Zaměřeno na slavíky

Zapíchl jsem prst do galerie a obrázek, který se nabídl, okomentuji.

A zrovna taková nepovedenost!

Na předměstí, než se mi slavíci nachytají, mám čas prohlédnout parčíky. Nechápu, jak tam někdo za takového provozu může složit oloupanou izolaci z kabelů. No někdo…?

Žloutenka ani svrab mne nedostihly, z plesnivých ležení vytahuji jednu peněženku za druhou. Doklady tam zůstaly. Jsou okradených žen. Říkám to proto že se nezastávám té zevlácké havěti a hledat u nich životní smůlu či zakolísání nemíním. Hledat smůlu bychom měli u těch oloupených žen!

Jak se doba mění, jak se mění region, jak vzrůstá apatie, odráží to periferie. Byl by to zajímavý výzkum, ale mám na starost rezavé slavičí peří.

Vážení příznivci slavičí stránky.

Ještě je čas, ještě je na slavíky brzy. A je to dobře, protože stihneme pár témat jiných. Dnešní bude vzpomínkové, ale je tím, o čem „se hovoří“.

Mezi 25.- 26. červnem budu přednášejícím pro začínající kroužkovatele na kurzu v Orlickém Záhoří. Kývnul jsem na to i pro ty neskutečné chvíle mého pobytu kdysi při hledání slavíka tmavého v místech. Říkal jsem si delší čas už – já se tam musím ještě v životě otočit. Prsty si ochladit v mladičké Orlici, vidět kraj zašlé slávy poctivého řemesla budoucích vysídlenců. Opájet hlavu vůní devětsilu, nechat průchod vzpomínkám na odešlé a promluvit k lidem o slavících.

Prve jsem se tam sešel s kolegy vrstevníky, které jsem chtěl vidět po čase, dnes tam jsou nástupci mladí, pokračovatelé. Odmítl jsem nabídku loni, přišla dost pozdě a diář o tom nechtěl už ani slyšet. Letos přijedu.

A všechny připravím na náročnost chytání. Tady na fotce to je poznat, proto jsem ji vybral.

Zpocená tvář, loket opuchlý od hmyzu, oděv špinavý a ohrnutý, kotvu na panelce není kam zarazit. A čas nikdo nezaplatí.

Nafotím tu romantiku pro vás a zase se rozepíšu. Auto mne nazpět nepobere pro nadměrnost, jak budu přetékat! Byl jsem tam tehdy opakovaně neúspěšný, dostal za vyučenou, vždyť jsem se tam v hecu ještě vrátil a znovu pohořel. Nechci takovýchto zklamání v životě prožívat příliš, hrdost trpí, ale myslím, že už opravdu vím, kde jsem nadělal chyby tváří v tvář senzaci. Na blogu byste to našli. Nevím, kolik je to let. První pelichání v republice pro druh jsem nedoplnil, zůstal jen odchyt na dvou fotkách tamních ornitologů. Bez popisu stavu fáze výměny peří.

A pak, pak jsem přijel domů, kde tmaví slavíci stejně jako tam spíše nebývají – a co se nestalo! Tedy spíš stalo.

Zaobírám se všemožnými souvislostmi, náhodami, tím co je dané jaksi dopředu úvahami podporovatelů těch myšlenek. Já jsem chvilku příklonem tam a pak zas jinde. Nevím, co si myslet o všelijakých těch zázracích. Tady ovšem to bylo šokující. Ano, za tím slovem si opravdu stojím. Dodneska jsem se s tím nevypořádal. Slavík tmavý pelichající v úžasné fázi procesu chycen po 40 hodinách přemýšlení v okraji devětsilů u osady Matice na samém pomezí Dolnobousovska a Sobotecka!

Dostal jsem se tehdy do jednoho z tranzů, kterých jsem zas tolik v životě neprodělal. Ornitologické jen dva. Jsou to stavy, kdy mluvím v prostředí nahlas, mám husí kůži a oči kalné. Třesu se, našlapuji bojácně, kontroluji po sobě každou minutu mizícího, jestli se všechno opravdu stalo. Ještě že už chodíme ven s foťákem!

Co řídí tyto souvislosti, když člověk vyhodnotí to „před“ i „po“. Rozhodování, váhání, přemýšlení nad zmařeným časem pro nápad – a pak, pak to září! V ruce máte důkaz, po kterém jdete od doby, kdy jste zjistili, že něco takového lze i v Česku hledat. Jak by to vypadalo kdyby… a spoustu jiného.

A pak když máte čas pro úvahy (a že takový držím), musíte si po těch zkušenostech říct, co bude další. Dovolí mi Budoucnost ještě takové mimořádnosti v chování, kdy zase nad sebou ztratím kontrolu u nějakého roští a budu působit vykolejeně? Chtěl bych znovu a zase pořádně!

Mám pětatřicet let chytání, zasloužilo by si to zase nějaký výbuch. A teď v této poloze, není náhodou dobré znovu se zamyslet a ptát se nahlas. Kdo to zařídí, co to vlastně je?

Co vím už teď najisto, že mne to baví. Odhlédnu-li od odborného přínosu, prostě baví. Kdyby žili rodiče, otřeli by si nejspíš vzájemně čelo a mluvili dál jen polohlasem. Aby nás nikdo neslyšel. Došel jsem jinam než chtěli. Než si dokázali představit. A došel jsem vůbec?! Ne, i cesta může být cíl. A já už zhruba od konce století dost dobře vím, že mi to na ní báječně šlape.

Nad šestým panelem pozornější uvidí odlétajícího slavíka.

A lidé už hlásí první „slavíky“. Ano, pletou si je právě s drozdy. Podle zpěvu i podle zbarvení. I když samozřejmě záznam v literatuře u slavíka obecného existuje z března a spolehlivý (25.3.1974 J.Hora), je na slavíky čas.

Dnes dorazilo zpětné hlášení, které nepřekvapí mnohým, zejména způsobem zjištění kroužku. „Pták střelen“. Přijde vám to normální?

Ano. Drozdi se mnohde na jihu prostě střílí! Mnoho jich „o slavících“ nechytím a tedy neokroužkuji, ale na tohoto si vzpomínám dobře. Ještě jsem si říkal, aby měl dost štěstí, není prvním, kterého mám tady takhle vykázaného.

Podíváme se na kartu podrobně a řeknu k tomu pár vět.

V odstavci „Kroužkování“ jsou údaje moje. Tak, jak jsem je zapsal při odchytu. Zajímavý je pro nás datum 20.7.2015. Starší ptáci u drozdů odlétají do zimovišť nejspíše na podzim, tady ještě půjde o příslušníka místní populace.

V odstavci „Zpětný odchyt“ si všimneme tedy, že pták byl střelen, dále že se jim ho podařilo určit do druhu a datum 29.1.2017 ukazuje ještě jasně na pobyt v zimovišti. Takže oba datumy jsou vědecky cenné.

Pták zimoval na Ligurském pobřeží Středozemního moře kousek od francouzských hranic.

Dnes to bude pro ty, kdo věříte v lepší mezi námi. Nesu chvíli příjemnou.

Už jednou jsem podobně psal, tehdy na Staré Studénce. A dneska jsem po ránu zažil podobné.

Zastavuji na konci cesty, vytahuji nářadí a chystám se k pobřeží, kde jsem posledně skončil. V svahu u dvou borovic, poblíž vyhlídky je na malé lavičce obsazeno. Jsem překvapen takhle po ránu. Pokládám věci a jdu k té lavičce. Velmi mne to zajímá, protože tuším, že najdu spokojenost. A vůbec se nemýlím. Starý muž s hůlkou v ruce a v očích prach z jeho dlouhé cesty se na mne dívá a měníme pozdrav. Sedí pod svatým obrázkem, který tam zřejmě pověsil on. Dávno o něm vím.

Hledal jsem větu ke konverzaci, ale nemusel. Řekl mi – co říkám na ten chrám před námi. Na rybník a na to ráno. Líbí se mi, řekl jsem a zeptal se, jestli přišel jen kvůli tomu. Řekl, jestli mi to je málo a rozesmál mne. Nad ospalý rybník slétaly husy, šly se napít. Drozd na borovici rozezpíval jehličí v ohromném čarovějníku, na kterém seděl, a muž všechno prohlížel s velikým zaujetím. Odešel bych, když se zeptal, jestli sem chodím často. Dneska už ne, nemívám čas – říkám mu – ale bývalo, že jsem tu kroužkoval ptáky pravidelně. Přidal jsem z historie, že kolem borovic rostly sady slivoní, jestli to ví. A víte, co odpověděl? Že byly jejich, než jim je režim vytrhal i s kořeny.

Jak to, že jsem ho tu nikdy nepotkal? Rozloučil jsem se a on zůstal. Seděl klidný, vpitý do místa, tichý.

Je to sem odevšad daleko, nevím, odkud přišel.

Ještě dlouho jsem při práci nad ním přemýšlel. Je nás zdá se pořád dost podobných se srdcem pro krajinu. Potřebujeme se alespoň tušit, abychom byli silnější. Aby pocit, že jdeme správně, zahříval.

A takhle tam dneska startuje jaro, devětsily rozkvétají. Čas modráčků je tu!

Vždycky si ten květ rozemnu a vůně mne posiluje. Devětkrát.

Málokdo viděl ve volné přírodě slavičí akt lásky.

Slavíci nejsou vrabci, aby se do intimností pustili třeba na okapu. Anebo čápi, kteří na sebe pozornost ještě dokáží přizvat klapáním zobáků, jak jsme viděli o jednom Vítání ptačího zpěvu. Slavíci si tyto chvilky pečlivě střeží a odbývají za oponou křoví.

Co bych byl za znalce, kdybych takovou věc nezažil. Dokonce dvakrát, jednou ovšem jen tak nějak „napůl“. Přišel jsem až na samé finále. Z toho pochází i ona fotografie samečka ještě vzrušeného a spojením utřísněného.

Kdyby slavík mohl, jistě by mne vyfackoval. Já jsem však pořídil doklad nesmírně potřebný, přiznávám, že přispěním náhody, kdy mi přímo od samičky vletěl do sítě.

A když jsme u toho vysvlékání slavičích těl, tak ještě ona.

Genitálie jsou tady ukryté, bříško je rovné. Už podle těchto znaků by měl odborník umět slavíky určit (jinak jsou si oba šatem podobní).

A později možno je odlištit i podle hnízdní nažiny samičky, jemu se nic takového netvoří.

Pojďme si přiblížit, co se v tom roští děje.

Jakmile se vytvoří pár, on si ji hlídá. Stačí při tom sice zpívat, ale samičku hlídá. Ona přilétá z poslední tahové zastávky již připravena hnízdit, vykrmená a hned hledá místo pro hnízdo. Začíná stavět hlavně po ránu, kdy je materiál vlhký.

Jakmile je hrubá stavba hotova a chystá se výstelka, ptáci se sobě přiblíží nadotek. On ji provází podrostem s povislými křídly, s ocáskem vějířovitě rozevřeným a tiše, velmi tiše zpívá. Zpěv je jiný, z měkkých strof a roztoužený. Ona si je vědoma, co po ní chce a dokonce se stává, že začne ona a zpěvákovi naznačí jakýmsi podřepnutím s poloroztaženými chvějícími se křídly. Po chvilce toku dochází k vlastní kopulaci, kdy partneři ocásky vychýlí do protisměru tak, aby spojení nic nebránilo. Samotný akt je krátký.

Jakmile seskočí, ještě se chvíli otřepává. Ona mizí, on začíná naplno zpívat, většinou na jiném místě.

Slavíci obecní mívají snůšku 3-5 kusovou. Hnízdo je na zemi, nebo těsně nad ní.

Můj výzkum přinesl důležitý údaj do problematiky, kdy doložil hnízdo ve výšce 120 centimetrů nad zemí! V roce 1985 v místech, kudy zanedluho povede nová naučná stezka Dolnobousovskem.

Kdo jste obdivovatelem ptactva, začněte něco dělat! Je nejvyšší čas. Ať nic nepromeškáte. Jarní tah ptáků začal.

Už slyším ty ortodoxní, jak by mi nejradši popřáli dobré probuzení, jako že jsem asi nezaznamenal, že milí opeřenci jsou tu s námi celý rok a hrdličky už hnízdí. Ale zaznamenal, zaznamenal jsem i hlasy odborníků, jejich varování, že malá účast u krmítek už jasně signalizuje dramatický úbytek ptactva. A nemýlí se. Je to tak. Já ale ožívám s jarem a nejen kvůli slavíkům, kteří od jihu přiletí. Mám jaro rád po všech jeho tvářích. Jak na zimu vítězně vyplazuje jazyk, jak to má se sluníčkem, jak ptákům chystá pro hnízda. A do pozdního předjaří mám vložený i svůj nejdůležitější den. Takže já už teď žiji, co to dá. Březen, za kamna vlezem, ale moje máma tenkrát spíš upalovala do porodnice. A načasovala to skvěle. Mám tu slavnost moji jako pralinku pro všechno krásné, co se kolem rozbíhá.

Pojďme si ale spíš říct, co můžete slyšet už zpívat. Já se rozepíšu, vy si vezměte pořádný atlas ptáků, na internetu hlasový archiv, je jich tam dost a zítra po práci se navlečte do dalekohledu a běžte začínat!

Ve městech hrdličky zahradní, kosové, vrabci.

V parcích koňadry, modřinky, brhlík, divocí holubi hřivnáči. Pěnkavy, zvonci a u vody čížkové, než popoletí k severu. Zpívají zvonci a stehlíci.

V hájích táhnou drozdi zpěvní, slyšet jsou kvíčaly a špačkové. Střízlík a červenka. Strakapoudi bubnují, ozývají se žluny, v lese datel a zpívá šoupálek. Někde králíčkové. Parukářky a uhelníčci. U vody skorec. A horský konipas.

V polích slyšíme skřivany a kolem cest strnady s vrabci polními.

V rákosí strnady rákosní.

Čekáme na bílé konipasy každým dnem, do mokřin přiletí slavík modráček během příštího týdne. Rehkové domácí už taky brzy budou, potáhnou pěvušky modré.

Podél cest ti pozorní mohou vidět černohlavého bramborníčka. Protahují čejky.

Na hladině jsou spousty kachen, labutí, lysek, v pobřeží volavky. Za noci se vrací první vodní chřástalové.

Dávno v lesích notují brávníci. V noci jsou slyšet sovy – prostě měli byste u toho být, dokud je ještě na co koukat a co poslouchat. Nevypadá to věru dobře, můžeme o ptactvo přijít.

Našli byste další druhy, další zpěváky, co jsem zamlčel. Tak si je když tak řekněte mezi sebou a zapamatujte. Vyčíst mi to budete moci na vycházce za ptačím zpěvem v konci dubna.

Hezké dny s ptačím zpěvem!

Povede tudy druhý okruh bousovké naučné stezky.

Práce v terénu mne drží v pobřeží ve dnech, kdy už jsou na rybníku ptáci. Hlavně na hladině.

Velcí rackové, husy a hlavně kachny. Ano, teď je rybník uhostí, v létě by neuměl. Teď tu jsou, čekající na odlet domů, teď ty tečky vzadu možná vidíte (podobnost s Cimrmany je čistě náhodná). Stranou od labutí, které jsou stejně v tečkách.

Já stojím ale v místě, kde mi i po letech naskakuje husí kůže a vůbec ne zimou.

Dívám se do vln a nacházím místo, kam bych kamenem dohodil. Co mohlo být mým posledním. Nikdo to dones neví.

Vydal jsem se plný nadšení vyzkoušet, jak jsem se na Klenici v malé nádržce, kterou jsme vybudovali vystavěnou hrází naučil plavat. Nikomu to tenkrát neřekl a přeci na břehu byli v páru lidé.

Znal jsem je ve svých třinácti letech, oni znali mne. Já ne – oni znali cosi navíc. Dno rybníka, že se prudce svažuje k hrázi.

Nikdo z nás ho však nepotřeboval, oni plavci, já taky(?). Čerstvý, s několika vyzkoušenými tempy.

Už brodím vodou a pokládám se, slunce přeje, tisknu se na letní zrcadlo a tempuji. Skvěle! Tady je konečně prostor a hrdost stoupá. A pak jsem řekl, že stačí, že si to můžu užít zhodnocením. Ten zázrak naučení. Kolik jsem o tom jen nasnil!

Jako splávek v záběru ryby zmizel jsem pod vodou. Oči viděly mlhovinu, zmatená ústa lokala vodu, ještě, že rybník měl dno! Nevím jak hluboko, ale věděl jsem, že se musím odrazit. Odrazil a po chvilce vykoukl nad hladinu. Zmatek a nabytá podnapilost mne vrátily dolů. Jen trošku a nohami se deru znovu za světlem. A už se i rychle nadechuji. A ještě jednou a potřetí! Nakláním na břicho, tempuji podivným způsobem ke břehu, oni mne vidí. Připraveni již před dekou na trávníku, pomalu si sedají. Oči mám jak králík po myxomatóze, svaly gumové, břicho ztěžklé. Je mi na zvracení, ale ponechávám objem v sobě. Na břehu se motám a volím maskující úsměv. Našel jsem ho s vypětím posledních sil. Usmáli se taky, aby podpořili, ale i oddechli, slyšel jsem to. Měl jsem štěstí a pud sebezáchovy.

Moje děti plavat dnes umí, zvládly to za méně dramatických okolností.

Stojím v tom místě po pětačtyřiceti letech. Hladina se vlní, já do ní koukám a trochu se bojím. Vzpomínání. To v sobě hledám až v břehu poodstoupený. „Ach ty můj nádherný Červenský rybníku! Kolik jsem se za tebe naválčil, aby už konečně zmizely otravy botulinem! Aby se socialistická voda uzdravila. Nakoukal u sítí, aby se konečně naplnily. A ony naplnily!“

Stojím tu pokorný a navzdory těžší vzpomínce, je mi zas dobře.

Kolikrát jsem tu hladinu přeplaval. Nechodím do bazénů a koupališť, nemám je rád. Jsem dítě Přírody. Potřebuji uvidět znovu všechny ty odvážné motýly nad hladinou, zažít laskavé slunce nad čelem, když na vodě odpočívám. Potřebuji pocítit širokou volnost, kterou dostanu pokaždé, když ztišený přijdu.

Potřebuji v návratech tužit svou hrdost nad krajinou a ověřit pokaždé, že ještě dovedu nahmatat společný tep. Po jistotě. A to nese obrovskou sílu. A jak se dočítám, trochu i vám. Tak zase přijďte.

Překvapuji se sám sebou.

Dřív k přírodě nesmlouvavý, výrazně drancující, dnes sycený vírou v její zákony, napravený. Posilovaný scházením se, nasloucháním hlasům neuslyšitelným a přeci srozumitelným. Výživným a obohacujícím, neoslabujícím. Provázen fascinací, zasnoubený.

I když byl slavíků plný sál Moravského zemského muzea, v okolních luzích a hájích bude ještě měsíc klid.

Pozvu vás ale k ohlédnutí za setkáním, pro které by stačilo jediné slovo – příjemné.

Ornitologové z mnoha koutů jižního regionu přijeli do Brna, aby užili schůze.

Přednášku kolem poledne jsem začal příměrem, že vézt krále pěvců na jih Moravy je jak nosit sovy do Athén.

Přesto jsem poděkoval za pozvání a ujistil, že posluchači nového i tak se dozvědí dost. A pokračoval, že slavíky cenil lid obyčejný, ale i klasikové. Karel Hynek Mácha, Oscar Wilde, i Waldemar Matuška zpíval o madridských, když u toho litoval, jak život utíká a odtajnil pořádnou žízeň.

Upozornil jsem, že většina z těch oslavovatelů přes veškeré projevy úcty slavíka viděla jen krátce, anebo vůbec. Jak mám o něm ale zpívat já, když se s ním scházím pětatřicet let?! A hned jsem i dodal, že mi umožnili dovědět se dost a že něco z toho za chvíli předvedu, když pozvu do slavičí kuchyně, koncertní síně, do dětského pokoje, ale i do ložnice. To všechno se na 88 obrázcích pak během půldruhé hodiny opravdu stalo.

Na ohlas se zeptejte spíš místních, anebo ogranizátorů, já to psát nebudu, aby šlo uvěřit. Jenom řeknu, že jsem vystoupil jedním z nejlepších projevů.

Pak jsme chodili z hostitelem příjemným městem, pobyli u něj i noclehem (tedy u nich) a před polednem, kdy už se z pootevřených dveří kostelů ozývala kázání i tóny varhan, město jsme opustili.

Byl jsem v něm podruhé a potěšen. Nádherné předjaří, přátelští lidé.

A slavíci naši i jejich, dávno už k domovům na cestě vypraveni.

A čeho nade vše? 90 letá osobnost ornitologie doktor Karel Hudec mi v jakési samozřejmosti nabídl tykání. Toho si cením.

A ještě jednu věc třeba ocenit a Brno vyzvednout. Jan Skácel opsaný kolem kašny. Tak to mi opravdu udělalo radost!

Až jsem se s ním musel nechat zvěčnit.

Druhý okruh bousovské naučné stezky – Krajinou Červenského rybníka nebude sice tak dlouhý, ale bude výživný.

Během procházení v terénu po budoucí trase si o moji pozornost řekla takováto nádherná místa. Víte, jak se tam bude s dětmi sedět. Anebo bez nich, jen tak se dívat? Vidět nebude akorát záliv u přítoku, jinak celá hladina!

Je tedy jasné, že i zde musí být zastávkové místo s tabulí. Tady si teprve přijde na své srdce milovníka ptactva! Dojde-li sem či dojede na kole. Po modré turistické značce bude moct klidně okruh zpět do města nedokončit a odjet do Plakánku v Českém ráji. To bych ale neměl vůbec psát, protože tomu přezařování touto chráněnou oblastí naší obyčejné krajiny se bráním. Pokračujte tedy radši nazpět okruhem a staňte na začátku. Ten, kdo plní s dětmi úkoly, tak dokonce musí!

Nabízím ochutnávku, co by tak mohlo být na tabuli:

Stojím v místě, kde bude lávka. S kolegou promýšlíme detaily trasy, aby bylo na vodu vidět, a z okraje topolového hájku zní píseň. Krátká a hlasitá. Kdo by to nepoznal a štěstím jen zářím. Nemám to každý rok, netrefím se. Tu dojemnou náladu ptačího návratu. Na nejkrajnější větvi od jihu sedí drozd brávník. Vidí už bory po skalinách a tak zpívá! Ještě tam není, ale už zpívá. Toto je jejich čas, kdy přilétají. Hned ale zmlknul a provedl manévr nevídaný. Odrazil podél cesty korunami pryč. Jen však krahujec proletěl, slídící za oním zpěvem, brávník byl zpět. A zpíval. Tak tenhle přídavek vlastenectví, ten jsme si opravdu zasloužili.

Až město stezku otevře, dozvíte se to. Pak se tam vydejte, bude stát za to.