Zaměřeno na slavíky

Jaro kvapí, jak deset předchozích.

V žluté.

V bílé.

V růžové

A takhle to dopadá..

U Plazů létal dudek a v Husí Lhotě vlaštovka!

Květy opadávají, vůně se střídají.

Slavíci nespěchají. Jejich řád je kamenný.

Že už ta místa ode mne notoricky znáte? Vždyť jsou pokaždé jiná! Stárnou.

Tady se třeba od nového století úplně změnily stromy. Vrby vyhynuly, rostou topoly a střemchy. Kde je ta mladá holka, která tu v 90. letech stanovala, když utekla z domova? Co může dělat? A poznal bych ji vůbec? A proč bych to měl chtít, není to úplně jedno? Každý táhneme po týhle zemi svůj život. Koukáme, aby za něco stál, abysme užili. Jiný další pro nás nikdo nemá, nebo alespoň chybí důkazy. Teď běžíme své okruhy! Tak jako je běžely ty vrby, co tu roky vládly v prostoru. Nikdo se po nich už neptá, nikde z nich zhola nic v místě už nenajdete. Jejich čas pominul. A co ti slavíci, za kterými jsem sem přišel v minulém století? Na udání. Slyšel je cestující v noci z tohoto nádraží, když tu vlak ještě zastavoval. Dneska jen přibrzdí.

Tyto a podobné myšlenky mne provázejí, když pětatřicátým rokem brázdím za králem pěvců jarní krajinu. Mám totiž při tom dost času a dost místa v hlavě i na podobné. Vzpomínek přibývá. Mimochodem – tady se vychystal můj základní kámen slavičí hybridizace. Tady začal mít výzkum konečně rozměr. Kam to až došlo! Mám se ohlédnout i za tím a přistihnout se přesně takový, jaký jsem? Pomalý, pozorný. Přemýšlivý, otázky z hlavy bez odpovídání na ně nepouštím. To nikdy nebylo, ani v čase, kdy jsem o rezavém peří nevěděl nic. Zajímá mne krajina, příroda v ní, zajímají mne lidé. Neskutečně. V situacích, v proměnách, v životech. Co jsme to zač. Nakládám si otázek, kolik unesu a moc se se sebou nemažu.

Hned vedle stojí kříž. Ohromný, na připomínku vlakového neštěstí. Dodnes se u něho objevují květiny. Někomu to zamíchalo životem. Strašná věc a my řešíme kolikrát malicherné.

A člověk projde kolem, ten obraz na něj přeskočí a chce jít kousek s ním. Vybral si pravého, jsem citlivý, však unesu dost. Jak to, že někdo má smůlu a jiný uteče? Na jak dlouho? A neměli by ti „utečení“ častěji o šanci přemýšlet? Nejraději každý den aspoň chviličku?

Já to vidím i v těch opadaných květech. Proto jsem k výzkumu básníkem. Mohl bych jenom zapisovat do tabulek, nevěříte? A doma si nakopírovat další, už na zítra. A zase tam vykroužit nádhernou nulu, kreslili jste je ve škole svou první tužkou? Jazyk soustředěním vyplazený. A čekali, co soudružka řekne vašemu kroužení?

První střemcha v březenském parku začala kvést, nemíní čekat a já ji neuprosím. Hořce voní, jsem zas už malátný. Slavíci nejsou. Vůbec tomu nerozumím. Tohle je otázka, kterou nechápu a ani letos se k ní nepřiblížím. Hlava to nebere. A to jsem se před chvílí tolik chválil. Jak to, když máme tak časná jara, že slavíci už biologické hodiny nekorigovali? Jak to, že trčí pod horami v poslední zastávce a neletí domů?

Projel jsem dnes zas tolik míst a byl soustředěný, že by mi neunikli. Prostě nejsou.

Teď třeba chodit ven a radovat se! Teď všechno žije. Sahat si na zápěstí, anebo na krk, jestli nám ten prst ještě ponadskočí. Tak jestli se vám to povedlo, jste naživu! A jestli vám ujel autobus, nebo na chodníku po zvířecím válečku nohy, až se šéf vyštěká za zpoždění, na toaletě v přechodném soukromí na něj zhluboka vyplázněte jazyk. A nebo se přijďte zaměstnat do kovárny. Já bývám normální. A když na vás uvidím, že byste v půl jedné chtěli už domů, tak přeci odejděte. Že takhle zchudneme? Svět se tím nezboří a příště snad bez vybízení zůstnete dýl. Výheň to ustojí, nemějte strach.

Pokud jste se nadechli k překvapení, tak klidně zase vydechněte. Ani rozlehlé Dolnobousovsko slavíka ještě nemá.

Voní tu ovšem po kuchyni smaženice a zmíněné slavičí barvy patří houbařině.

Tady jsou.

A zrovna ještě přidám jednu fotku. Měkké večerní světlo snad poprvé umožnilo vyfotit slavičí chrám, tedy prostory pod keři. Tady je jedna z lokalit poblíž Červenské kosy. Bohužel však ani tam slavík ještě není.

Jsou drahé tyto výjezdy a vždycky byly. Nechci o tom ale mluvit, protože to by bylo to poslední, abych chyceného slavíka přepočítal v korunách, jak někteří opravdu k objektům kroužkování činili.

Napíšu něco jiného. Je tam všude nádherně a napíšu ještě něco. Moc mne těší, jak se lidé se mnou chtějí zastavit a diskutovat. Nebylo jediného, který by nevěděl, co tam pohledávám. Někteří mé jméno jen tipli s úsměvem a všichni správně.

Mám příběh z jedné tradiční lokality, ale nechám ho až na nějakou besedu, sem nesmí. Je košilatější. Přemýšlím, jestli ho neposlat ve středu po rádiu v nějaké umírněné formě, domluvím se z moderátorkou. Jsou to věci trapné i trošku roztomilé, já ale každou z lokalit prostě otestovat musím. Neslevil jsem nikdy a dělat to nemíním.

S jednou odezvou jsem měl dnes srdce trochu rychlejší, ale byl to prohnaný kos. Ne samozřejmě ve zpěvu slavičím, ale kontaktních hlasech. Většina prvních slavíků totiž nezpívá, jen se ozve. A ještě ne každý. Člověk musí být soustředěný.

Píši další nulu a rekord ani letos nepadne.

Dnes jsem vyjel po práci, i zítra půjdu po práci a zkusím Březensko. Ono to někde vyjde.

Ještě dám postřeh navíc a není to tak, že bych byl škodolibý.

Zastavil jsem se s kamarádem, který opravuje motocykly a má při tom i obchod. Řešili jsme živnosti. Jel kolem kolem.

K nám přijížděl jiný krosař a ptal se, jestli už může na stezku, že o tom slyšel. Nebyl by první a tak jsem mu jen dal doporučení, že lávky nejsou v prostředcích doplněny, že víc jak metr chybí. A pak už jsme na cestě jen slyšeli ránu, jak jezdec zmizel v náhonu. On snad chtěl přejet po kulatém podélníku! Měl přilbu i jiné ochranné prvky, takže z náhonu rychle vylezl a nalezl.

Bude cesta klidně i pro cyklisty, ovšem nebude v parametrech cyklostezky. A když budou problémy, instaluje se zákaz. Uvidíme, co chodci.

Beru si kávu na balkón a jdu „koukat“ pod Alpy. Už to tam prý slavíky zpívá. Ano, i náš slavík ze Studénky (Bakov nad Jizerou) byl 14. dubna okroužkován na Fondo Toce u jezera Lago di Maggiore. A to už možná odtud odlétal!

Po roce člověk přichází a nemůže uvěřit. Všude spousty odpadků, vykácených stromů, neúcty.

Je to normální?

Slavičích hnízdišť jsem projel hodně, ještě žádný nepřiletěl.

Mnichovohradišťsko, Bakovsko, Kněžmostsko.

Zítra navštívím Slavičí háj.

Protože mi ten člověk posloužil nádhernou nahrávkou ze Slavičího háje z loňského května, ukážu, co jsem mu pro knížku připravil.

To, co on připravil mně, kdy jsem si teprve mohl uvědomit, co jsme s tím nápadem ubytovat slavíky náhradně v soukromí vlastně krásného dokázali. Kdyby mi neřekl, že ten chór všeho možného je pořízený z dubové lavičky pod slivoní, neuvěřil bych tomu absolutně! Rok od roku lepší.

On teď telefonicky děkoval mně, protože u nás na návštěvě neměl brýle a já děkuji jemu. Takhle…

Tolik roků jsem chodil mojí krajinou a neuměl ji pojmenovat, až jsem našel nápovědu co je v nadpise. Je od pana Bedřicha Smetany, když pobýval nedaleko. Zvláštní je kout, ve kterém jsem vyrostl. Namáhaný průmyslem i lidskou bezohledností a přeci pod odraným kabátem tolik jedinečný! Hodíme se k sobě – já „advokát chudých“. S kotlinou, jež lze přehlédnout od Humprechtu k Jizeře. Po ramenou skalních měst i Chloumeckého hřbetu prvním naproti. Ano, právě ten Chloumecký hřbet je k Smetanovu jabkenickému Polabí tou vlnou poslední!

Domov mi vybrali rodiče a nelituji. Jen jsem se musel naučit uvidět poschovávané, chodit pomalu. A pak se radovat, ze všech těch vlastenců v srsti i peří. Nad kůrou objímající letokruhy. Života a taky času. Obdiv nechávat u odlesků hladin, v zurčení potoků, z květin i v jejich upřímných vůních se dotýkat okamžitosti. V droboučkých zázracích a přeci tak nadrozměrných!

Ano, střílel jsem po ptácích z praku a motýly píchal na špendlíky. Nemělo to cesty nikam a přeci už tady jsem s krajinou srůstal. Poutá mne dodnes a drží napevno, když síťku s prakem v tichosti odstrčila ornitologie. Její slavíci. A předvedli místa tak neobvyklá. Skládky i zahrady odešlých zahradníků, úděsnou periferii průmyslového města. Vodí mne po krajině, když domů přiletí. A drží v úžasu, jak zlatým hrdlům sluší ta obyčejnost. Posílají mne před kameru i před mikrofon, do školek, škol i mezi nevidomé. A já jim za to hlídám domovy. Když neuhlídám, stavím jim „bydlení na klíč“. Slavičí háj. Těším se pokaždé na čtyři měsíce, co spolu můžeme být.

Potkal jsem za život hlouček zajímavých lidí i fotografů. Láďa …… je takovým. Vím, jak to mají, co všechno musí, aby se dostali na dotek cílům. Aby našli, zachytili a pro jiné udrželi tu nesmlouvavou prchavost času. I v této knize ty prchavosti jsou. Mají to podobně tihle ti poutníci, jak to mám já. A o srdci kde mají a kde jejich krajiny moc dobře ví. V přátelství s domovy, domovinou jej pouštějí na procházku a potom vyhlížejí, s jakou se z výletu vrací. Po světech, kterým už konzumní společnost nerozumí a nikdy nebude. Zůstanou jiní. Nehledí na čas, a pokud snad spěchají pak jenom proto, aby pro všechnu tu nádheru před objektivy nebylo pozdě. A hned jak nasbírají, drží se šťastni.

Já ano (jak z téhle věty poznat, co jsem chtěl říct, opravdu nevím).

Prostě nemohu. Dospat mi nejde. Už řadu let to tak mám.

Spát nemohu pro tohle.

Křoví, obyčejné roští! ..No, vůbec to tak není, samozřejmě. Přeci je vidět, co se stalo a co se chystá.

Ne, tady já chybět nechci a jako bych slyšel ty orseje: „Pavle, vítej své dny!“

Je osmého, včera bylo sedmého a jsem jak na trní. Vím, že jsou blízko.

Dneska pršet nemá, vyrazím. Instinkt ptáky navádí k domovům a já velké noci a dny promeškat nemíním. Po zbytek života to tak chci mít. Jejich scénáře jsou neskutečné!

Začínám kávou, už mi tu voní.

Přijďte večer dozvědět se, jak jsem v terénu pořídil.

UŽ SE DOTAZUJETE – ANO. NA WEBU JE CHYBNĚ DATUM VPZ a jiné.

SPRÁVNĚ JE POCHOPITELNĚ 29.4. V SOBOTU.

Pochopíte někdo, jak je možné z informačného mailu udělat něco takového?

Město je v pořádku. Druhá věta je z pozvánky loňské. Městská čtvrť se jmenuje Zahrádky, kdybyste to hledali.

V sobotu osmého proběhne první otestování vybraných míst. Připravena je technika i krajina.

Prvním místem bude vícepárová lokalita u Býčiny, kvalitní plácek!

Za roky působení se zažilo, že i média událost hlídají.

Dnes jsem kývnul na vysílání v sídle ČRo Region v Karlíně. Delší čas jsem tam nebyl. Rozjedu se tedy do Prahy.

Kdo budete chtít ve středu dvanáctého mezi 11.-12. hodinou budu chválit naši krajinu v otázkách Ivety Chlumské coby host rádia. Spolu už se známe.

Záznam snad bude v archívu stanice a v noci jej přebírají rozhlasy ostatní. Je to ovšem v nějakou dobu duchů.

Nechce se mi vysílací čas utrácet kovařinou, zajímá je ovšem (tradičně) rozpor těch dvou disciplín. Uteču ke slavíkům a musí mít nejvíc času oni! Slavičí zahraničí, bydlení na klíč v Dolním Bousově, tamní naučné stezky, slavičí hnízdiště Mladoboleslavska, výstava v Sobotce, návraty každou vteřinou a příletový kalendář.

No!? Potřebovali bychom nepouštět písničky a ještě hodinu navíc. Co naplat! Ale mám vyzkoušeno, že tahle stanice slyšet je opravdu hodně. Tak snad všechno vyjde.

Vyjde i zajímavý text, který mi byl zaslán k recenzi v – Orlické hory a Podorlicko, k výskytu slavíka u nich. Až to vyjde, vrátíme se k tomu tady na stránce.

Hezký víkend všem, kdo jdete naproti.

Dobré ráno.

Tak jsem ještě prohlížel fotografie ze včerejška a jedna mne zmagnetizovala. Už jsem ji tady vyvěsil prve, dám tedy mírně jinou a vy se ocitáte v kvízu. To tu ještě nebylo.

Prohlížejte si tu momentku, vracejte se k ní. Nakopírujte si ji a večer dám název té fotky. A budete zřejmě souhlasit.

Já si ovšem myslím, že když jsem vám to takto vychystal, že to vidíte hned.

Prosím, tady to je.

Název: SPOLU

A myslím si, že i podle Etikety Ladislava Špačka to odpovídá. Není to roztomilé?

Už jen opravdu krátce.

Baví mne to v mojí krajině a mám často pocit, že mne podobným popichuje, abych ji chválil.

Ještě se omlouvám za technickou poznámku.

Poodstupte si od monitoru zhruba půldruhého metru, jako to děláte v galerii a uvidíte víc.

Pak má člověk chuť i do práce tady, pro krajinu naši!

Pojďte, pozvu vás tam po mohutné noční bouřce, kdy ještě na poledne v luhu stála voda a napověděla, proč tento kout je tak pestrý a jedinečný.

Ano, tato fotka – ta mne vrací na protipovodňový val mohutné Warty. Přede mnou zpěvy tmavých slavíků, periodicky zaplavované vrbiny s bujným bylinným podrostem. Tady to je ovšem pod hrází Červenského rybníka! Jen kdyby to tak smělo vydržet! Nevěřím, že by některý z tmavých slavíků nezastavil. Ale slunce se bohužel brzy postará a jedinečnost, kterou jsem směl vidět dnes, zanikne. Krajina mi však jasně přikyvuje, že místo pro stezku jsme vybrali dobře.

Konečně, pojďte se podívat.

Po deštích splav rybníka má napilno.

Na místě vyznačení infotabule bude i příběh nejstaršího slavíka českolovenské ornitologie. Sem ve svém II. roce života přesídlil od mlýna po zničení místa, aby tu dožil nevěřitelných desíti let. Více přečtete v textu tabule, až do míst návštěvou zavítáte.

Takto se buduje zpevnění rozplaveného průchodu mezi mlýnským a Červenským rybníkem. Komfortně val vyšel i se zábradlím.

Následující tří obrázky poznáte, budou tedy z mé strany bez komentáře. A když jsme v případě třetí fotky u bylinek, hned se omluvím, že jednu fotku internetu upřu. Tu kytku třeba chránit. Uvidíte ji příštího jara na stezce na vlastní oči.

Další zastávkové místo za několikakmennou vrbou nabídne opravdovou lahůdku „birderům“. Jednak lze odtud prohlédnout stativákem oblast východní šíje a pohledem zpět k hrázi velkou část hladiny. Ale hlavně se na tabuli objeví výsledky kroužkování bahňáků z kosy 80. let, kdy jsem chytal zejména do vrší. A že se objeví místa obdivná, nechť nikdo nepochybuje. Dva ptáci ohlášení z Öttenby, ale i z jihu starého kontinentu výsledky přišly zajímavé.

Kačenka česká. Právě tady doprskalo máslo na pánvi a dům se provoněl luxusním zážitkem.

Cesta nás povede pradávným rozhraním krajů. Proto ty mezníky. A kolem vzlétá jaro!

Další z bylinek, jako by té síly z přírodní lékárny nemělo být dost!

Jistě poznáváte.

Tak a poslední obrázek dneška.

Stezka u jednoho z přítoků opouští topolovým hájem odkvétajících devětsilů lékařských pobřeží a zatímco modrá turistická značka uhýbá k Plakánku do Střehomi, náš záměr se vrací k městu Dolnímu Bousovu.

U dvou borovic bude lavička, výhled na Český ráj a směrovka k dalším infopanelům. Ty už představí tovární komplexy i místní rybářský spolek. Zakládájícím z členů byl i můj otec. Po něm jsme rybáři. U mne to tak dnes ale už není, přestože úhoře podle tradiční receptůry bych vyudit ještě dovedl.

Tato stezka bude mít za úkol konkurovat sousednímu Českému ráji. Jejím úkolem bude dokázat, že jsme na Mladoboleslavsku nestačili všechno ještě zničit. Že naše domovina má čeho nabídnout pozorným a vnímavým.

Jednu momentku slovy.

Z přílivové písčiny odlétly šedivky. Hnízdí vedle v lesíku. Když se člověk dojde podívat, jaký byl jejich důvod pobytu, najde vyplaveného rozklovaného sumce. A kdybych chtěl – a vy byste chtěli, rozepíšeme příběh třeba až do večera. Taková je hodnota míst, která nabídneme!

A ještě jednu věc.

Ukazovat – ano či ne?

Riskovat ztrátu a devastaci posledních zákoutí divočiny, anebo je zakonzervovat pro dva tři nadšence, kteří se protáhnou trním a nad senzací si udělají radost. Svoji, soukromou. A pokud možno tichou, ilegální.

Když člověk vidí nezájem, nepoznanost a nehrdost (omlouvám se z ty klausovské výrazy) společnosti, volí sloveso první (vytučnělé).

Z blogem se dá zažít fůra hezkého. A když ho držíte takhle dlouho, zažijete ještě víc.

Mám tu mail končící dotazem od příznivce zřejmě znalého: „Máte ještě vůbec nějaký ornitologický sen?“ Myšleno podle vět ke slavíkům.

A tak, než nám to propukne, měl bych asi odpovědět. A protože mi to přijde vhodné, napíšu čtenářům všem, ostatně už jednou jsem vyzýval, abyste říkali, co chcete na blogu přídavkem.

Ve výzkumu slavíků po tom, co se mi už splnilo zejména v konci starého a v tomto století, snít nepotřebuji. Čas od času něco určitě přijde, jaké váhy a hodnoty, to se neví kolikrát ještě ani v čase objevu!

Mám ale sen v oboru a vnuknul mi ho kolega v kulatých brýlích. Siberian Rubythroat (Luscinia calliope)!

Všechno, docela všechno je vlastně pokusem. I naše životy a i ty ptačí. Napadlo mne to při pohledu na kosici, kterou jsem v zimě okroužkoval přímo v kovárně, a v zahradě se mnou zůstala. Tedy se mnou… ..s kosem.