Schůzky s krajinou

Žádné komentáře u textu s názvem Schůzky s krajinou
Neznal jsem ji a netušil, že se mi může hodit.
Že mi s ní bude příjemně. Byla introvertem, dvířka postupem času decentně pootvírajícím. Tím, jak jsem k ní přistupoval, asi jsem si ji získal a mohl v ní začít hledat. A nacházet.
Představte si vážení, že jsem zdejší slavičí krajinu pozačátku vůbec neznal. Nerozuměl jí, moc nemluvila, anebo jsem nebyl nachystaný. Dal jsem tomu čas a dneska se známe. Jsem přesvědčen, že ke mně promlouvá, spíš ale obrazy, vůněmi, událostmi. Odvažuje se čím dál víc a nestačím se divit.
Jako třeba dneska.
Podívejte se na ty fotky, řekli byste, co tam ten pěvec domoviny Pavel vidí, vždyť tam nic není! Jasně, snad ty pneumatiky vedle a hnusný suchý roští za fůrou slámy – fakt zajímavé… (?)
No jo. Jenomže vy si s tím pláckem netykáte, nic jste tam neprožili – a taky, co byste tam dělali! To já jsem tam před pár květny splašil hranostaje, až se překulil na plechu ze starého sudu v okraji divoké skládky. Šel možná k slavičímu hnízdu jako já. Jenže s vidinou jinou. A tak jsem mláďata okroužkoval, všechno po sobě pořádně urovnal v kopřivách – a teď chvilku nečtěte – vzal jsem v autě olej ve spreji a v určitém okruhu hnízdiště slaboučce „orosil“. Věděl jsem, že se mu tyhle produkty hnusí, že prostě nebude rád. Slavíci vyvedli a já? Seděl jsem na těch pneumatikách, léto hořelo nad námi a já poslouchal, jak je tím místem rodiče provázejí. Zvykají životu a poučují.
Odletěli až na jednoho. Ale tak to občas chodí. Málokdy se povede, aby do světa vyběhli všichni. Sebral jsem ho ze silnice tak nějak z piety, nepamatoval si všechna poučení.
Kroužek z něho mám doma. Nechtěl jsem ho už jinému dávat.
Taky ty pneumatiky vidím jako vy, taky mne to vytáčí, ale jsou věci horší, na tohle krajina neumírá!
Vidíte ty čekanky u cesty? Není ta čeština krásná?
A život, který každý vedeme po týhle zemi.
Ne, slavíci už tam dneska nebyli, samozřejmě. Pro mne zpráva dobrá. Prošlapal jsem ještě obě postranní čáry výpadovky, abych měl klid a odjel.
Komu je příběh krátký, můžu z míst klidně deset jiných, jen si řekněte.
Třeba o jilmu uprostřed. Vidíte, grafióza ho nesejmula – a i kdyby, pojistil se, semenáčky už pod černými bezy vyčuhují!
Hůř je na tom vedle myslivecká smrčina. Vyzval ji k tanci kůrovec. Proč ksakru nepřiletěli strakapoudi a nezaléčili kmeny? Biotop je mladý, nemají kde hnízdit!
Nejsou věru ta místa pro každého a pak se dějí vylomeniny podobné.
Chcete ještě jedním příběhem dokázat, že si nevymýšlím?
Přišel myslivec v podvečer jednou. Už jsem si říkal – hmm, nebude to dobrá výměna, třeba chce na čekanou a já mu překážím. Přišel blíž, sundal si klobouk a s chutí mi podal ruku. Poznal ve mně šílence, který kdysi pro Boty toulavý rádia Jizera vedl posluchače k pramenům Klenice v zádech s živým vysíláním. Kolem jeho vsi a on poslouchal. Přišlo mu důležité jít nám naproti a odvést před rozvodněnou Klenicí obloukem k pokračování cesty schůdněji. Měli jsme limit (kvůli vysílání) do 16 hodin a každá minuta se hodila.
Zeptal jsem se ho, jestli mu tady s večerem nevadím. Řekl mi jen, že se to tenkrát moc napínavě poslouchalo!
Dává mi moje krajina dneska už přečíst docela všechno. Jistě to tak není, ale já si to myslet chci – jako by mne v dubnu vždycky už vyhlížela. A jen se bojím, jestli jí toho po čase, co jsme se nedotýkali, nebolí příliš moc.
Odpověď, jako bych slyšel až tady: „Milý Pavle, dokud o sobě můžeme takhle vědět, co k tomu ještě chtít?“.
No však taky, když jsme včera pro rozhlas natáčeli dole v kovárně, zastal jsem se jí fest.
Byla dneska nějaká divná, když jsem tam stál. Kdoví, jestli to už někde nevysílali..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.