Z blogem se dá zažít fůra hezkého. A když ho držíte takhle dlouho, zažijete ještě víc.
Mám tu mail končící dotazem od příznivce zřejmě znalého: „Máte ještě vůbec nějaký ornitologický sen?“ Myšleno podle vět ke slavíkům.
A tak, než nám to propukne, měl bych asi odpovědět. A protože mi to přijde vhodné, napíšu čtenářům všem, ostatně už jednou jsem vyzýval, abyste říkali, co chcete na blogu přídavkem.
Ve výzkumu slavíků po tom, co se mi už splnilo zejména v konci starého a v tomto století, snít nepotřebuji. Čas od času něco určitě přijde, jaké váhy a hodnoty, to se neví kolikrát ještě ani v čase objevu!
Mám ale sen v oboru a vnuknul mi ho kolega v kulatých brýlích. Siberian Rubythroat (Luscinia calliope)!
Kdybych toho slavíka u nás chytil, už bych víc opravdu nechtěl. Tak to, abych odpověděl, jak to s těmi sny mám.
…
Ne víc, než pokus
Všechno, docela všechno je vlastně pokusem. I naše životy a i ty ptačí. Napadlo mne to při pohledu na kosici, kterou jsem v zimě okroužkoval přímo v kovárně, a v zahradě se mnou zůstala. Tedy se mnou… ..s kosem.
Na jednu stranu je rád, že má takovou, která neopomene každý den upravit se v jezírku, na druhou stranu – když ho vidím, jak by byl rád k ní už víc „natěsno“ a ona (zatím) uhýbá, nedivím se, že se čílí.
Proč mluvím o pokusech?
Ona nosí na hnízdo už poněkolikáté. Nikdy jí to zatím nevyšlo, než se vše zazelená a schová. Takže zkouší pokus za pokusem. I to, že je tu v páru právě ona, je pokusem dávno odstartovaným. Kdysi v jiném hnízdě ji rodiče uvedli do života. Nejrychlejší ze spermií směrem k vajíčku rozhodla, že to bude ona. A ona se pere za možnost plnit poslání dál. Chová se v duchu diktátu a nechá se vést. Jiná, co mi ji předevčírem přinesly děti polomrtvou k zachránění, o možnost brzy pak přišla. Pokus vypršel a vše bez náhrady končí.
To mladý doubek v Slavičím háji, který před pár roky nedbalostí poslala do života sojka a on se konečně provlékl šípkovým keřem ke světlu, ten si v pokusu vede úspěšně! A půjde-li všechno podle pravidel matky Přírody, žaludů se jednou dočká i on. A bude sílit. Vítr mu čím dál víc v kadeřích bude opakovat varování, že žádný strom neroste do nebe a jednoho dne to i splní. Tak jako u starce na Zájezdech loňského června, když se čas naplnil. Ta sojka, co ho pod šípkem Slavičího háje v semínku upustila a nespolkla, bude už dávno podílem prsti někde nedaleko. Nic už její chytrý mozek nevymyslí na kradení mláďat pěvců po okolí. Ale možná to stihla, poslat své geny dál! Uchytit se v čase tak nějak nekonečně..
A tak to je se vším.
Vidí-li člověk pakomáry, anebo snad ještě lépe jepice, co má k tomu říct? Taky jim to v hrudi určitě „pořádně tlouklo“. Že chvíli? Kdo to posoudí? Důležité, že stačila každá z těch šťastných vystoupit z vody pro připravená křídla, která zprostředkovala zbývající. Že s účastí štěstí ji nescvakla ryba, nebo během dne nějaký zobák. Že došla i ona cíle.
A pak tady stojím já v pokusu podobném. Taky jsem byl vyvoleným pro v čase neznámou příležitost. Ta se mne drží a já se snažím veškerými smysly i zkušenostmi se o ni nepřipravit.
A ještě větu nakonec.
Zejména my lidé, opatřeni solidním myšlením, můžeme každý v svém pokusu nejenom žít, ale i užívat. Není to směrem k nám velkorysé?
