Před chvílí jsem opustil kameru, která sleduje dráhy červenohorských sjezdovek v místě, kde se v podzimu od léta kroužkují ptáci.
I v noci jsem přicházel k monitoru, abych dostatečně načichl tou unikátní atmosférou. To všechno proto, že tam s Martinem letos opakovaně vyrazíme.
Namodeloval jsem si úsměvný moment, kdy vstoupím do boudy nevídaného počtu účastníků, otočím se k Martinovi za mnou a řeknu: „Tak můžeme zas jet!“. Franta si posune čepici, která z tý zkušený hlavy už viděla tisíce ptáků v sítích i na seznamech, druhy o jakých se jiným nezdálo a řekne: „Sedni si Pavle, kurva. Co blbneš s odjížděním?“. To bude nahrávka a řeknu: „Tak kvanta ptáků na sedle jsem viděl dávno, teď jsem chtěl zažít ještě ty kvanta lidí. Mám o čem psát, můžu jet„.
To je ale pěkná hloupost, když vidím na monitoru, jak sjezdovkou do kopce stoupají od polské Nisy skupiny pěnkavovitých ve dne, v noci přeletují červenky (ty jediné jsou od ostatních poznat), třese to se mnou, musím tam stát a zažívat na sobě zprostředkovaný a těžce infekční tahový neklid. Tohle už vážení drtilo ptáčníky. Hlasy křivek, čečetek, hýlů, čížků a stehlíků, kličkování skupinek nad terénem a hledání nejlepšího postupu těch stěhovavců. No, víte co? Sežeňte si od Míly Nevrlého Knihu o Jizerských horách, z ruky ji nepustíte.
Kdyby se našel někdo ve Slezsku a líčil Jeseníky, muselo by tam tohle šílenství od lampy být. Frantovi by tam nakonec otiskly nejspíš palec, pro „smlsnutí“ výrazně empatických.
Kdo to nezažil, neví, co hory umí. A pro ornitology to je vysoká škola technického směru. Dá se za pobyt naučit dost, ale když člověk přijede jindy, všechno je jinak. Takže zazálohovat v hlavě předchozí a pustit se do toho odznovu!
Co to je za skupinky opeřenců, kým jsou ti noční, co táhnou mnohdy sólo? Na něco už odpovědi jsou, kroužky ale nejsou všemocné. Pravda, dá se i stát s triedrem vedle tahové dráhy a učit se na to koukat. I to je vzrušující a hodně neskutečné. Ale dotýkat se peří, jež před pár hodinami bylo docela jinde a než přijde rozednění bude o kus dál, to je pro mne nášup. Potkat lidi, kteří jsou na stejné frekvenci, diskutovat nad tahem – to je výživné! A mám-li si půjčit písňový kus pro závěr, tak od Žalmana – „…než napadá sníh“.
