Zaměřeno na slavíky

Pěkné téma se nabídlo z včerejšího chytání!

Jak to je se soudržností slavičích párů příliš nevím, hlavně proto, že to neprověřuji. Výsledky mám pouze náhodné a dále je jasné, převládají-li v chytaných mladé dvouleté samice, soudržnost neočekávám. Samice totiž v přebytku na hnízdištích (na rozdíl od samců) nebývají.

Vím však o jednom páru, který se spolu „schází“ v letech po sobě (u Býčiny), ale včera jsem odhalil další u Klenice. A tak jsem měl důvod k přemýšlení, jak to s nimi je.

Samec je starým harcovníkem u toho soutoku s Trnickým potokem (popsal bych o něm jistě půl blogu) a družku měl už minimálně v tom roce dvanáct, kdy byly odebrány celé rodině vzorky pro analýzu DNA. Vloni jsem kontroloval jenom jeho, ale protože jsem je včera chytil zas, je jasné, že to spolu táhnou.

Jsou pěkného peří, samci je sedm, jí – přesně nevím. Byla, co starší, kroužkována už v roce dvanáct.

Právě teď začali krmit mladé, tak doufám, že jim to vyjde (ikdyž předpověď straší ochlazením). Hnízdiště jsem jim před lety přímluvou zachránil. Ani jsem netušil, že zůstane až v takovémto stavu.

Je tam s nimi ještě jeden poflaka, ale pár je sestavou jasný.

Protože jsem v poslední době šetřil obrázky, nyní dám. Ona má přednost, on půjde po ní.

Je romantické, dívat se domýšlením za jejich setkáními.

V čase školních prázdnim je pelichání rozdělí. Každého zastrčí na jiné místo hnízdiště či snad i jinam (to ještě docela neznám). Ona odlétne dřív a africký cíl páru též nebude stejný. Když je slunce tropů postaví na nohy, v únoru jim to zase už v hlavě cinkne a oni poslechnou. A znovu trefí! Křídla je povedou po starých cestách.

On je pak doma o týden dřív, protože poslední zastávku v spěchu ošidil, ona přiletí dokonale připravena hnízdit. S tukovými zásobami – málem „kulatá“. A bude toho třeba. Ví to. On se v podpoře na hnízdě nepřetrhne a jí ke všemu vyčerpá snášení po odžitých láskách. Ona vajíčka vysedí a on se nakonec znovu vzpamatuje. Praští se zpěvníkem, se sólováním bude konec. Dobře ví, že začala práce. Nezklamal ji nikdy, nezklame ani teď! Je na svých 23 gramech vychystán k výkonu, ona se propadla z 26 (jak v čase příletu samičky bývají) na děsivých 19,5 gramu. A bude hůř! Od zobáku si teď utrhnou oba, jen aby potomstvo nestrádalo. Vidí to stejně – on i ona, jde o jejich „krev“.

Kolem je potravy fůra, květen je rozdávačný a červen přidá. Všechno vychází, děti porostou. Rozběhnou se brzy, aby je kočka od nádraží společně nevyhmátla. Kdyby snad z posekané louky něco uslyšela. I létat se mladí naučí. Potoulají soutokem a vypadnou po Klenici na obhlídku kraje. A psát budou tvář domova do čisté mapy. I letní souhvězdí, co svítí nad krajem. Pak odletí, kam je nasměrují nevyslovované pokyny slavičích předků.

Staří hned s posledním soustem mladým, začnou měnit peří. To už ale řečeno výše.

A kdo ví – v roce patnáct, třeba zas tady u soutoku. Doufejme. (I se mnou).

Ještě jejich podobenky:

23. května jsem konečně navštívil lokalitu u splavu Červenského rybníku abych zjistil, jak to je s případným návratem slavičího veterána, když se mi to před májem tak pozdávalo.

Zázrak se nekoná, alespoň to tak po dnešku vypadá. Starý slavík to zřejmě již nedokázal a v místě je usazen jiný. Loňský není, ale příliš starý nebude a kdo ví – může jít i o potomka!

Přesto příběh připravím pro ornitologický časopis, i když se už vrátit s největší pravděpodobností nedokázal.

Začínají kvést černé bezy a to znamená, že zpěv bude končit. V hnízdech je situace těsně před líhnutím mladých, hnízdiště jsou v tuto dobu až neuvěřitelně tichá. A i když existuje způsob, jak slavíka v místě potvrdit, odezva na zpěv se většinou již míjí účinkem. Když tak porovnávám stav hnízdění tady u nás a u polské řeky, je to tam zhruba o týden pozadu.

Když už jsem dnes byl u Červenského rybníku, díval jsem se kolem něho. Bylo teplo a vlaštovky s břehulemi byly konečně šťastné. Břehule si sem nad hladinu létají užít zásnub, ve vzduchu se provázejí ve dvou, ozývají a loví. Hmyzu je najednou všude dost. Jen aby bouřky nepřinesly bídu!

V Slavičím háji je slavičí pár a hnízdí. Samec je zkontrolován, na ostatní členy přijde řada později. Poctivě eviduji všechny ptačí druhy v místě, nápadně přibylo cvrčilek zelených. Vyhnízdila tam bažantí slepice a srna je v travinách též už s potomkem. Ukazuje se, že jakmile ponecháme kus krajiny svobodnému vývoji, nestačíme se divit. A přesně o to nám jde. I kdyby kolem všechno vyšumělo, my ten malý ráj uhlídáme. Je totiž soukromý.

Ožínal jsem trávu, aby výsadba užila světla, černé bezíky už mají poupata. Doufám, že si toho naši slavíci před létem všimnou a nenechají to sklidit pěnicemi. K pokřovní a černohlavé přibyla hnědokřídlá. Jen slavíková zatím chybí.

Lidé se táží, kdy to představíme v médiích. Zatím není co. Výsadby musí zhoustnout, uvidíme příští rok.

Když jsme vyjeli k domovu, brzy po cestě nás obklíčil déšť. Takový přívalový, vydatný a vydržel až k hranici nad Libercem.

Ještě před tím ale proběhly důležité odchyty na vytipovaných lokalitách a všechny za sucha. Měli jsme štěstí.

V krajině jsou běžné žluvy i síť je zachytila. Kukačku též. Sojka se chytla sklopkou. Na nástrahu se chytil i mladý samec rehka zahradního, jistě protahující dál, usouzeno podle tukových zásob a způsobu chování v temném křoví. Pak už sklopky chytaly jen a jen slavíky. Obou druhů, obou pohlaví, jak bylo v plánu.

Když jsem prve zmínil drobné slavíky obecné, nyní doplním ty tmavé. Jsou také menší, než znám z našich luhů. Je to zajímavé. U slavíků tmavých se obtížněji určuje věk teď, když jsem měl příležitost je soudit, ověřil jsem to.

Kontrolovali jsme i některé z předchozích let, to bylo potěšitelné pro hostitele. Zajímavostí je v Polsku, že oni musí kontrolní odchyt doložit přefocením kódu kroužku.

Je vzrušující pozorovat oba slavičí druhy, jak se kolem řeky chovají, jak si každý vybírá to svoje pro život. Některé fígle ale platí pro oba a těch bylo s úspěchem využito. Velmi brzy jsem se naučil číst tamní prostředí a plácky tipovat přesně.

Jen o počasí jsme měli obavu. Kdyby dva dny z výměru pro déšť vypadly, záměr by cíle nedošel. Takhle to klaplo přesně v dopoledni před odjezdem. Poslední slavík, poslední měření, poslední testy a snímkování. I čtení kroužku, byl totiž přesídleným z roku dvanáct. Na chytání byl obtížný, zřejmě nehnízdící s velikým prostorem. Prvně bylo upuštěno od pastiček a chycen byl na „tichou síť“. Jinak bychom ho snad ani nepřečetli.

Nelze říct v čase odjezdu před koncem střední květnové dekády, že stav slavíků oblasti je kompletní. Není.

Cestou domů, už za deště, jsme zastavili na mostě Warty pro fotku. Kdyby nebyla temná, byla by krásná.

Warta teče krajinou jinak než Prosna. Zde už nechybí rozlehlé vrbiny, udržované jenom struhadly bobrů, do nekonečna zmlazované. Klasická hnízdiště slavíků tmavých. Ti obecní se drží místy už jen na zvýšeninách nad řekou, postupně mizí docela. K severu dál širokou polskou krajinou směrem ke Skandinávii už přilétají jenom slavíci tmaví.

Když ovšem člověk uváží jejich početnost od České republiky nahoru, žasne, jak málo jich jsme schopni v létě zachytit. Přesně lze stav připodobnit k oné kapce v moři. Jasně, míří k jihovýchodu do delty Nilu a nás spíše míjí. Ano, polští a skandinávští bezesporu, ale pak jsou početná výskytiště v Evropě západní! Kudy ti letí do zimovišť? Jeden dánský Československem jistě, je totiž uložen v archivu. Jediný.

Výprava skončila. Krásné polské řeky a vaši početní slavíci – nashledanou.

Přijíždíme do oblasti dřívějšího bádání s obavami. Předpovědi nejsou dobré, přílet obou slavičích druhů na hnízdiště též nelze na dálku odhadnout. Zejména v místech „doteku“ jinak spíše odlišných druhů.

Hostitelem osobnost polské ornitologie, kompletní sestava expedice, dodržený harmonogram úvodu.

A k spokojenosti též již dříve vyzkoušené zázemí základny.

Předpovědi se mírně mýlí a slavíci jsou!

Jsem zpátky po letech a dívám se do Prosny – řeky, kterou Poláci nechávají žít. A to ještě netuším, že se v druhé části pobytu objevím u Warty – řeky (a teď hodně potichu) ještě krásnější. Té, do níž se Prosna, mířící na sever, nedaleko odtud vlévá. Řeky, divočejší právě o tu sílu Prosny. Ač se obdivem mohu pominout, mám smutek nějak současně. Jak to, že u nás jsme tak hloupí a na přírodu v podobě onoho „psa“ ten „klacek“ vždycky najdeme?! Jak to, že ztrácíme cit pro krajinu? Jsou lepší tady jen proto, že mají zem natolik velkou, že si „tohle“ mohou dovolit? Nevěřím! A co na to biodiversita? – Coby, je rozmanitá! U nás to sousloví též umíme vyslovit, tady však platí.

Mým úkolem ale nebylo obdivovat krajinu, to by zastal kdokoliv. Měl jsem být nablízku odchytům obou druhů, zvláště pak samic a zhodnotit tím dvaatřicetileté zkušenosti v tématu. I pro mne však mnohé bylo nové, třeba slavíků tmavých jsem u nás příliš neužil. Věřil jsem ale, že druh rychle pochopím a v úkolu obstojím. Vzrušující a svazující zároveň.

Postával jsem v tradičním prostředí slavíka tmavého, poslouchal hlasy, sledoval jeho návyky. Obloha déšť držela zbytky sil, ale nepustila. V návratech pozdější slavíci tmaví s rozedněními čerstvě přibývali. Vysoká škola ornitologie!

Pracoval jsem pro zadání, i pro sebe. Pobíral náručemi, čeho doma nelze. Z větví i s pod nich sklepával vědomosti, plnil jimi dosud čistou hlavu i zápisník. Slavíci tmaví uherští – třída mezi slavíky! Nebudu mluvit za ostatní, za sebe je však víc a víc začínám druhově vzdalovat. A přesto o sebe za jistých okolností stojí! Selhávají ve výběru a komplikují vývoj.

První šok, který jsem utrpěl? Jsou tu tací, prezentující zpěv slavíka obecného! Se vším všudy, i s hlasem kontaktním. Proč to dělají, když nakonec hnízdí s protějškem druhově stejným, jak jsem brzy doložil. U prvního – budiž, ale já jsem „naletěl“ i u druhého v pořadí! Jak málo o nich vím.

A slavíci obecní, kteří u Prosny zvolna osídlením (od jihu) končí? Na můj vkus jsou drobní – to za prvé. Zpěvy nic moc, to naši od Klenice, ti vybraní, to by byl nášup! To za druhé.

Další zajímavostí (a to si kolegové/yně uvědomí, pakli-že na blog přijdou) je skutečnost, že slavíci neměli klíšťata. I my z toho pohodově těžili.

Jiná zajímavost, kterou jsem zažil prvně. Nikdy mi při práci s motyčkou v roští neznělo nad hlavou kázání, reproduktory šířené vedle z kostela. Věc v místě běžná.

A další moment. Když hostitel Pawel v krásné budově – sídle přírodovědné instituce – zjistil, že spolu s pochvalou za čtyři zpívající slowiki rdzave kladu důraz na zachování keřového patra parku, za malou chvilku mi dal podepsat vypracované doporučení a odeslal jisté instituci s tím, že věří v úspěch a sílu obhajoby. To se nevidí! A když jsem u Pawla – za můj obdiv krajině a řece jsem v závěru pobytu obdržel nádhernou knihu o tamní přírodě, dílo čerstvého tisku. A pak mne požádal o „slavičí“ přednášku pro jejich společnost. Též domluvil text o mém sklopkaření, tolik potěšen výsledky.

Jindy jsem mohl obdivovat profesionální práci u sítí a následně i se slavíky u zámořské mladé dámy, působící aktuálně na universitě v Oslo. Máme také mladých adeptů, i přítomná studentka z Čech se ubírá cestou podobnou. A zbylí vědci z týmu? Vysoké hodnocení na jejich účet beru do ruky. I pro osobnost, u které výsledky v Praze přistanou a která jim s podporou okolí vyhladí jednou finální tvář.

1. Hostitel, pracující s archivem

2. Hnízdní prostředí L.luscinia

3. Hnízdní prostředí L. megarhynchos

4. Pracovní atmosféra

Polsko 2014

Skončilo týdenní snažení týmu specialistů na společných hnízdištích slavíka obecného a tmavého v říčních nivách Prosny a Warty. Shoda je v tom, že bylo úspěšné.

Ohlédnutí se připravuje.

Slavičí krajina severovýchodu Mladoboleslavska hlásí: „Obsazeno!“.

Čtrnáctý rok nového století zdá se dobrým. Lidé hlásí slavíky odevšad, moc děkuji. I tady vedle do Suhrovic. Prý v noci poslouchají, takhle ještě žádný nezpíval! Inu, půjde o starší ptáky a ti „umí“.

Slavíků je dost a zdá se, že nějaký ten výpadek si sledovaná populace může dovolit. Vedu kampaň za křoviny, tam se to hájit dá. Se stromy by to bylo těžší, ty se holt z přírody během dvou tří let docela rozkradou. Sýkorám, brhlíkům, strakapoudům a zeleným žlunám, žlutým žluvám a šoupálkům jejich naději protopíme! I krutihlavům.

I letos trvám na odhadu početnosti 1000 slavičích párů pro region Od Humprechtu k Jizeře. Je to málo, nebo hodně? Je to takhle: Pro porovnání s odhady pro republiku je to úsměvně „válcující“, pro naši krajinu „tip-ťop“. Nevím, co se kde děje, ale máme se tady dobře. A bude se slavík šířit – a šíří se. Jen kdyby letos uspěli!

Samičky už snáší a usedají, doufejme, že máj jim „nenaloží“.

Chytil jsem takhle posledně legrační dvojici – on drobný (s kroužkem z roku „13“), ona také starší, ale urostlá krásná slavice (kroužek nový). Třeba ji víc zaujal hlasem. Hnízdí na železničním náspu v zmlazovaném javoří, pan „dráha“ to tam vždycky po letech v čase bez listí pocvičí křovinořezem a všichni se máme. Nechává jednu babyku u mostu přes Klenici, tam mu nevadí a slavík má kde zpívat. Dobře to funguje. Zatím. Kdybych měl tak čas hledat hnízda, jak bývalo v letech osmdesátých! Snad až budu stár.

Uvidíme, s ohledem na tato „rozběhnutá jara“, jak to budou mít slavíci s potravou. Jestli třeba strategický hmyz k obživě už nezačne tvořit i více pokolení a páry to nepřesvědčí překopat návyky, jak bývá na jihu Evropy. Proč by ne. Pokud schéma teplých březnů a dubnů vydrží, někteří s tím třeba začnou. Prokázat ovšem takové události bude náročné a podmíněné dokonalou znalostí konkrétního slavičího roku. A kroužkováním, samozřejmě. Pro váhu sdělení je to podmínkou.

Jestli to má být taky „o pocitech“ – pak jsem v aktivitě šťasten. Nechtěl bych se dožít stavu, že slavíků v kraji nebude. Onehdy jsem říkal „že snad třeba…“, ale teď vím – vzhledem k věku, že už bych jinou specializaci nehledal. Je pozdě. Mohu to takhle říkat, protože letošní návrat mistrů a jejich paní je kolosální! Co víc si přát před odjezdem z krajiny jinam. Za horami se mi tak bude pracovat klidně. Snad nedorazíme s předstihem, tady ještě tmaví slavíci hlášeni nebyli. Jen, aby to neznamenalo nějaký mazec, data pro průtah samců jsou už vysoká. Na ty staré mám vepsán a odzkoušen přelom měsíců.

Nikdy nikam do dálky nevidíme, neznáme tedy možné průšvihy migračních tratí, zejména klimaticky problematickou cestu příkopem Nilu. Řeknu vám, kdykoliv si tyhle věci uvědomím, huba mi nejde doklapnout. Co to je za fascinaci! I proto času pro výzkum nelituji. Uvidíme za pár dnů u „Ryšavé řeky bobrů“!

Kdybych si mohl přát, chtěl bych, aby obecní slavíci už v místě fungovali v párech a protějšky tmavých, aby přitáhly vteřinku po nás. To bych si k řešení velice přál.

Dotaz Martina V. ze severní Moravy mne přivedl k myšlence napsat pár slov k určování stáří slavíků obecných.

Samotný návod a jeho vývoj by tady zabral mnoho stran a zamýšlen je pro jiný prostor. Spíše chci vyjevit, jak je určování pořád zajímavé i tajemné. Ano, i tajemné. Patřím k lidem pokorným, chyby uznávám a kolik toho vím, je více na zvážení jiných. Ale pracuji na sobě.

Určování stáří jarních slavíků není tak jednoznačné, jak se o něm dočteme v odborných publikacích. Ale to mi snad nikdo vymlouvat nebude. Živý materiál je živý materiál. A když jsem viděl, co lze za pár roků nafotit u kroužkovaných modráčků na severočeských výsypkách, jen mne ujistilo. Představy padají, korekce vládnou.

Vím, co by bylo třeba pro posun – chytat letní mláďata a sledovat proměnlivost rozsahu jejich částečného pelichání. A vzít v potaz i to, že každé mládě první kabátek z hnízda má přeci specifický. Už tam vídáme výraznost, počet a barvu skvrn, které v šatu pro kategorii 1K/2K (jarní) zůstanou respektive mají zůstat. No a ti jarní, to je někdy rébus. Nepomůže ani znalost kostnatění lebky, všechno je dávno pryč a my se máme rozhodnout.

Třeba před pár dny.

Řešil jsem slavičí protějšek ohledně věku, strkal křídla ze slunce do stínu, fotil k přemýšlení doma. Porovnával velké peří v tvaru i opotřebení, hodnotil vyzrálost rohoviny – a nic. Vím dobře, takové jsem už míval. V starém století jsem tomu přiřadil nejpravděpodobnější tvar a líčil v křoví s motyčkou dál. Dnes píšu otazník, rychle z ruky nepouštím, kroutím nad sebou hlavou, pak se usmívám nad vyhřezlou neschopností a ztrácím jistotu. Ale kdo by o sobě neměl pochybovat?

Peří slavíků dostane po zbytek jejich roku zabrat, ne tak v oděru, ale v barvě. I proto samečkové svým šatem za jarních koncertů už zase kouzlí. Hoří, voskově žilkují na hrudi, pouští na sebe slunce, oční světlý kroužek mají zřetelnější, a ve stínu proměn vybledly i skvrny z mládí. Tací se nám pak nabízí k určení.

A ještě poznámku, okrajově souviející – je jisté, že loňské hnízdění bylo bídné. Dvouletí výrazně chybí.

Tak je „dovítáno“. Nikdy jsem se nebál tak, jako dneska. Podlomené zdraví, zprávy o počasí, chvat.

Zdraví jsem ještě podkopnul pobytem v kose, počasí však znovu děkuji. Ani počtrnácté jsme nezmokli i když předpověď v tom měla naprosto jasno. Lidi to ale odradilo, přišlo jich 27. Víme však dávno, že do té čtyřicítky je to optimální. Zúčastnily se děti a to je vždycky k zaradování. Že si přivstaly. Ale ptačích hlasů mnoho nebylo, to tedy ne. Skřivani, strnadi obecní a rákosní, budníček menší, pěnkavy, kvíčaly, konipasi bílí, vrabci polní, pěnice černohlavé i hnědokřídlá, kukačka, žluva, rákosníci, vrána šedivka. Bezhlasově pak čápi na stožáru, volavky popelavé, vlaštovky nad řepkou a špačci v lese, káně nad polem a ptactvo vodní hladiny. Ozval se ale zeza rybníka slavík, a pro mě tajně modráček. Viděli jsme divoké husy, růst májovky, skřehotat skokany, rozjetou rouchu zelenou, růst svízel. A taky události největší – dva rybáky obecné na lovu, mocné troubení jeřábů v slati a překvapení nakonec. Ne, že by šlo o nějakou vzácnost, ale Tom předvedl znovu, že o VPZ mívá formu a dobré nápady. A to děti uchvátilo. Ne ani tak dva rákosníci proužkovaní, které jsme okroužkovali a hned zase pustili – labuť byla událostí dopoledne! Než jsme se přiblížili hrázi, byla už rutinně odchycena a čekala na nás. Ne ani tak kvůli odečtu kroužku půvabně bílé labutí samice, ale proto, aby byla osvobozena z nebezpečného sevření rybářským vlascem. Noha byla zaškrcena, sic ještě snad pohyblivá a druhá se zabodnutým háčkem v plovací bláně. Ještě že byla na břehu k dispozici pojízdná kovářská dílna s nástroji na zákroky. A tak děti i dospělí viděli v praxi, jak ornitologie může pomáhat. Labuťce byla poraněná noha současně vydezinfikována a pták puštěn na vodu.

Poté došlo před koncem na rozdání propagačních materiálů a příležitostné sbírky peří. Teď si uvědomuji, že jsem prvně zapomněl na dotazy. Budiž.

Jsem rád, že lidé viděli „houpavou zem“ lagun, s odkvétajícími blatouchy a dvěma odlétajícími vodouši, nejspíše kropenatými. Jsem rád, že hlouček zpěvavců přeci jen toho chladného času zazpíval a my mohli slyšet. Mělo to smysl, i když jsem byl zvědav – a to nepopírám – přijdou-li též lidé místní. Mnoho jich nebylo a to je škoda, vždyť právě proto byla vybrána jejich/moje krajina.

Drží se „klub příznivců“ našeho vítání i proto akci pořádáme. Pro ně, pro dobré jméno tuzemské ornitologie, pro zajímavé vyvrbení každé jedné z výprav. Poděkovali jste přátelé nám za ranní nabídku – děkuji oplátkou vám.

Děkuji za zájem, za milou a kultivovanou společnost. Děkuji počasí, protože, co se stalo dnes směrem k nám sešlým, to je na zpychnutí!

Děti si mohly ve volné přírodě pohladit labuť, kdy to zažijí? Pomohly svou přítomností a zatajeným dechem napravit nepříjemnost, kdy tohle zažijí? Viděly též, jak svobodná pak odlétá. A navíc – až kód kroužku promluví, budou ještě chytřejší. Potkalo se před chvílí všechno, co potkat se mělo a chtěl bych dětem nyní vidět do myšlenek.

Na čápy jsme též nezapomněli, tím dnešní hlášení končím.

Přátelé, ornitologická vycházka bude za deště, nebo bez něj. Poradíme si.

Do půl sedmé čekáme na místě srazu, pak nás najdete po cestě u rybníka. Není problém. Pokud by pršelo, jen bychom omezili kroužkování, nic víc. Alespoň by se nám víc leskly šutry, co mám pro mladé účastníky připraveny.

To byste nevěřili, jak je ten kout hezký v dešti.

Do Slavičího háje se vrátili slavíci dva. Jeden živoří ve zbytku stále ukrajovaného křoví za sběrným dvorem, druhý už čeká, až nám to v háji povyroste. Zpívá hned u cesty.

Jak jinak. Oba mají kroužky, jeden z roku „11“, druhý z „13“. Znám se s nimi dobře a dělají mi radost.

Všechna výsadba se ujala, chce to jen čas. Příští rok už bude plac docela vidět, rozšíří onen pruh u cesty natolik, že by se to už mohlo povést. Myslím, že se záchrana krále pěvců povede. Než prvnímu zmizí staré hnízdiště, nabídneme taky náhradu.

Je tam krásně, když člověk tou cestou jde a vidí, že mělo smysl úsilí, že město si taky všímá. Že lidé z části přilehlé otevírají za noci okna a poslouchají ty dva vlastence.

Než sklapnu počítač, protože času není, napíšu pár postřehů o starším slavíkovi.

Kroužkoval jsem ho v čase pelichání za hranicí kraje na Sobotecku, u obce Trní.

Pobýval tam vedle hnízdního páru, byl dvouletý a je rekordmanem v časném pelichání (krom samozřejmě kříženců). S takovými bludnými slavíky se člověk v oblasti už většinou nesetká, tady to mělo být jinak. Hned v roce „12“ jsem ho chytil hnízdícího právě vedle Slavičího háje na dožívající lokalitě. Byl tam i v roce „13“ a sleduje, jak prostoru ubývá. Podle mne to už ani na hnízdění není. Když přiletí i v roce „15“, už ho ubytujeme v novém, bude-li chtít.

Tito staří kmeti, přijdou-li o letitý domov, už se nikam daleko neposouvají. Hledají v nejbližším okolí a nebývají nároční. Uvidíme. Oba se dostavili s přesností dvou dnů, není to obdivuhodné? Je.