Rekord pořád platí

2 komentáře u textu s názvem Rekord pořád platí
Vydal jsem se po stopách nejčasnějšího zástihu slavíka obecného u nás.
Je uveden v Ornitologických pozorováních z Horusického rybníka a okolí. Je věci ku prospěchu, že autorem je svědomitý ornitolog J. Hora, který mi situaci na vyžádání čerstvě připomenul.
„25. 3. 1974 byl zaznamenán mimořádně raný výskyt slavíka, kterého jsem pozoroval na „Rudě“ v křovinách těsně u Horusického rybníka. Protože se pták jen rychle mihl v křovinách, domníval jsem se, že jde spíše o omyl. Ve snaze ověřit toto zajímavé pozorování rozestavili S. Havel a V. Hošek v okolí místa pozorování sítě a po hodině se slavík skutečně chytil“.
Snad se od Honzy dozvím ještě detaily kolem odchytu, pokusí se je dohledat a doptat.
Pětadvacátého března je datum tak na modráčka, ale jak vidno, stát se může cokoli.
Uspíšené přílety mají průkaznostně větší váhu než opožděné odlety, kde se může jednat o celou škálu kondičních problémů. Na jaře prostě pták přiletí, protože na to má. Co lze z toho záznamu předpovědět s vysokou pravděpodobností, že šlo o staršího zkušeného samce. Ti přilétají první. Dokonce lze i domyslet, že slavík svůj risk ustál a přeživil se. Ono – mezi námi – dnešní kalendář slavičích příletů do oblasti Od Humprechtu k Jizeře zná datum 10. dubna a to není zas tak propastné. A logicky lze očekávat, že místa bližší zimovištím jako je jih Moravy a Čech, mohou ještě nějaký den „trhnout“.
Dobré je též připomenout, že Jižní Čechy mají slavíky „nově“, v dobách aktivních ptáčníků nebyli.
Přijde-li člověk na slavičí lokality po půlce března, nevidí až tak důvod, proč by tam první od jihu nemohli být. Potrava v hrabance je, bylinné patro startuje, keře houstnou a noční teploty jsou k přežití. Možná je jen naší chybou, že jsme nedokázali zopakovat výsledek lidí, badatelsky pobývajících na terénní ornitologické stanici před 40 lety.
Nejsme pozorní, nemáme štěstí, nejsme ve správném čase na správném místě! Ono – mezi námi – takové hledání je hodně drahé, mělo-li by být systematické. Sám si mohu dovolit jen týden – dva, kvůli příletovému kalendáři. A vůbec netvrdím, že není chybný. Dokonce si myslím, že je. Neprojedu prostě těch více jak půl stovky hnízdišť během jediné vycházky a dobře vím, jak to šidím. Kde jsem byl včera, tam dnes ještě nebude, bylo tam mrtvo, jedu podregion jiný. Den uteče stejně, nikde nezjistím nic, a když příště či popříště se vracím na stejné místo, děsím se, aby tam snad nebyl.
Pak zamířím v zoufalství na plácek, který ani pořádně hnízdění neumožňuje pro nevýraznost či nedokonalost, zahraju – a on tam je! Matematická pravděpodobnost v háji, hlava mě bolí, jak se z ní snažím dostat, kdy jsem tady byl naposledy a proč jsem sem ksakru nešel dřív. Když ale vzpomenu, jak jsme přílety skrytě žijících pěvců dřív zapisovali bez přehrávačů, zůstávám v klidu. Jsem dnes přeci jen přesnější.
A tak to je i s tím desátým dubnem. Rád bych ho pokořil, ale nemám kliku na správné místo. V kalendáři je devátého, osmého, sedmého jen na jediné stránce a já mám vybrat cíl výjezdu. Po cestě domů pak v podvečer jen uvažuji, trefil jsem špatná místa nebo slavíci ještě nejsou. A když to nakonec klapne, většinou i sklapne. Pokud není za dveřmi noc a je chvíli čas. Chci totiž vždy ty časné dostat do ruky. Z mnoha důvodů. Už jsem si i vyzkoušel, že nelze věřit tomu, že který zpívá časně, takový tam zůstane. Kdybych byl dokázal při svém chytání ještě kroužkovat mláďata, možná bych měl v těch „výměnách“ dnes jasněji.
Přiletěl takhle totiž „rekordman“ k Husí Lhotě, byl starší, vybarvený, bez kroužku a mě to vnuklo myšlenku o smrti původního, letitého. Za pár dnů jsem nevěřil očím, zpívajícím stranou u lesa v zatáčce byl on – nejrychlejší, čerstvě mnou označený a na tradičním hnízdišti pod dubem bravurně koncertoval mistr, můj starý známý.
A pak do toho promlouvají auta na silnici.
Přemnohé plácky jsou hned za krajnicí a v zimovišti takové obezřetnosti třeba nebylo třeba. Tady zkraje po příletu, než se rozkoukají, často právě proto umírají.
Abych ovšem skončil veseleji. Co takhle toho pětadvacátého nabít baterky a jít to někam zkusit? A nebylo by tedy lepší vyrazit už o den dřív? (Úsměv)

2 odpovědi na “Rekord pořád platí”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *