Co s knihou příletů?

2 komentáře u textu s názvem Co s knihou příletů?
Ano, i z blogu dávno víte, že existuje. Mediálně jde o velmi vděčnou záležitost, nápad se líbí, a když ještě zazní, že je vedena takových let, vzbuzuje obdiv.
Jakou má ale opravdu cenu? Není to jen takové „hraní s čísly“, jak někteří o podobném mluví? Není to relativní? Tak jistě. Fenologické údaje se asi sbírají jinak. To bych musel od začátku dubna pokaždé procestovat všechna hnízdiště, která mám pod kontrolou. Musel bych vyřadit zápisky z minulého století, kdy jsme neměli možnost používat hlasovou provokaci (data jsou jiná, pozdnější). Co by mi zbylo? A vypovídá pak jeden radostně objevený slavičí nedočkavec o celkovém návratu na hnízdiště, když třeba hned po něm následovala docela velká pauza?
Kniha slavičích příletů a odletů je více zábavou pro mne. Jen málokdo z vás si zřejmě dovede představit, co prožívám. Ne jenom v čase té neskutečnosti, kdy na některé lokalitě slavík najednou po noci opravdu je, ale co prožívám už před tím, kdy u každé pro den z vybraných zastavuji. Když zamykám auto a beru si náčiní. Jiné, než na chytání v máji. Droboučký přehrávač s dobitým zdrojem. A naději.
Přicházím do místa, kde jsem tak dlouho nebyl, ale známe se. Jsem k němu šetrný a taky přátelský, nevěříte? Mám je všechna rád. Za laskavost, kterou mi vnášejí do života. A nemohu neslyšet to jejich nevyslovené: „Tak vítej po čase, Pavle„. A já bych jim nejradši povyprávěl, kolikrát jsem si na ně vzpomenul během pauzy, kolikrát je zmínil před publikem a kolikrát o nich vlastně ani nepromluvil, jen jaksi samozřejmě připočítal k nadšené výpovědi o mojí slavičí krajině. Tak to je. Takhle tam vstupuji a k tomu v napětí. Jsem natolik zkušeným za léta klepání na dveře, že poznám, kdo je za nimi. A jestli tedy už někdo.
Pošlu pár strof a hned pak mlčím. A na ty první unavené chce vyčkat opravdu dlouho. Nepospíchat, dívat se, poslouchat. Ne ani tak zpěv, spíše zašustění. Polotiché, jak si vás domácí přiletěl prohlédnout. Anebo uslyšet hlas docela jiný, kontaktní. A vidíte, už třeba právě tady je chyba. Dříve se vycházkou zapisoval první slyšený zpěv. Víte, jaký je mezi tím mnohdy časový rozdíl?
Staří a zkušení jsou docela mazaní. Napálili se podobně už třeba někdy. Ale nedá jim to, aby se na tak dlouho opuštěném hnízdišti teď čerstvě obsazeném nepřišli alespoň podívat. A to já už je pak vidím. Špičatím tužku do ostra a vpisuji první datum. I místo, které bude celý rok oslavováno! A taky zážitek, který hned nevychladne. A pak to se mnou začne šít doopravdy, protože v autě mám náčiní. Měl bych ho chytit, protože zítra může být místo klidně i prázdné. Šlo třeba o ptáka, který se na cestě jenom tak zastavil.
Poprvé obhlížím místo pro odchyt. Zem ke mně voní naprosto známě. Zná mě. A já znám ji. Tak voní jen při jarním chytání, naprosto specifické. Čím dál víc závislejší jsem na té vůni, syrové, poctivé, zavazující. A jakmile nalíčím a čekám, hlava přetéká vzpomínkami. Kolikrát už jsem to takhle měl? A když máte mezi tím ptactvem za léta porozdávány kroužky, je to ještě žhavější. A většinou – ano! Představte si to. Ten slavík je váš. Ne tedy váš – jako váš, je vám známý.
Dlouhé nohy činí slavíka elegantním. U veteránů potom lze poznat (třeba i z těch olámaných drápků), jak život šel. A naštěstí jde.
Tak, a tady se kruh konečně uzavírá. Já mohu od klávesnice a nechat vás číst. Tady totiž, přesně v tomto momentě začíná výzkum. Třicet pět let trvající hledání neznámého u vybraného subjektu. No, nezní to tedy moc pěkně – jinak: Odhalování slavičích tajemství.

2 odpovědi na “Co s knihou příletů?”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.