Zaměřeno na slavíky

Vybral jsem obrázky o kterých si myslím, že by vám mohly zpříjemnit večer. A kdo si myslíte, že příjemný už máte, pozvěte blog jen tak lehounce k osvěžení.

První, co člověka zaujme, je řád. Příroda má kamenný. Co je k fungování dostává přednost. Prověřované, opravované, spontánní.

Třeba tady. Koláče květů – ty, které ještě potřebují zaujmout milence, sledují životadárné paprsky závisle. Zbylé si odvádí zrání v poklidu do ústraní.

A podobně je tady.

Nejsou opilí, jen život skončil. Na poslední slavnosti se ještě potěšili a odešli. Nebudou třeba.

Tahle je veselejší. Tady se žije. Ale ač se to nemusí zdát, přes onu pohodu i tady jde o dost. Otakárci v čase léta patrolují nad územím, aby zachytili feromony budoucích milých a v svatebním reji splnili, co mají. Jistě jste poznali – otakárek fenyklový, u nás vídanější.

Tady upomínám na krajinu dávného dřívějška.

Najdou se takové obrázky ještě. To je barev, co hrůzných plevelů! Tak jsme je z krajiny vymlátili. Pro zrno. Se vší krásou.

Byli jste někdy u pramene? Nabrali vody? Nebojte, horší, než ta vaše navyklá nebude, i kdyby studánka hostila žáby.

A energie? Co vám to říká? Myslíte, že tu nějaká je? Samozřejmě, že je! Stojíme u zrození. V čistotě nádherného! Kolik jen bláhovců ten úkaz volal k oslavení!

Nikdo asi nepoznáte, jde o jeden z pramenů Malé Mohelky v oblasti podještědského Lesnovku, místa vskutku impozantního.

Krása a smrt! Tak by se mohla jmenovat fotka, příliš tedy neostrá. Neostrá proto, že pavouka jsem si nevšiml. On ale tam číhá za vylomeným okvětním lístkem v bráně smrti! Hmyz letí za vůní až naletí.

A tohle se vám bude asi líbit. Přírodní lékárna.

Zkoušeli jste někdy bylinky? Nasbírat si vlastní a podle návodu usušit. Uložit do plátěného pytlíčku a pak, pak se k tomu obřadu vychystat. Zalovit po stříbrné z nálad a pustit tam tu Přírodu. Budete živí, uvidíte. A živí jak!

Kolega ze Slavičího háje Pavel, má doma v průjezdu rozvěšenu levanduli v kytičkách. Co myslíte? Sedí se u něj příjemně?

Tak teď se nadechněte zhluboka! Tyhle růže, kdyby u vás kvetly, ucítíte na dálku! Jsou ale už tolik vzácné. Kvetou kratičce, ale je to rozkoš.

Poléhavá a beztrnná růže galská na jednom z bousovských nalezišť.

Teď ukážu přírodu statečnou, tady tu naši. Přežívající na nejmenším možném prostoru. Šel jsem tam spočítat život jednou. Samozřejmě mne lákala hlavně ptačí křídla, ale i tak to tam dýchalo nahlas. Síla živobytí!

A teď mám po ruce vteřinu s zničenou krásou. Ale ona tam nestojí nejvýš!

Předlouhé ostruhy vzácného otakárka ovocného urval ťuhýk, ale motýl se k vykladení zachránil a krčí se ještě vystrašen. Slunce se ho už ale chystá zavolat zpět.

Zalistujte kalendářem nazpátek.

Jsme v luhu vlčoplských lesů, v kobercích bledulí. Copak ty zvonečky a lačné včely, ale ta vůně! Po jaru k nám natěšeným!

Jakou má barvu úhor, když léto nahlédne. Tak to znám z dětství ze všech těch motýlích luk, co kolem zavánělo.

Slíbil jsem dopoledne i trochu legrace, mám ji.

Meteorologická služba Slavičího háje! Spolehlivá.

A kdyby mělo jít o více předpovědní jistoty, je tu posila.

A pak už jen předpovídat týmově.

Ještě veselost nekončí.

Takhle to může vypadat, když jdete po stopách věků hluboko pod zem.

Jezírko s základy prastaré dřevěné stavby (vpravo dole) v čase prvního rozkrývání.

A pojďme z toho do smutku.

Znám v krajině kdejaký kout. A jsou v ní i místa mocná.

Veterána na Zájezdech už takhle neuvidíte. Zbyl z něj pahýl a člověk si tady v celé brutální tvdosti uvědomí známé – Žádný strom neroste do nebe!

Abych předešel nářkům milovníků rezavého peří, že žádné nedám, jeden starší obrázek po ruce mám.

Někdy si říkám, kdyby člověk znal místo toho prstýnku z hliníku, kde leží. To by bylo zajímavé. Neumím to ani po letech.

U slavíků už zůstaneme, aby to bylo stylové.

Hledal jsem nedávno pro hradišťské Dolce snímek nejkrásnější a nenašel. Mám ho až teď. Je to hloupé dávat ho tam nazpět, pověsím ho sem a vy si zavzpomínáte.

Je to ten „jarní výbuch“ v pozadí s panoramaty. Tak tohle, když tam vážení uhlídáte, budete se vracet i o píchlém kole!

Když se na hnízdištích stane toto, jsou slavíci ve dveřích.

Poznejte, jak si krajina zpěváků váží a co je ochotna pro tu chvíli udělat. Když tam půjdete v zimě, projdete bez zájmu kolem. Ale teď?

Tady je trošičku jiná, ale ve stejné příletové vteřině. Jsme jinde.

Takhle bude vypadat Slavičí háj – slavíků ráj.

Pojďme na poslední.

Je úchvatná po své výpovědi. Já ji pro vás nepopíšu a vy, aby vás to tady bavilo, si vlastní titulek vymyslete.

Jen už technicky: Jde o končící slavičí léto na Staré Studénce a místo slavíka už v síti visel akorát lístek. Kde mají listy srdeční krajinu, víme to některý z nás?

To je pro dnešek vše. Klidně se tady procházejte už sami. Krajina k vám dál promlouvá..

Pojďme za modráčky. Díl je to patnáctý, jsme tedy tak nějak v půli, půjde o sváteční věc. Je to téma opravdu srdeční, vy poznáte, že nejde o nějakou moderní líbivost u mě, že ten vztah je pevný. A zasloužený.

Začlo to četbou knih ještě před tím, než jsem mohl kroužkovat. Kdybych zašel doma do knihovny, knížku bych našel. Znal jsem tu kapitolku zpaměti, tolik mne ptáci přitahovali. A mohl ještě slyšet staré ptáčníky, jak modráčky lapali na červy. To mi neměli dělat, to mne ulovilo. A pak už jsem je „zkoušel“ podle starých pravd a zvyklostí a představte si – vůbec nic!

Tvrdilo se, že zjara kolem velkých řek je šance (upozorňuji, že tady druh nehnízdil). Trčel jsem u Jizery a v každém mihnutí „ho viděl“. Byly to červenky, dnes to vím. Však jich taky byly plné sklopky! To ony naplňovaly pravdy chytačů, že hladoví modráčci na tahu jdou za červíky jak diví. Jediného jsem nechytil a po čase rezignoval.

Zase jsem listoval knížkou, zase si lámal hlavu, zas chodil koukat k řece – a zase nic. Kdyby aspoň jednoho, abych věděl, že to snad platí. Ani to!

V roce 1986 jsem se rozhodl, že vyzkouším v oblasti táhlé hlinitopísčité výspy Červenského rybníka chytání rákosních strnadů do sklopek. Sítí moc nebylo, ani já jsem na tom nebyl lépe. Chytal jsem, jak jsem uměl. Aspoň se člověk musel snažit.

Prodral jsem se širokou rákosinou až na úroveň hladiny při vtoku Spyšovského kanálu v SV části obrovské hladiny, houpal se na rákosových stoličkách v nízkých gumovkách (jiné nebyly) a věděl, že dřív nebo později tam zmizím a naberu si. Byl březen pár dnů po narozeninách a v rákosí zimno. Rákosní strnadi už ti první ale doma byli a já chtěl vyzkoušet, zda by šli chytat. Kláda nad kanálem byla vratká, ale asi po ni nějaký ten pytlák přejít dokázal, jinak by tam nebyla. Než jsem se odvážil a vyzkoušel průhyb jestli mi holínky postačí, natáhl jsem první sklopku v místě nastoupení v představě, že zvědaví a hladoví strnadi využijí rozšlapané cestičky k nasycení. Bidlem se podpírajíc a neuvěřitelně balancujíc na lávce jsem přeci jen smrdutý kanál překonal. Fascinován velkými bublinami těch nejjedovatějších barev co vystupovaly z bahna vždy v místě vpichu. Věděl jsem, že když spadnu, krom gumovek se v hnusu rozpustím nejpozději ihned.

Vkročil jsem na břeh co břehem nebyl, ten se zahoupal, ale udržel. Když jsem tam píchnul tyč pro cestu nazpátek, aby nespadla do vody a neuplavala, podívám se na místo se sklopkou a śíťka byla překlopená. S batohem ostatních jsem se vydal nazpátek, abych tu, co jsem otřesy lávky sklapnul znovu aktivoval. Aby tam nebyla zbytečná.

Tabulky ranního ledu klouzaly po sobě a odjížděly, jak jsem je rozrážel holí a když jsem byl kousíček před „vyloděním“, hlava se mi zamotala. Síťka sklopky ponadskočila! Tak přeci se bude kroužkovat, učím se ty strnady rychle.

Když jsem se při výstupu vyhýbal pastičce, abych ji nerozšlápl, neviděl jsem nikde polobílá koncová pírka strnadího ocasu. Ptáček byl podivně tmavý, otočený ve směru touženého útěku. A pak se ukázal. Nemohl jsem vůbec dýchat, zcuchané vlasy umastil pot a jen velmi opatrně jsem ramínko pootevřel, kdy druhá ruka ptáčka přes síťku jistila. Byl to modrák!

Až teď jsem uviděl červenorezaté barvy kořene ocásku, až teď jsem uviděl bájnou „hvězdu“ náprsenky oproti knížce tak neskutečně blankytně modrou!

Hlava se hned po okroužkování a vyfocení Zenitem z fotopušky pustila do záhady, jak to že o rybnících a rákosí nikdo nikdy nemluvil. Jak to, že takhle v březnu, jak to, že vůbec tohle to?!

Domů jsem odjížděl v štěstí. Taková klika, takový objev, zítra jsem znovu!

To jaro jsem měl tři. A začal si všímat krom chytání i ptáků samých. Jediný nebyl stejný! Ten bez hvězdy, druhý s nepatrnou a třetí z samečků s nádherně širokou jako z knížky!

Tah brzy přešel a pak se už nechytlo nic. Samičky žádné a to měly letět později.

Pak se toho v letech dalších stalo strašně moc. Chytání jsem propadl. Byl jsem najednou jedním z těch starých ptáčníků co uměli líčit!

Dám pár fotek, tohle by trvalo do Silvestra.

V dálce (mezi labutěmi) místo, které si pro pozdější bahnitou šíji vysloužilo jméno Červenská kosa.

Způsob, kde se dnes chytá.

Mnozí samečkové ještě nemají lesklé svatební peří, jsou teprv na cestě domů.

A tenhle už nikam nepoletí, do cesty se mu postavil krahujec.

Klidně se k tématu vrátíme, do konce měsíce máme čas.

Přišel jsem v poledne, abych jím prošel, oživil vzpomínky a rozloučil se.

Je to jen na chvíli, ale už se tam letos asi nedostanu.

Zas jsem se přesvědčil, jak je moje území obyčejné a že vlastně pořádně nevím, na co lidi pozvat. Výsadby opadaly, traviny mlčí, šípky přešel mráz. Nu což! Aspoň je můžu jíst.

Z jabloně přeci odletěl kos a za jeho společnost jsem vděčný. Hejnko stehlíků prohlíží rumisko při okraji parku a hledá nějakou pochoutku. Vše dozrálo, semínek plevelů, jenom si vybrat. A jsou tu také strnadi, věrní vlastenci. Kolem zásypu pro zvěř zimu přečkají. Jsou v prostém opeření, samečkové teď mají do jarní krásy hodně daleko. A ještě střízlík tu pobývá. Než napadne sníh.

Jak se čas posouvá po našich životech i po krajině, krásně to uvidět na jabloni.

Fotil jsem pod ní slavíky z letních odchytů. I teď jablka ještě drží, ale ti slavíci, kdeže už jsou? Na zimovištích, právě dorazili. A myslím teď na ty tmavé – uherské, co letí až k jihu. Do špičky Afriky.

Už jen na tomto momentu by se šlo tady dlouho točit. Vytáhnout fotku a docenit jedinečnost okamžiku.

Držíte v ruce křídla, která když mají štěstí a zkušenost, dolétla k Bosporu, anebo do Řecka, to nikdo neví. Tam prvně pořádně zabrzdila a nabrala sílu. Dál je tu otázka – odkud k nám přiletěla? Tmaví slavíci nejsou zdejší a hnízdit mohou od Dánska po Skandinávii. Východnější už letí jinudy.

V půlce srpna se každý z nich odrazil z domova, proletěl kolem Klenice na cestě dál. Jen jsme se ho tu nad ránem dotkli. Dál už směr Afrika. No a v předjaří potáhne nazpět hnízdit. Není to úchvatné? Píšu to tady ve snaze povědět pocity, které mne provázejí. Jasně, když se kroužkuje a ptáci chytají, není čas na podobné. Ale když odletí a sítě se balí, pak už čas je.

Už jako rybář jsem podléhal obdivu nad migrací úhořů a vím na sebe, že tyto dálkové přesuny mne fascinují. I proto jsem si po rybách vybral slavíky, protože odlétají. A zjistil taky, že čas kdy tu nejsou jde pěkně využít na přípravu, hodnocení a v mém případě i na sdílení s vámi. A s jinými.

Kdyby byl člověk zvědavý víc, bude si klást i otázku, jestli je možné takového slavíka zachytit za rok. U těch našich si lze na staré mistry na jaře vsadit. U těchto průtažných je šance mizivá. Muselo by jít o náhodu, i když se ukazuje, že u starších ptáků lze předpokládat držení hnízdiště i zimoviště jednou vyzkoušeného, o zastávkových místech se mnoho zatím neví. Mluvíme pořád o pěvcích, ne třeba o čápech. A Slavičí háj pro slavíky tmavé ze severu Evropy není ani tradičním zastávkovým místem, jde o náhody šikovně posílené chytací taktikou.

Vidíte, i takhle jde pobýt pod zimní jabloní, kterou stejně jak jiné necháváme ptákům k dosklizení. Pobýt tam při vzpomínce na slavíky. A kdo bude chtít, může si myslet, že místo ty zážitky v sobě má a drží, tak jak vám připadá třeba na bojištích. Kdy cítíte z okolí podivnou úzkost. Proč ne? Chemické procesy v hlavě to citlivým opravdu zprostředkují.

Slavičí háj tím, že se prokázal průtah slavíků přes něj, má tak další „hvězdičku“. Máme radost, jde v místě o největší objev sezóny.

Není to pro dnešní vstup příhodné zakončení?

Na shledanou patnáctého zítra. Půjdeme na modráčky do bažin.

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´Zvláštní hlášení ´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

Možná by vás některé zajímalo, proč věnuji tolik času z mého života ornitologii a v ní pak především kroužkování a v konkrétním zaměření na slavíky.

Fůra lidí si drží nějaký koníček, u mne zvítězilo ptactvo. Dalo mi hodně práce naučit se alespoň v obecné rovině ptačí druhy, s kterými se tu člověk může potkat. Zbytek najdete v knihách.

Baví mne systematicky přemýšlet nad zadáním, baví mne svoboda v tématu, že si mohu zvolit úplně co chci.

I slavíky jsem si vybral dobrovolně, nikdo mi je nepřidělil. Našli si mne tak nějak sami. Věděl jsem od začátku, že to s nimi bude hezké, minimálně zpěv že je záživný a velice brzy jsem žasnul třeba nad hnízdy. Vím, že mnozí byste chtěli nad takovým se mnou postát a užasnout nad tou ptačí radostí i starostí. Schovat se někde poblíž a dívat se, jak to v přírodě funguje. Jak si vás rodiče za chvíli přestanou všímat pokud jste v klidu. A vám pak obličej nařídí vykulit oči a jindy se pousmát. A taky se s nimi bojíte, máte strach o výsledek když vidíte to snažení. To obří úsilí obou v diktátu Přírody. Přílétli se rozmnožit, proto se páří, zahrnují pozorností a něhou, proto pak s nasazením života odlákavají lasici, kunu či kočku, proto křičí na veverku. Těla pak mají opotřebená odříkáním, vše směřují mladým. A ti rodiče nešetří, chtějí z hnízda připravení co nejdříve pryč. A taky dlouho nečekají, jakmile jim nohy zesílí, už z něho vyskáčí do okolí. Co na tom, že křídla ještě neunesou, pud sebezáchovy je strká ven. Pak je chodíte pozorovat, jak se učí létat, jak o rodiče pomalu ztrácejí zájem, jak si pomalu začínají s životem věřit. A u všeho toho můžete být. Máte-li možnost navíc kroužkováním přiblížit se jim ještě víc, máte vše potřebné, abyste se jednoho dne zamilovali. Téma už ovládáte, dokážete předvídat co bude, napnutí jste nad výsledky kontrolních odečtů. To vám teprve otvírá oči! Poznávate netušené a jdete ještě dál. S každým tím jarem se dovídáte víc, až by se mohlo zdát, že víc už to nejde. Chyba lávky! Pořád je co se učit.

Chtěl jsem vás vzít dnes do rákosí a seznámit s modráčky, půjdem tam jindy, kdybych zapomněl, připomeňte.

Ještě se se mnou podívejte z okna k mlýnu přes ulici.

A úplně odjinud – přídám fotku, která zachycuje, jak moderování přírody prožívám.

(Historické putování – Kněžmost)

Vítání ptačího zpěvu, s námi v pořadí sedmnácté, bude v sobotu 6. května od půl sedmé po celé dopoledne.

Zvažován je Slavičí háj v Dolním Bousově prodloužený vycházkou k rybníku Zvolínek.

Proběhnou odchyty pro kroužkování, pojednáno bude o samotném projektu vyvíjejícího se ptačího parku, komentovaný poslech ptačích hlasů.

Věříme, že si nenecháte ujít příležitost sejít se společně na jediné akci v roce, kterou pořádáme.

Kontakty a upřesňující informace naleznete v předjaří na tomto webu.

Očekávané druhy: kukačka, slavík, cvrčilka zelená (prostředí třtin ptačímu druhu vyhovuje a Slavičí háj je po okolí v současnosti jedním z mála útočišť těchto nočních zpěváků).

Obrázek upomíná na akci z roku 2014, kdy při návštěvě rybníků u Koprníku (r. Nový) na Kněžmostsku byla odchycena též kroužkovaná labuť a z nohy jí odstraněn zaseknutý háček s zaškrcujícím rybářským vlascem. Ještě že se Tom vyškolil v odchytech těchto rozměrných ptáků „na housku“ na jihočeských kempech pro mládež na Řežabinci :))

Profesionální zákrok, kdy se ani nenamočil.

Zejména děti nečekanou vložku ocenily, stejně jako následné ošetření poraněné nohy ptáka desinfekcí na koně z mobilní podkovářské dílny. Bez silných kovářských kleští bychom hák vůbec neuvolnili).

Závěr akce v roce 2011, kdy se děti dělí o sesbírané acháty.

Rok 2015 a společnost mladých asistentů těsně před chycením slavíka pomocí přehrávky hlasu.

Dnes už má tato původně jen ornitologická akce rozměr i společenský. Velký důraz je kladen právě na děti, aby se naučily s přírodou spolupracovat a uvykly vzrušujícímu dobrodružství poznávání.

Akci pořádáme v spolupráci s ČSO a bude včas i na jejich seznamu.

Podzimní festivaly nepořádáme z časových důvodů, proto si do (za chvíli) nových diářů „Vítání“ včas zaznamenejte.

Akce se koná za každého počasí.

Nadpis zmiňuje hranici a já to vysvětlím.

Jednak „můj“ severovýchod Mladoboleslavska je hranicí pro slavíka obecného v šíření z Polabí dál (o tom řeč nebude), pak ale určitou hranicí je i naše republika ve vztahu k hnízdnímu rozšíření slavíka tmavého. Snad nejsem příliš složitý, vyložím to tak, že sice jeho areál leží severněji, i u nás se však občas objeví. To jsou ony poměry na hranicích, protože i náš obecný se tu a tam objeví někde „výše“, jak dokazují hlášení od zpravodajů.

Pro Faunistickou komisi při ČSO jsem měl zrevidovat doklady hnízdění čistých párů slavíka tmavého a výsledkem byl jediný případ, který bylo možno akceptovat. Od Záhlinic na Moravě. Ostatní ne a tak vyznělo doporučení.

Přesto se u nás slavík tmavý vyskytne a je-li jím na jaře sameček, často i zpívá a o to se opírá řada hlášení. Samičky unikají pozornosti, jsou tiché, na průtahu rychlé. Jako tato od Slavičího háje v Dolním Bousově.

Chytit lze na jaře i „tichého“ samečka, který buď protahuje, anebo se pokouší o nějaký zálet v mimodruhovém vztahu. Tento z Červenské kosy se ale „nepokoušel“.

Většinou ptáky, kteří opravdu nejsou v prostředí vidět, zachytí náhodně sklopka (chytací zařízení kroužkovatele), protože ti jeví o nástrahu zájem.

Za opravdovým hnízděním bychom museli na samý východ Slovenska do mokřadů Latorice, nebo do Polska a začít v místě společného výskytu obou druhů u řeky Prosny. Nebo pak stranou v Německu u řeky Odry.

Nabízím snímek od polské Warty.

Měl jsem příležitost s kolegy projet Polsko na východ a zažít už jednolitě zpěv slavíků tmavých. Bobří vrbiny mohutných řek hostily tyto slavíky po desítkách a člověk jinak vzácnému zpěvu brzy přivykne.

Takhle to tam vypadá.

A takto se zkoumají hlasové projevy.

Slavík tmavý zimuje na jihu Afriky. Jeho migrační trasa je tedy mnohem delší než u slavíka obecného, který letí do Sahelu. I proto je přílet na hnízdiště pozdější a váže se ke konci I. dekády máje (pro ty nejčasnější).

Slavík tmavý také je tím, kdo se „dokáže učit“. Zpěv umí přizpůsobit slavíku obecnému, ovšem „tvrdý“ akcent a „rozvážnost“ pomlk by jej prozradit měla. Sám jsem si ovšem naběhl k pobavení celého týmu, který měl slavíka z předchozího roku označeného a jeho divný zpěv zaznamenán. Chytit jsem jej dovedl, očím uvěřit nechtěl. Přitom se jednalo skutečně o druhově čistý exemplář. I proto pokora před tématem, záludností je pořád všude dost.

Ještě dám fotku bobřích skluzavek do řek, kde jsem vynašel možnost být v odchytech podle pobytových stop úspěšný. Jinak by v té vrbové džungli člověk chytáním utonul.

Řeky tam vidět zcela svobodné, což od nás neznáme.

A ještě v zkratce téma kříženců, kdy se ukazuje jasně, že vývoj oddělování příbuzných druhů není ještě u konce. Příroda si opravdu od samého začátku vede svou v uspořádávání a představách všeho a my při tom můžeme být během svého života svědky krátkého segmentu celku.

Dík ale za příležitost toho strhujícího poznávání!

Takto jeden z potomků mezidruhového selhávání může vypadat. A já se obrázkem s vámi pro pondělí loučím.

(Hybridní samice z předměstí Mladé Boleslavi, jediná svého druhu pro vědu potvrzená).

Z šedesáti hnízdišť jsem vybral podregion Mnichovohradišťska konkrétně zářez Nedbalky v oblasti Dolců. A zase byste mne přistihli, že moje nadržování stojí na vodě, chci totiž říct, že místo je jedním z nejkrásnějších. Až budeme před Silvestrem procházet jiným, pravděpodobně to tam vyčtete zas. A vím, čím to je. Tím, že do té krajiny dávno patřím, jako jeden z těch stromů, jak kamenná zídka v ústraní zapomenutá z pradávných sadů. Je mi tam krásně.

Pojďte tedy na to nejbližší z tří hnízdišť, nejbližší silnici k Hoškovicím.

Je prosinec a krajina ještě neusnula. Nejde jí to a poslední roky je to potíž. Takhle to tam vypadá. Břízy za rýhou potoka v slavičím trní a na obzoru Český ráj. Vrch Mužský a vedle stěna skal.

Takhle to pod korunou keřů prosvítí lednový sníh.

A pohled od silnice, tedy z opačné strany. Ten už je ze 4. dubna, pokročili jsme v čase.

Končí se právě tady krajina Podještědí a končí tu také slavíci se svým rozšířením. Kdo by odhlédl stranou do dálky, uvidí majestát Ještědu s technickým unikátem od stavitele Karla Hubáčka. A po sněhové přeháňce.

Já bych ale vaše pohledy přeci jen radši už namířil k zemi, protože v prvních dnech dubna už místa žijí a bude na co koukat. Třeba na bledou modř rozrazilu, která je možná právě tím erbem krajiny. Ve skromné nádheře, viděné jen těmi, kteří mají čas pro pomalost a oči k nacházení. Vy se nad tím obrázkem chvilku pozdržte a uznejte, že si nevymýšlím.

I pod keři, kde v létě je šero se začalo žít. A poznat jsme to mohli už od cesty, po vůni. Rozkvetly violky a kolem s jahodníkem, jehož čas přijde později, máme před sebou část přírodní lékárničky, velmi účinné. Ale i radost nad projevy jara.

Před koncem dekády už přeci vidět proměnu i z dálky. Břízy se chystají kvést a koruny kudrnatí.

A ještě tedy pohled z větší vzdálenosti.

Není každý rok stejně na den totožný obrázek, ohlíželi jsme se rokem 13, rok 9 vypadal na přelomu dekád takto. Vím, že byste se rádi zeptali: „Kdy už přiletí nějací ti slavíci, když předpokládáme, že tam jste na slavících“. Ano, stalo se jedinkrát za 34 let, že se slavík vešel příletem do první dekády dubna. Do samého konce. A nebudete možná věřit, bylo to právě tady. Ale ač v terénu bývám v tom čase už několik dnů, kontroly bývají negativní. Ovšem tušíte, že i to je pro můj Kalendář slavičích příletů velice cenný údaj. Nádrž v autě to v tak růžových barvách ovšem nevidí.

Jakmile se však stane toto, jsou slavíci blízko. Obrázek je ze čtrnáctého.

Jaro se opírá do života neskutečnou silou, kteří se dočkali, oslavují.

Jak o den dva později dole u potoka rozkvete střemcha, musí se mít člověk už opravdu na pozoru. Noci se oteplují, večery plné drozdího zpěvu, vůně všude nekonečno.

V nabyté závislosti zjišťuji, že rok od roku víc bývám nervózní. Ze setkání. Jak má člověk zkušenosti a se slavíky odžito, bere si to z něho hodně.

Chvíle večerů by se daly krájet, vypínám v sobě badatele a rychle přepínám na romantika, protože tohle nesmí propadnout. Slavík je k oslavování! Na něj to tu všechno mělo počkat!

Od potoka volá krutihlav, tedy pták, co letí též z hloubky Afriky. Už to musí přijít…

A taky že jo. Rezavé mihnutí nad cestou a tiché přistání nedaleko. Zkušené oko povyhazovalo z hlavy druhy, které by se mohly blížit záměnou, a k autu odcházím napnutý. (Nedokážu si představit, že by mne nyní někdo odvolal na práci, to bych se zapřel).

…A pak už všechno to chytání, o kterém tady z obavy o slavíky opravdu nechci široce psát, běží a zkušenost mne přivádí k výsledku.

Tak tady ho vidíte. Nepotkáváme se prvně, jak poznat hned.

A podle čísla lze vyřešit s přesností, o koho jde.

Po druhé dekádě už slavíci i kolem zpívají. Starší jsou zčásti už doma, ve svém.

Pohled na místo z druhé strany.

Kvetou prvosenky pod takhle nádhernými stromy.

Už víte, jak přírodu vnímám? Ta třešeň za chvíli pokvete. Nevzdala to.

Slavíci přiletěli (fikce) a my zde návštěvu ukončíme.

Možná snad ještě jeden obrázek.

Mladí, co se tu narodí a než údolí opustí, takhle vám obarví kůži, když se jich dotýkáte. Ne od borůvek, jak by snad mohlo svádět, od bezinek. S „pamětí“ podobně dlouhodobou.

Slavnostní desáté vydání.

Za pěkný ohlas, který se nachází pod nedávno zveřejněnou Technickou informací a taky proto, že jsme na první desítce, dám z archívu něco úplně jiného.

Slavíky neošidíme, přidám je později, až něco vymyslím.

Text je pro ty, co jej přečtou, vzpomínky těm, kteří tam byli a ostatním pro radost.

(Dovolil bych si ještě ovšem upozornit na excelentní pojetí tématu paní Procházkovou, kterou jsme měli čest i s jejím mužem v kovárně pak pohostit).

Rozumím, měl bych k tomu asi říct o něco víc..

Srdce třeba – nebylo původní, samozřejmě. Srdce zvonů odcházejí, musí. Jsou měkčí a počítá se s tím. Tohle ještě opravit šlo, i když hromadu roků za sebou má.

Závěsný řemen je nový z dílny boleslavské, uložení zvonu je v pořádku.

Tím, jak mi kdysi odešel počítač, nemám ani jednu fotku z výhně. Kdyby se ozvala Iveta Kučerová a měla ještě někde nějakou, byl by to milý dárek.

Se Štěpánem Rakem jsme toho od té chvíle prožili společně dost, on s kytarou, já se slavíky. I kmotrem slavičí knížky on je. Zvon v Kláštěře jsem od těch dob neslyšel, zvoník Alex se myslím z míst odstěhoval. Opravdu srdce nenechal přerazit tenkrát, už takhle se do toho kovářům nechce, víte proč? Já se nebojím, příležitost za to stála. Nemohl jsem ty nadšence z dílny vyhnat.

A když jsem pak slyšel, jak se hlas starého zvonu s čerstvě vyměkčeným srdcem rozletěl zpod lamel chrámových žaluzií nad soutok Jizery se Zábrdkou, kde se potkává krajina Podještědí s Jizerskou, jak ruce kolem kostela se potkaly úplně stejně a krásně vystačily k obejmutí v té dojemné symbolice, jak bronzový hlas zvonu se rozvlnil – jak bývalo dřív, ten pocit zapomenout nejde.

Lidi se poztráceli od těch časů, i dáma časného narození Květa Procházková – kdo ví, jak to s ní dneska je, ale tenhle kousíček života, ten držím vážně vysoko.

===========================================================================================================

Dnes to bude celé s mojí tváří, příště se už když to půjde upozadím. Jak jinak to ovšem provést, když chci ukázat vteřiny z několika akcí. Ani autory fotografií všude nevím, snad mi prominou.

Komentovat budu jen krátce, abyste se vyznali. Pojďme se tím projít a kdo se uvidíte, tak zavzpomínat.

11. února 2012 jsem si vypřednášel v Bakově – Trenčíně u baráčníků mj. tuto roztomilost a to jsem netušil, co to bude za koncert, až ji nakrojíme.

7. května 2005 jsme během Vítání ptačího zpěvu navštívili jezero u Veselé.

5. května 2005 jsem coby lektor U3V v MB pozval posluchače v závěru přednášek do terénu za slavíky. (Buda, Bakovsko).

Věhlasný tábor mladých na jihu Čech. Tady se vyformovalo pro ornitologii hodně holek a kluků, a kvalitně.

Řežabinec 27. července 2006.

Otec – zakladatel Karel Pecl.

Tolik let mne lákal, až jsem syna jednou přivezl a dál začal vozit. Dnes pokračuje Jirka Šebestián a letní punkt mladých tak nezahynul.

Ani Karel ani já nejsme lidi, kteří by nepřáli legraci a jeho časosběrný materiál o historii tábora u Ražic nedaleko Písku obsahoval při promítání na setkání kroužkovatelů i tento obraz s mačetou. Snad by se mohl jmenovat „Zbloudilý chytač“. (Dole u pasu je už samozřejmě vodní hladina).

A ještě tento: „Politizující kovář“. (Na dovolené ovšem).

Pro dnešek zakončíme přednáškou z 19.ledna 2016 na Karmeli v Mladé Boleslavi, kde pro mne až nečekaně mladé dámy s profesorkou vytvořily takovou atmosféru, že setkání řadím mezi nejkrásnější, které jsem kdy absolvoval.

Kdybyste ovšem byli šťouraví a zeptali se mezi kolik – ne víc, než mezi padesátku.

Už blog těžkne a mračí se na mne při ukládání, na příště mám připraveno pár obrázků z vernisáží výstav, které jsme slavíkům po regionu vypravili.

Tak zas přijďte a třeba se na nich objevíte konečně i vy!

Od dubna do září, od roku 83 do 16, mi rukami prošla spousta „rezavého peří“.

Člověk ty slavíky přivírá do dlaně nacvičeným úchopem tak, aby jim neublížil, ale i tak, aby neutekli.

Při kroužkování, měření, vážení a nevím při čem ještě dalším je prohlíží a dokumentuje vše důležité, zajímavé. Přitom občas narazí na něco, co u jiných není. Barevné odlišnosti, odchylná postava ale i úrazy čerstvé i zhojené.

Vybral jsem zajímavosti, s kterými se člověk běžně nesetká. Nemusíte být znalci slavíků, myslím že mnohé vás zaujmou z přirozené zvědavosti. A komu by to na blogu nestačilo, pojďte s námi na jaře zachytat. O vycházce za májovým ptačím zpěvem.

Nebude dnešní téma kdovíjak romantické, věci příjemné nejsou, ale dobře vědět, že výzkum v rámci specializace přináší i podobné momenty.

A pojďme od nejhoršího k radostnému, které nabídnu v závěru.

Zdraví – nezdraví, přijde-li smrt, není co řešit.

Výzkum samozřejmě i tyto skutečnosti shromažďuje a vyhodnocuje, především proto, aby šlo v průběhu či ve finále stanovit, jak problém umenšit.

Takhle smutný obrázek se naskýtá kolem kdejaké silnice.

Vědecky spatřeno – zjišťujete, zda není přítomen na noze kroužek, určíte příčinu úhynu a zdokumentujete, v hnízdní době je dobré prohlédnoout břicho a pokusit se určit pohlaví (odlišit případnou samici podle hnízdní nažiny). Pomůže to k přehledu o vývoji hnízdění a dopadech na něj.

Přistoupí-li k zjištění člověk duše citlivé, nepřehlédne zobák v tichém výkřiku a dál pak povede myšlenky k hnízdu nedaleko, kde snůška osiří.

Když chytnete 20. dubna slavíka takovýchto per rýdováku je jasné, že máte v ruce hrdinu, který návrat lehký neměl. Měl ale kliku a to je víc!

Kdo dobře vidí, nepřehlédne při kořenech per světlé límečky toulců, z nichž pera rostou.

Kdybychom měli zpětně vypočítávat, kdy se to samečkovi přibližně stalo, šlo by zjistit. Přibližně před čtrnácti dny a to ukazuje na skutečnost, že někde v poslední velké zastávce byl neopatrný. Chvilku trvá, než je problém „vyhodnocen“ a vychystána „záplata“. Pak už roste peří zhruba čtyřmilimetrovou rychlostí za den a pták se dostává opět do formy. Během cesty to hendikep je, ptáci jej ovšem zvládají, jak dokazují i případy jiné.

Problém je větší, vznikne-li defekt takovýto. Podobného zpěváka žádná nechce. Nevidí v něm spolehlivost pro hnízdění i kdyby jí komponoval přímo na tělo. A taky parády při námluvách třeba, zářivé barvy udělají své!

To je případ tento, vůbec jsme v Brně nedokázali problém pojmenovat. (Tu hrůzu si zapamatujte, vystavím na tom závěrečnou radost).

V menším rozsahu vidíte poškozená pera ocasu u slavíka jiného.

Vraťme se ještě k jizvám na těle. Jednu vidíme a slavík se jí už nezbaví. Důvod znám detailně není. Může jít o poruchu v opeření, kdy v místě scházejí toulce, z kterých pírka vyrůstají.

Dalším problémem jsou deformace rohoviny, buď zobáku či nohou – a to vrozené či nabyté během života.

Tady třeba už ocenit přínos kroužkování, kdy jak vidět na letitém kroužku, slavík je sledován dlouhodobě a tím lze vyloučit problém vrozený. Vznikl v čase.

Jak se dnes už ale ví, i při horších deformacích ptáci umí přežít.

Pak jsou různé rány na těle, zhojené i třeba teprv se hojící, jako tato hluboká na břiše. Důvodů může být několik, nutno připustit i hojící se jizvu po cizopasné motolici Collyriclum faba, která byla znovu ve spolupráci s veterinární fakultou v Brně mým výzkumem prvně pro slavíka doložena. Jak se zdá, ptáci se nakazí v posledních evropských zastávkách alpského či appeninského podhůří, kde se parazit vyskytuje lokálně.

Stejně tak ovšem může jít o vpich trnem při pohybu keři.

Dalším problémem, na který se „neumírá“ jsou různé podlitiny – chcete-li – modřiny. Nemají je tedy jenom lidé, ale jak vidíte i ptáci. U této samičky může být příčinou otlak ze sezení na snůšce, či problém zaviněný samotným snášením. Jde o samičku hnízdící poprvé a tělo enormní zátěži teprve přivyká. Zažil jsem jinou stejného věku na hnízdě mrtvou, kde se znalci domnívali, že podlehla selhání srdce při snášení.

A nyní, když jsem nasadil k obdivu nad slavičím „něžným pohlavím“ popojděme, abych představil naopak starou dámu, tedy dámu „dříve narozenou“, která je péčí o potomstvo tak zdecimovaná, že břicho už propadlejší mít nemůže.

Měřené rozdíly hmotností někdy ukazují na obrovské výkony ptačích těl, které akt rozmnožování žádá. Samečkové ovšem, jak se zjistilo – a tím nechci provokovat – rovněž hubnou a dost, ovšem nočním koncertováním!

Pro vaši představu, takto jdou mnohé před tím do hnízdění. Rozdíl na váze značný.

2. května 2010 se poštěstilo s tím otrhancem od Veselé setkat znovu. Přesídlil do Dolců k Nedbalce a nejen, že mu to dobře zpívalo a byl s nabídkou úspěšný, byl „v ohozu“ tak pěkném, jak se na koncert sluší. Nebýt kroužku s kódem, sotva bych jeho proměny dohlédl!

Dnes více odborného, zítra pohodu.

A v neděli pozvu přesně sem, do míst nádherného setkání s „převléknutým“ slavíkem, přesídleným právě na okraj Mnichova Hradiště, do nádherného údolí na vodu chudé Nedbalky.

Krom jiného ukážu, co dokáže jaro. Jak místo s kulisou Příhrazských skal se dovede vyparádit. Vůněmi a vířením včel.

Nashledanou.