V dávných dobách, kdy jsem ještě chytal do sítí, musel jsem udržovat v prostředí průseky – ulice. A zejména v rákosinách to bývala dřina. Rákosí bylo bujné, 3x se muselo v roce prosekávat, jak narůstalo. Zejména v SV části Červenského rybníka, kde jsem prováděl pět let odchyty povahy CES.
Tím, jak tam člověk musel v pravidelných intervalech chytat, měl o mnohém přehled. A do ulic za mnou nechodili jen ornitologičtí přátelé z okolí, ale i spousta zvířat a květin. Jak tam do té stěny tři metry vysoké vstoupilo světlo, děly se věci. Okamžitě tam kvetl svízel přítula kvítky, které mne překvapily. Ten by šel použít v domácím léčitelství, o to nic, ale když tam přisídlil jedovatý lilek potměchuť, tam už by se člověk zapotil.
Do těch ulic, kde byla vodní hladina. Kladly žáby vajíčka. A taky tam vlny toho bousovského moře přinášely odpadky. Spreje, žárovky, bakelitové krabičky i odpadky z ložnic. Ano, to byla historie. Kolem po stranách se naučili hnízdit mnozí pěvci rákosin – cvrčilky, strnadi, rákosníci, později i modráčci.
Kdyby měl člověk vyjmenovat, co všechno ulice zažily, bylo by to na dlouho. Na seznamu té akce přibyla káně, která tam chodila na leklé ryby, vrazila do jemné pěvčí sítě, spadla na hladinu a vypadala jak zmoklá káně. Vzlétnout nemohla a tak jsem ji dostihl, než by se utopila. Zasekla mi svoje drápy od rozkládajících se ryb pod kůži a ještě dnes mám jizvy z té následné šílenosti. Ale okroužkoval jsem ji.
Pak jsem tam jindy seděl na vrbě s výhledem na hlinitopísčitou kosu plnou bahňáků, když přiletěl z výšky pravý poštovní holub – závodící. Chtěl se napít a byla tam síť. Přečetl jsem mu kroužky, co na sobě měl a pustil ho dál na cestu.
Chytil se i mladý pochop rákosní a dohnat jsem ho mohl pro jeho nezkušenost. Pak už na mne ve spodní kapse sítě jen vyplazoval jazyk, abych se bál. Nebál jsem se a šel hned na řadu.
Krásné tam bývaly chvíle a mrzí mne, že už čas nemám. O rybníku tolik nevím.
Příště napíšu o uličkách slavičích.
