K síle návratů

Žádné komentáře u textu s názvem K síle návratů
Mnohý by se tomu podivil, ale místa v krajině kam chodím od jara za slavíky, mne zvláštně po zbytek roku doprovázejí. Když jedu kolem některého z nich, vybíhají mi pod kola příběhy. I proto jezdím pomalu, abych si je neponičil. Na každém z míst strávím během sezóny alespoň hodinu, nikdy ne míň, tak rychle slavíka chytit neumím. Tedy chytit i okroužkovat se vším všudy.
Za ten pobyt si člověk všimne mnohého. A srovnávat může i meziročně, pokud plácky žijí. Je to milé koukání, už teď se někde barví strakatě, jinde se teprve zraje. Třeba v trních. Než přiletí podzimní ptáci.
A pak tu jsou místa průtažná jako třeba tok Klenice. Horští konipasi tudy míří k moři, ledňáčci se zastavují k nalovení si. K poledni, když slunce peřeje roztřpytí, sletují se koupat pěnkavovití. A divocí holubi. Lidi moc tohle nezajímá, na kolách jedou kolem, ale příroda, ta pro ně není.
To jsou místa místní a pak mám ta, která jsem alespoň jednou navštívil. Ta mám ve vzpomínkách tak nějak na dálku. Třeba obě polské slavičí řeky, mrňavou Divokou Orlici v Záhoří, tůně u Kladrub nad Labem. A třeba Jeseníky, tam se to do člověka zahryzne a už ho to nepustí. Však plánuju návrat pod ty sítě, prosvícené, ale chytající. Dokonce i můry. Chytající.
Až jeleni začnou po sjezdovce řvát, budu tam stát a vyhlížet ptactvo přespolní. Pár těch dní (abych to tady hodil do rýmu).
Už jsem o tom punktu napsal dost, ale zdaleka ne všechno. Tak třeba naprosto drze, že dodnes nevíme kale, jak ten tah funguje. Když už držíme stopu, tak nás to vykoupe. Dlouhých mnoho hodin musí ještě přijít od všech těch nadšenců, než nahmatají klíč. Ale i kdyby nadobro jasno bylo jak na ně, stejně se to v těch svazích bude muset poctivě odsedět vždycky celé. Kdo bude mít smůlu, tomu kleště zrezaví a kroužky zšednou. Kdo bude mít kliku, ten na to do smrti nezapomene. Co všechno je možné tam zažít. Proto se většina obsluhy vrací a doufá, že zažijí onu „ptačí řeku“. I když jsem ten příměr nevymyslel, je trefný. Ještě by však chtělo k tomu přibalit motýly a netopýry. Ti taky razí cestu přes kopce do daleka.
Každé jedno z míst má připravenu výpověď i tajemství. Kdo to s nimi umí, řeknou mu to.
13.7.2012; Orlické Záhoří, výprava za pelichajícím slavíkem tmavým.
Na obrázku však není slavík ale v podobných barvách zábradlí. Ani to nebylo záměrem. Tím je teprve upozornit na krásný kovaný detail přes Orlici po původním vysídleném obyvatelstvu. A naštěstí tam nedosídlili ti, co by prvek – neprvek urvali a kárkou svezli do nejbližšího výkupu. Pakáž.
Půvabný kraj.
A chcete-li ještě technickou informaci – když se železo nýtovalo, spoj vydržel všechno i staletí. Svařené by ono pnutí mostku dávno prohrálo. Tady jen vyskočil středový nýt, ale prvek slouží dál. Dnes nikomu, lidi se tam už nevrátili.
To se to mladičké řece rozbíhá, pod takovou parádou!
Všímejte si i odstínů vody, těchhle žil. Vylouhovaná rašeliniště a slatě, má je i Prosna, barví se tím kousek za hranicemi a vede tu vodu placatou slavičí krajinou až do Warty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.