Zaměřeno na slavíky

Dohlédnu ještě, jak přišly k vrátkům s knihami dívka se ženou – jak prý nejlépe na život. Viděl jsem v očích až děsivou odevzdanost, ale i obavu. Možná o mé směřování, možná jen jestli je neodmítnu jako všichni kolem. Nevyhnal jsem je, životem tolik nepospíchám a názorům jsem otevřený. Znal jsem ty jejich tiskoviny, jednou jsem v nich četl o tahu vlaštovek. Na texty ostatní jsem se necítil odborníkem, nerad bych někomu ublížil, mým mravokárcem je pouze krajina. Ovšem u té ptačí migrace šlo o natolik rafinovanou manipulaci, že jsem dočetl spíše jen v lítosti. Nabízené u vrátek pak čerstvě odmítl a mluvil spíš já. Poslouchaly.

Proč o tom píšu?

Jsem věřícím jako ony, nemůžu se posmívat jim ani jinému v jiném. Ať si dnes se svojí hlavou udělá každý co chce. Přesně tak totiž voní svoboda. Sám věřím v přírodu a, i když jdu po cestě docela dlouho, uvěřil jsem teprve nedávno. Bezesporu, o léčivé síle bylin netřeba pochybovat a zem je pár roků už také kulatá, tak jsem to ale nemyslel a kdo v bylinkách umí, má mnohé snazší. Vím, co říkám. Já ale směřuji trochu jinam. Bojím se mluvit o zázracích (nemohu je sobě totiž dokázat), ale něco se přeci jen děje i v mojí ornitologii. Jde o náhody? Nezdá se mi. Dostavuje se před tím totiž jakési „tušení něčeho“. Pak člověk svolí myšlenkám k odchodu a v jejich utichání to nakonec přijde. Potřikrát už! Jestli chcete, vezmu vás k tomu, když je tak významný den. Alespoň pro mne.

Evoluce je mi srozumitelnou a navíc mám možnost v studijním oboru se dál a znovu přesvědčovat, že takové je možné i pokračující. Mohu to přirovnat ke krabičce, abych byl názornější, kterou většina zná. Od bedny jež jsem nosil s cívkou na zelených zádech, kdy po kličkou zatočením se ozval řev naproti, tohle postoupilo. Jak šel vývoj a zdokonalování, dnes vyťukáte kombinaci na sklíčko a hned vás vyvolaný třeba na opačném konci republiky slyší! A ještě odjinud – například slavíci. Jak si zvykli kolem mimoúrovňových křížení silnic a sbírají v okraji pomlácený hmyz! A jejich mláďata bez cizí rady na jedenáctém dnu vyskáčí z hnízda, ač lítat vůbec neumí! Zázrak? Dědičná informace. Ne víc ani míň, než skryté poselství ve vajíčku.

Jsem rád, že vyšlo moje zrození stranou válečného běsu. Jsem rád za dobu, kdy věda už může bez obav konečně bádat a plodit pro všechny třeba ty telefony. A pro mne nalezne důvod odcházet za slavíky. Jsem rád v registru dárců krve a šťasten jestli pomohla těm, co si uchráněni demagogií ji dovolit mohli.

Jsem – jak ale zjišťuji – taky dál od slavíků a třeba se k tématu vrátit…

Znal jsem ornitologické výsledky ze zahraničí, navázané k mezidruhovému křížení příbuzných slavíků. Jenomže jednak to bylo poměrně pionýrské (bez laboratoří) a hlavně jsem to chtěl uvidět očima, které mám sám. Potravou pro hlavu, kterou jsem k tomu dostal. A mělo snad bláhové snění v svém čase utichání přeci jen dojít cíle den před koncem máje 1997! To když se mi povedlo v Dolním Pometují najít hnízdo se snůškou od smíšeného slavičího páru a před kolegy okroužkovat oba divné aktéry lásky, co v přirozeném výběru tolik selhali! Proč? Ona – s zimovištěm v samém jihu, on v centru Afriky. Ona tmavá, on rezavý. Uvěřil jsem, že něco takového je přeci jen možné. Na vlastní oči! Poctivě pak prochytal lesík v té louce, abych se ujistil, že jsou vážně svoji. A když se z pěti vajíček později podařilo probrat k životu dvěma schopným mláďatům, bylo vyhráno! (A nebo prohráno?)!

Brzy mi to ale přestávalo stačit. Výzkum jsem svobodně „překopal“ a začal pátrat po takových mláďatech v jejich dospělém věku. Přečetl další listy seriózních materiálů, snažil se najít znaky, po kterých křížence poznat a potom už věřit a věřit. Den před koncem dubna 2002 se mi do ruky dostal v lesíčku u Kolomut podivný slavík. Nenápadné znaky v opeření mne nedovolovaly prsty hned otevřít a okroužkovaného zpěváka pustit. Byl jsem si jistý, že pták je produktem smíšených rodičů, ale jak v tom čase důkazy podat, když téma bylo neznámé. Robustní bastard, jenž terorizoval v sousedství spořádaný pár slavíků obecných, obtěžoval jemu partnerku a jeho na potkání mlátil, vrátil se i v roce dalším. Výsledek mého podezření místy vzbuzoval pousmání, ale já jsem mu věřil. Fotit jsem neměl čím, technika byla do batohu na kolo nepohodlná. „To“, co přeje vytrvalcům, mi za výdrž nabídlo příležitost 10. června 2006 v březenském parku. Zase jsem křížence poznal, podobný prvnímu, jen nikoho nemlátil. Nikdo tam nebyl. Rezignovaně jsem ho „jen“ popsal, okroužkoval a pustil. Zavdal ale domněnce, že hybridi tak vzácní nemusí být.

Přišel čas, kdy jsem pořídil pokrokový přístroj. Chytrý, netěžký, pohotový. Bral ho s sebou s vírou, že není všemu konec. A přišel 17. červen 2007, kdy spolu se synem – začínajícím kolegou jsem chytil podobného u Bakova nad Jizerou. Tady už štěstí přálo připraveným, dokumentace i otestování DNA poté promluvily. Uvěřil jsem, že téma ovládám.

Když se mohou objevit hybridní samci, proč ne samice? V literatuře byste se dočetli proč ne. A přesto z pokusů ve voliérách takový „úlet“ popsaný byl. Z přírody jen „v nadšení“ a bez důkazů. Vědecky vzato – nebyl. Nikdo, nikdy, nikde, toť´ vysoko nastavená laťka! A přesto mne to popichovalo k myšlenkám, proč by tak nemohlo být. Přišel 3. červen 2009. Nejel bych mezi zevláky periferie klopýtat v plesnivých leženích, mezi jehly od povzbuzovadel. Smluvil si však se mnou reportáž novinář, chtěl zažít „terén“ v lakovkách. Pak tedy parkoviště u obchoďáku no a ty „záhonky“. Aby to vypadalo profesionálně a šetřil jsem mu čas, přijel jsem o chvíli dřív a zalovil. A pak už jen mluvil nepublikovatelně, ruce mi vibrovaly, když jsem bral později jeho volání z mobilu. Přispěním novináře byla fotodokumentace dokonalá. A konečně jsem se se slavíky mohl vyfotit v objetí. Všechno jsem měl z okroužkovance sebrané, pustil ho a nechal redaktora završit reportáž. Když odešel, polomrtvý nervozitou jsem se k dálnici vrátil. I ve dnech dalších jsem se vracel, abych vyzkoumal víc. Už to ale nešlo, nenašel jsem ji tam, jen zpěv podivného slavíka i v tuto pozdní dobu po místech zněl. Toho, který mne pozoroval, když jsem sklopku pod svodidlem tehdy vybíral. I to mi pomohlo v odvážném verdiktu. Domnělá hybridní samice – nehnízdící a neplodná, mu pobláznila hlavu a zmařila jeho poslání!

Ještě prošla odstraněním klíšťat a vydezinfikováním.

Takhle klesáte od Prahy k Boleslavi, milí čtenáři. Kolem toho místa.

Moje čekání do konce roku bylo nekonečné. Ale před Silvestrem zprávu, která do kabinetu přišla, uložil jsem si na místo, kde se nepráší. Co jsem v létě předpokládal, opakovaná zkouška potvrdila. Uvěřil jsem tím potřetí! I v to, že ač jsem obor nestudoval, zvládám ho k vlastní spokojenosti – a taky trpělivost, že růže přináší!

ORNITOLOGIE V KRAJINĚ DOMOVA

Výstava pod tímto názvem se uskutečnila 16. února 2012 v městě na Klenici – Dolním Bousově.

V předu Jirka Čejka, šéf Strany zelených. Na druhé straně Mirek Boček, starosta města Dolního Bousova.

Docela vpravo bývalý starosta a dnes podstarosta Josef Vynikal. Autor výstavy zřejmě soudě podle výrazů demonstruje svoji závislost na tématu.

Vlevo Ludmila Fejfarová, promlouvá Tomáš Grindl.

Vzadu u stolku manželé Šavrdovi, když ještě žili.

Stačil jsem přátelům darovat slavičí knížku a paní z ní v nemocnici manželovi četla. Velmi brzy jeho odchod následovala, ještě jsem jí na chalupě pod ořechy stačil pohrabat listí toho příšerného podzimu.

Nechyběli do té doby na jedinéém Vítání ptačího zpěvu. Vyhráli soutěž v odhadu délky toku Jizery, aby vzápětí přiznali, že jsou vodáky.

Vykovali jsme tehdy pěknou odměnu se „slavičím“ pírkem z mědi a vročením.

Existuje dnes „jejich“ slavičí lokalita poblíž obce Buda v okraji lesního psího hřbitůvku. Slavík tam několik let od jejich objevení vůbec nebyl, až jsem měl strach, že místo zanikne. Letos hnízdit přiletěl jeden z jejich dávných potomků.

Zvlátní pocity mne tam při chytání pod trojklanným obřím dubem provázely letošního léta.

Trocha slavičí slávy na papíře.

Z průběhu výstavy. Vpředu je část mého týmu.

Společné foto mladých návštěvníků.

O více jak čtyři roky jsou dnes starší.

Upozorňuji na hocha úplně vlevo, dnes už by mi za to nepochybně ukázal přinejmenším vztyčený prostředníček.

Městu se podařilo získat bezplatným převodem budovu fary, která v nezájmu léta hrozila zřícením. Teď ještě kostel postavit na nohy. Co ale s ním?

V KRAJI ZLATÝCH SLAVÍKŮ

Další výstavu hostilo město Bakov nad Jizerou.

Bylo to 4. dubna 2009.

Téma jsme představili trochu jinak a zájem byl znovu potěšující. Využili jsme zkušeností z předešlé akce, instalovali do podmínek, jaké se nabízely.

Výstavu zahájil zakladatel muzea Vladimír Bednář.

Chtěl bych napsat o pocitech. Tady to je docela asi vidět.

Jsou to chviličky kdy se mi v hlavě děje dost. Dovedu se za podobných okolností výborně soustředit. Nosím hlavu, co to má ráda. Obavy o výsledek jsou najednou pryč, přátelé co budou mluvit jsem přivítal po straně, kývli jsme si jako – že „dobrý“, akademická pětiminutovka vypršela a pak už čas vámi pleskne o hladinu – plav! Třeba se přinejmenším neutopit a má-li to být navíc událost, dobře si už teď lehnout na vlnu a nechat se nést. Médiem, které mohlo stejně tak utopit.

Řeč k publiku je lépe si nechystat, výzkum „žiju“, netřeba se bát, že bych nepromluvil.

Starostka města Jana Štěpánová a za ČSO Pavel Vašák. Nádherná slova se rozprostírala starou budovou, byl jsem hrdý na slavíky, jak je lidé začínají objevovat. V krajině, v sobě.

Kameraman a režisér Bedřich Ludvík vytáhl vzpomínky na spolupráci, jak jsme se potkali nad pramenem Klenice a pak i nad slavíky. Bylo to milé a lidi to bavilo.

S odstupem času si říkám – kdyby člověk věděl, co má přijít. Že bude kmotrem knihy právě o těch slavících, co ho chtěli mít už tady hostem v krajině, na jejich vernisáži.

Byla docela delší až dlouhá. Lidi to tak nejsou zvyklí mít, ale slavíci to chtěli.

Vystoupil Ivan Literák. Přijel za nimi z Brna a nabídnul téma, že sešlí nestačili koukat. Myslím, že stejně působí na posluchače tamní veteriny.

Tady mluvil o spolupráci, o objevech výzkumu ve vztahu k jejich zaměření. O propojení oborů.

„Živá“ expozice byla koncipována jinak než v Boleslavi, ale znovu jsme poznali, že tohle u lidí zabírá. Hlavně u dětí. (Na snímku pracovnice kněžmostké kanceláře pro krajinu Lenka Macounová s dcerou. Kdyby sem náhodou přistoupila, což blog může umět, pozdravuji a přeji pěkný čas).

Teď jsem vřadil jinou zajímavou věc.

Senátor Jaromír Jermář – člověk, jehož rozměr mi začíná docházet spíše až teď, s vlastní zkušeností z politiky.

A bývalá knihovnice Karla Mikešová z Kněžmostu. Žena, která mne naučila chodit na místní kulturní akce, abych po jejím odchodu všechno zas ukončil.

Člověk renesanční, skromný – až tak, že jí zřejmě nevadí, když nedávná kniha o Kněžmostu na ní pro všechno sousední docela zapomněla. Jakoby besedy s osobnostmi typu Komárka či Kubátové šlo zajistit sundáním z věšáku. Jakoby pokora a empatie, s jakou k práci a lidem přistupovala, byla něco samozřejmého.

Tahle chvilka je vaše.

Pan docent z „Lesárny“ v Suchdole Vláďa Bejček s částí mého realizačního týmu.

Jan Jihlavec z úřadu pro přírodu v Mladé Boleslavi a Stanislav Kovář – malíř, v jehož atelieru se dcera připravovala.

Mistr Zdeněk Gola (znáte z minule) a Láďa Havlík, dokumentarista po regionu. Člověk sledující dění velice činorodě.

Veliký podporovatel slavíků na akcích, které si pro lidi vymysleli – Jarda Bejr, uzenář. Nikdy jsem to s žádostmi k němu nepřeháněl, ale když jsem přišel, jednou mne nevyhodil.

Vedle Vlasta Novotná a kousek Ludmily Fejfarové (znáte z minula, tak mi to tu odpustí). Vlastu Novotnou ne, a tak jen základní charakteristiku – vážím si jí.

Na posledním obrázku musím stihnout vlevo v zcuchaných vlasech zbytek týmu – Tom, a přímo ve světle okna boleslavský historik Karel Herčík. Ten, vedle uměleckého kováře Jiřího Hiekeho (na fotce vpravo).

K výstavě v městě na Jizeře (přestože bude následovat ještě třetí akce) musím říct, že ji nic už nepřekoná.

Nevěděli jsme po oslovení, co si od začínajícího muzea slibovat. Jak v prostorách téma ukotvit, co lidi, jestli přijdou. Snad i proto, že do tamního zpravodaje dopisuji a chodí zdarma do schránek, i proto se povedlo.

Vybral jsem tváře, které mne napadly. Ale asi bych si dovybavil i jiné, paní Dagmar Mocová, další bakovský kovář na poslední fotce v kraji a fůra lidí kolem, ale to by na třetí díl nezůstalo.

No a vidíte, bývalý náměstek z ministerstva Franta Pojer, který slovo amatér vysvlékl z pejorativního pláště a nešetřil uznáním. I jemu tady děkuji.

A na další si vzpomenu, až bude pozdě.

Vážení příchozí,

děkuji za ohlas stránkou o něco níž a jsem rád, že s blogem žijete.

Řeknu na rovinu, chtěl jsem zvýšeným úsilím i vyzkoušet, jestli si ten anonymní okruh slavičích přátel bude chtít pravidelně dělat radost odkliknutím sem. Chce.

Na svátek slunovratu jsem chtěl napsat o sobě konečně trochu víc, abyste věděli, jak to vlastně mám. Protože se zajímáte docela o mnohé, klidně bych se rozepsal. I o tom, jak si nemyslím, narozdíl od vás některých, že by se témata měla nechat vyjít tiskem. Pro to nejsou vystavena, forma je „ošizená“, opravdu jen pro blog.

Ale k té středě. Protože jsem před chvílí zjistil, že k výstavám je takového materiálu a jeden cennější druhého, budu je muset tady „odvysílat“ každou zvlášť po sobě. Moc by tím záměr jinak utrpěl a nechtěl bych si dovolit z těch lidí někoho vynechat. Mnozí, jak jsem s úděsem zjistil už nežijí a bylo by uctivé pár slov každému věnovat. Bude to ale tak, že na středu to tady přeliju a pak to očima postíráme. Doběhne třetí výstava a přidám něco s hlavy.

ČTVRT STOLETÍ S KRÁLEM PĚVCŮ

Bylo to 19. září roku 2007.

Bez zkušeností, spíše jen s nadšením jsme představili slavíky v Mladé Boleslavi v muzeu. Snímky přírody dostal možnost připojit v druhé části Pavel Hanibal.

Zahájení v podání ředitele muzea Luďka Beneše.

Promluvil jsem co autor, to přeběhneme (ještě si mne užijete dost) a pak už se slova ujala osobnost československé (ale v čase emigrace i zaoceánské) ornitologie Jarka Klápště. Složil výzkumu velikou poklonu a přestože už mezi námi není, nikdy ta slova nezapomenu.

Pak promluvil z ČSO Lukáš Viktora a zavzpomínal i na chození za slavíky svými, v mládí na Kolínsku.

Promluvil za Kroužkovací stanici Jarda Cepák, i on si vypůjčil k obdivu slavíky Mladoboleslavska a provázal řeč s přínosem kroužkování republikovému.

Hlavu „v oblacích“ mám na obrázcích proto, že prvně takto před lidmi jsem si z úst osobností uvědomil, že to moje „chytání“ může být viděno tak pochvalně.

Další obrázek už zachycuje diskuse nad tématy.

Tady je právě fotograf Pavel Hanibal (mluvil i v úvodu), dokumentující můj syn a vzadu vlevo vzácná žena, manželka J. Klápštěho – Pepička.

Když jsme u dokumentování, zády k nám populární „rozhlasák“ paní Milena Lukavská při práci s mikrofonem pro Periskop – pořad pro děti na ČRo II.

Vzadu vlevo Tomáš Grindl – znalec krajiny a podředitel bousovské školy.

A pozvání přijala i tato osobnost vedle paní Gringlové. Karel Samšiňák. Ještě mne před odchodem ze života poctil svou přítomností. Daroval knihu s věnováním a řekl: „Věnuj se Pavle i těm parazitům u slavíků, vím dobře, co říkám“. A opravdu věděl – ostatně uvidíte na výstavě v Bakově, kde téma dostalo pozoruhodnou dimenzi (promluví tam o něm jiná osobnost v oboru, která vážila cestu na vernisáž až Moravy.

Sobotecký patriot K.Samšiňák, ač jsme se znali léta z redakční rady vlastivědného sborníku, sem mi krom knihy přivezl nabídku na tykání. Byl jsem v rozpacích a netušil, že to je jenom na chviličku.

Na dalším snímku je Zdeněk Gola – grafik, botanik Václav Ptříček a Ludmila Fejfarová – úřednice, která přírodě ještě dokáže pomoci.

Diskusní kroužek kroužkovatelů, s těch co neznáte – Martin Brejška, znalec kukaček (ne ve smyslu hodinářském, i když u Martina nikdo neví, je nesmírně schopný) a Mirek Lubas, výborný ornitolog z horní Jizery.

Bez komentáře.

Součástí „živé“ expozice byl i tento výjev. Na nic jsme si nechtěli hrát, tak to prostě chodí. I odpadky byly součástí zátiší, takže i s maličkou divokou skládkou. Pak volali od pana primátora, zda bych ho výstavou neprovedl (do té doby údajně muzeum nenavtšívil). Líbila se mu a zanedlouho přišlo pozvání na magistrát, kde byl přínos oceněn.

Dcera měla na starost věci tyto a podobné.

No a mistr Gola – jak sám říkal – namotivovaný lektorem na přednáškách v U3.V, přinesl toto dílo: Slavík pro pana Kverka. Pozorný posluchač a jak jsem se mohl přesvědčit, velmi slušný člověk. Stali jsme se přáteli.

Došli jsme společně do finále.

Možná jsem nevyzvedl všechny, co k vyzvednutí byli a také ne ostatní návštěvníky. Všem jsem ale po rádiu tehdy poděkoval, takže snad v pořádku.

Tým ukážu třeba v Bakově.

Zasloužila si tato neděle sníh. Ikdyž plamínek uhasila.

Kdo už by nevěděl v Polabí jak sníh vypadá, můžete si ho překopírovat. Ale jsou jistě místa, kde sněhu dost.

.

Dotazy vás, kteří píšete mimo stránku řeším pokud možno obratem, to jste zjistili. Hlasy k určování na vašich záznamech mi dají někdy víc práce, abych podal co nejobsáhlejší výklad, tam prosím o strpení, Karle.

Z ohlasů se asi nejvíc objeví teď v konci roku, ale dnes přišel jeden, který mne moc potěšil. Je totiž od kolegy, jehož ornitologii sleduji a vážím si ho. Doplnil mi materiál k příspěvku o odchytovém místě v Keni, v rezervaci Tsavo. Neměl jsem jej a tak mne láká vymyslet v tomto prostoru do konce roku pro východní cestu slavíků tmavých ještě příležitost. Alespoň okomentovat onen výkaz slavíků obecných, který – byť nepočetně, též s nimi počítá. Co to je za ptáky a jak by zřejmě vypadala jejich kapka krve.

Já myslím, že na to téma, mimochodem velmi atraktivní, ještě dojde a že bych detailněji rozebral ptačí postup tam, i cestu zpět, která – pozor – nemusí být po ose a nemusí být kupodivu kratší!

Děkuji Romane, vážím si slov, jsou mi cennou podporou psát dál i pro ornitology jako jste Vy.

A k čtenářům ještě větu – je jasné, že bych s dechem nevydržel takhle po celý rok. Rozvěšet 365 příspěvků si zatím netroufám, třeba někdy k stáru. Až se to stane.

Způsob, kterým letos na slavičím blogu dobíhá konec roku je nezvyklý jak pro vás, tak pro jeho tvůrce.

Ukazují se za pochodu věci, které by mohly pomoci mnohému. Jsem tak zvyklý i z výzkumu, vše probíhá též „za pochodu“, jak přicházejí podněty.

Tady bude dobré asi vždy čtenáře „naladit“ dopředu na téma následující, aby se už při čtení článku současného mohl takový rozhodnout, jestli přistoupit i příště, anebo vynechat.

Takže – pro díl číslo 19 se chystá pokračování v kultuře.

Podíváme se za výstavami. Byly dosud tři, fotek mám i díky přátelům dost, bude to milé. Kdo v pondělí přistoupíte, najdete něco, co ještě nebylo. Alespoň ne v takto ucelené formě.

Čtvrtá výstava je zamýšlena na rok 17, kdy si výzkum připomene 35 let od zahájení. Brr, šílené!

Co všechno se změnilo? Třeba „Listopadem“, když právě dnes přečíst o výročí od úmrtí pana prezidenta. A se svobodou? Tu si dnes konečně může každý uchopit po svém. Získali jsme ji a já se z ní těším bezmezně. K ostatním výdobytkům toho zlomu budu zdrženlivější, abych příliš nemoralizoval.

Tedy zítra představím výstavu proběhlou v Mladé Boleslavi, později v Bakově nad Jizerou a pak dolnobousovkou. Tato plastika je z ní.

Bylo to krásné pokaždé. Vždyť jenom lidi, které jsem oslovil o slovo za slavnostních vernisáží, neodmítl jediný! Fakt skvostná sbírka osobností, však si na ně počkejte. Co na tom přesmutné, že někteří už tu nejsou. Myslívám na ně v časech, kdy hlavu uvádím do ticha. A nechávám s důvěrou v oddanosti znamení Ryb. Ona dobře ví, jak té své „chemie“ využít.

Hezkou neděli, kdo jste přišli.

Zažil jsem podzimních horských odchytů víc, pojďme se spolu podívat na dva. Obě místa jsou při severní hranici republiky – jedno v Čechách, druhé na Moravě.

Nejdřív ovšem řeknu o co na nich jde.

Na prastarých tahových cestách se líčí ptákům do cesty jemné ornitologické sítě. Ptáci, směřující mezi hřebeny či podél masivu k sníženinám, kde očekávají lepší povětrnost a oslabenou překážku, letí často nízko a dají se zachytit. Dnes s rozvojem techniky se využívá podpůrných prostředků k nalákání (zvukové přehrávky, světlo).

Na těchto akcích, které koncem léta a v podzimu běží mnohde po Evropě, se okroužkují tisíce ptáků. Někdy i velikých vzácností!

Horská sedla stlačí hejna i jednotlivce do relativně úzkého prostupu, kde už čekají výzkumníci.

Nejprve pojďte do Krkonoš na hranici s Polskem.

Szrenický kotel (vlevo) severně sedla Tvarožníku doslova „nasává“ opeřená křídla a směřuje do Česka.

Tam už jsou mezi tyčemi nalevo i vpravo (nyní nenataženy) sítě a v tichosti vyčkávají.

Přílet na hranu sedla.

Tady jsem vychystal jakési „rozloučení v modrém“.

Můžete si tipnout, o co jde.

A podobně učiním i v případě následné kolekce fotek.

Vítejte v Jeseníkách, nedaleko měst Šumperka a Jeseníku. Vítejte v Červenohorském sedle! Místě nádherném stejně, jak bylo předchozí.

I tady lze v čase migrace vidět a nachytat velké množství ptáků a zatímco v Krkonoších tradice zanikla, tady se před lety životadárně objevila.

Vypínání nárazových sítí.

Předposlední obrázek je z noci, kdy i vy máte možnost díky nasvícení reflektorem vidět táhnoucí červenku. Kde byste to jinde zažili. Bílé skvrnky kolem jsou poletující sníh.

A opět „rozloučení v modrém“, tentokrát definitivní. Kdopak z vás pozná?

Nashledanou devatenáctého prosince, kdy do velikého svátku bude chybět chvilička.

Jednadvacátého před polednem se noc ve svém zpupném rozpínání zastaví a brzy na to začne zkracovat. Slunovrat!

A my se mu tady myšlenkou taky přiblížíme, protože jde o jev, kterému lidé uvěřili už dávno. Každý rok si pak mohli ověřit že důvod k slavení platí, že se Sluncem konečně posilujícím bude zas dobře.

Mám tyhle věci rád. A jak napsal už kdysi Jirka Waldhauser v jedné z knih – v každém z nás je kapka keltské krve! A ve mně dvě.

Nejprve si řekneme něco o druhu.

Tento rákosník umí na rákosníky poměrně pěkně zpívat, koncertuje i v noci – pozor! a přilétá jako jeden z posledních migrantů.

To je on.

Proč přilétá pozdě? Má to daleko domů, to je jeden důvod a další třeba ten, že čeká. Je totiž rákosníkem spíše „nerákosním“, najdeme ho na suchu, tedy v bylinném patru kolem svodnic. A tam je potřeba, aby kopřivy dorostly.

Táhne s několika výraznými přestávkami (i k přepelichání) až na jih Afriky a jeden český výsledek kroužkování pochází úplně z mysu, kde „nazelenalého“ mrtvého ptáka našel surfař.

Kdo sem chodíte déle a zajímá vás i odborná poloha blogu – víte, že můžete přijít k poznatkům, které jinde nenabídnou. Jedním z nich je záležitost, kterou doprovodil specielní výzkum. Jedná se o klíště, které si za určitých okolností mohou ptáci přinést z cest či zimoviště. V případě slavíka obecného, kde můj výzkum prokázal totéž, vzhledem k jeho tahové cestě přichází v úvahu pouze Afrika. U nás zavlečené se však dál nerozmnožuje.

Všechny podobné „zátěže“ ptákům během kroužkování odstraňuji a desinfikuji ranku. To i tehdy, neslouží-li parazit k dalšímu výzkumu.

Klíště Hyalomma marginatum jsem nalezl už 2x právě i při výkumu slavíků. Fotku před odstraněním nabízím.

Pojďme ale ještě k rákosníku zpěvnému, kterého se výsledek kroužkování týká.

Oblast Ngulia Tsavo je rezervací, kde pod vedením evropanů (Graeme Backhurst) probíhají odchyty mnoho let. Místo nedaleko Kilimandžára leží na postupu ptáků Velkou příkopovou propadlinou jihovýchodní tahové cesty a jak zmíněno v článku k zástihu, máme doklady o rákosníku zpěvném, který tam je na průtahu koncem listopadu opravdu početným.

Pochází odtud ale díky neuvěřitelnému štěstí i první doklad o průtahu slavíka tmavého s českým kroužkem. I pro tento druh je Tsavo poslední zastávkou před dokončením cesty na jih kontinentu.

Cíle dosahují ptáci v prosinci. I slavík tmavý tam je chytán v období velmi početně, náš výsledek bohužel neodkrývá původ průtažného mladého ptáka Náchodskem.

Ptáci jsou v Keňském parku odchytáváni ve dne i v noci a počty kroužkovanců jsou obdivuhodné.

Jak významnou roli hrají na cestě dalkových ptačích migrantů zastávková místa ukázal i jiný projekt, který zkoumal migraci přímo slavíka tmavého. Geolokátory nabídly zpětným přečtením sice jen dva zápisy podzimní cesty, ale oba podobné co se týče načasování cesty i vlasního schématu. A Ngulia Tsavo byla i tam místem, kde se oba skandinávští ptáci téměř potkali! Ukazuje to mimo jiné na skutečnost, jak dospělí zkušení jedinci zvládají i tuto obtížnou etapu života.

Připomeňme si v závěru, jak slavík tmavý vypadá.

Sameček je z hnízdiště u řeky Warty a z cesty se vrátil v konci dekády máje.

Návštěvníci blogu už mnozí natahují oči, pokaždé když se tenhle nadpis objeví.

Buďte zatím klidní, jak vidíte – třeba reklamy se zklidnily.

Mám věc jinou a je povahy regionální. Je dokonce pravda, že téma se tu mohlo objevit už dřív, včerejší dotaz není prvním toho druhu.

Pravda je, že pár kluků podle mých sítí prošlo a nejméně jeden je dnes úspěšným ornitologem, ale sám kroužek nikdy nepovedu a na okolí opravdu nejsou.

A napsané teď bude platit pro vás pro všechny.

Přeci má takový nadšenec možnost uvidět odchyty a kroužkování i pohladit peří (já jsem ten, kdo myšlenku podporuje na rozdíl od některých jiných názorů). Na našem Vítání ptačího zpěvu. Najdete to v blogu mnohde vždy zkraje května. Tak hledejte.

Co se týče kroužků, existují v regionu některé sdružující mladé ochránce přírody. Zblízka sám vidím do jednoho a to v Dolním Bousově a kdyby se mi někdy ještě nějaké děti měly snad narodit, chtěl bych je mít právě u těch dvou zapálených vedoucích. Odkaz na stránky někde najdu.

Vážení rodiče, kdo vnímáte důležitost vést děti ke vztahu k přírodě, začněte u ochránců přírody. Děti tam získají směr a rozvinou nadšení, budou zkraje všestranní a pak jim už kroužek třeba ornitologický vyberete po republice.

Navštivte web České společnosti ornitologické, získejte si tam přátele v oborech a uvidíte, jak třeba léto lze velmi jednoduše dětem ornitologicky záživně navonět.

Pro bousovskou skupinu jsem i besedoval, ve Slavičím háji se starají o budky, které vyvěsili – jak říkám, paní Lenka a Pavla to s nimi opravdu umí! Vždyť třeba u záchrany té káně střehomské to byli oni, kdo zajistil pomoc zvířeti v nouzi. Jakou větší reklamu by skupina potřebovala? A za kání se do zvířecí nemocnice jedou i podívat. Uznejme – my ostatní, není to od nich správné?

Já i tento slavičí blog tu je pro vás připraven též, ale v mezích možného víc co milý kamarád. Přesto jsem i já nikoho nikdy s odpovědí neodmítl. Není nás – a teď si to můžu konečně dovolit, protože v této formě to není podbízivé – přátelé zas tolik, abychom mohli na sebe kašlat. Pojďme dál spolu si pomáhat a ve výsledku vše přetavit v pomoc krajině, chcete-li krajinám. Ony o tom v té své statečnosti nemluví, byly tu dřív než my a mají svou hrdost, ale potřebují nás!