Nebudeme už čekat

3 komentáře u textu s názvem Nebudeme už čekat
Pojďme touto chvílí odstartovat Slavičí rok Mladoboleslavska 2015.
Co mám zprávy z hnízdišť, jen jediné je po smrti. Z víc jak padesáti, to je dobré. Mám-li být upřímný, zajímá mne vždy takový malér, z vědeckého hlediska je tím zahájen zajímavý pokus.
Snažím se podle kroužků staré ptáky následně objevit na okolí či alespoň v oblasti. Většinou totiž nejmíň jeden z nich ve světě přežije a na domovské adrese pak v dubnu stane v místě vykopnutých dvěří a za nimi nic. Něco přeci – v lepším případě pařezy, v horším skrývka.
Samci slavíků jsou místům věrní, tříletí a starší pevně. Někdy je to až dojemné, jak z převážně zničeného hnízdiště slavík zkouší torzo udržet. Pak pomůže jaro, bylinné patro dokáže přechodně omezenou nabídku posílit a je-li možnost aby pařezy mohly obrážet, tradice se nepřetrhne. Velmi však záleží na mínění samice, jestli to s ním zkusí, nebo půjde za jiným. Samic je v populaci podstav, mohou si vybírat. A zpěváci se mohou roztrhat prezentacemi.
Aby to však nevyznělo černobíle dodávám, že mám důkazy o slavíkově víceženství a literatura případy zná též. Ale opravdu převládají na hnízdištích samci. A situace graduje během zakládání hnízd. Zvláště mladé, nezkušené samice jsou při práci tak naivní, že se stanou kořistí savčích predátorů. Asi jsem to nezmínil, hnízdo staví samice, samci k tomu „podpůrně“ zpívají. Jistě, mají za úkol též hlídat klid pro práci, ale přelom dubna a května je časem četných půtek a soubojů mezi nimi a to je pod knutou bouřících hormonů úkol největší.
Co se děje na hnízdištích v klíčícím předjaří?
Každé jedno je vzhůru!
Mám místo za mnichovohradišťkou Jizerou, kde v stráni kvetou sněženky, no to už bude obrázek těchto dnů.
Jinde začínají kopřivy a nad nimi lísky. Obecní strnadi tam už jsou v páru, vrabci úpolníci jakbysmet. Má-li místo kde ubytovat šplhavce, už tam některý bubnuje, nejčastěji strakapoud velký – ale pozor! U Jizery Bakovské se drží vitální populace strakapouda malého. No a u bousovské Klenice zas v topolech přežívají žluny zelené.
V oblasti Červenské kosy už startují devětsily. Tahle kytka je ve vztahu k slavíkům až magická. Kde kvete, tam se objeví slavík tmavý. Alespoň tak se mi to z archívu jeví. Ale já si musím každého jara alespoň jedno poupě v ruce rozemnout, já tu jeho vůni k nastartování potřebuji. A už přesně vím, jak jim na ty hlávky posvítí sluníčko, rozvijí se a babočky, co v úkrytech dohlédly jara, na nic už nepočkají! Pak nikam nespěchám ani sám. Jsou odřené, potrhané, vychystané. Kolem včely, čmeláci, kde se to všechno před zimou schovalo?
Jsou tam dvě borovice, lavička a přibyl svatý obrázek. Není kolem lavičky nepořádek, jen jsem tam ještě nikoho nepotkal. Místo je ovšem impozantní. Než se olistí vrby, lze odtud dohlédnout celé bahnitopísčité šíje a pozorovat bahňáky. Volavky i čírky, co tam k stmívání zapadají. A všechno to čeká na zpěv budníčka, střízličí, na rozvrzaný nápěv pěvušky, na první vlaštovky v dálce nad hladinou, na černohlavou pěnici až to rozjásá – a pak, na samého krále slavíka!
Jistě, po něm ještě žluvy, obyvatelstvo rákosin, co to má k domovu dál a taky kukačky. To už jsou ale devětsily bez květů, zdola ženou listy.
Tam ještě nejsme.
Zapomněl jsem na vůni, co té bude kolem!
Pro mne je to zážitek, nejdřív vyrazím k bledulím. K petrklíčům, fialkám a jak rozkvetou keře – trnková sluší, ale co umí slivoně? Ty divoké v prutníčcích, právě ze slavičích plácků. A pak naprosto královsky – jabloně. To nejde minout. Pak divoké růže šípků i tu galskou plazivou a ještě před tím střemchy a hlohy. To už je ovšem jiný odér! Ale proč být bez toho, když jaro to má na soupisce.
To jsou jen některé z pohlednic. Uvažte, že vás teď vedu do kraválu mimoúrovňového křížení silnic k „erdesítce“, kam osázeli snad všechno, co šlo do země zastrčit. To je parfumerie! Kdyby šeříky, jasmíny, nebo hlohyně. Jiného, docela neznámého tam je!
A pak je tu místo, nebudu ho jmenovat, kde se ucpala svodnice šlemem ze siláže a spáchala okoralou lagunu. Je to na gumovky, položit si tam pod ten bez sklopku, ale je to fofr. Tam se to zjara rychle točí. Když to však člověk prošlápne, zvednou se roje nějaké pakáže, co se v tom kuklí, zasmrádá to neskutečně, ale pro ptáky funguje.
Jinde to zas páchne po liškách. Břehy jsou v tom trní oklouzané, jak to v noci žije. Slavík kolem nevyhnízdí jediný. Jsou to totiž naprosté profesionálky.
A pak tu je vůně vody. Tam, kde padá odněkud někam, tam to voní po ní. To znám z rybařiny.
A ještě jednu „vůni“, současnou – moderní. Kolem čističek to je cítit po saponátech. Na druhou stranu, ještě že tam jsou.
A pak třeba ještě vůně deště, tu asi taky znáte. Buďme za déšť rádi, kdoví, jak to jednou bude. Vytáčí mne někteří průvodci z rádií, bědující nad oprskanými okny studia, nad kalužemi budoucích cest. Pro ně dávám obrázek a pro dnešek končím.
Kněžmost od severozápadu. Samozřejmě jeho část. Ještě pršelo a ještě že tak. Pro ten záběr.
Zahájím tím obrázkem besedu 1. dubna v místě. Přesně na Den ptactva.
Slavíci už se zvedli ze zimovišť, už jim to začalo. Napsal bych ještě, jak to nemají na cestách lehké, spíš těžké, ale až jindy.
Buďte blaženi. A jestli se nedostanete na svátky ven, vysejte si za oknem řeřichu. Zelená docela uklidňuje.

3 odpovědi na “Nebudeme už čekat”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *