Fotografovi za…

Žádné komentáře u textu s názvem Fotografovi za…
Protože mi ten člověk posloužil nádhernou nahrávkou ze Slavičího háje z loňského května, ukážu, co jsem mu pro knížku připravil.
To, co on připravil mně, kdy jsem si teprve mohl uvědomit, co jsme s tím nápadem ubytovat slavíky náhradně v soukromí vlastně krásného dokázali. Kdyby mi neřekl, že ten chór všeho možného je pořízený z dubové lavičky pod slivoní, neuvěřil bych tomu absolutně! Rok od roku lepší.
On teď telefonicky děkoval mně, protože u nás na návštěvě neměl brýle a já děkuji jemu. Takhle…
Kde hornaté Pojizeří sklání se posledními svahy…
Tolik roků jsem chodil mojí krajinou a neuměl ji pojmenovat, až jsem našel nápovědu co je v nadpise. Je od pana Bedřicha Smetany, když pobýval nedaleko. Zvláštní je kout, ve kterém jsem vyrostl. Namáhaný průmyslem i lidskou bezohledností a přeci pod odraným kabátem tolik jedinečný! Hodíme se k sobě – já „advokát chudých“. S kotlinou, jež lze přehlédnout od Humprechtu k Jizeře. Po ramenou skalních měst i Chloumeckého hřbetu prvním naproti. Ano, právě ten Chloumecký hřbet je k Smetanovu jabkenickému Polabí tou vlnou poslední!
Domov mi vybrali rodiče a nelituji. Jen jsem se musel naučit uvidět poschovávané, chodit pomalu. A pak se radovat, ze všech těch vlastenců v srsti i peří. Nad kůrou objímající letokruhy. Života a taky času. Obdiv nechávat u odlesků hladin, v zurčení potoků, z květin i v jejich upřímných vůních se dotýkat okamžitosti. V droboučkých zázracích a přeci tak nadrozměrných!
Ano, střílel jsem po ptácích z praku a motýly píchal na špendlíky. Nemělo to cesty nikam a přeci už tady jsem s krajinou srůstal. Poutá mne dodnes a drží napevno, když síťku s prakem v tichosti odstrčila ornitologie. Její slavíci. A předvedli místa tak neobvyklá. Skládky i zahrady odešlých zahradníků, úděsnou periferii průmyslového města. Vodí mne po krajině, když domů přiletí. A drží v úžasu, jak zlatým hrdlům sluší ta obyčejnost. Posílají mne před kameru i před mikrofon, do školek, škol i mezi nevidomé. A já jim za to hlídám domovy. Když neuhlídám, stavím jim „bydlení na klíč“. Slavičí háj. Těším se pokaždé na čtyři měsíce, co spolu můžeme být.
Potkal jsem za život hlouček zajímavých lidí i fotografů. Láďa …… je takovým. Vím, jak to mají, co všechno musí, aby se dostali na dotek cílům. Aby našli, zachytili a pro jiné udrželi tu nesmlouvavou prchavost času. I v této knize ty prchavosti jsou. Mají to podobně tihle ti poutníci, jak to mám já. A o srdci kde mají a kde jejich krajiny moc dobře ví. V přátelství s domovy, domovinou jej pouštějí na procházku a potom vyhlížejí, s jakou se z výletu vrací. Po světech, kterým už konzumní společnost nerozumí a nikdy nebude. Zůstanou jiní. Nehledí na čas, a pokud snad spěchají pak jenom proto, aby pro všechnu tu nádheru před objektivy nebylo pozdě. A hned jak nasbírají, drží se šťastni.
Milý Láďo,
bylo mi…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.