snad z nějakého důvodu netáhli, diskuse nad tím mi postačí.

Ptačí brána horami ale fungovala, jak se k podzimu sluší. A už jsem se mohl do děje zvolna zapasovávat a dolaďovat na prostředí, plné tahového neklidu. Hlasů i hlásků opeřenců, pracovního nasazení výzkumníků.

Mrazivá noc nás nechala sice jenom koukat, bylo však na co! Tolik sluk jsem neviděl. Letí na jih pro broky. Budou asi zdaleka, z ruských lesů, kde lidí je málo a ony žijí. Touhle mýtní branou odlétají před sněhy do zimovišť, nasazované kroužky to už ukázaly.

Mě ale zajímají především pěvci, to se ví. A tak, zatímco osazenstvo horlivě počítalo sluky a všelijaké kalouse, já jsem si říkal: Musí už přece přitáhnout a proletět tudy hýli „trumpeťáci“! To chci zažít, když už jsem v diáři sáhl po takhle pozdním termínu.

A přišlo ráno jedno, druhé i třetí – když se v orvané horské smrčině jeden takový ozval. Nedalo potom práci zkušenému kroužkovateli hýla přiblížit. Jen co ho označí, určí a já změřím nepřekvapivě dlouhé křídlo (92 mm), bude moci hýl pokračovat v cestě.

Ještě obrázek.

A po chvíli pak už přispívám do debaty u stolu pozorovatelny vzpomínkami na roky s osmičkou čerstvě vpředu (radši to tady nakreslím – 1983-4), kdy jsem podobné zimní hosty při Klenici chytával a kroužkoval. Čas chvílím přidal na výpravnosti, děkuji mu za to. A děkuji i této samičce severoevropské subspecie, která – po kolikáté asi? – utíká z ruské zimy pryč. Pak ale zase v dubnu, až pupeny keřů u nás se nalijí a ona se jimi povzbudí, až červení samečkové kolem své písničky zkoušet začnou a legovat tak sloky pro domovské lesy, poletí zpět. Jak jeden z dávných půldruhého sta bousovských, který ale smůly na cestě pobral tolik, že v Estonsku o okno se zabil a zpět nedoletěl. Jen hlášení centrály Matsalu směrem k nám po tom nedokončeném návratu zůstalo. Kroužek se nakonec postaral.

Jsou severští hýlové robustní i hebcí. Táhnou-li pospolu, jsou příznačně družní. Jejich kontaktní hlasy zní smutně – zimu přinášejí, ale uvidět je na zasněžených kopřivách české krajiny – toť obrázek mistra Lady!

A já jsem se v sedle Jeseníků mohl důvodně rozvzpomínat.

Je čtvrtek 22. října.

Někde na blogu jsem psal kdysi o největším překvapení naší zahrady. To když hostila slavíka a my mohli být u toho. Největším zůstává, i když dnes se přihodila věc podobně překvapivá.

Seděl jsem nedávno na lavičce a kochal se jezerní náladou. Nemám moc času ale tím víc si to užívám. Jezírko má rozměry půldruhého metru asi tak na čtyři a dalo by se možná přeskočit. Hladinu kryje zčásti stulík, při břehu roste orobinec a sítina. Není umělé a hladina je rovna výtlaku studny. Pod vodou jezírka je část dřevěné stavby z dávných časů, žije tu sumec a slunky. Z okřehku v sezóně vykukují žáby, líhnou se tu vážky a šídla. Kousek divočiny, jak ze staré učebnice přírodovědy. Hlavatá vrba se stále víc kloní nad hladinu, rozvrtaná velkými tesaříky. Brzy se do vody svalí. Chtěli jsme na ni vykovat vodníka, ale pořád nemáme čas.

Taky jsem si říkal, jak by bylo skvělé, kdyby se tady ukázal ledňáček. Seděl by na vrbě, zářil a čekal na příležitost pod hladinou. Až jsem se tomu zasmál. – A dnes nám vletěl do sítě, kde chytáme lesní ptactvo!

To jsme koukali.

Mladá letošní samička, táhnoucí kamsi do jižních krajů, zamířila do naší zahrady. Dali jsme jí kroužek a vyfotili.

Bylo to před desátou ranní, když odlétala nad loukou ke Kněžmostce. Zapomenuté přání se mi tak připomnělo a vyplnilo. Ve tři odpoledne dokonce přilétla znovu, tak jsme ji ještě zvážili a proměřili. Už se ani nedivila.

Zítra síť stáhnu a počkám, jestli třeba ještě nepřiletí. Aby si mohla v klidu zalovit.

Svádí to k úvahám, jak ptáci vlastně táhnou na svých prvních cestách bez zkušeností (slavík byl zjara také jednoletým). Jaká místa využívají v krajině, jak dlouho v nich prodlévají.

No a zahrada? Skoro nenacházím slov. Znovu se ukazuje, že třeba jen fragment přírodě blízkého prostředí dokáže dělat divy. A plnit ta nejstřelenější přání ptačího obdivovatele…

Jsme zpátky.

Ne, že bych v zahradě síť na ptactvo jehličnatých lesů zrušil, ale přeci jen už bylo téma představeno obšírně.

Mohl bych sice ještě poznamenat třeba k šoupálkům dlouhoprstým, že teprve takovýto odchyt ukáže, že i oni se po zdejších zahradách svižně pohybují a v čase mění. Zas bych se do toho ale zamotal, pojďme tedy radši k slavičímu zpěvu.

Proměnlivý je v čase jejich pobytu, i ve vztahu k jednotlivým interpretům. Vysvětlím to.

Staré práce upozorňují, že slavíci, zejména je-li špatné počasí, po příletu několik dní i týden nezpívají. Dnes máme možnosti jiné a podle toho vypadají i nová zjištění. Je-li prováděno monitorování příletu přehrávkou zpěvu, slavík na něj, je-li v prostředí již přítomen, zareaguje vždy. Buď tichým „zavrčením“, které většinou už nezopakuje, stane se ovšem, utlumíme-li včas produkci, že se tiše rozezpívá. Zpěv však má do námi přehrávaného daleko; neproudí, schází úvod.

Po týdnu pobytu slavíci začínají s koncerty, které trvají ještě v čase sezení na hnízdech. S krmením mladých postupně mizí.

V čase pelichání už nezpívají a klid je až do odletu. Znovu však třeba říct, že nové metody monitorování pelichajících slavíků a přehrávané typy hlasů dokáží občas i dávno „vychladlé“ samce přivést ke zpěvu. Krátkému, vyhrklému, ale zřetelnému. Pak už se komunikace odbývá nejčastěji jen v rovině ostatních hlasů.

Druhý důvod variability zpěvu je vztažen k poznatku, že co slavík – to jiný zpěvák. Nadání bývá zčásti dědičné, zčásti odvislé od možnosti odposlouchávání repertoárů sousedních (lepších/horších) a pak tedy logicky i od věku zpěváka.

Ne kondice fyzická, ale kvalita zpěvu je očekávatelně nejvyšší u starých ptáků.

Velmi zajímavé poznatky nabízí výzkumy v hybridních zónách, kde ani dlouholeté zkušenosti z domova občas nepomohou k zorientování se a jedině odchyt ukáže, kdo byl tajemným interpretem před chviličkou. A kdo by si myslel, že napoví místo, odkud zpěv přichází, velmi by se mýlil. Alespoň u polských řek lze zastihnout slavíka obecného docela „na vodě“ a tmavého v trní na mezi, klidně vedle rehka zahradního! Aby nás téma vyškolilo nadobro, zjistíme tu a tam, že poměrně věrný zpěv „ryšavce“ vyprodukoval čistý „uher“. Naopak niíkoli. Sám jsem si takto naběhl a budu to mít v uších s ostudou na celý život. Až když jsem si toho z předchozích let evidovaného pěvce poslechl po kontrole k večeru, přistihl jsem ho už v občasném odběhnutí k tipiské tvrdosti, patřící slavíku tmavému.

Zmiňují to němečtí kolegové z dřívějška, jak neskutečným zážitkem je pobývat v místech prolínání hnízdišť těchto dvou, ne už zas tak příbuzných druhů.

Problematiku zpěvu samců, vzešlých z přímého křížení, necháme už na jindy. Zažil jsem takové u nás v Česku a není docela snadné je rozpoznat mezi všemožně experimentujícími zpěváky květnových navečerů.

Přijde čas, kdy odjedu do lesů k Jeseníku. Do sedla mezi lesy. Na poslední odchyt sezóny.

Myslel jsem, že už tam letos nepřijdu, ale zlákalo mne to. Je čas sibiřských migrantů a tam je šance největší. Budníčci, hýlové – co já vím, co ještě. Naposledy chci vidět ta místa, kterými proletí statisíce ptáků za čas, k cestě jednoho každého nejvhodnější.

Červenohorské sedlo je výkonný trychtýř, ale jen na podzim.

Dělá mi strašně dobře už jen stoupat silnicí nahoru kamsi k hřebenům, pod ptačí křídla. Tušit to všechno a zpětně propočítat. A pak to nahoře uvidět. Elektrizuící vitalitu tahounů, nedávná i dávnější jejich rozhodnutí do toho jít!

My koukáme za oknem, přáními štelujeme vítr na jižní, svítíme do noci. Kéž by se trochu víc zakalila.

A já to mám ještě jinak – to ptačí odhodlání se na mne přenáší výrazně. Ne snad, že bych padal někam pod kopce s nimi, ale vždycky jsem si strašně přál vidět ptáky opravdu táhnout. Žít moment, kdy je vidím před sebou, vedle sebe a pak už spěchající dolů, nejspíš někam pod Alpy. A pak nanovo.

Proto se do Slezska potáhnu dvě sta kilometrů, musím tam být. A vůbec nevím, co z ornitologie stihnu ještě potom, třeba už letos nic. Zůstanu doma s fotkami a v tichosti budu vzpomínat, abych uběhlé snad jiným nepřemlátil.

Vzpomínat na sluky, táhnoucí večerem i nocí, zachycené šikovně na chvíli sítěmi. Ne zabité, pokračující(!) za chvíli dál. To je strašná síla! Tenhle punkt je bezkonkurenční příležitostí k zamýšlení se nad ptačí migrací. Sejdu se tam ve směně s legendou horského chytání, budeme mít fůru času na výměnu zkušeností. To bude výživné. Druhý rozměr výpravy. Jestli nás ovšem nevypráská sníh, nebo netrpěliví vlekaři. Ale za pokus to stojí.

Nevolím v životě jinak, vždycky je to s přírodou nějaký risk.

Ach ta okna! Kolik usmrtí skleněné výplně ptáků, těžko odhadnout.

Zabíjejí ze dvou důvodů. Buď si ptáci myslí, že sklo sklem není a průlet je volný, anebo jsou výplně tak vyleštěny, že odrážejí okolní zeleň. Pták se tam letí „schovat“. Ještě existuje třetí možnost, kdy je viditelnost omezena mlhou, to není ale tak časté.

Takhle se kdysi zabil v automobilce mnou okroužkovaný mladý slavík, zabíjejí se ptáci všude po okolí a včera jsem zažil nehodu králíčka obecného. Ač je drobný, šupa to byla pořádná. Sebral jsem ho z trávníku, oči mu ještě nezaklaply. Byla to ptačí samička, se znaky staršího jedince. Vzácný úkaz i při odchytech. Chytají se především samečkové a nejčastěji tohoroční ptáci. Tahle musela být zkušená. A přece! V okně se zrcadlil vinný keř a ona naletěla.

Vhodil jsem ji do túje, kde se zaklesla v husté koruně. Když jsem vyšel z kovárny asi za čtvrt hodiny, visela tam úplně stejně. Načepýřená, nehybná. Přišel jsem později a čekal, že ji seberu někde na zemi, ne. Byla na místě, ale zdálo se mi, že se na větvi přeci jen srovnala. Uběhla další půlhodina a králíček seděl o půl metru výš a jevil zájem i o dění pod sebou. To mne povzbudilo. No a při další návštěvě už v túji nebyl. Zcela jistě nepropadl k zemi, nesebrala ho kočka, uletěl. Konec dobrý, všechno dobré.

Při nárazech záleží na mnoha věcech. Tomuhle pomohlo zřejmě, že letěl k oknu šikmo a po tabulce se svezl. Kdyby však zůstal ležet na zemi dobu, kterou potřeboval k rekonvalescenci před vraty dílny na stromě, kočky by ho po chvíli našly. Králíčků takto hyne zřejmě mnoho, stačí prohledat „Okolnosti nálezu“ na kroužkovacích kartách. A myslím si, že právě i časté poznámky „Chycen kočkou“ mohou mít tento důvod.

Měl jsem po zbytek práce hezký den, opravdu jsem z toho výsledku měl radost. Králíček se z omráčení probral a určitě odletěl. Kdyby nabyl jakéhokoli vnitřního zranění, tohle by v túji nedokázal. Ještě jsem ji pak samozřejmě řádně proklepal, ale nikde nic.

Odchytila se krom brhlíka, králíčka, drozda a kosa i pěnice černohlavá (mladá samice), a to je dobrý výsledek.

U tohoto druhu se zkoumá nové zimoviště v Anglii a nelze tedy vyloučit, že i pták z naší zahrady…

…tam může mířit.

Černohlávci se tam přeživují v zahradách na bobulích a později kolem přepočetných krmítek. Ostrovní stát je totiž příkladnou zemí ve vztahu k opeřencům. Podívá-li se člověk ovšem v zimě i po tuzemsku, lidé krmítka též rozvěšují už mnohde.

I u nás některé pěnice černohlavé přezimují, na Moravě v Lednici a i po Praze.

Dnes je po ranní mlze slunečno, ve výškách přeletují špačci, v zahradě však vládne klid. Uvidíme večer.

Spíš ale jako pokračování pro ty, kteří tady rádi vidí nějaký ten druh opeřence jiného. Tak ještě brhlík, střízlík a budníček, tento je opravdový budníček menší.

Ráno se ptáků objevilo dost, k večeru už byla zahrada prázdná.

Chytají se kosové, většinou jde o letos narozené jedince, nepochybně průtažné. Králíčků obecných se chytá jen po jednom, ohniví vidět nejsou už vůbec. Parukářky zmizely též.