Zaměřeno na slavíky

Druhý okruh bousovské naučné stezky – Krajinou Červenského rybníka nebude sice tak dlouhý, ale bude výživný.

Během procházení v terénu po budoucí trase si o moji pozornost řekla takováto nádherná místa. Víte, jak se tam bude s dětmi sedět. Anebo bez nich, jen tak se dívat? Vidět nebude akorát záliv u přítoku, jinak celá hladina!

Je tedy jasné, že i zde musí být zastávkové místo s tabulí. Tady si teprve přijde na své srdce milovníka ptactva! Dojde-li sem či dojede na kole. Po modré turistické značce bude moct klidně okruh zpět do města nedokončit a odjet do Plakánku v Českém ráji. To bych ale neměl vůbec psát, protože tomu přezařování touto chráněnou oblastí naší obyčejné krajiny se bráním. Pokračujte tedy radši nazpět okruhem a staňte na začátku. Ten, kdo plní s dětmi úkoly, tak dokonce musí!

Nabízím ochutnávku, co by tak mohlo být na tabuli:

Stojím v místě, kde bude lávka. S kolegou promýšlíme detaily trasy, aby bylo na vodu vidět, a z okraje topolového hájku zní píseň. Krátká a hlasitá. Kdo by to nepoznal a štěstím jen zářím. Nemám to každý rok, netrefím se. Tu dojemnou náladu ptačího návratu. Na nejkrajnější větvi od jihu sedí drozd brávník. Vidí už bory po skalinách a tak zpívá! Ještě tam není, ale už zpívá. Toto je jejich čas, kdy přilétají. Hned ale zmlknul a provedl manévr nevídaný. Odrazil podél cesty korunami pryč. Jen však krahujec proletěl, slídící za oním zpěvem, brávník byl zpět. A zpíval. Tak tenhle přídavek vlastenectví, ten jsme si opravdu zasloužili.

Až město stezku otevře, dozvíte se to. Pak se tam vydejte, bude stát za to.

Vážený pane Kverku,

máme pro vás skvělou zprávu! Divoká příroda v národních parcích si může na chvíli vydechnout. Poslanecká sněmovna ve středu 1. března přesvědčivě zamítla likvidační senátní návrh novely zákona. Zároveň nadpoloviční většinou 117 poslanců potvrdila původní a lepší sněmovní verzi. Její rozhodnutí znamená pro ochranu nejcennějších ostrovů české přírody krok vpřed.

Za záchranu divočiny v národních parcích se postavilo 51 460 lidí, necelé čtyři stovky vědců, 70 profesorů, ředitelé všech našich národních parků, federace EUROPARC, zahraniční i tuzemské organizace a spolky a desítky osobností kulturního života. Náš hlas byl slyšet. Od srdce děkujeme za pomoc a podporu!

Dnes máme rozhodně důvod k oslavě. Naše společné úsilí o dobrou ochranu našich národních parků ale pokračuje. Novelu zákona totiž teď musí podepsat prezident Miloš Zeman. Pokud se tak nestane, poputuje zpět do sněmovny k opakovanému hlasování. O dalším vývoji Vás včas budu informovat. Nejčerstvější zprávy naleznete na facebookové stránce Česká divočina a na webu.

Úspěchů můžeme dosahovat jen díky podpoře tisíců lidí, jako jste Vy. Pravidelná podpora nám umožňuje pokračovat v naší práci každý den. Staňte se také jedním z dárců Hnutí DUHA a pomozte nám chránit divokou přírodu.

Kdo jste přizval blog do života asi už tušíte, že březnem začíná čas slavíků.

Nadechněte se k novému úžasu a pojďme chystat oslavy.

A přeci bych při tom rád upozornil, že až budeme „tančit“ nad vším tím hezkým, že může přijít i kocovina. Víte, jak by vypadala u mne, když tedy myslím na slavíky? Tím začneme, ať hezké pak převáží.

Zaniklo znovu dost hnízdišť na mapě a přibude málo. Trend poslední doby je strašidelný. Na jaře více odepisuji, než připisuji.

Druhým problémem je opakování roku 2011. Těžkosti v Africkém rohu se suchem a neúrodou.

Ne pro naše slavíky obecné, ale jistě už pro slavíky tmavé, kteří mají nejvýchodnější místo kontinentu jako jednu z důležitých zastávek na cestě z jihu. Bude to pro ně znovu obrovský problém. Abychom se jich na zkoumaném území u polských řek včas dočkali! A s nimi ťuhýků, zpěvných rákosníků a řady dalších.

Nemá-li strategické místo co nabídnout, ptáci se v něm kumulují, nevykrmí, a buď tedy hynou, nebo se výrazně zdrží.

Tah se pak může odklonit hluboko přes Arabský poloostrov a zdržení i přeživších může být další.

Nebudete mi možná věřit, ale drží-li člověk u těch řek ta hnědá křídla v ruce, zažívám pocit opravdu zvláštní. Čtu totiž dávno z peří víc, než většina ostatních a pocitům někdy až dojetí se nevyhnu.

Když jim to vychází, žlutý tuk pod peřím – ten „benzín do motoru“, nějaký zbyde i pro šťastný návrat.

Vkládám teď ale „na gramofon“ desku veselejší. Dočkali jsme se března, který je pro můj život kol půlky měsíce důležitý. A taky u slavíků, protože hned po mé veliké chvíli začnou už první přiletovat. Ano, do mokřadů nádherní modráčci!

A kdo by chtěl slavit ještě víc – a svátek jiný a stejně významný, svádějící k pohledům do historie – dvacátého března zhruba půl hodiny před polednem začne Jarní slunovrat! Kdyby nikam jinam, vyjdu si na zahradu k tajemnému jezírku, zahledím se mu pod hladinu se stopami kultury zpřed našeho letopočtu a možná že dohlédnu i toho jejich rituálu, budu-li soustředěný. Pokusím se o to v rozměrné radosti.

Jak březen poběží, stihne jej duben. A to už si opravdu nachystejte uši, užijí slavíků opravdových. Králů máje.

Ornitologové, sdružení na jihu Moravy se o nich dozvědí už v sobotu. První z letošních přednášek má jméno Moravský slavičí rok aneb 35 let s králem pěvců. V Brně už bude jaro.

Téma nachystáno, napětí a tréma by se prý ráda k výpravě připojila. Nikdy jsem na jejich půdě takhle nestál, třeba příležitosti využije.

Ve strachu ale dnes určitě neskončím. Takže ještě drobnost na závěr.

Byl jsem požádán fotografem, zda bych nebyl jedním z lidí, od kterých by si představoval pro své dílo vepsat stránku o krajině. O naší společné. Volal v obavě, zda bych to pro něho udělal. Udělám to samozřejmě rád a s velikou ctí.

Nabízím aktuální pohled na Červenský rybník od severovýchodu.

Ta místa pamatují úplně první odchyt modráčků. V půli 80. let.

Rybníky jsou velmi živé prostředí. Dynamicky se proměňující. Zejména takové, jakým je tento u Dolního Bousova.

Stjím na mostě přítokového kanálu a dívám se do dálky, kde tuším ještě hladinu. Když jsem tu stál tehdy, anebo ještě lépe jako kluk, přede mnou by byla voda. Čas ovšem naskladnil do rybníka nepředstavitelné množství sedimentů až vznikla současná podoba. S vrbinou, rozlehlými rákosinami mnohde poměrně vitálními, hlinitopísčitou šíjí krytou litorálními porosty.

Až se stane a dojde na odbahnění, rybník ztratí na atraktivitě, kterou zejména rákosina skýtá. Kdybych měl vyjmenovat všechny ptačí druhy, museli byste si jít postavit na pořádný hrnec kafe. Nemělo by se to moc říkat, ale ráksiny frčí. Hladina ne, ptáci vodní hladiny nejsou zastoupeni z obecně známých důvodů. Rákosiny a vrbiny – to už je jiná!

Toto místo rybníka ornitologové neznají, není odnikud vidět. Pro migrující bahňáky je však důležitým. Zejména na podzimním (u bahňáků spíše letním) tahu ho početně využívají. A výsledky kroužkování ukázaly, že pocházejí i hodně z daleka.

V rákosí to v květnu zpívá, že by vám navečer uši odpadly. A kdo odtud – právě z místa Červenské kosy – by se zaposlouchal, naučí se zpěvníků mnoho. Tím, který jej třeba i vyděsí, bude hlas bukače velkého. Vzácnosti, která už dnes chybí i v opravdových rájích a která tady stále ještě přebývá.

Trump, Zeman, Standing Rock, Šumava a poslední strom.

„Výroky a činnost Donalda Trumpa demonstrují neschopnost tolerovat jiné názory než jeho vlastní, což často vede k zuřivým reakcím. Jeho slova a chování naznačují neschopnost empatie. Jedinci s těmito vlastnostmi překrucují realitu k vlastnímu psychologickému obrazu, útočí na fakta i ty, kteří si za nimi stojí. V roli mocného lídra se budou tyto útoky nejspíše stupňovat. Věříme, že emocionální nestabilita, která vyzařuje z Trumpových výroků a jednání, z něj dělá osobu neschopnou bezpečně fungovat jako prezident„, varuje v dopise zveřejněném The New York Times pětatřicet amerických psychiatrů.

Donald Trump není nemocný, ale charakterově postižený. Je sebestředný, arogantní, bezohledný a bezcitný. Posedlý mocí, vlastněním, penězi. Jeho vliv na veřejnost, mezilidské vztahy i životní prostředí je zničující. Exekutivním příkazem zrušil rozhodnutí Baracka Obamy o pozastavení stavby ropovodu Dakota Acces, který má spojit ropná pole Severní Dakoty s rafineriemi ve státě Illinois. Ropná lobby se raduje. Ekologové varují před ohrožením zdrojů pitné vody. Indiáni z kmene Siouxů se bouří. Stavbu považují za narušení posvátných území rezervace Standing Rock. Tento týden svůj boj prohráli. Stany a dřevěné stavby rituálně podpálili. Stavba ropovodu bude pokračovat. Siouxové ale podle BBC dokázali přitáhnout pozornost ke dvěma zásadním problémům: domorodí Američané odmítají drancování svého historického území, ekonomika založená na ropě je dlouhodobě neudržitelná.

Do boje o zákon o ochraně přírody a krajiny vstoupil osobně prezident Miloš Zeman. „Nevěřte zeleným fanatikům“, vzkázal poslancům a na odchodu stihl urazit ekologické aktivistky, které na Šumavě bránily kácení stromů vlastními těly.

„Šumava je přírodní klenot mezinárodního významu. Myšlenku ponechání zhruba poloviny parku přírodním procesům podporuje i nedávný dopis více než padesáti českých univerzitních profesorů a docentů zabývajících se různými aspekty ochrany přírody a biodiverzity. Každé zmenšení této plochy negativně ovlivní místní biodiverzitu a může způsobit vyhynutí mnoha zde žijících vzácných druhů – to není žádná politická proklamace, ale vědecky podložený fakt vyplývající ze zákonitostí přírodních procesů“, varuje profesor Pavel Kindlmann z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Téměř padesát osm tisíc lidí apeluje peticí na zákonodárce, aby jasnými pravidly zajistili ochranu divoké přírody na alespoň polovině rozlohy NP Šumava před těžařskými firmami a krásnou tamější krajinu před developery a spekulanty s pozemky.

K petici jsem se bez váhání připojil. Dcera byla jednou z aktivistek, vlastním tělem bránících kácení stromů. Trump a Zeman, rezervace Standing Rock a Národní Park Šumava mají mnoho společného. Kouřové signály nad spáleným táborem Siouxů varují: „Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že peníze se nedají jíst“.

Aktuálně.cz

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Ano, i z blogu dávno víte, že existuje. Mediálně jde o velmi vděčnou záležitost, nápad se líbí, a když ještě zazní, že je vedena takových let, vzbuzuje obdiv.

Jakou má ale opravdu cenu? Není to jen takové „hraní s čísly“, jak někteří o podobném mluví? Není to relativní? Tak jistě. Fenologické údaje se asi sbírají jinak. To bych musel od začátku dubna pokaždé procestovat všechna hnízdiště, která mám pod kontrolou. Musel bych vyřadit zápisky z minulého století, kdy jsme neměli možnost používat hlasovou provokaci (data jsou jiná, pozdnější). Co by mi zbylo? A vypovídá pak jeden radostně objevený slavičí nedočkavec o celkovém návratu na hnízdiště, když třeba hned po něm následovala docela velká pauza?

Kniha slavičích příletů a odletů je více zábavou pro mne. Jen málokdo z vás si zřejmě dovede představit, co prožívám. Ne jenom v čase té neskutečnosti, kdy na některé lokalitě slavík najednou po noci opravdu je, ale co prožívám už před tím, kdy u každé pro den z vybraných zastavuji. Když zamykám auto a beru si náčiní. Jiné, než na chytání v máji. Droboučký přehrávač s dobitým zdrojem. A naději.

Přicházím do místa, kde jsem tak dlouho nebyl, ale známe se. Jsem k němu šetrný a taky přátelský, nevěříte? Mám je všechna rád. Za laskavost, kterou mi vnášejí do života. A nemohu neslyšet to jejich nevyslovené: „Tak vítej po čase, Pavle„. A já bych jim nejradši povyprávěl, kolikrát jsem si na ně vzpomenul během pauzy, kolikrát je zmínil před publikem a kolikrát o nich vlastně ani nepromluvil, jen jaksi samozřejmě připočítal k nadšené výpovědi o mojí slavičí krajině. Tak to je. Takhle tam vstupuji a k tomu v napětí. Jsem natolik zkušeným za léta klepání na dveře, že poznám, kdo je za nimi. A jestli tedy už někdo.

Pošlu pár strof a hned pak mlčím. A na ty první unavené chce vyčkat opravdu dlouho. Nepospíchat, dívat se, poslouchat. Ne ani tak zpěv, spíše zašustění. Polotiché, jak si vás domácí přiletěl prohlédnout. Anebo uslyšet hlas docela jiný, kontaktní. A vidíte, už třeba právě tady je chyba. Dříve se vycházkou zapisoval první slyšený zpěv. Víte, jaký je mezi tím mnohdy časový rozdíl?

Staří a zkušení jsou docela mazaní. Napálili se podobně už třeba někdy. Ale nedá jim to, aby se na tak dlouho opuštěném hnízdišti teď čerstvě obsazeném nepřišli alespoň podívat. A to já už je pak vidím. Špičatím tužku do ostra a vpisuji první datum. I místo, které bude celý rok oslavováno! A taky zážitek, který hned nevychladne. A pak to se mnou začne šít doopravdy, protože v autě mám náčiní. Měl bych ho chytit, protože zítra může být místo klidně i prázdné. Šlo třeba o ptáka, který se na cestě jenom tak zastavil.

Poprvé obhlížím místo pro odchyt. Zem ke mně voní naprosto známě. Zná mě. A já znám ji. Tak voní jen při jarním chytání, naprosto specifické. Čím dál víc závislejší jsem na té vůni, syrové, poctivé, zavazující. A jakmile nalíčím a čekám, hlava přetéká vzpomínkami. Kolikrát už jsem to takhle měl? A když máte mezi tím ptactvem za léta porozdávány kroužky, je to ještě žhavější. A většinou – ano! Představte si to. Ten slavík je váš. Ne tedy váš – jako váš, je vám známý.

Dlouhé nohy činí slavíka elegantním. U veteránů potom lze poznat (třeba i z těch olámaných drápků), jak život šel. A naštěstí jde.

Tak, a tady se kruh konečně uzavírá. Já mohu od klávesnice a nechat vás číst. Tady totiž, přesně v tomto momentě začíná výzkum. Třicet pět let trvající hledání neznámého u vybraného subjektu. No, nezní to tedy moc pěkně – jinak: Odhalování slavičích tajemství.

Jednání o národních parcích se dostalo do polohy největší trapnosti, kdy to v zákulisí jen šustí, jak se tam kabáty o sebe třou.

Když člověk sledoval hlasy na náměstí, prohlášení odborníků a lidí k životnímu prostředí slušných, všemožných vlastenců i z Pošumaví, o které jde klice likvidátorů především a pak odhlédl do sněmovny na ten v chybách se potácející sebevědomý opuchlý přízrak, jen těžko mohl s večerem usínat.

Dávám snímek z náměstí a můj vnuk v kočárku je pracovitější než já. Vyjel být při tom.

Včera tedy 20. února přiletěli. Tady je ten náš, přežil.

Už i jiní poslové jara se navracejí. Dočkali jsme se.

Kdyby tak ten špaček věděl, co se tady v tý nešťastný republice děje se zákony o přírodě. Jsme jediní široko daleko!

Já to ani dál radši dneska komentovat nebudu, vidíte, že to pořád po sobě mažu. Nebudu vás otravovat politikou.

Poslouchám kytarové umění přítele Štěpána Raka, hraje z Mé vlasti Vltavu. V hlavě vzpomínky ze včerejška na krásné chvíle a chci pár vět napsat.

Zastavil jsem se na hnízdišti a proto i ten divný nadpis.

Nehledejte v tom víc, než zamyšlení nad časem, který zbývá tomu místu do slavičích tónů. Co jsou nějaké dva měsíce?!

Jak vidíte, krtek už pracuje. Nechce mít skluz. A kdyby jen on! Vidíte to na těch vrbách? Copak má místo barvu prosincovou? Stupňující se nervozita, tak to je.

Kdo z vás chce užít ornitologie – teď už musíte začít. Máte „minutu po poledni“. Když byste se zastavili tady jako já, uvidíte strnady. Jistě, jsou už připraveni, jsou v páru. Čeká je nádherný čas. Já se ale dívám až za ně, do 18. dubna. To tady zastavím znovu a ne už tak povadlý. Bude to jinak. Budu se dívat v podrostu po rezavém mihnutí, v ruce Knihu slavičích příletů, za uchem tužku, co pokaždé pod větvemi tak brzy ztratím a v duši naději.

Kolik jsem toho na tomto místě prožil! Ano, je jedno z prvních, takže ta letošní pětatřicítka se ho týká. Gratuluji a přeji dál dobré zdraví! Nebylo tak vždycky, víte, co to je pětatřicet let znát kousíček nějakého pobřeží? Sledovat jej. Věřit, že přežije – pro mne, pro zvířata, pro slavíky. Co všechno se změnilo, chcete to napsat?

Dva bílé velkoobjemové mrazáky, co sem někdo složil před lety už polkla zeleň. Nejsou vidět. Silnice se zmohla na nový hřbet. Sady svým pletivem přistoupily až k místu a dotkly se ho zubatou držkou. Vydrželo. Zatím. Staré topoly od silnice vygumovala vichřice jednoho léta.

Slavíci zmešili početnost z tří párů na jediný, ten však se drží už dlouhodobě. Musí to stačit.

Rybník vedle už není plný botulinu, vystřídaly ho sytě zelené řasy žhavého léta. A přeci jsem si loni neodpustil to bousovské moře přeplavat a lehnout si na hladinu pod pěkné slunce. Nepřemýšlet o křeči do nohy (nikdo by mne už nevylovil v té dálce), vnořit se do dětství. Jak jsem se tady naučil plavat. Bez nikoho.

Vzpomenout na léta osmdesátá, třeba na ně. Na odchyty bahňáků v nich vedle na kose. Jak jsem ta bahna motykou okopával a plevely odnášel, aby se za večerů výspa zaleskla.

Na jarní devětsily bílé podoby, co mne tak namlsaly o jakou vzácnost půjde. Nešlo. Ale hrdý jsem raději zůstal.

Teď stojím vedle auta a hledám místo, kam dřív jsem odkládal kolo, takový hnátolam. Sám naložený náčiním jak chytač z Jizerských hor.

Jak se tu narodil příběh Za slavíky s příslušníky, znáte ho vůbec? Roztomilé.

Tak, vážení. Letí to i vám, nejenom mně. A tady se to pozná, tady to uvidět. Nechodím sem ale fňukat, svůj život jedu co to dá, nebude nikdy v něm líp a lepší to nebude ani po něm. Teď tady doutnám a těším se na chvíle, co zase přiletí. Od Sahelu. A možná zas s kroužky! Budou mi vyprávět a já právě pro ně slavíkům porozumím. Alespoň trochu. O trochu víc! Doufám.

A to kdybyste chtěli, rozepíšu se hned vedle stranou za křovím o černých místech v poli. Jsou vidět po dešti a nejlépe z výšky. Ano, o poli plném historie.

Potkal jsem v něm před lety hledače kamenných nástrojů, výživné setkání. Já k němu o rezavém peří, on ke mne o „šutrech“, co nandal do batůžku. To jsem tedy koukal! Takových let sem chodím a toto o své krajině nevím! Zas mi to vyčinilo. Abych byl skromný a příliš se nechvástal. Jak že jsem nedoučený a takovým zůstanu. Ale ostuda to prý zase taková není, když ze školy neutíkám.

My se na něj však budeme dívat z pomezí Bousovů, z pravého břehu Červenského rybníka.

Na jeho konci, kdyby vás led udržel, našli byste bahnitopísčitou výspu (na fotce za levým okrajem) a nejširší rákosinu rybníka.

Jedině tady je prostředí schopno uspokojit nároky takového druhu, jakým je sýkořice vousatá. Vzácně tu hnízdí.

Slavík obecný v krajině na dohled rybníka po stranách Humprechtu končí. Vyšší polohy neobsazuje.

Nejde mu jistě o těch pár metrů kam by povyletěl, krajina se na prahu Českého ráje ovšem uzavírá do skalních měst a borů, jinde do lesů listnatých, pokaždé ale uzavřených. To je pravý důvod absence krále pěvců.

A tak – zatímco od Střehomi k Boleslavi slavíci hnízdí, směrem k Podještědí se objeví jenom nahodile. A většinou zmizí.

Když je ten pětatřicátý rok mého hledání v této krajině, rád bych řekl, že zkoumat na samém konci rozšíření je obrovský dar. Ne v pravém Polabí, ale tady je osídlenost nestálá. Po hranici se toulají ptáci nadbyteční, hledající nouzová řešení. Vědecky atraktivní. A navíc, když kraj vnímáte od dětství, nakloní si vás a později šikovně zaváže. Je laskavou domovinou.