19.březen; 19.duben

Žádné komentáře u textu s názvem 19.březen; 19.duben
Poslouchám kytarové umění přítele Štěpána Raka, hraje z Mé vlasti Vltavu. V hlavě vzpomínky ze včerejška na krásné chvíle a chci pár vět napsat.
Zastavil jsem se na hnízdišti a proto i ten divný nadpis.
Nehledejte v tom víc, než zamyšlení nad časem, který zbývá tomu místu do slavičích tónů. Co jsou nějaké dva měsíce?!
Jak vidíte, krtek už pracuje. Nechce mít skluz. A kdyby jen on! Vidíte to na těch vrbách? Copak má místo barvu prosincovou? Stupňující se nervozita, tak to je.
Kdo z vás chce užít ornitologie – teď už musíte začít. Máte „minutu po poledni“. Když byste se zastavili tady jako já, uvidíte strnady. Jistě, jsou už připraveni, jsou v páru. Čeká je nádherný čas. Já se ale dívám až za ně, do 18. dubna. To tady zastavím znovu a ne už tak povadlý. Bude to jinak. Budu se dívat v podrostu po rezavém mihnutí, v ruce Knihu slavičích příletů, za uchem tužku, co pokaždé pod větvemi tak brzy ztratím a v duši naději.
Kolik jsem toho na tomto místě prožil! Ano, je jedno z prvních, takže ta letošní pětatřicítka se ho týká. Gratuluji a přeji dál dobré zdraví! Nebylo tak vždycky, víte, co to je pětatřicet let znát kousíček nějakého pobřeží? Sledovat jej. Věřit, že přežije – pro mne, pro zvířata, pro slavíky. Co všechno se změnilo, chcete to napsat?
Dva bílé velkoobjemové mrazáky, co sem někdo složil před lety už polkla zeleň. Nejsou vidět. Silnice se zmohla na nový hřbet. Sady svým pletivem přistoupily až k místu a dotkly se ho zubatou držkou. Vydrželo. Zatím. Staré topoly od silnice vygumovala vichřice jednoho léta.
Slavíci zmešili početnost z tří párů na jediný, ten však se drží už dlouhodobě. Musí to stačit.
Rybník vedle už není plný botulinu, vystřídaly ho sytě zelené řasy žhavého léta. A přeci jsem si loni neodpustil to bousovské moře přeplavat a lehnout si na hladinu pod pěkné slunce. Nepřemýšlet o křeči do nohy (nikdo by mne už nevylovil v té dálce), vnořit se do dětství. Jak jsem se tady naučil plavat. Bez nikoho.
Vzpomenout na léta osmdesátá, třeba na ně. Na odchyty bahňáků v nich vedle na kose. Jak jsem ta bahna motykou okopával a plevely odnášel, aby se za večerů výspa zaleskla.
Na jarní devětsily bílé podoby, co mne tak namlsaly o jakou vzácnost půjde. Nešlo. Ale hrdý jsem raději zůstal.
Teď stojím vedle auta a hledám místo, kam dřív jsem odkládal kolo, takový hnátolam. Sám naložený náčiním jak chytač z Jizerských hor.
Jak se tu narodil příběh Za slavíky s příslušníky, znáte ho vůbec? Roztomilé.
Tak, vážení. Letí to i vám, nejenom mně. A tady se to pozná, tady to uvidět. Nechodím sem ale fňukat, svůj život jedu co to dá, nebude nikdy v něm líp a lepší to nebude ani po něm. Teď tady doutnám a těším se na chvíle, co zase přiletí. Od Sahelu. A možná zas s kroužky! Budou mi vyprávět a já právě pro ně slavíkům porozumím. Alespoň trochu. O trochu víc! Doufám.
A to kdybyste chtěli, rozepíšu se hned vedle stranou za křovím o černých místech v poli. Jsou vidět po dešti a nejlépe z výšky. Ano, o poli plném historie.
Potkal jsem v něm před lety hledače kamenných nástrojů, výživné setkání. Já k němu o rezavém peří, on ke mne o „šutrech“, co nandal do batůžku. To jsem tedy koukal! Takových let sem chodím a toto o své krajině nevím! Zas mi to vyčinilo. Abych byl skromný a příliš se nechvástal. Jak že jsem nedoučený a takovým zůstanu. Ale ostuda to prý zase taková není, když ze školy neutíkám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *