Odpočí(tá)vání s blogem – díl 15.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 15.
Za nejkrásnějším z slavíků
Pojďme za modráčky. Díl je to patnáctý, jsme tedy tak nějak v půli, půjde o sváteční věc. Je to téma opravdu srdeční, vy poznáte, že nejde o nějakou moderní líbivost u mě, že ten vztah je pevný. A zasloužený.
Začlo to četbou knih ještě před tím, než jsem mohl kroužkovat. Kdybych zašel doma do knihovny, knížku bych našel. Znal jsem tu kapitolku zpaměti, tolik mne ptáci přitahovali. A mohl ještě slyšet staré ptáčníky, jak modráčky lapali na červy. To mi neměli dělat, to mne ulovilo. A pak už jsem je „zkoušel“ podle starých pravd a zvyklostí a představte si – vůbec nic!
Tvrdilo se, že zjara kolem velkých řek je šance (upozorňuji, že tady druh nehnízdil). Trčel jsem u Jizery a v každém mihnutí „ho viděl“. Byly to červenky, dnes to vím. Však jich taky byly plné sklopky! To ony naplňovaly pravdy chytačů, že hladoví modráčci na tahu jdou za červíky jak diví. Jediného jsem nechytil a po čase rezignoval.
Zase jsem listoval knížkou, zase si lámal hlavu, zas chodil koukat k řece – a zase nic. Kdyby aspoň jednoho, abych věděl, že to snad platí. Ani to!
V roce 1986 jsem se rozhodl, že vyzkouším v oblasti táhlé hlinitopísčité výspy Červenského rybníka chytání rákosních strnadů do sklopek. Sítí moc nebylo, ani já jsem na tom nebyl lépe. Chytal jsem, jak jsem uměl. Aspoň se člověk musel snažit.
Prodral jsem se širokou rákosinou až na úroveň hladiny při vtoku Spyšovského kanálu v SV části obrovské hladiny, houpal se na rákosových stoličkách v nízkých gumovkách (jiné nebyly) a věděl, že dřív nebo později tam zmizím a naberu si. Byl březen pár dnů po narozeninách a v rákosí zimno. Rákosní strnadi už ti první ale doma byli a já chtěl vyzkoušet, zda by šli chytat. Kláda nad kanálem byla vratká, ale asi po ni nějaký ten pytlák přejít dokázal, jinak by tam nebyla. Než jsem se odvážil a vyzkoušel průhyb jestli mi holínky postačí, natáhl jsem první sklopku v místě nastoupení v představě, že zvědaví a hladoví strnadi využijí rozšlapané cestičky k nasycení. Bidlem se podpírajíc a neuvěřitelně balancujíc na lávce jsem přeci jen smrdutý kanál překonal. Fascinován velkými bublinami těch nejjedovatějších barev co vystupovaly z bahna vždy v místě vpichu. Věděl jsem, že když spadnu, krom gumovek se v hnusu rozpustím nejpozději ihned.
Vkročil jsem na břeh co břehem nebyl, ten se zahoupal, ale udržel. Když jsem tam píchnul tyč pro cestu nazpátek, aby nespadla do vody a neuplavala, podívám se na místo se sklopkou a śíťka byla překlopená. S batohem ostatních jsem se vydal nazpátek, abych tu, co jsem otřesy lávky sklapnul znovu aktivoval. Aby tam nebyla zbytečná.
Tabulky ranního ledu klouzaly po sobě a odjížděly, jak jsem je rozrážel holí a když jsem byl kousíček před „vyloděním“, hlava se mi zamotala. Síťka sklopky ponadskočila! Tak přeci se bude kroužkovat, učím se ty strnady rychle.
Když jsem se při výstupu vyhýbal pastičce, abych ji nerozšlápl, neviděl jsem nikde polobílá koncová pírka strnadího ocasu. Ptáček byl podivně tmavý, otočený ve směru touženého útěku. A pak se ukázal. Nemohl jsem vůbec dýchat, zcuchané vlasy umastil pot a jen velmi opatrně jsem ramínko pootevřel, kdy druhá ruka ptáčka přes síťku jistila. Byl to modrák!
Až teď jsem uviděl červenorezaté barvy kořene ocásku, až teď jsem uviděl bájnou „hvězdu“ náprsenky oproti knížce tak neskutečně blankytně modrou!
Škoda jen, že dobová fotka barvy neumí, lépe snad i pro mne. Byl jsem tak přezářen!
Hlava se hned po okroužkování a vyfocení Zenitem z fotopušky pustila do záhady, jak to že o rybnících a rákosí nikdo nikdy nemluvil. Jak to, že takhle v březnu, jak to, že vůbec tohle to?!
Domů jsem odjížděl v štěstí. Taková klika, takový objev, zítra jsem znovu!
To jaro jsem měl tři. A začal si všímat krom chytání i ptáků samých. Jediný nebyl stejný! Ten bez hvězdy, druhý s nepatrnou a třetí z samečků s nádherně širokou jako z knížky!
Tah brzy přešel a pak se už nechytlo nic. Samičky žádné a to měly letět později.
Pak se toho v letech dalších stalo strašně moc. Chytání jsem propadl. Byl jsem najednou jedním z těch starých ptáčníků co uměli líčit!
Dám pár fotek, tohle by trvalo do Silvestra.
V dálce (mezi labutěmi) místo, které si pro pozdější bahnitou šíji vysloužilo jméno Červenská kosa.
Způsob, kde se dnes chytá.
Mnozí samečkové ještě nemají lesklé svatební peří, jsou teprv na cestě domů.
A tenhle už nikam nepoletí, do cesty se mu postavil krahujec.
Klidně se k tématu vrátíme, do konce měsíce máme čas.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.