Odteď k příletu
Sliboval jsem, že vás vezmu s sebou k tomu vyčkávání, k trpělivosti, kterou lze přeměnit v setkání. A protože samozřejmě mám v archívu obrázky i z prosinců, jak podnadpis velí, začněme hned!
Z šedesáti hnízdišť jsem vybral podregion Mnichovohradišťska konkrétně zářez Nedbalky v oblasti Dolců. A zase byste mne přistihli, že moje nadržování stojí na vodě, chci totiž říct, že místo je jedním z nejkrásnějších. Až budeme před Silvestrem procházet jiným, pravděpodobně to tam vyčtete zas. A vím, čím to je. Tím, že do té krajiny dávno patřím, jako jeden z těch stromů, jak kamenná zídka v ústraní zapomenutá z pradávných sadů. Je mi tam krásně.
Pojďte tedy na to nejbližší z tří hnízdišť, nejbližší silnici k Hoškovicím.
Je prosinec a krajina ještě neusnula. Nejde jí to a poslední roky je to potíž. Takhle to tam vypadá. Břízy za rýhou potoka v slavičím trní a na obzoru Český ráj. Vrch Mužský a vedle stěna skal.
Takhle to pod korunou keřů prosvítí lednový sníh.
A pohled od silnice, tedy z opačné strany. Ten už je ze 4. dubna, pokročili jsme v čase.
Končí se právě tady krajina Podještědí a končí tu také slavíci se svým rozšířením. Kdo by odhlédl stranou do dálky, uvidí majestát Ještědu s technickým unikátem od stavitele Karla Hubáčka. A po sněhové přeháňce.
Já bych ale vaše pohledy přeci jen radši už namířil k zemi, protože v prvních dnech dubna už místa žijí a bude na co koukat. Třeba na bledou modř rozrazilu, která je možná právě tím erbem krajiny. Ve skromné nádheře, viděné jen těmi, kteří mají čas pro pomalost a oči k nacházení. Vy se nad tím obrázkem chvilku pozdržte a uznejte, že si nevymýšlím.
I pod keři, kde v létě je šero se začalo žít. A poznat jsme to mohli už od cesty, po vůni. Rozkvetly violky a kolem s jahodníkem, jehož čas přijde později, máme před sebou část přírodní lékárničky, velmi účinné. Ale i radost nad projevy jara.
Před koncem dekády už přeci vidět proměnu i z dálky. Břízy se chystají kvést a koruny kudrnatí.
A ještě tedy pohled z větší vzdálenosti.
Není každý rok stejně na den totožný obrázek, ohlíželi jsme se rokem 13, rok 9 vypadal na přelomu dekád takto. Vím, že byste se rádi zeptali: „Kdy už přiletí nějací ti slavíci, když předpokládáme, že tam jste na slavících“. Ano, stalo se jedinkrát za 34 let, že se slavík vešel příletem do první dekády dubna. Do samého konce. A nebudete možná věřit, bylo to právě tady. Ale ač v terénu bývám v tom čase už několik dnů, kontroly bývají negativní. Ovšem tušíte, že i to je pro můj Kalendář slavičích příletů velice cenný údaj. Nádrž v autě to v tak růžových barvách ovšem nevidí.
Jakmile se však stane toto, jsou slavíci blízko. Obrázek je ze čtrnáctého.
Jaro se opírá do života neskutečnou silou, kteří se dočkali, oslavují.
Jak o den dva později dole u potoka rozkvete střemcha, musí se mít člověk už opravdu na pozoru. Noci se oteplují, večery plné drozdího zpěvu, vůně všude nekonečno.
V nabyté závislosti zjišťuji, že rok od roku víc bývám nervózní. Ze setkání. Jak má člověk zkušenosti a se slavíky odžito, bere si to z něho hodně.
Chvíle večerů by se daly krájet, vypínám v sobě badatele a rychle přepínám na romantika, protože tohle nesmí propadnout. Slavík je k oslavování! Na něj to tu všechno mělo počkat!
Od potoka volá krutihlav, tedy pták, co letí též z hloubky Afriky. Už to musí přijít…
A taky že jo. Rezavé mihnutí nad cestou a tiché přistání nedaleko. Zkušené oko povyhazovalo z hlavy druhy, které by se mohly blížit záměnou, a k autu odcházím napnutý. (Nedokážu si představit, že by mne nyní někdo odvolal na práci, to bych se zapřel).
…A pak už všechno to chytání, o kterém tady z obavy o slavíky opravdu nechci široce psát, běží a zkušenost mne přivádí k výsledku.
Tak tady ho vidíte. Nepotkáváme se prvně, jak poznat hned.
A podle čísla lze vyřešit s přesností, o koho jde.
Po druhé dekádě už slavíci i kolem zpívají. Starší jsou zčásti už doma, ve svém.
Pohled na místo z druhé strany.
Kvetou prvosenky pod takhle nádhernými stromy.
Už víte, jak přírodu vnímám? Ta třešeň za chvíli pokvete. Nevzdala to.
…
Slavíci přiletěli (fikce) a my zde návštěvu ukončíme.
Možná snad ještě jeden obrázek.
Mladí, co se tu narodí a než údolí opustí, takhle vám obarví kůži, když se jich dotýkáte. Ne od borůvek, jak by snad mohlo svádět, od bezinek. S „pamětí“ podobně dlouhodobou.
