Pojďte ještě z těch míst neodejít (ach ta věta, mám rád možnosti češtiny).
Jinou fotografií vás tam vracím, a přestože jsem chtěl krom té historie dát k ledu i básnivost, to neudělám.
Mohl bych být jen odborníkům prospěšný fakty, ale už si jistě zvykli a já chci blog v novém čase nechat ozvláštněný.
Nejradši bych sem překlopil stránkový úvod pro tu fotografickou knihu přítele, abyste viděli, co dovedu v soustředění největším, ale asi to neudělám. On sice na internet nechodí, ale ještě jsem mu to ani neodevzdal.
Píseň Rozálka od mých oblíbenců z východních Čech může působit lokálně. Uvědomte si ale, že byste v tom Žamberku bydleli vy, jak by vám při ní bylo.
Musí mne napadnout a neuteču před tím, jak bych měl ozpívat Kněžmost, když tu zase už smrdí sirovodík. Lidé stojí venku frontu na zmrzlinu, údivně si toho místního průvodce v ústech přimíchávají k vanilce, jiní v sluníčku relaxují, jen Kverek je z té novosti na palici. Píše po zpravodajích, běduje, utěsňuje kvapem průduchy. „Zvykneme si“, jak zaznělo od několika nohsledů. Já tedy sotva! Na jednání, které už vedu radši soukromě, protože obec má v pískovišti hlavu narvanou po ramena, jsem taky mnoho nevyjednal, tak alespoň na mokřadu, že jsme se shodli. A vidíte, už jsme u něho zpátky. Přehodím desku a můžeme slavit.
Mokřad je pozůstatkem rozlehlých bažin, které zažil ještě Alfréd Hořice při návštěvách oblasti. My si na tom zbytku snadno můžeme ověřit, co je to za oázu života. Jak ekosystém funguje, jaké má cykly. Jaké z něho jdou výstupy, co ta jeho voduzadržující schopnost. Jak se sám ochraňuje nepřístupností, jak vyhlíží všechny své nájemníky. Co pro ně má, čím oni oplácí.
Sedíte na mezi z druhé strany (tam, co jsem poslal kolegu, protože z panelky nic neuvidí, jen uslyší a to je málo) a plovoucí záhonky kytek parabolický obraz prokreslují. Uprostřed vidíte chystající se kosatce žluté.
Voda tu protéká teď při vypouštění Brodku mnohými kanálky a pročišťuje jinak poměrně vzácná oka hladinek. Toho potřeba pro kytky, které plavat musí. Tak to od místa v tradičně slíbeném znovu dostanou. Ani nemám odvahu to tu určovat všechno, chytat obojživelníky, sledovat hmyz. Chodím za peřím.
Strach mám jediný a ten vám sem napíšu.
Nejdřív ale ještě pár vět o energiích. To se teď mezi lidmi vyhledává a vezou se na tom i všelijací šarlatáni, kteří si za službu rádi nechají zaplatit. Na blogu vyjdete zdarma.
Kdo jste citlivý, naučíte se s tím pracovat, jen to chce pokoušet a cvičit. Učit se hlavu přepínat (přepínat – myslím jako přepínat, nemyslím přepínat ve vztahu k enormní – český ekvivalent „nadměrné“ – námaze, samozřejmě. Ach ta čeština) a tělo se pak snadno podřídí. Věřit hlavě. Všechno, úplně všechno je na ní. Všechno zařídí. Jen jí to někdy nechceme přiznat či neumíme svěřit. Jiného není, než obdivných procesů v ní. Lépe snad – v nich. Protože i v těch vašich. Tak si ji u močálu zkuste na mezičce přepnout do režimu „0“. Vjemy si přítomnost ohlídají, nemusíte mít strach, že byste se pak třeba neprobrali a auto u silnice osiřelo.
Nechte obraz působit, dívejte se směrem, který se o zájem právě hlásí. Koštujte vůni z pomačkaného svízele na rozkročené zemi. Co slyšíte – je rákosí. Dochvilný vítr přišel za zralými semeníky spolehlivě posloužit. Skřivan visí někde pod blankytem a nedozpívá dřív večera. Ví o té své tam dole – konečně řídí ho ona! Paví oko s natrženým křídlem od zimy, zachráněnými očky oslavuje. A pro odpočinek je zavře do podoby uschlé kopřivy a má klid. Blatouchy chystají zlato tajně v zelených kuličkách. To přijde. Bekasiny otavní víří nad slatí v upřímné euforii. Jsou bez sebe a přeci spolu. Modraví slavíci kvapem obsahy cestovních kufříků rozkládají do loňských poliček. A mladí se testováním táží, co na ně v močálu zbylo. A seznamují se. I oni – a to možná vůbec nevědí (vím to za ně já) – budou se domů vracet.
Příroda nám i tady chce názorně dokázat, jak vzniká život. Jak i ten náš.
Choďte se učit předvedenému v nejpochopitelnější názornosti, formou bezesporu z nejzábavnějších. Uvěříte brzy.
A teď o tom strachu.
Až horda překrmených diletantů v Bruselu najde měšec, který nablýskaným stolem posune k „nápravě“ těchto zemědělsky bezcenných defektních krajin, neodolá naprosto nikdo! Kdo by přec nestál o prachy?! A to přes všechno mé dosavadní snažení je „můra“, jež neodlétá.
Tak, a nad Kněžmostem přehnal se déšť, tedy pořádná bouřka se sněhem! První. Ano, to je modráččí duben, jak ho znám. Tak si mu taky řekněte o náladu a poberte ji.
Tento text bych rád věnoval manželům Šavrdovým ze Lhotic, před rokem zemřelým. Byli přírodě blízcí. Měl jsem je rád a vím dobře, že by měli radost, jak jsem se nezměnil.
