Na Kverka se chodí

Žádné komentáře u textu s názvem Na Kverka se chodí
Jedním slovem – krásné!
Před chvílí jsem přijel domů, fotky od pořadatelů teprve za mnou přijdou, tak je sem přidám později. Jednu, nebo dvě.
Moc jsem si spravil chuť po té Boleslavi jezdit zas mezi lidi „s peřím“.
Ukázalo se, že za mnou lidi přijdou i takhle daleko. A docela mne znali a to je vždycky moc hezká chvilka, když při podepisování knížky pochválí zážitek a přidají třeba právě podobnou informaci, třeba že tenkrát to Noční Mikrofórum poslouchali.
Přišel i pan starosta města a to člověk poskočí. Často se to stává, jen jaksi tady v Kněžmostě nepřišel tehdy nikdo. A plakát strhli v samoobsluze hned druhý den a pořadatelé už nový nedali. Bylo mi to líto. Člověk šel mezi ně bez honoráře. Nejsem na podobné zvyklý, právě naopak.
Bylo krásné vracet se ze stmívajícího Podještědí krajinou Malé Mohelky, která mne inspirovala k článku Cesta na sever. A jak mám zjištěno, ten se v tom hlubokém údolí lidem opravdu líbil.
Český Dub – a ať to tamní vědí, protože jsem je pozval k blogu – se zapsal u mne mile. A to jsem jim zapomněl pochválit soubor Horačky, zapomněl jsem. Když mne mladá paní farářka uvedla tak skvěle, zážitek to opravdu byl. Dal jsem tomu tolik, že trošku hlasivky napadají. Dlouho jsem nikde nebyl a nemám trénink.
Tím, že se dny krátí, projekce byla slušná a obrázků dost. Přetáhli jsme, jak jinak s Kverkem, ale jediný z posluchačů se nezvedl k odchodu – ba naopak, byli nadšeni tou improvizací. Tak jsem „přidával“.
Ještě jednou Vám tam k Ještědu děkuji, vydrží mi to dlouho.
Kvůli odjezdu do hor, beseda v Bakově je odložena na únor. Tam pečou fantastickou bábovku, na tom se shodla celá naše rodina.
Moje vystoupení směřuje v poslední době mírně k jakési „šou“. Sázím na tuhle kartu popularizace a vychází. Pečlivě si hlídám potlesk, abych věděl.
Myslel jsem si, mám teď příjemné období, že to může být super tam na severu, ale že si takhle padneme do noty, slova jsou málo!
Děkuji vám.

Za podzimních navečerů

2 komentáře u textu s názvem Za podzimních navečerů
Musím to tady napsat. Bude to o věcech, které se dějí aktuálně.
Před chvílí jsem přijel od Boleslavi a už kolem Pirkova sanatoria to bylo. Snášel se večer a zpřed auta odlétaly rozpumpované červenky. Člověk by je snad porazil, kdybych nejezdil opatrně. Tak, a co tím chci vlastně sdělit.
Zlaté Jeseníky! Přes ně člověk pochopí události po republice v tom ptačím světě. A nejen těch navečerů a v závěsu nocí, ale i rán, dopolední, no a někdy i těch lenivějších odpolední, kdy ptáci nabírají dech někde poukrývaní. Listují mapou a taktizují.
Stačilo ráno před kovárnou.
Zas hlavně červenky, a když se přes kameru podíváte do Červenohorského sedla, je to tam obdobné.
Proč tam člověk jezdí? Pro odpovědi, které někdy docházejí až později (a některé zatím nedošly, čekám, až se mi rozsvítí).
Odlety tažných ptáků jsou neskutečné a spontánní, a pro mne i smutné, napsal jsem jednou někam obrat: „Za tažnými ptáky opadalo listí„. A to přijde!
I procházka kolem stavení během pozorování nabízí jinou kulisu. A nejen pro oči a uši, klidně i nos! Závany grilovaných mas postupně vystřídala vůně před upálením v troubě uhlídaných štrůdlů (my dáváme přednost hruškovým), komíny vydechují pokrájená těla stromů. A do toho ti ptáci! Člověk je vidí, jak letí k němu a už se zase vzdalují. Natrvalo. Ale za nimi další, křídla doslova proudí, jakoby k jihu z nich mířila řeka. Už v starém slabikáři jsem byl fascinován těmi obrázky a povím na rovinu – i proto mne český jazyk tehdy zaujal a dodnes se jím s velikou chutí toulám. Takovéto drobnosti, které výsledkem znamenají moc (myšleno nepoliticky, když máme ty volby). Kolik ptačímu odlétání věnovali příměrů básníci! Malíři, jak se za nimi na plátnech ohlíželi! No a ornitologové – tahle sorta přírodě blízkých lidí, ti nejvíc počítají a kmitají tužkami nad svými bločky. Fotí a namlouvají (do záznamníků).
Nevěnuji se tady bohužel rozměrným křídlům, protože jim moc nerozumím, nejsem na ně odborníkem. Oblíbil jsem si pěvce, jistě i kvůli slavíkům.
Dnes jsem objevil, a budete-li tápat jakou to má souvislost s tématem – má, starý vojenský zápisník ve své badatelně v přízemí. Je v něm jak neutíkala vojna a spousta jiného, i krásných kreseb propiskou, nebyl jsem v tom špatný i ve směru k souputníkům, kreslením pro jejich dopisy jsem se mírně přiživoval (některým jsem je i psal, dnes už to je jedno, ale stydím se trošku. Fotku vždy ale posílali vlastní!). Ten zápisník zpola sežrali mouční červi hladem, když poutíkali (divím se, že z toho nebyli zelení). Co jsem tam však našel? V roce 80 výstřižek z Akce Balt! Síť s nachytanými ptáky. To jsem ani nevěděl, že v tom čase už tak! Zkusím to sem později překopírovat, možná že někdo z kolegů/kolegyň (abych to genderově vyvážil) pozná zdroj, odkud to mohlo být, já to neznám. Je to už dlouho. (Přiclonil jsem radši protilehlou stranu ve vašem zájmu).
V čase, kdy nahlédnutí zimy naštěstí (pro ptáky) zase už oslabuje, rozbíhá se další etapa odletů a průtahů. I příletů do naší zimy. Jako ta červenka v předchozím vstupu, co u naší kovárny přezimovala a po dvou letech na hnízdišti o sklo přišla o život. Kdo byste chtěl, podívejte se podle souřadnic, jak nádherné místo si k hnízdění vybrala. Mapa vás přesvědčí. A myslím, že loni tam byla taky. Než naletěla.
Chci, aby to tady zaznělo. Obrovské množství křídel zastaví skleněné tabulky, jež ptáci nemohou uvidět. I Slavík z dubového lesa se o podobnou přizabil, však si to nalistujte.
Akce ČSO, která se snaží ze všech sil držet ptačí křídla při životě, zrádnost skel eliminuje. Potiskem i monitorováním. A je spousta pro mne nádherných lidí, kteří tam pomáhají. Takovým tady na slavičím blogu za všechna spěchající křídla přežitá moc děkuji.
Hezký podzim na cestách, přátelé. Musím už rychle přichystat projekci na besedu v Podještědí, kdo to máte blíž, Do Českého Dubu přijďte. Bude to rozechvívající. Uvidíte, čeho lze slovy a obrázky dosáhnout.
Z Kněžmostu Pavel Kverek

Příběhy ulic

Žádné komentáře u textu s názvem Příběhy ulic
V dávných dobách, kdy jsem ještě chytal do sítí, musel jsem udržovat v prostředí průseky – ulice. A zejména v rákosinách to bývala dřina. Rákosí bylo bujné, 3x se muselo v roce prosekávat, jak narůstalo. Zejména v SV části Červenského rybníka, kde jsem prováděl pět let odchyty povahy CES.
Tím, jak tam člověk musel v pravidelných intervalech chytat, měl o mnohém přehled. A do ulic za mnou nechodili jen ornitologičtí přátelé z okolí, ale i spousta zvířat a květin. Jak tam do té stěny tři metry vysoké vstoupilo světlo, děly se věci. Okamžitě tam kvetl svízel přítula kvítky, které mne překvapily. Ten by šel použít v domácím léčitelství, o to nic, ale když tam přisídlil jedovatý lilek potměchuť, tam už by se člověk zapotil.
Do těch ulic, kde byla vodní hladina. Kladly žáby vajíčka. A taky tam vlny toho bousovského moře přinášely odpadky. Spreje, žárovky, bakelitové krabičky i odpadky z ložnic. Ano, to byla historie. Kolem po stranách se naučili hnízdit mnozí pěvci rákosin – cvrčilky, strnadi, rákosníci, později i modráčci.
Kdyby měl člověk vyjmenovat, co všechno ulice zažily, bylo by to na dlouho. Na seznamu té akce přibyla káně, která tam chodila na leklé ryby, vrazila do jemné pěvčí sítě, spadla na hladinu a vypadala jak zmoklá káně. Vzlétnout nemohla a tak jsem ji dostihl, než by se utopila. Zasekla mi svoje drápy od rozkládajících se ryb pod kůži a ještě dnes mám jizvy z té následné šílenosti. Ale okroužkoval jsem ji.
Pak jsem tam jindy seděl na vrbě s výhledem na hlinitopísčitou kosu plnou bahňáků, když přiletěl z výšky pravý poštovní holub – závodící. Chtěl se napít a byla tam síť. Přečetl jsem mu kroužky, co na sobě měl a pustil ho dál na cestu.
Chytil se i mladý pochop rákosní a dohnat jsem ho mohl pro jeho nezkušenost. Pak už na mne ve spodní kapse sítě jen vyplazoval jazyk, abych se bál. Nebál jsem se a šel hned na řadu.
Krásné tam bývaly chvíle a mrzí mne, že už čas nemám. O rybníku tolik nevím.
Příště napíšu o uličkách slavičích.

Události včerejška

Žádné komentáře u textu s názvem Události včerejška
Mnoho blogů si připomíná výročí narození pana prezidenta, já sem nic dávat nebudu, ale vzpomínám taky. Ti břídilové, co přišli po něm, mi nic takového neumožnili a ani už neumožní. Nemají za mák slušnosti a kdyby jen to!
Pak také vyšel ve zpravodaji zdejším čerstvě zajímavý text o znečišťování ovzduší čpavkem a jinými příšernostmi. Je na webu obce. Odkaz sem dávat nebudu, aby to nevypadalo, že pořád Kněžmost jen bičuji. Mezi obyvatelstvem to je za tři roky už druhý(!) hlas, který se nechce stydět před svým nosem. Třeba ještě nějaký přibyde, protože zátěž graduje, ale možná taky ne. Lidí tu je ke dvěma tisícům, tak to tak odpovídá.
Třetí událostí je sníh na horách a to může být problém pro táhnoucí ptáky. Značné množství jich čeká na přelet pod horami a spotřebovává v sobě zásoby energie, které měly přelet zajistit. Jedná se hlavně o lovce létajícího hmyzu jako jsou lelkové.
Čtvrtou událostí je zpětné hlášení, které přišlo dnes do mailové pošty z Kroužkovací stanice a ke kterému zaujmu postoj v nejbližších dnech. Je zajímavé, zatím můžete hádat odkud je. A abych Vás ochladil, Afrika to samozřejmě není. A netýká se slavíků. Týká se pěvce, který je letos vyhlášen cílovým druhem zájmu ornitologů. A bohužel je smutné.
No a pátou událostí je chuť napsat článek, který nosím v hlavě několik dnů a bude se jmenovat Příběhy ulic. Nelekejte se, nebudeme se pohybovat v ulicích smyslu slova pravého, půjde o něco docela jiného.
Připravím zítra.

Chystání do sedla

Žádné komentáře u textu s názvem Chystání do sedla
Před chvílí jsem opustil kameru, která sleduje dráhy červenohorských sjezdovek v místě, kde se v podzimu od léta kroužkují ptáci.
I v noci jsem přicházel k monitoru, abych dostatečně načichl tou unikátní atmosférou. To všechno proto, že tam s Martinem letos opakovaně vyrazíme.
Namodeloval jsem si úsměvný moment, kdy vstoupím do boudy nevídaného počtu účastníků, otočím se k Martinovi za mnou a řeknu: „Tak můžeme zas jet!“. Franta si posune čepici, která z tý zkušený hlavy už viděla tisíce ptáků v sítích i na seznamech, druhy o jakých se jiným nezdálo a řekne: „Sedni si Pavle, kurva. Co blbneš s odjížděním?“. To bude nahrávka a řeknu: „Tak kvanta ptáků na sedle jsem viděl dávno, teď jsem chtěl zažít ještě ty kvanta lidí. Mám o čem psát, můžu jet„.
To je ale pěkná hloupost, když vidím na monitoru, jak sjezdovkou do kopce stoupají od polské Nisy skupiny pěnkavovitých ve dne, v noci přeletují červenky (ty jediné jsou od ostatních poznat), třese to se mnou, musím tam stát a zažívat na sobě zprostředkovaný a těžce infekční tahový neklid. Tohle už vážení drtilo ptáčníky. Hlasy křivek, čečetek, hýlů, čížků a stehlíků, kličkování skupinek nad terénem a hledání nejlepšího postupu těch stěhovavců. No, víte co? Sežeňte si od Míly Nevrlého Knihu o Jizerských horách, z ruky ji nepustíte.
Kdyby se našel někdo ve Slezsku a líčil Jeseníky, muselo by tam tohle šílenství od lampy být. Frantovi by tam nakonec otiskly nejspíš palec, pro „smlsnutí“ výrazně empatických.
Kdo to nezažil, neví, co hory umí. A pro ornitology to je vysoká škola technického směru. Dá se za pobyt naučit dost, ale když člověk přijede jindy, všechno je jinak. Takže zazálohovat v hlavě předchozí a pustit se do toho odznovu!
Co to je za skupinky opeřenců, kým jsou ti noční, co táhnou mnohdy sólo? Na něco už odpovědi jsou, kroužky ale nejsou všemocné. Pravda, dá se i stát s triedrem vedle tahové dráhy a učit se na to koukat. I to je vzrušující a hodně neskutečné. Ale dotýkat se peří, jež před pár hodinami bylo docela jinde a než přijde rozednění bude o kus dál, to je pro mne nášup. Potkat lidi, kteří jsou na stejné frekvenci, diskutovat nad tahem – to je výživné! A mám-li si půjčit písňový kus pro závěr, tak od Žalmana – „…než napadá sníh“.

Kelti konečně v tisku

Žádné komentáře u textu s názvem Kelti konečně v tisku
Vítejte při posledním vstupu září. Tenhle měsíc je vklady rekordní bezesporu.
Nemusí pršet, stačí jen když kape! Toho se dnes v kratičkém vstupu přidržíme.
Ve sborníku OJKT (Ročník XXIII. a výtisku 3/2016) napsal doktor J.Waldhauser krátkou zprávu o nálezu u nás.
Takhle vypadá:
Jirkovi samozřejmě děkuju a těším se na pokračování rozkrývání historie naší zahrady, odrážející zcela jistě vývoj na Kněžmostsku jaksi komplexně.
Poslední věta těší obzvlášť, zajímavé, jak se sem celé to „muzeum staletí“ mohlo dostat. Nebo tu vznikalo a vrstvy vrstvilo? Zatím se neví, ale my po Keltech určitě jsme!
Oproti ornitologii, ve které se po většinu života pohybuji, se mi jeví odtajňování historie daleko složitější a obrovské množství informací „plave na vodě“. Dále pak aktualizováno, měněno, upravováno. To já od slavíků moc neznám a za výsledky si stojím.
Je to ale jiný obor, jak jsem řekl, aby na mě někdo (třeba Jiří) neskočil.
Jo a omlouvám způsob, kterým jsem to sem vhodil. Mám naspěch.
Před tím se ale ještě podívám pod hladinu, stavba tam „žije“ další svůj věk. Mlčí a já na ní vidím jak mne nabádá, abych nepolevoval. Jestli prý chci vědět víc, kam že mne nohy zanesly a kde usadily, ať za ní přicházím. Připraven k odhalování.
A ještě, když jsem vstoupil.
Kdo by měl večer čas, přijeďte do Mnichova Hradiště na Mirka Bobka. Bude besedovat a to mu fakt jde. Kmotrovi Slavíka z dubového lesa. – Tedy jednomu z kmotrů, abych nebyl nespravedlivý.
Více informací o akci asi na webu města.

Schůzky s krajinou

Žádné komentáře u textu s názvem Schůzky s krajinou
Neznal jsem ji a netušil, že se mi může hodit.
Že mi s ní bude příjemně. Byla introvertem, dvířka postupem času decentně pootvírajícím. Tím, jak jsem k ní přistupoval, asi jsem si ji získal a mohl v ní začít hledat. A nacházet.
Představte si vážení, že jsem zdejší slavičí krajinu pozačátku vůbec neznal. Nerozuměl jí, moc nemluvila, anebo jsem nebyl nachystaný. Dal jsem tomu čas a dneska se známe. Jsem přesvědčen, že ke mně promlouvá, spíš ale obrazy, vůněmi, událostmi. Odvažuje se čím dál víc a nestačím se divit.
Jako třeba dneska.
Podívejte se na ty fotky, řekli byste, co tam ten pěvec domoviny Pavel vidí, vždyť tam nic není! Jasně, snad ty pneumatiky vedle a hnusný suchý roští za fůrou slámy – fakt zajímavé… (?)
No jo. Jenomže vy si s tím pláckem netykáte, nic jste tam neprožili – a taky, co byste tam dělali! To já jsem tam před pár květny splašil hranostaje, až se překulil na plechu ze starého sudu v okraji divoké skládky. Šel možná k slavičímu hnízdu jako já. Jenže s vidinou jinou. A tak jsem mláďata okroužkoval, všechno po sobě pořádně urovnal v kopřivách – a teď chvilku nečtěte – vzal jsem v autě olej ve spreji a v určitém okruhu hnízdiště slaboučce „orosil“. Věděl jsem, že se mu tyhle produkty hnusí, že prostě nebude rád. Slavíci vyvedli a já? Seděl jsem na těch pneumatikách, léto hořelo nad námi a já poslouchal, jak je tím místem rodiče provázejí. Zvykají životu a poučují.
Odletěli až na jednoho. Ale tak to občas chodí. Málokdy se povede, aby do světa vyběhli všichni. Sebral jsem ho ze silnice tak nějak z piety, nepamatoval si všechna poučení.
Kroužek z něho mám doma. Nechtěl jsem ho už jinému dávat.
Taky ty pneumatiky vidím jako vy, taky mne to vytáčí, ale jsou věci horší, na tohle krajina neumírá!
Vidíte ty čekanky u cesty? Není ta čeština krásná?
A život, který každý vedeme po týhle zemi.
Ne, slavíci už tam dneska nebyli, samozřejmě. Pro mne zpráva dobrá. Prošlapal jsem ještě obě postranní čáry výpadovky, abych měl klid a odjel.
Komu je příběh krátký, můžu z míst klidně deset jiných, jen si řekněte.
Třeba o jilmu uprostřed. Vidíte, grafióza ho nesejmula – a i kdyby, pojistil se, semenáčky už pod černými bezy vyčuhují!
Hůř je na tom vedle myslivecká smrčina. Vyzval ji k tanci kůrovec. Proč ksakru nepřiletěli strakapoudi a nezaléčili kmeny? Biotop je mladý, nemají kde hnízdit!
Nejsou věru ta místa pro každého a pak se dějí vylomeniny podobné.
Chcete ještě jedním příběhem dokázat, že si nevymýšlím?
Přišel myslivec v podvečer jednou. Už jsem si říkal – hmm, nebude to dobrá výměna, třeba chce na čekanou a já mu překážím. Přišel blíž, sundal si klobouk a s chutí mi podal ruku. Poznal ve mně šílence, který kdysi pro Boty toulavý rádia Jizera vedl posluchače k pramenům Klenice v zádech s živým vysíláním. Kolem jeho vsi a on poslouchal. Přišlo mu důležité jít nám naproti a odvést před rozvodněnou Klenicí obloukem k pokračování cesty schůdněji. Měli jsme limit (kvůli vysílání) do 16 hodin a každá minuta se hodila.
Zeptal jsem se ho, jestli mu tady s večerem nevadím. Řekl mi jen, že se to tenkrát moc napínavě poslouchalo!
Dává mi moje krajina dneska už přečíst docela všechno. Jistě to tak není, ale já si to myslet chci – jako by mne v dubnu vždycky už vyhlížela. A jen se bojím, jestli jí toho po čase, co jsme se nedotýkali, nebolí příliš moc.
Odpověď, jako bych slyšel až tady: „Milý Pavle, dokud o sobě můžeme takhle vědět, co k tomu ještě chtít?“.
No však taky, když jsme včera pro rozhlas natáčeli dole v kovárně, zastal jsem se jí fest.
Byla dneska nějaká divná, když jsem tam stál. Kdoví, jestli to už někde nevysílali..

K síle návratů

Žádné komentáře u textu s názvem K síle návratů
Mnohý by se tomu podivil, ale místa v krajině kam chodím od jara za slavíky, mne zvláštně po zbytek roku doprovázejí. Když jedu kolem některého z nich, vybíhají mi pod kola příběhy. I proto jezdím pomalu, abych si je neponičil. Na každém z míst strávím během sezóny alespoň hodinu, nikdy ne míň, tak rychle slavíka chytit neumím. Tedy chytit i okroužkovat se vším všudy.
Za ten pobyt si člověk všimne mnohého. A srovnávat může i meziročně, pokud plácky žijí. Je to milé koukání, už teď se někde barví strakatě, jinde se teprve zraje. Třeba v trních. Než přiletí podzimní ptáci.
A pak tu jsou místa průtažná jako třeba tok Klenice. Horští konipasi tudy míří k moři, ledňáčci se zastavují k nalovení si. K poledni, když slunce peřeje roztřpytí, sletují se koupat pěnkavovití. A divocí holubi. Lidi moc tohle nezajímá, na kolách jedou kolem, ale příroda, ta pro ně není.
To jsou místa místní a pak mám ta, která jsem alespoň jednou navštívil. Ta mám ve vzpomínkách tak nějak na dálku. Třeba obě polské slavičí řeky, mrňavou Divokou Orlici v Záhoří, tůně u Kladrub nad Labem. A třeba Jeseníky, tam se to do člověka zahryzne a už ho to nepustí. Však plánuju návrat pod ty sítě, prosvícené, ale chytající. Dokonce i můry. Chytající.
Až jeleni začnou po sjezdovce řvát, budu tam stát a vyhlížet ptactvo přespolní. Pár těch dní (abych to tady hodil do rýmu).
Už jsem o tom punktu napsal dost, ale zdaleka ne všechno. Tak třeba naprosto drze, že dodnes nevíme kale, jak ten tah funguje. Když už držíme stopu, tak nás to vykoupe. Dlouhých mnoho hodin musí ještě přijít od všech těch nadšenců, než nahmatají klíč. Ale i kdyby nadobro jasno bylo jak na ně, stejně se to v těch svazích bude muset poctivě odsedět vždycky celé. Kdo bude mít smůlu, tomu kleště zrezaví a kroužky zšednou. Kdo bude mít kliku, ten na to do smrti nezapomene. Co všechno je možné tam zažít. Proto se většina obsluhy vrací a doufá, že zažijí onu „ptačí řeku“. I když jsem ten příměr nevymyslel, je trefný. Ještě by však chtělo k tomu přibalit motýly a netopýry. Ti taky razí cestu přes kopce do daleka.
Každé jedno z míst má připravenu výpověď i tajemství. Kdo to s nimi umí, řeknou mu to.
13.7.2012; Orlické Záhoří, výprava za pelichajícím slavíkem tmavým.
Na obrázku však není slavík ale v podobných barvách zábradlí. Ani to nebylo záměrem. Tím je teprve upozornit na krásný kovaný detail přes Orlici po původním vysídleném obyvatelstvu. A naštěstí tam nedosídlili ti, co by prvek – neprvek urvali a kárkou svezli do nejbližšího výkupu. Pakáž.
Půvabný kraj.
A chcete-li ještě technickou informaci – když se železo nýtovalo, spoj vydržel všechno i staletí. Svařené by ono pnutí mostku dávno prohrálo. Tady jen vyskočil středový nýt, ale prvek slouží dál. Dnes nikomu, lidi se tam už nevrátili.
To se to mladičké řece rozbíhá, pod takovou parádou!
Všímejte si i odstínů vody, těchhle žil. Vylouhovaná rašeliniště a slatě, má je i Prosna, barví se tím kousek za hranicemi a vede tu vodu placatou slavičí krajinou až do Warty.

Nějak dost náhod

2 komentáře u textu s názvem Nějak dost náhod
Nevím. Poslední dobou se dějí věci docela zajímavé. Dneska to byl už normálně vrchol!
Uklízím zahradu před polednem kvůli oslavě mladých a z kovárny začne zpívat slavík! Budete si myslet, že jsem u práce asi trochu popil, vůbec ne.
Samozřejmě, že jsem si myslel, že někdo z rodiny mi chce přilepšit po sezóně a udělat radost. Ani jsem tam nespěchal, ale když zpíval už pěknou chvíli, říkám si – jdu celou tu legrácku ukončit příchodem. Ať je hotovo. Zasmějeme se a já půjdu pokračovat v práci. V kovárně ale nikdo nebyl, doma téměř taky ne, kolega/syn dávno odjel. Jasně, že jsem viděl, že se přehrává chytací zařízení, které jsem před dvěma dny odložil v dílně na lavici. Že tam asi těžko bude zimovat slavík.
No jo. Jenomže nic jsem nikde předtím nezapínal a slavíka už vůbec ne. Na přehrávce byl aktuálně v konci chytání králíček ohnivý, protože je pomalu zkouším a vyhlížím.
Muselo se stát následující: sice jsem nepřepnul do polohy vypnuto, jen stopkou jsem to tehdy zastavil a teď se mi to konečně asi i dovybilo. Tím se přístroj ještě zřejmě zaktivoval v zbytku sil, ale proč přehrával slavíka, který je jinde?
Co na to mistr Martin, až přijde na blog? Hoď mi to na FB když tak. Anebo sem pro všechny, to je jedno. Chtěl bych znát tvůj názor.
Tak, a teď z jiné strany a popíchnu ono tajemno.
Co to je za posezónní výkřik?
Jak to, že se takhle slavíci připomněli? Co se kde děje? Čekám na zprávy z okolního světa. Nestal se s některým průšvih? Ne, to by takhle přeci „nezpívali“.
Co to je za podivné paralelno?
Jasně – ta technika. Třeba se to vysvětlí, ale já si musím jít napsat zajímavý zážitek. Posezónní.
Pro případné detektivy:
Zástěra je pod přístrojem proto, že jsme ji nepoužívali, leží tam déle, než přístroje.
css.php