Zaměřeno na slavíky

Podívejte se když tak na diskusi, tam jsem vyjevil aktuální stav z večera 14. dubna.

Jen krátce, ale vstoupit jsem před půlnocí ještě chtěl.

Nabízím obrázek z těch Dolců. Letošní je jiný, posunutý o tři týdny. Ne však na příletu, první mistr tam přibyl až v noci na dnešek. Nebo nad ránem, případně po ránu.

Tak prosím foto…

A ještě jeden postřeh. Zítra zaseknu práci, stejně by mi jistě „v kamnech haslo“. Musím za nimi. Asi už chytat. Mám priority, kam musím včas. Nejdřív na Studénku. Kdyby se vrátil „Ital“, chtěl bych mu stopnout přílet. Vloni jsem ho chytil až o prázdninách (viz blog), ale vím na něj, že kolegyně jej v bráně do Alp okroužkovala 14. dubna. Tušíte, o co mi jde. A taky bych ho chtěl slyšet zpívat. A víte co? Já vám sem ještě pověsím fotku místa, na které si přes půl roku třeba myslí.

Takhle to tam vypadalo předevčírem. Jen se nedejte mýlit trním, na sluneční straně – odvrácené už je dávno rezavé.

Vyfotil jsem to i pro paní kolegyni, aby mohla místa porovnat.

A pak mám místa další, na něž jsem dostal upozornění a dvě jsou fakt krásná. Tak tam taky. No a pak Bousov a desetiletý veterán. Zatím tam včera bylo ticho. Ale on někdy fakt nespěchá. Jednou se nechal i předstihnout, ale nějak to nakonec vyřešil. Jestli se s tím letos ještě popasoval, byla by to událost sezóny! Už takhle dopředu to vím.

Už se vracejí domů!

13. duben je dobrý čas, není to rekord, ale to není důležité.

Obsazen je Dolní Bousov poblíž motokrosového závodiště, znáte to místo mnozí z televize. Vrátil se starý slavík a takhle ta setkání vypadají. Je dobře, když je počasí a dá se fotit.

To, že už začínají kvést jabloně a naplno kvetou střemchy, je problém slavíků. Já jsem si té jarní záclony užil, oni ne. Trnky kvetou už jen po severních stranách dole při zemi. Nikdy tak ještě nebylo.

Zpěvák je ve velmi dobré kondici, má vypnutou hruď, tučný je velice. Zásoby nespálil.

Není ta fotka zaostřená, ale všiměte si „námrazového efektu“ na krku samečka a jak se mu pírka na tváři začínají v žilkách vykreslovat. Brzy bude parádníkem. Zpěv ještě taky potřebuje vyladit.

…

Jiného ve Lhoticích jsem nechytil, začíná už sám pěkně zpívat. Je chytrý.

Zítra text doplním o podrobnosti a zamyšlení.

Dnes je 10. dubna – čtvrtek a rekord v příletu do oblasti nepadne. A byl jsem pilný. Polovina nádrže auta vyčerpána, lokality prověřovány, slavík není.

Zprávy z republiky již jsou pár dnů pozitivní, 7. dubna z Prahy a z Moravy, 8. dubna další tři. Toť zatím vše.

I když je ono nezjištění u nás pro mne tak nějak smutné, výsledek je to dobrý. Letošní vlídné jaro totiž nic neuspíšilo. Poznatek se bude hodit.

Nabízím momentku z cesty kolegy J. Zajíce. Vyfotil ověřené místo tahové zastávky slavíků obecných v poušti Negev a myslím, že stojí za to.

Půjde ovšem s největší pravděpodobností o tahovou cestu pouze východních slavíků obecných, ti naši a západoevropští přilétají od jihu a jihozápadu, poušť je ovšem čeká též a větší.

Druh upřednostňuje křovištní stanoviště i během cest. Podle informací slavíci reagovali na test přehrávkou zdrženlivě kombinací hlasů. Což odpovídá i mým zkušenostem – jednak z pelichání, a též z dob čerstvě po příletu.

Když jsem zmínil letní pelichání, tam lze za určitých situací slavíka zastihnout i v „čistém“ porostu bylinné vegetace. Třeba ovšem dodat, že v době, kdy staří ptáci pelichají, je tato na svém vrcholu a garantuje úkryt i množství kvalitní potravy. Jirkovi děkuji a těším se, že v létě za pelichajícími slavíky na Mladoboleslavsko k nám zase zavítá.

…

Z publikačních kroků poslední doby bych rád zmínil připravované téma do Ptačího světa. Bude pro děti a podle předlohy výtvarník zpracuje jeden ze starých slavičích příběhů. Na to se těším i proto, že příběh se v druhé půli 80. let na Dolnobousovsku opravdu stal. Nese ochranářský apel, je s dobrým koncem.

Na hnízdištích už odkvetly trnky, kvetou střemchy a dokonce i hrušně. Ptáci se všichni přijdou za přehrávkou podívat, mnozí se rozezpívají. Slavík mezi nimi ale není. Není možné samozřejmě prozkoumat všechna hnízdiště v jednom zátahu, ale po jednotlivých regionech to lze.

V čem přeci jen bude moci být letošní jaro jiné, ve zpívání. To je další úkol. Zjistit, zda čerství samci nezpívají pro únavu, pro nepřízeň počasí, anebo z vyděšenosti z obvykle průhledného biotopu. V každém případě – bude-li se podle všeho odehrávat přílet „klasicky“, času je na všechno dost. Celý zbytek dubna pro staré a starší, dekádu navrch pro mladé zpěváky.

Uvidíme zítra. Vyrážím nanovo.

Nového nic – tak tedy jen krátce.

Ať jsme se snažili sebevíc, nic překvapivého se v příletovém kalendáři už letos nestane. Je sedmého dubna a to je čas, kdy z některého místa v republice už může hlášení zástihu přijít.

Poctivě jsme chodili, bylo nás dost, nikdo slavíka nezaznamenal. Ten výsledek je cenný. Ukazuje na zatím pevný řád v příletu podobných migrantů. Dřív jak konec první dekády apríla se čekat nedá, ať si u nás jaro dělá co chce. Teď, objeví-li se záznam na webu ČSO či mi to přátelé pošlou z terénu přímo, už to nepřekvapí.

Kalendáře na poličkách jsme totiž rozlistovali do míst, z kterých slavíky známe. Přiletí vůbec podle nich? Kruci, snad ano.

Když jsem u těch mých zpravodajů a přátel, jeden z nich mi poslal krásné obrázky z výpravy do Izraele, kde před nedávnem (28. 3.) táhnoucí slavíky v Negevské poušti odezvou na přehrávku potvrdili. Není to skvělé? Je to skvělé. Já gratuluji, a děkuji Jirkovi za možnost informaci mít. Z Maďarska jsou už záznamy pár dnů, ptačí pospolitost tuzemských hnízdišť se už také dolaďuje. Je to ve vzduchu, do slova a do písmene.

Právě pročítám chystanou studii týmu ornitologů (napříč Evropou) o vztahu druhu k vývoji prostředí hnízdišť, za naši zem jsem poskytl biometrické údaje stovek měřených slavíků. A tak si říkám, letošní vývoj hnízdišť je i v tomto ohledu tedy zajímavou událostí.

Tak krásný pondělní den všem, kdo v dobrém přicházíte.

Z odkvétajícího Kněžmostu vinšuje Pavel Kverek

Nádherný čas, nádherný kraj, nádherná křoví! Slavíci však doma ještě nejsou. Křoviny už ale čekat nemohly. Hnány sluníčkem i strachem o světlo, mnohé odkvétají. Dymnivky odkvetly docela.

Pod švestkami už je bílo z opadaných kvítků a nastupují třešně. Jen trnky si to rozdělily, ty ze slunných svahů dokvétají, na severních rozkvétají. Pro srovnání letošního předstihu – javory v březenském parku byly loni ve stejném stavu 24. dubna.

Projel jsem místa Mnichovohradišťska, Březenska a Dolnobousovska – dneska. A včera Bakovsko. Mám výsledek zajímavý – všechny lokality přežily! Chodil jsem krajinou, dokud stačily baterky.

Počasí se snad konečně začíná měnit a tah se zlepší.

Z ptačích druhů jsem nic zvláštního tentokrát neviděl. Vrány šedivky měly zásnuby, dvacetikusové hejno kvíčal bylo spíš místním srocením, než že by táhly. Občas lze v této krajině ještě potkat skřivana, zpívají budníčci větší. V křovích jsou pěnice černohlavé a pokřovní, zpívají pěvušky a na okraji topolového lesa ve vývratu zazpíval střízlík. Obecní strnadi jsou dávno v párech a hnízdí. Mláďata těchto druhů budou letos dřív. Bude zajímavé sledovat – stihnou-li vše brzy – co budou dělat s volným časem později.

…

Dokážete poradit?

Éterem se pohybuje množství zajímavých lidí, slavičí blog váže též mnohé znalce – tedy poraďte.

Může jít v tomto případě (jak si nedůvěřivě myslím) o devětsil Kablíkové, protože „bílý“ to není.

Hledal jsem to po internetu, ale kdyby to byl domnívaný, tak přeci místo nálezu se svými 260(!) metry výšky od hladiny by pro něj nebylo, nebo snad někdo víte víc? Ta kytka má tři nalezistě v republice, všechny v severních horách!

Odpovědi klidně vložte tady pro všechny, nebo zprávou autorovi. A já vám předem děkuji.

Překvapily mne ty květy, když jsem hledal první slavíky. Devětsil lékařský na jiném konci lokality roste, ale tento mne zaujal netradičně bílým květenstvím. Přišlo mi i velmi půvabné, tak jsem ho vyfotil. A kvete jich tam mnohem víc, než zabral objektiv. Mám radost už teď, ať to s ním dopadne jakkoliv. Takové překvapení!

Květů tam je možná stovka. Chtěl jsem dodat, že by snad byli lepší ti slavíci, ale jestli v mapě rozšíření platí i dnes údaje z toho jara „11“ – no, tak to může být klidně nejjižnější stanoviště u nás. Třeba řeknete, že se za ty dva roky hodně oteplilo a roste všude po pangejtech. Ale já ho fakt ještě neviděl. I když…. …. i když v místě byl stoprocentně již před lety, znám odtamtud ty jeho listy, jen jsem myslel, že jde o ten růžovofialový. A ono nejde.

Já tam nikdy takhle brzy na slavíky nechodím, takže pak je odkvetlý a když člověk kytky nezná podrobně, neřeší to.

Uspěchané jaro, děkuji ti. Tohle jsou první letošní výsledky!

Ještě jsem přidal větší přiblížení, takhle vypadá. Že by tam Martine nebyl ani jeden fialový při nich? Nevím.

Dnes dám něco jiného než rákosní slavíky modráčky, i když mi radost přivodili i o víkendu. Teď už je ale nechám ubytovat a půjdu je spočítat po půlce dubna. I když nevím, jestli to ještě nenapsat, co jsem zažil vedle Nového na rybníku Brodek. To je chytrý modráček – ten ptáček, zato zpěv mu moc nejde. Nebo to ještě fláká, nemá snad pro koho.

Ne, pojďme odtud kus dál, na hnízdiště slavičí, k Solečku.

Podívejte se na obrázek a já o něm hned pojednám.

Tohle je hnízdiště přenádherné.

Není to vidět, ale skrývá skalní bloky – tři se soutěskou. Když se povede některou sezónu a je tam dobrý zpěvák, pak to tam zní jak v kostele. Ptačí slova se třesou v tom kamení, hledají skulinky v květech třešní a míří k obloze. Jsou výzvou k už snad přeletujícím.

A teď ještě, co vidět je. Horem odbíhá k Pyrámu hřbet Hrádku a tady v těch místech se kreslí (pro někoho trestuhodně) akátovým lesem. Jak rozkvetou, jednoho jara nevynechám! A lelek tam vrčí, nad zemí, plné slunce.

…Tak jsem pojal úvod a teď pro ty, kteří se zajímají jinak.

Všimněte si průseku pod elektrovodem. Je požehnáním pro slavičí hnízdiště. V chystajícím se mlází každá moudrá slavice postaví hnízdo, většinou v obrůstajících pařezech. A do okolí s hrabankou pak odbíhá pro obživu. Takže letos už budou překvapeni příjemně.

Poznatek druhý?

Průklest byl proveden loni v čase, kdy se samec chystal pelichat. Natolik jej zákrok vykolejil, že tam nepelichal. Prokázal bych to nesnadno – říct, že v místě nezůstal. Při letním putování za pelichajícími dospělými slavíky navštívím kdeco a tak jsem přijel i nad Přepeře, do pásů křovin v kopcích, jestli tam nějaký není. Byl, a byl přesídleným ze skal. Podle kroužku.

Pro pelichání potřebují kvalitní biotop. Tady se skrývá odpověď na dávná podezření, že se po vyhnízdění „někam“ ztrácejí. Ztrácejí – málo, ale přeci. Jsou to ti, jimž letní hnízdiště zesvětlala, že je nedokáží ukrýt, kdy nelétají. Převážně však zůstávají doma, jen jsme neznali je najít.

Tímto výzkumem byla před lety vypracována strategie kombinace technik, kroky i výsledky byly průlomové.

A ještě k pláckům:

Nezjistil jsem v neděli žádného ze slavíků a ani se nedivím. Možné to není. Unikátní březnová šance tím padá. Ale duben, co se chystá, ten jim tentokrát připraví takovou fascinaci, že napříště z Afriky vyrazí dřív. Kopřivy budou po kolena (po moje kolena), trnky opadané, slivoně vyvoněné. Snad květy třešní, ty možná vydrží.

Když jsem viděl u Klenice, jak orseje svítí v zelených březích, kde v lagunách tančí ropuchy každoročním štěstím, že se ještě vešly mezi noční kola aut, strhla mne nálada k radosti. A potkal jsem lidi v zahradách, kde jsme k sobě za léta přátelští. Dovolí mi tak parkovat mezi ploty a hodnotíme ušlý čas. Jen se divili uspíšení návštěv. Opáčil jsem, že oni mají brambory v zemi taky s předstihem a práce jiné též svižně rozběhnuté.

Slavík nebyl ani tam, ale i to je výsledek cenný.

Jsou v těch místech vývěry vody a sám jsem se byl podívat, mají-li ještě čím vířit. Mají, a vydrží. Pokaždé jejich trychtýře po zimě čistím a u té, kde jsem začal, mohu se nakonec napít. Jsou to chvíle, kdy žiji naplno. Všechno je tam se mnou – motýli na podbělech a včely vedle nich. Líná Klenice, co na mne ví, že jsem v prvních klukovských návštěvách neuměl plavat. Když jsme ji přehradili, pak brzy ano. Jen rákosí, co mne teď bujně odstrkuje, bývalo bojácnější! Co chvíli hořelo od parních lokomotiv. A jednou jej socialistické zemědělství rozoralo a vyselo po něm cosi. Prohráli, ale zelených cvrčilek, co do řídkých brček nalétalo! To jsem nikdy neviděl. A neuvidím. Dnes mi tu odporuje prales, vysoký a hustý. Sluší ale i on těm místům v kraji domova.

Musím se posadit. Už mi to začlo. Míří ke mně od hráze Brodku všechny… …vzpomínky.

Sedím na mezi, kam slunce svítí a lidé nechodí. Je odvrácená od cesty-panelky, jíž lze dojít do luk u Koprníku a kudy půjdeme v máji za ptačím zpěvem.

Přede mnou laguna, stál jsem tu v zimě a říkal – jestli tady ne, tak v mém kraji nikde!

Teď tu štěstím plápolám. Náhradním velkým přehrávačem pouštím modráččí písničku a on ji slyší. Velmi nesměle, kdesi z hrany polehlého rákosí, odpovídá. Budu do večera, abych vrátil šťastné dny předčtrtstoletí. To jsme to jinak žili, dnes je rákosních slavíků po republice dost. Ne tolik na Mladoboleslavsku, tak mám radost. Pravda, nevěnuji se jim tolik, dokonalý přehled nemám, čas mi berou slavíci praví – rezaví.

Jen ještě chvátám (v mezích možného – zestárnul jsem) vyčinit vlčákovi. Žene od mlýna srnu jak idiot, tak mu hrozím. Kouká na mě a já ho odkazuji, odkud přišel. A slunce mne v tom (už zas) pohodovém čase nechce nechat samotného.

Do laguny jsem nalíčil a natáhnul. To je tedy svět. Z blízka, když to člověk čte, je jinší, než když jde jen kolem. Na okách se houpou kocábky blatouchů – po slunci zlaté. Jakýsi hmyz je našel a tak je nás víc.

Modrák už nezpívá a nevím, jestli nezmizel. Mohl být průtažný, i když jsem ho zjistil už včera. Musím myslet na to, že jsem v tahovém koridoru jižního Kněžmostska, pod hranou bloků Českého ráje a tudy všichni, kdo nechce do skal, letí. Uvidíme, jak vše dopadne.

Z oblohy slyším naříkavý hlas husáka a říkám si – o co jde? Nu, přilétá mořský orel, asi jim pátrá po hnízdech a sameček husy si s ním ví rady. Jsou to chytří ptáci. Orel mne vidí na mezi a jeho žlutý zoban už stoupá v termice do výšky. Vrací se do skal. Přeletují kormoráni, není jich moc. Dohromady sedm. Bílá volavka – taky tu nebývala.

Nacházím hnízdo – velké, loňské. Labutě není. Je tu naprostý ráj. Ptáci v bezpečí. Laguna se celý den houpe. Gumovky mi tak tak stačí, hlídám si to. A jdu si zase sednout. Raší tam svízel a listy mrkvousu a všechno voní.

Zemědělci zachytli o plynový označník v poli (pruhovaná tyč) a nikomu to nevadí. Pod ním pár metrů níž vytéká utemovaný drén a tvoří bažinku. Těch sasanek kolem! A všechny se dívají k slunci. I já. I cvrčaly. Chvátají na sever. Aby ne. Domov je volá. Přilétli jeřábi. Není hnízdo jejich?

Naklání se večer, modráček nikde, jen bukač se z třtiny ozval. To sedí. Tudy pokaždé táhne.

Slunce se ukládá a my budeme děkovat. Ptáci už začali.

Ze sítě vybírám budníčka, koukám na kondici a odhaduji, kam asi míří. Odsedá si na černý bez a lapá po muškách. Kroužek ho vůbec nezajímá. Za chvíli mu to začne, noční přesun.

Bekasiny vylétly z ostřic, ale rozmyslely si to. Tak ještě ne. Ještě zůstanou.

V přístroji roztáčím disk a jen lehce nechávám zpívat. V momentě, pod výš taženou sítí – …a tak dál …a tak dál..

Teď třeba spěchat. Jestli má z fotky něco být. Blýskat bleskem v krajině nechci.

Sameček je stár. Dost stár, a to je dobře. Už tu asi hnízdil, taky dobře. A my si ho, až půjdeme třetího máje o sobotě, s jinými představíme. Povím víc o tomhle světě „pitomejch komárů“, abysme pochopili a tolerovali, poznávali.

Jako teď já. Modráček po zvážení a zapsání biometrik zpívá. Toť večer přímo parádní!

Špačci spěchají na rákosí, vlaštovka stejně tak. Byla už včera.

Laguna honí v proudech vodu všemi směry, až je nepochopitelné, jak to tak může být. Vodní chřástal s kropenatým vítají mladičké šero, bramborníček s černou hlavou naopak upaluje někam se natáhnout.

To jsou luka u Koprníku – kraj, který jsme zachránili. Pro tuhle chvíli.

Vzpomínám na dokument, který nám tehdy ukazovali při zavážení mokřadů. Všechny složky a instituce daly souhlas, že jim kroky nevadí. Všechny! A jedna je dokonce pozvala. Vím která a jakou protislužbou. Strašný…

My jsme ale pěkný kus houpavé země zachránili. Myslete si co chcete, ale ten pocit je pro mne „pralinkou“ k cestě domů.

Krásný večer jsem včera uviděl!

Těšil jsem se. Konečně jsem praštil s prací a jel nejdřív vyfotit čápa na kněžmostské nové hnízdo; za dvě hodiny znovu, to už měl „přítelkyni“ – jak poznamenal jeden z řidičů a pak jsem vypad´ do močálu. Šťasten. Tam to tedy žilo.

Laguna je obrovská novým rozlivem a tak jsem si říkal, jestli tady se neusadí modráček, tak už nikde! Dlouho mi to nevydrželo hrát, ale nebylo třeba. Tak nádherný zpěv jsem ještě neslyšel. Ten v odpověď. Bez klasického úvodu – ale ty směsi, co kde naposlouchal. A ten přednes! Nechytal jsem ho, nebyl už čas. Je usazený, nic se neděje.

Sklopkou jsem v mokřadu za pobřežím – tradiční tahové místo (bývalo i hnízdištěm) – chytil jiného samečka. Staršího, ale potřeboval by ta pírka ještě trochu vyleštit. On to stihne za krátký čas. Pak se rozsvítí celý, i s bílou hvězdou.

Dal jsem schválně tuhle fotku, abyste viděli – vy, kteří ornitologii ještě nepraktikujete, co ten modráček nabízí. Když sevře ocásek, schovají se ohnivé barvy za břidlicovou šeď kostřece (shora). Podívejte se též, jak má pod krkem krásně modrá pírka v souborech, jako by měl uvázaného motýlka! Jsou krásní a my to máme, jako ten Jakub na rybách. Všechno hned zase pouštíme.

Tuku moc neměl, tak ho podezřívám, že daleko nepoletí.

Dvě stovky doupňáků na stromech – to byl zážitek. Tohle je vždycky velká síla! Létaly husy, už hnízdí. Je málo strnadů rákosních, co se děje, nevím. Viděl jsem v páru mlynaříky, ti už také nikde nejsou. Zato špačci a konipasi – ti nocují i letos. A taky přilétla vlaštovka. Na noc, odněkud. První.

Kvetou blatouchy a začínají slivoně. Ještě zítra si tam vyjdu a pak přehodím výhybku do slavičích roští – bohužel. Nebo bohudík? Jak se to vezme.

Ta zem, jak do ní zapršelo – to je radost. Je houpavá a snad ji uchráníme. Jako mokřadní stanoviště kytek a zvířat.

Nad Brodkem v obecním lese zpívá brávník. Pěkný moment. Jsou tam s ním i zpěvní drozdi, kvíčaly i kosové. Ti lesní.

Žluna zelená tam volá roztouženě, střízlík to zvučí odzdola. Pěvuška, červenka, budníček menší – tak to je čas, kdy táhnou modráčkové. Bahnem.

Souhlasíte s tím takhle? Oproti loňsku jednoznačně.

Co se stane u tažných ptáků? Zamýšlí se nad tím mnozí. Dnes v neděli jsem chtěl už vyrazit do roští, ale odvolal jsem to. Kvůli počasí. Ale jestli mají ptáci přibýt, přibydou právě v podobném čase. Kolem okna letí k Žehrovským lesům hejno brávníků. Budou to už asi „protějšky“, protože samci dávno zpívají po lesích. V půli týdne jsme instalovali hnízdiště ledňáčkům, tak to vím odtud.

Drobné rybky už jsou pod hladinou, rybařící se mohou tužit! Takhle vypadá dovozový prefabrikát (+ víko, samozřejmě).

Místo do gumovek, vlezl jsem znovu do archivu kontrolních odchytů. Skvěle se v tom čte a vždycky se něco najde.

Zaujaly mne doklady soudržností párů. Nemám jich mnoho, ale některé jsou půvabné. Jak si (i roky po sobě) žijí oba ten svůj slavičí vztah. Nebýt kroužkování, nevěděl bych to.

Jen co spásné deště přejdou, vyrazím v týdnu ven. K prvnímu naslouchání a už teď vím, že zažiju sílu. Všechno pokvete, jen slavíci tam nebudou. Ale co kdyby. Včera jsme to řešili s návštěvou ze stanice.

Nemá ten první zápis v promítnutí do příletových vln velkou výpověď podle mého, ale bývá to romantické. A vzrušující. A nezapomenutelné! Všechny rekordmany si dodnes pamatuji a tady takhle od klávesnice bych je mohl okomentovat. Takové to jsou události. Jen jsem si však novou strategií naboural všechny staré přílety – ty byly totiž zjištěními samovolnými. Dnes lokality cíleně prohledávám akusticky. Jemně, opatrně. A dostávám se tak k slavíkům, kteří by byli dříve jistě přehlédnuti. Chovají se totiž svérázně. Ale tím jsem zdokonalením vlastního stylu prošel. Uvědomuji si však právě, že jsem tak znevěrohodnil průzkumy dávné i docela nedávné – totiž i ty, kdy jsem kolem křoví „vyhrával“ z kazeťáku. Ty byly jen „mezikrokem“ k cíli a dnes se jim trochu směju. Došel jsem dál a je otázkou, jde-li vůbec aktuální forma zjišťování ještě zlepšit. Snad jen násobným výměrem času, průzkumu věnovanému.

Když jsem zmínil pionýrské doby vyhrávání z magnetofonu – vzpomínám, jak se mi v tom stříbrném „jezevčíkovi z tržnice“ zamotala kazeta (v prvním okénku ještě dřív) a vzteky jsem onu skříňku nakopl. Prvně a naposledy. Normálně se tak nechovám. Magnetofon s tím počítal a odpověděl skluzem do Kněžmostky. Otravnou spolupráci vyřešil sebevraždou.

Dnes má monitoring s využitím hlasových úryvků nezastupitelné místo ve výzkumu, vůbec si nedovedu představit práci bez techniky. Tím jsem výsledky konečně dostal do roviny uvěřitelného. Škoda, že mi není těch nádherných „-cet“. Že čas tolik zdrhá a ošidit nejde. Jde ale ještě víc žít. A touhle výzvou je příhodné doprovodit mladé jaro. A hned jak v krajině oschne, pojďme jej vítat! Kulisa bude zase už o stupeň tmavší. To promluvil déšť.