V KRAJI ZLATÝCH SLAVÍKŮ
Další výstavu hostilo město Bakov nad Jizerou.
Bylo to 4. dubna 2009.
Téma jsme představili trochu jinak a zájem byl znovu potěšující. Využili jsme zkušeností z předešlé akce, instalovali do podmínek, jaké se nabízely.
Výstavu zahájil zakladatel muzea Vladimír Bednář.
Chtěl bych napsat o pocitech. Tady to je docela asi vidět.
Jsou to chviličky kdy se mi v hlavě děje dost. Dovedu se za podobných okolností výborně soustředit. Nosím hlavu, co to má ráda. Obavy o výsledek jsou najednou pryč, přátelé co budou mluvit jsem přivítal po straně, kývli jsme si jako – že „dobrý“, akademická pětiminutovka vypršela a pak už čas vámi pleskne o hladinu – plav! Třeba se přinejmenším neutopit a má-li to být navíc událost, dobře si už teď lehnout na vlnu a nechat se nést. Médiem, které mohlo stejně tak utopit.
Řeč k publiku je lépe si nechystat, výzkum „žiju“, netřeba se bát, že bych nepromluvil.
Starostka města Jana Štěpánová a za ČSO Pavel Vašák. Nádherná slova se rozprostírala starou budovou, byl jsem hrdý na slavíky, jak je lidé začínají objevovat. V krajině, v sobě.
Kameraman a režisér Bedřich Ludvík vytáhl vzpomínky na spolupráci, jak jsme se potkali nad pramenem Klenice a pak i nad slavíky. Bylo to milé a lidi to bavilo.
S odstupem času si říkám – kdyby člověk věděl, co má přijít. Že bude kmotrem knihy právě o těch slavících, co ho chtěli mít už tady hostem v krajině, na jejich vernisáži.
Byla docela delší až dlouhá. Lidi to tak nejsou zvyklí mít, ale slavíci to chtěli.
Vystoupil Ivan Literák. Přijel za nimi z Brna a nabídnul téma, že sešlí nestačili koukat. Myslím, že stejně působí na posluchače tamní veteriny.
Tady mluvil o spolupráci, o objevech výzkumu ve vztahu k jejich zaměření. O propojení oborů.
„Živá“ expozice byla koncipována jinak než v Boleslavi, ale znovu jsme poznali, že tohle u lidí zabírá. Hlavně u dětí. (Na snímku pracovnice kněžmostké kanceláře pro krajinu Lenka Macounová s dcerou. Kdyby sem náhodou přistoupila, což blog může umět, pozdravuji a přeji pěkný čas).
Teď jsem vřadil jinou zajímavou věc.
Senátor Jaromír Jermář – člověk, jehož rozměr mi začíná docházet spíše až teď, s vlastní zkušeností z politiky.
A bývalá knihovnice Karla Mikešová z Kněžmostu. Žena, která mne naučila chodit na místní kulturní akce, abych po jejím odchodu všechno zas ukončil.
Člověk renesanční, skromný – až tak, že jí zřejmě nevadí, když nedávná kniha o Kněžmostu na ní pro všechno sousední docela zapomněla. Jakoby besedy s osobnostmi typu Komárka či Kubátové šlo zajistit sundáním z věšáku. Jakoby pokora a empatie, s jakou k práci a lidem přistupovala, byla něco samozřejmého.
Tahle chvilka je vaše.
Pan docent z „Lesárny“ v Suchdole Vláďa Bejček s částí mého realizačního týmu.
Jan Jihlavec z úřadu pro přírodu v Mladé Boleslavi a Stanislav Kovář – malíř, v jehož atelieru se dcera připravovala.
Mistr Zdeněk Gola (znáte z minule) a Láďa Havlík, dokumentarista po regionu. Člověk sledující dění velice činorodě.
Veliký podporovatel slavíků na akcích, které si pro lidi vymysleli – Jarda Bejr, uzenář. Nikdy jsem to s žádostmi k němu nepřeháněl, ale když jsem přišel, jednou mne nevyhodil.
Vedle Vlasta Novotná a kousek Ludmily Fejfarové (znáte z minula, tak mi to tu odpustí). Vlastu Novotnou ne, a tak jen základní charakteristiku – vážím si jí.
Na posledním obrázku musím stihnout vlevo v zcuchaných vlasech zbytek týmu – Tom, a přímo ve světle okna boleslavský historik Karel Herčík. Ten, vedle uměleckého kováře Jiřího Hiekeho (na fotce vpravo).
K výstavě v městě na Jizeře (přestože bude následovat ještě třetí akce) musím říct, že ji nic už nepřekoná.
Nevěděli jsme po oslovení, co si od začínajícího muzea slibovat. Jak v prostorách téma ukotvit, co lidi, jestli přijdou. Snad i proto, že do tamního zpravodaje dopisuji a chodí zdarma do schránek, i proto se povedlo.
Vybral jsem tváře, které mne napadly. Ale asi bych si dovybavil i jiné, paní Dagmar Mocová, další bakovský kovář na poslední fotce v kraji a fůra lidí kolem, ale to by na třetí díl nezůstalo.
No a vidíte, bývalý náměstek z ministerstva Franta Pojer, který slovo amatér vysvlékl z pejorativního pláště a nešetřil uznáním. I jemu tady děkuji.
A na další si vzpomenu, až bude pozdě.
